SPOLEK ŠALAMOUN V TRESTNÍM PRÁVU č.12/2011

Autor: Ostatni (mailto:info@spoleksalamoun.com), Téma: Aktuální kauzy spolku, Zdroj: Bok+Jemelík
Vydáno dne 28. 12. 2011 (1825 přečtení)




POHLED ODJINUD NA STÍŽNOSTI PRO PORUŠENÍ ZÁKONA
Vyšlo v č.12/2011 měsíčníku Trestní právo jako 24.článek spolku Šalamoun
Autoři:John Bok, Zdeněk Jemelík

Přiléhavost názvu této rubriky Trestního práva k odlišnosti našeho přístupu k výkonu trestního práva od pohledu současného ministra spravedlnosti lze velmi dobře předvést na sporech, které s ním vedeme kvůli neochotě podávat stížnosti pro porušení zákona ve prospěch odsouzených obecně, a na základě našich podnětů zvlášť.

Náš zásadní postoj k osobě pana ministra je ovšem dán názorem, že patří k ikonám „kauzy Čunek“, v které sehrál roli capo di tutti capi. Proto by ODS s přihlédnutím k dobrým mravům měla využít jeho schopností jinde než v čele resortu spravedlnosti, v němž již jednou zásadně selhal. Nesouhlas s jeho resortní politikou v dalších oblastech, především ve vztahu k agendě stížností pro porušení zákona, vyhrotil náš postoj k němu do té míry, že se o něm občas vyjadřujeme jako o „ministrovi nespravedlnosti“ a v oslovení v dopisech vynecháváme slůvko „vážený“. Na posledně uvedený projev naší nelibosti je Jiří Pospíšil citlivý až do malichernosti. Nechal nám poslat „výchovný“ dopis ministerského úředníka, jímž si chtěl vynutit tento projev formální zdvořilosti. Ničeho ovšem nedosáhl.

Živnou půdou pro nespokojenost se způsobem vyřizování podnětů ke stížnosti pro porušení zákona je inkviziční uzavřenost systému, hodná ovzduší absurdity Kafkova Procesu. Stížnost pro porušení zákona je právem, nikoli povinností ministra. Toho ve větší nebo menší míře zneužívali všichni ministři spravedlnosti k zahnání předkladatelů podnětů do bezprávného postavení a Jiří Pospíšil v tomto směru překonává všecky své předchůdce.

Vyhodnocením podnětů se zabývají anonymní úředníci, s nimiž nelze vést dialog a nelze ověřit úroveň jejich práce. Větší nebo menší část přezkumů provádějí státní zástupci, jejichž přístup k podnětům je ovlivněn profesními schématy myšlení: zamítání je pro ně přirozenější než příklon k argumentům stěžovatele. Jsou důslednými vyznavači zásady „in dubio contra reo“.

Pro vyřízení podnětů není stanovena lhůta, odůvodnění zamítnutí se nepodává, text podané stížnosti je pro předkladatele podnětu nedostupný. Námitky nelze uplatnit, a i když se o ně někdo pokusí, je v nevýhodě, protože argumentuje naslepo.

Když se předkladatel přece jen k nějakým informacím dopracuje, nezřídka zjistí, že přezkum byl proveden povrchně, do podané stížnosti nebyly zahrnuty důležité argumenty, a narazí i na ústrky ze strany úředníků: např. na svévolné rozhodování bez vědomí ministra nebo na záměrné pozdržení podnětu, označeného za zvlášť naléhavý. Nejvíce předkladatele popudí, když neuspěl s podnětem ve věci, která se od jiné, příznivě rozhodnuté, liší jen v drobnostech. Například když ve dvou případech rozhodování soudů o věcech již dříve rozhodnutých jednou ministr podá úspěšnou stížnost, ale podruhé nevyhoví. Nebo když jednou je neprovedení sporného důkazu v řízení o povolení obnovy důvodem k úspěšné stížnosti, ale nepřipuštění svědka, jehož výpověď by nejspíš zásadně změnila důkazní situaci, stížnostním důvodem není.

