ZAMYŠLENÍ NAD ROZSUDKEM NAD ALENOU VITÁSKOVOU

Autor: ZJ (mailto:zdenek.jemelik@spoleksalamoun.com), Téma: Aktuální kauzy spolku, Zdroj: Zdeněk Jemelík
Vydáno dne 24. 02. 2016 (260 přečtení)




ZDENĚK JEMELÍK, ZAMYŠLENÍ NAD ROZSUDKEM NAD ALENOU VITÁSKOVOU
Vyšlo dne 14.2.2016 na mémbloggu a na webu spolku Šalamoun
jemelikzdenek@gmail.com

Motto: „…senát Krajského soudu v Brně je v nemilé situaci. V případě, že nepošle Alenu Vitáskovou za mříže, i kdyby jí uložil podmíněný trest, vyvolá nevoli mnoha vlivných lidí. Naproti tomu v případě jejího odsouzení ze sebe nikdy nesmyje podezření, že splnil politickou zakázku a ulpí to na něm, i když bude ve skutečnosti rozhodovat nezávisle a s čistým svědomím. Objektivně vzato by odsuzující rozsudek splněním zakázky skutečně byl, byť si ji soudci nejspíš neuvědomují.“ 14.2.2016 blog.

Monstrproces Krajského soudu v Brně, jehož hlavní postavou pro veřejnost je předsedkyně Energetického regulačního úřadu Alena Vitásková, dospěl 22. února 2016 vynesením rozsudku senátu předsedy Aleše Novotného k závěru prvostupňového řízení. Událost měla silný mediální ohlas, v jehož rámci zazněla spousta nepřesností i vyslovených nesmyslů. Zvýšená poptávka po komentátorech přivedla před televizní kamery i lidi nedostatečně připravené. Obecně se na pravdivost údajů moc nehledělo. Kdyby bylo pravdivé vše, co ve své zprávě uvedla Česká tisková kancelář, jež má být sloupem pravdivého, nestranného zpravodajství, s lehkou nadsázkou tvrdím, že by byl doživotní trest pro Alenu Vitáskovou příliš mírný.


Podrobné rozebírání nepravomocného rozsudku přenechám obhájcům, kteří se budou muset vypořádat s jeho roztomilostmi v rámci přípravy odvolání. Nicméně snaha předsedy senátu zahalit nedostatek přímých důkazů proti Aleně Vitáskové do mlhy vznešených eticko-psychologicko-právních úvah je tak svérázná, že zasluhuje povšimnutí. Za pozornost stojí již to, že paní obžalovanou uznal vinnou tím, že nezmařením záměru Michaely Schneidrové neodebrat licence fotovoltaickým elektrárnám Zdeněk-Sun a Saša-San jí pomohla spáchat zločin. Jakým postupem či nástrojem zločinného výsledku dosáhla, není z dokazování jasné. Žádný pokyn nebo souhlas, odpovídající této domněnce nebyl zjištěn. Ale Alena Vitásková přece musí být odsouzena stůj co stůj, proto pan předseda usoudil, že před činem Michaely Schneidrové „musela být mezi oběma nějaká komunikace“. Nevadí, že o ní není žádný důkaz, není známo, kdy proběhla a co si dámy při ní říkaly, nicméně předpoklad, domněnka, v jeho úvahách nabývá povahu nezpochybnitelného důkazu. „Soud uvěřil“ a „je vymalováno“.

Pan soudce se neodvážil vytáhnout v této souvislosti obehraný evergreen domnělého vztahu obou obžalovaných k rodinnému klamu Zemků, protože při dokazování před soudem pravdivost této pohádky nebyla prokázána. Nicméně meditoval nad tím, „že obě dvě měly jakýsi společný zájem ve vztahu k těmto elektrárnám“. Nevšiml si důkazů o dalších elektrárnách stejných majitelů, u nichž se ERÚ choval úplně jinak: inicioval policejní prověřování postupu ERÚ v licenčním řízení, nebo se obrátil s návrhy Nejvyššímu státnímu zastupitelství na podání žalob z veřejného zájmu na odnětí licence. Při posuzování přístupu k souboru Zemkových elektráren jako celku je zjevná jeho nestrannost.

