Spolek Šalamoun

  Hlavní menu

  Národní knihovna


  LN o J.Bokovi


  Zákony v elektronické podobě

  Státní zastupitelství ČR

  Přehled soudců a soudů ČR

  Soudy ČR na Internetu

  Potřebujete advokáta?

téma
* PŘÍPAD MARTY CHADIMOVÉ
  Vydáno dne 19. 07. 2004 (9470 přečtení)

Případ Marty Chadimové se v devadesátých letech stal „masmediálním hitem", který nemá v historii českých sdělovacích prostředků po listopadu 1989 obdoby. Již jsme zmínili, že přímým důsledkem této otřesné štvavé kampaně proti obviněné byl vznik spolku ŠALAMOUN. Zakladatelé spolku si uvědomili, že listopadem 1989 nevznikl rázem právní stát a že organizace typu VONS, který už zanikl, jsou nezbytnou nutností k tomu, aby vytváření právního státu bylo věcí nejen odbornou, ale i občanskou.


Případ Marty Chadimové je typickým příkladem porušení obecně uznávaných morálních zásad, etického jednání a principu právní jistoty v naší zemi. Tato kauza se jednou stane učebnicovým příkladem mnoha porušení nejen Listiny základních práv a svobod a mezinárodních smluv, které se naše republika zavázala plnit, ale i nedodržování platných předpisů a zákonů České republiky.
Co se vlastně stalo? Po vydání zákona o restitucích se Marta Chadimová rozhodla uplatnit svůj restituční nárok, jehož oprávněnost potvrzovaly původní zápisy v pozemkových knihách, pouze částečně. Nárokovala jenom vydání nemovitosti se zahradou v Praze na Hradčanech, neboť další část majetku, na který též měla opodstatněný nárok, už byla výčtovým zákonem převedena ze státu na řád premonstrátů. Nemovitost, o kterou restituentka požádala (tzv. dům U Lorety), jí byla po delším prověřování a ověřování řádně vydána. Tato skutečnost překazila spekulativní záměry několika nájemníků, kteří doufali, že zmíněný dům U Lorety získají do svého vlastnictví a dokonce za tímto účelem založili bytové družstvo s názvem Černínská jízdárna. Následně došlo k událostem, které jsme dodnes plně nepochopili. Zřejmé je nicméně to, že touha jedněch po cizím majetku a strach jiných, že staré křivdy vyjdou najevo, se účelově propojily. Obětí nečestného komplotu měla být (a svým způsobem je) paní Marta Chadimová, manželka rockového hudebníka a signatáře Charty 77.
Autorem udání, na jehož základě byla v r. 1992 obviněna z padělání veřejných listin a pokusu o podvod, byl Mgr. Alexandridis - ředitel kanceláře řádu premonstrátú na Strahově, bývalý agent StB, který po roce 1989 začal pracovat pro katolickou církev. Následná mašinérie orgánů činných v trestním řízení se rozběhla nezvykle rychle, neboť zákonem garantované zajištění ochrany občana proti riziku nepodloženého a nepravdivého obvinění bylo zcela opomenuto, ba ignorováno.
Z výslechu na policii dne 30. 3. 1992, kam byla pozvána k podání vysvětlení, se Marta Chadimová nevrátila domů. Byla okamžitě obviněna a zajištěna v CPZ. Druhý den ji policie v poutech předvedla před Městský soud v Praze, kde na ní soudkyně JUDr. Lóffelmanová uvalila vazbu. Ze soudního protokolu dne 1. 4. 1992 je možné se dočíst, jaké překvapivé otázky zmíněná soudkyně Martě Chadimové kladla. Např. zda otec či dědeček byli Židé, nebo u koho manžel obviněné Mikoláš Chadima podepsal Chartu 77 . Do téhož soudního protokolu soudkyně nepřesně cituje návrh obhájce na propuštění na kauci takto: „...obhajoba je schopna zajistit složení peněžité záruky, kterou by za M. CH. skládala rodina pana X. Y. ŽIDA, kožešníka.." Samozřejmě, že návrh obhajoby zmiňoval pouze jméno pana X.Y. aniž by uváděl jeho národnost či řemeslo. (V této Zprávě skutečné jméno pana X.Y. vynecháváme záměrně.) Do soudního usnesení o vazbě ze dne 1. 4. 1992 (č.j. 4 Nt 1193/9) JUDr. Loffelmanová píše, že obviněná uplatnila restituční nárok na část majetku premonstrátů. Ze spisu však musela vědět, že jediným a navíc absurdním „důkazem" tohoto tvrzení je svědectví Mgr. Alexandrise, které se navíc zmiňuje o nároku uplatněném ústně! (Tedy hned na počátku se vykonstruoval trestný čin „ústní restituční nárok", který právní řád samozřejmě nezná a který nemá žádnou oporu v zákoně. Nemůže ani mít, neboť by to fakticky znamenalo, že je možné kohokoliv dostat do vazby na základě udání, že po někom ústně žádal vydání majetku.) Soudkyně Loffelmanová zdůvodnila vazbu konkrétně i tím, že: "...je třeba bez poskytnutí možnosti obviněné ověřit existenci originálů listinných důkazů." Tato špatně stylizovaná věta je velmi výmluvným vazebním důvodem. Svědčí o tom, že soudkyně zřejmě chtěla někomu vyhovět na úkor Marty Chadimové.