Jiří Pospíšil podává stížnosti pro porušení zákona ve prospěch odsouzených nerad. Proti Pavlu Němcovi a Daniele Kovářové snížil jejich počet přibližně na polovinu. Je pravda, že ve srovnání s nimi dosahuje vyššího stupně úspěšnosti, ovšem celkový počet odsouzených, jimž pomohl, je proti výsledkům jeho předchůdců výrazně nižší. Představa, že někdo byl možná odsouzen nespravedlivě, že se soud dopustil přehmatu, jej zřejmě neděsí. Daleko více dbá o svůj prestiž a o ješitnost, kterou každé zamítnutí zraňuje.

Myslíme si, že formálněprávní nárok ministra nepodávat stížnosti pro porušení zákona je v rozporu s mravní povinností využívat propůjčenou moc ke konání dobrodiní, v tomto případě k prověření každého opodstatněného podezření, že se stalo bezpráví. Tvrdošíjné trvání na neprolomitelnosti soudního rozhodnutí, popřípadě též rozhodnutí ministra, je popřením objektivní skutečnosti, že jde o výsledky myšlení omylných lidí. Osobní svoboda je po životu a zdraví to nejcennější, čím je lidská bytost nadána. Její neoprávněné odebrání omylem, pochybením nebo dokonce ze zlé vůle je těžkým zásahem proti základním lidským právům. Ministr by proto neměl nakládat s podněty ke stížnosti pro porušení zákona povrchně a přistupovat k nim z hlediska možného poškození svého prestiže a měl by projevovat více velkorysosti. Podáním stížnosti rozsudek nereviduje, pouze jej vrací k přezkoumání elitě trestních soudců. V žádném případě nezasahuje do nezávislosti soudů.

V poslední době se Jiří Pospíšil při rozhodování o podnětech ke stížnosti pro porušení zákona odvolává nejen na výsledky přezkumu státním zastupitelstvím, ale také na stanovisko Komise pro přezkum vyřizování podnětů k podání stížnosti pro porušení zákona, kterou ustavil na ministerstvu. Jejich stanoviska ovšem pro něj nejsou závazná a zřízení Komise ani nemá oporu v zákoně. Toto nedůstojné chování je příznačné pro jeho obecnou nechuť nést odpovědnost za rozhodnutí, jinými slovy pro snahu skrývat se za cizí záda.

Odlišnost našeho přístupu k agendě stížností pro porušení zákona od pohledu žalobců, soudců, ministerských úředníků a pana ministra vychází také z rozdílnosti našich vztahů s odsouzenými a jejich blízkými. Žalobce a soudce většinou vidí obžalované jen několik desítek minut nebo hodin v soudní síni a rozhodují o nich sériově, jak jim jeden za druhým přicházejí pod ruku. S jejich blízkými většinou nepřicházejí do styku. Nejvýš si všimnou jejich emocionálních projevů v soudní síni a případně je za ně pokutují. Neuvědomují si, že je odsuzují společně s obžalovanými, ačkoli sami se ničeho nezákonného nedopustili. Nevědí nic o ničivých účincích, které má výkon trestu na rodiny odsouzených z hlediska finančního, vztahového i společenského. Stejně tak netuší, jak moc se liší život za mřížemi od života na svobodě, co všechno odsouzený bude muset podstoupit na základě jejich rozsudku. Každý případ je pro ně jen jeden z řady. Vzniká rutina, jež vede k lhostejnosti k lidskému neštěstí. Proto svědomí vykonavatelů trestního práva příliš netíží pochybnosti o správnosti rozhodnutí, pokud ovšem svědomí vůbec mají.

Od ministra spravedlnosti, chudého nedostatkem obecných životních zkušeností, nelze mimo to zvláštní citlivost očekávat: je přirozené, že nemůže vnímat to, co sám neprožil na vlastní kůži.