Divný ale posléze byl podle předsedy senátu vzájemný samotný vztah obou dam. „ Ing Vitásková vyházela z Energetického regulačního úřadu všechny ty, kteří tam byli před ní a ponechala si tam Ing. Schneidrovou…“ a je zvláštní, „proč tato tam zůstala …“ Nejvtipnější na této meditaci je skutečnost, že obžalovaná Michaela Schneidrová nastoupila do Energetického regulačního úřadu později než Alena Vitásková, takže „přeživší“ příslušnicí bývalého vedení určitě nebyla.

Bájení vyvrcholilo tvrzením, že „obžalovaná Vitásková přišla na tento úřad na základě nějakého jednání paní Nagyové t.č. Nečasové. Co bylo jejím posláním je otázkou jinou.“ Pan předseda se při uvedení této znevažující informace odvolal na údajné výroky žalobce. Ve zvukových záznamech z vystupování státního zástupce na hlavním líčení jsem ale tato slova nenašel, ani si na ně nepamatuji ze sledování řízení. Není to důležité. Pokud by je předseda senátu skutečně pouze od něj přejal, stejně nesl odpovědnost za jejich použití . Způsob, jakým se Alena Vitásková dostala do čela Energetického regulačního úřadu, není předmětem tohoto trestního řízení a nebylo v té věci prováděno dokazování. Její předchozí čtyřicetiletá praxe jí je ke cti. Významné státní funkce zastávala již za časů vlády Miloše Zemana, Vladimíra Špidly a Jiřího Paroubka. Nejsou k disposici žádné věrohodné zprávy o vlivu Jany Nečasové- Nagyové na její jmenování Petrem Nečasem. Spojování její karíéry s jednáním Jany Nečasové, dř. Nagyové je dehonestující nejen pro ni, ale i pro vládu České republiky, která o jejím jmenování hlasováním rozhodla.

Je nepravděpodobné, že znevažující výrok padl náhodou. Soudce je inteligentní muž, a proto si jistě byl vědom, že jím Alenu Vitáskovou úmyslně ponižuje. Jestliže jej přesto použil, svědčí to o jeho podjatosti vůči ní. Podjatost ale zaslepuje a je tak zdrojem chyb v uvažování.

Ze všeho výše uvedeného je navíc patrné, že pan předseda si příliš neláme hlavu s pravdivostí skutkových zjištění, a v některých případech je patrně ani přesně nezná. To mu nebrání ukládat zničující tresty. Není důvod věřit, že zmíněná nepřístojnost je pouze nevýznamným vybočením z ustálených pravidel nestranné profesionality.

Podjatost čiší také ze zmínek o úloze a chování Michaely Schneidrové, která je vlastně v této kauze ztělesněním Zla. Zásada in dubio pro reo ve spojení s presumpcí neviny při posuzování jejího jednání neplatí a opět narážíme na nepřesnost skutkových zjištění. Soud si je vědom, že stát je viníkem situace, která hnala podnikatele v solárním byznysu a jejich dodavatele ke křečovité snaze získat licenci před koncem r.2010. Pracuje s nesprávně vypočítanou výší škody a přehlíží téměř stoprocentní stupeň dokončenosti díla (zřejmý z družicových snímků NASA, které sice měla obhajoba k disposici, ale z nepochopitelných důvodů je jako důkaz nepoužila). Neví, že získání licence je jen jedním ze tří předpokladů získání přístupu k dotované výkupní ceně. Následně ani nemůže vědět, že zrovna elektrárny Saša Sun a Zdeněk Sun nakonec nárok na vyšší cenu nezískaly. Zcela opomíjí subjektivní stránku věci: Michaela Schneidrová nejednala s úmyslem poškodit stát či kohokoli, ale naopak ve snaze předejít škodám, jež by vznikly odstavením elektráren a možná i prohranou arbitráží.

Nespravedlnost stíhání Michaely Schneidrové vyplývá také ze srovnání. Rozsudek si vysloužila tím, že neodebrala licence téměř dokončeným elektrárnám. Její předchůdce neodebral licenci elektrárně, jež měla do dokončení velmi daleko, ale trestním oznámením na něj se orgány činné v trestním řízení odmítají zabývat.