U nás je vše jinak. S odsouzenými trávíme hodně času, a to i v době výkonu trestu, ještě i tehdy, kdy jejich žalobci a soudci na ně po letech od rozsudku dávno zapomněli. V nejsmutnějších případech naše péče končí až po letech převzetím společenské záruky při řízení o povolení předčasného propuštění z výkonu trestu. Většinou přijdeme do styku s jejich rodinami a slyšíme jejich stesky. Jsme proto citlivější na každé podezření, že se odsouzenému stala v trestním řízení křivda, než profesionální vykonavatelé práva. Samozřejmě, zločinci patří za mříže, a my už jsme tam některým také pomohli, ale jsme nesmiřitelní vůči těm, kteří odsuzují nevinné nebo ukládají nepřiměřené tresty: s výjimkou vzácných případů, kdy se pochybení dopustili v dobré víře, měli by svým obětem dělat společnost za mřížemi.

Pokusíme se přiblížit čtenářům naše „přetahování“ s panem ministrem o vyhovění podnětu k jeho stížnosti na některých vybraných případech. Začneme příběhem bývalého strážníka městské policie, který v opilosti připravil o život majitele nesprávně zaparkovaného vozidla a byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání deseti let za vraždu. Případ ve své době vzbudil značnou pozornost. Soudní řízení probíhalo pod tlakem nenávistné kampaně bulváru, rozdmýchávané přáteli oběti.

Neusilujeme o beztrestnost pachatele. Soudíme pouze, že byla stanovena nesprávná právní kvalifikace skutku a byl uložen nepřiměřený trest. Víme, že tragédie nespočívá jen v tom, že poškozený přišel o život: jsou zde děti, které ztratily tátu, a žena, která přišla o muže. Suma neštěstí se ale nezmenší, odehraje-li se případně další tragédie na straně odsouzeného, spočívající v rozpadu jeho rodiny. Rozsudek se netýká jen jeho: jeho mladá žena a první dítě, které se narodilo v mezidobí mezi prvostupňovým rozsudkem a zamítnutím odvolání, byli odsouzeni k nelidskému trestu čekání na jeho návrat z vězení v trvání deseti let, ačkoli se skutkem nemají co do činění.

Skutkový děj je poměrně prostý. Odsouzený se vracel pozdě v noci v podroušeném stavu pěšky ze soukromé oslavy. Procházel obvodem své působnosti. V místě, z kterého opakovaně nechával odtáhnout nesprávně zaparkovaná auta, narazil na mikrobus, zaparkovaný na přechodu pro chodce. To ho rozhněvalo. Začal vozidlo s hlasitým nadáváním obcházet, a patrně bouchal a možná i kopal do karosérie. Probudil poškozeného, spícího uvnitř. Ten se vyzbrojil dvěma teleskopickými obušky, a ve chvíli, kdy strážník míjel boční posuvné dveře auta, proti němu vyrazil a srazil jej úderem do hlavy na zem. Další, nejméně jednu ránu, vykryl vstávající napadený rukou. V souladu se vštípenými zásadami sebeobrany strážníka se vrhl k útočníkovi do zápasnického objetí, aby mu zabránil v dalším použití smrtonosné zbraně. Když vycítil jeho převahu (poškozený byl vycvičený v několika druzích bojových umění), ve strachu o život sáhl po kapesním noži a třikrát nazdařbůh bodl. Když protivník padl na zem, pokusil se přivolat pomoc. Vyběhl do vozovky a zastavil policejní auto. Přivedl policisty k raněnému, ale pak při výsleších opakovaně vypovídal, že nechápe, kde se najednou kolem něj vzali. Zůstal pasivně sedět na místě činu. Jedno ze tří bodnutí nožem bylo pro poškozeného osudné: skonal při odvozu do nemocnice.

Podstatou našeho sporu s panem ministrem a nepřímo se soudem je otázka ceny pouhého kusu plechu, jímž je z našeho hlediska blatník auta, a lidské hlavy, kterou hodnotíme jako životně důležitý orgán.

Z našeho pohledu k prvnímu útoku proti zdraví a životu člověka došlo teprve úderem na hlavu odsouzeného. Použití nože proti převaze dvou teleskopických obušků považujeme za přiměřený způsob obrany.

Nemůžeme souhlasit s názorem pana ministra, že není zákonný důvod pro podání stížnosti pro porušení zákona. Naopak tvrdíme, že jsou vážné pochybnosti o správnosti naplnění požadavků ustanovení §2 odst.5 a 6 tr.ř.

Porušení §2 odst.5 tr.ř. při převážně úplném a správném shromáždění skutkových zjištění nalézáme v některých detailech. Především nesprávné parkování vozidla nebylo zahrnuto do skutkových zjištění jako prvotní příčina incidentu. Současně byla opomenuta působnost profesních návyků strážníka, která se projevila jak v reakci na setkání s nesprávně zaparkovaným autem, tak v jeho impulzivní snaze „dostat se na tělo“ útočníka, vyzbrojeného obušky. K dalšímu pochybení došlo nekritickým přijetím výpovědi svědka Saši Vukanoviče, který jako jediný svědčil o tom, co údajně viděl přímo na ulici. Z domu vyšel až na konci incidentu, nicméně policejní orgán uvěřil jeho tvrzení, že poškozený si vzal obušky z auta až těsně před tím, než po bodnutí nožem padl na zem. Výpověď je zmatečná i tím, že podle svědka nadával poškozený, zatímco obviněný mlčel, a oba stáli dosti daleko od sebe. Ostatní svědci vypovídali pouze o křiku odsouzeného a jediný svědek, který se podíval z okna, viděl oba muže v zápasnickém objetí. Zejména však je výpověď svědka Vukanoviče v rozporu se záznamem pouličního kamerového systému městské policie, na němž je pád odsouzeného po výpadu poškozeného zřetelně zachycen. S ním souhlasí i výsledek lékařského vyšetření odsouzeného po zadržení a zjištěné rozbití hodinek na ruce, kterou vykryl druhou ránu obuškem. Ze záznamu je také zřejmé, že svědek vyšel z domu, když už bylo prakticky po všem. Nicméně na základě této zmatečné výpovědi policejní orgán změnil původní trestní kvalifikaci vyšetřovaného skutku z tr.č dle §222 odst.1,3 zák.č.140/1961 na tr.č.vraždy podle §219 odst.1 zák.č. 140/1961 Sb. Policejní orgán ovšem v té chvíli neměl možnost porovnat svědeckou výpověď s videozáznamem. Nicméně toto pochybení pak již nikdo nenapravil a stalo se odsouzenému osudným.

Při vyhodnocení důkazů podle §2 odst.6 tr.ř. si soud vedl tendenčně, patrně ovlivněn mediální kampaní a snahou uspokojit rodinu a přátele poškozeného, přítomné v soudní síni. Ovlivnění přáteli poškozeného je patrné i z toho, že soud přijal některé z nich jako svědky, i když k samotnému skutku neměli co říci. Vypověděli zhruba jen tolik, že poškozený byl hodný člověk a dobrý kamarád.

Podle našeho názoru při úvahách podle §2 odst.6 tr.ř. soud si nesprávně odpověděl na výše uvedenou výchozí otázku, zda je cennější kus plechu nebo lidská hlava. Nadhodnocením kusu plechu dospěl k zvrácenému vyhodnocení reakce odsouzeného na nález nesprávně zaparkovaného auta, které přisoudil povahu útoku proti zdraví a životu poškozeného, jemuž následně přiznal postavení nutné obrany dle §13 zák.č.140/1961 Sb. s právem použít proti neozbrojenému opilci smrtonosnou zbraň. Podotýkáme, že popis průběhu utkání v odpovídající části odůvodnění rozsudku neodpovídá přesně záznamu z kamerového systému. Je upraven tak, aby lépe vyhovoval tvrzení o obranné povaze jednání poškozeného.

Podle našeho názoru hodnota lidské hlavy výrazně převažuje hodnotu kusu plechu a první útok proti lidskému zdraví a životu zahájil poškozený bleskovým výpadem z auta a sražením odsouzeného na zem úderem obušku do hlavy. Pokračoval v něm nejméně jedním dalším úderem proti tělu vstávajícího napadeného, který ránu vykryl rukou a v sebezáchovném pudu se vrhl na tělo útočníka, aby mu znemožnil další použití obušku. Po napadení teleskopickým obuškem měl odsouzený právo obávat se o zdraví a život a jednat v zájmu jejich ochrany.

Soud zcela pominul skutečnost, že poškozený by se nedostal do konfliktní situace, kdyby ctil právo hostitelské země a zaparkoval na jiném místě. Stejně tak nevzal v úvahu, že chování strážníka bylo reakcí na protiprávní jednání poškozeného, v které se uplatnily profesní postoje a návyky, byť deformované alkoholickým opojením.

Nepřihlédl dále ke skutečnosti, že způsob řešení situace, která vyvstala opileckým útokem na vozidlo, bylo věcí svobodné volby poškozeného. Uvnitř vozidla nebyl ohrožen na zdraví a na životě. Mohl přivolat mobilním telefonem policii, nebo mohl z místa konfliktu odjet. Pokud se rozhodl ozbrojit se a vyrazit proti neozbrojenému, vzal na sebe související riziko.

Soud nevěnoval dostatečnou pozornost psychickému stavu odsouzeného, který se pod kombinovaným vlivem úderu do hlavy a alkoholického opojení zcela jistě dostal do stavu dočasně snížené příčetnosti. Je to zřejmé z jeho dostatečně dokumentované reakce na nehybnost ležícího poškozeného a následné nevědomosti o tom, kde se kolem něj najednou vzali policisté. S přihlédnutím k zásadě in dubio pro reo odmítáme domněnku soudu, že odsouzený vědomě jednal v úmyslu – ať přímém či nepřímém – usmrtit protivníka. Nikoli: odsouzený jednal v úmyslu zachránit svou kůži a pro žádné další úvahy neměl smysl, ani na ně neměl čas.

Na základě nesprávně vedených úvah podle §2 odst. 6 tr.ř. pak soud dospěl k nesprávné právní kvalifikaci podle § 219 odst. 1 zák.č.140/1961 Sb., když správnému vyhodnocení by odpovídala původní kvalifikace podle §222 odst.1,3 zák.č.140/1961 Sb.

Při ukládání trestu soud přihlédl k některým polehčujícím okolnostem. Pominul však zcela okolnosti podle §33 písm. a) a f) zák.č.140/1961 Sb. Jednání ve stavu silného rozrušení snad nelze vůbec popřít, stejně jako snahu o odvrácení útoku obušky v situaci, která s ohledem na alkoholické opojení odsouzeného neodpovídala nárokům na přiznání nutné obrany podle §13 zák.č.140/1961 Sb.

Zvláštní pozornost si zasluhuje rozhodování odvolacího soudu, který odmítl žádost obhájce o uložení trestu pod spodní hranicí trestní sazby. Soud odůvodnil své rozhodnutí vyjádřením, že obžalovaný je mladý, zdravý muž, na němž není nikdo závislý svou obživou. Ve skutečnosti na něm bylo závislé dítě, které se narodilo v mezidobí mezi prvoinstančním rozsudkem a jednáním odvolacího soudu. Soud o tomto zjevně nevěděl, ač měl, neboť ve spisu bylo založeno potvrzení o vysokém stupni těhotenství družky odsouzeného, a také rodný list dítěte. Předseda senátu zjevně přistoupil k rozhodování o odvolání bez řádného seznámení se spisem, čímž projevil trestuhodně lehkomyslný přístup k životním zájmům obžalovaného a jeho rodiny. Za těchto okolností by ministr spravedlnosti měl spíše uvažovat o zbavení nedbalce taláru než o nedostatku zákonných důvodů pro podání stížnosti pro porušení zákona.

V tomto speciálním případě ministr spravedlnosti navíc propásl příležitost stížností pro porušení zákona zmírnit tvrdost zákona o ústavním soudu.

Ústavní stížnost smí odsouzený podat pouze prostřednictvím advokáta. Stává se tak jeho rukojmím. Způsob myšlení při běžném použití trestního práva je od ústavněprávního vyhodnocení trestních případů do jisté míry odlišný. Ne každý advokát je způsobilý přejít z jedné dimense do druhé. Velmi často se nám dostávají do rukou odmítnuté ústavní stížnosti, které se omezují na polemizování s dokazováním, aniž by poukazovaly na skutečné porušení ústavních práv stěžovatele. Běžný odsouzený nedokáže objektivně posoudit, zda v jeho řízení skutečně došlo k porušení ústavních práv, a zda právě jeho obhájce je způsobilý vypracovat ústavní stížnost, odpovídající jejímu vymezení v zákoně o ústavním soudu. Pokud mu jeho obhájce poctivě sdělí, že mu ústavní stížnost nepodá, ať již proto, že v řízení nenachází porušení ústavních práv, nebo proto, že se na takový úkol necítí, odsouzený musí hledat pomoc jinde. Najde-li jiného advokáta, který přijme zadání, opět je vystaven riziku, zda ústavní stížnost bude vypracována přiměřeně nárokům. Bohužel se bude muset také obávat, zda advokát zvládne její předložení v zákonné lhůtě od doručení posledního opravného prostředku. Praxe ukazuje, že tato zdánlivá samozřejmost samozřejmostí není. Stává se, že advokáti odkládají vypracování ústavní stížnosti na poslední chvíli v domnění, že lhůta je dostatečně dlouhá, a nakonec propasou její vypršení. Lhůta je ze zákona nevratná, čili v takovém případě je odsouzený vinou nedbalosti advokáta nenávratně zbaven možnosti dovolat se ochrany svých práv u Ústavního soudu ČR, čili je krácen v ústavně chráněném právu na soudní ochranu.

Právě toto se přihodilo našemu chráněnci. Jeho obhájce se vypracování ústavní stížnosti zřekl. Rodiče odsouzeného zadali práci jinému advokátovi, který uváděl zpracování ústavních stížností v nabídce, uveřejněné na internetových stránkách jeho kanceláře. Ústavní stížnost skutečně podal a mlčel. V té době státní zastupitelství přerušilo provádění přezkumu spisu k podnětu ke stížnosti pro porušení zákona, protože Ústavní soud ČR si vyžádal trestní spis. Po roce přišlo usnesení o odmítnutí stížnosti z důvodu pozdního doručení. Advokát propásl lhůtu a navíc poslal ústavní stížnost Nejvyššímu soudu ČR, který ji sice okamžitě doručil kurýrem Ústavnímu soudu ČR, ale stejně již bylo pozdě.

Na odsouzeného dopadla prostřednictvím nedbalého advokáta tvrdost opatření státu, který připouští, aby občan mohl být zbaven kusu práva na soudní ochranu bez svého zavinění. Kdyby Jiří Pospíšil podal stížnost pro porušení zákona, odsouzenému by se dostalo přibližně rovnocenné náhrady za zmařené projednání jeho věci Ústavním soudem ČR.

Trváme na tom, že naše pochybnosti o správnosti rozhodování obecných soudů v této věci jsou natolik závažné, že podnět k jejich přezkoumání Nejvyšším soudem ČR je důvodný. Jeho naléhavost je zdůrazněna okolností, že stížnost pro porušení zákona by splnila dodatkový účel nápravy důsledků tvrdosti zákona, jenž učinil odsouzeného rukojmím advokáta a připravil jej o možnost ochrany Ústavním soudem ČR. A nelze vyloučit, že pan ministr by váhal s podáním stížnosti méně, kdyby předkladatelem podnětu nebyl právě spolek Šalamoun.