Nejvyšší soud ČR však shledal vazbu nedůvodnou a přikázal, aby obviněná byla propuštěna. Což se však nestalo a Marta Chadimová zůstala téměř na celý týden soukromým vězněm státu. Z písemného vyrozumění Ministerstva spravedlnosti je možné se dovědět, že příkaz Nejvyššího soudu na propuštění M.CH. byl založen a nerealizován. (Manžel obviněné podal stížnost a trestní oznámení na neznámého pachatele pro omezování osobní svobody. Dozorová prokurátorka JUDr. Biolková předložila odpověď, která je v rozporu s výsledky šetření Ministerstva spravedlnosti.) Účelové vazební zajištění Marty Chadimové se opakovalo, vždy s nesmyslným odůvodněním, ještě dvakrát, což uvedeme v souvislostech později.
Když začal spolek ŠALAMOUN sledovat tento případ a dostal se poprvé k listinným materiálům, dospěli jeho členové k závěru, že v této kauze byly od samého počátku porušovány základní zásady trestního řízení a že současně s tím došlo k ignorování ústavního práva, které mimo jiné upravuje i základní zásadu trestního práva. Nejvíce nás překvapilo, že případ - údajný restituční spor, který je možné podle zákona řešit pouze v civilních sporech, se projednává jako případ trestní. Tato skutečnost byla vážným signálem toho, že v projednávaném případě se může jednat o daleko závažnější věci. Uvedeným postupem se totiž Marta Chadimová ocitla v pozici neprosté nerovnosti, kde stanula jako obviněná proti celému státnímu aparátu. Nikoho nezajímalo, že v době obvinění, to jest ke dni 30, 3. 1992, restituční nárok na majetek premonstrátů (vydaný jim chybným zákonem), neuplatnila. Drtivá část sdělovacích prostředků z neznalosti a bez uvažování (mnohdy i účelově) klasifikovala Martu Chadimovou jako podvodnici, která chtěla okrást řád premonstrátů o majetek v hodnotě mnoha milionů. Ani několik rozhlasových debat a novinových Článků členů spolku ŠALAMOUN a malé skupinky dalších nezávislých publicistů, nedokázaly veřejnost přesvědčit, zeje klamána.
Klamána však byla i sama obviněná, neboť policisté před ní i jejím obhájcem dlouho zatajovali listiny, které byly od počátku vyšetřování shromaždovány do spisu jako důkazy. K notářskému spisu, který se vztahoval k již restituovanému domu U Lorety, se podařilo obhájci dostat se až po mnoha urgencích. Nakonec společně s obviněnou zjistil, že tento spis je doplněn mnoha podivnými listinami, které prokazatelně nebyly vystaveny Martě Chadimové a kdosi je dodatečně do spisu vložil až během její vazby. Mnohé z těchto zfalšovaných listin nahrazovaly původní restituční dokumenty. Například fotokopie pozemkových knih, které jsou jedním z nejdůležitějších restitučních dokladů a které obviněné vystavil vedoucí pracoviště pozemkových knih, byly ve spise vyměněny za fotokopie již zfalšovaných zápisů. Později se prokázalo, že tyto fotokopie pozměněných zápisů pozemkových knih patří bytovému družstvu Černínská jízdárna, jehož předsedkyně bydlí v domě U Lorety a má eminentní zájem na levné koupi tohoto domu družstvem. Notářský spis Marty Chadimové byl navíc uložen v budově soudu, kde zmíněná paní působila jako přísedící.
V průběhu vyšetřování vyšlo najevo, že koncem roku 1991 zmizela z archivu pozemkových knih právě pozemková kniha, která obsahovala zápisy vlastníků nemovitostí části Prahy Hradčany. Tato kniha se na své místo „vrátila" až po několika dnech zcela poničená a s pozměněnými zápisy. Přestože bylo povinností zaměstnanců pracoviště tuto závažnou věc okamžitě nahlásit policii, jelikož byly vážné ohroženy restituce v nejvýznamnější části Prahy, nikdo z odpovědných pracovníků tuto ztrátu neohlásil. Policie se o této události dověděla náhodou od návštěvníka archivu.
I když se jednalo o velmi závažnou věc, vyšetřovatel ji odmítl následně prověřit. Jinak řečeno, orgán činný v trestním řízení odmítl konat povinnosti, které zákon předepisuje, neboť neučinil všechna opatření k odhalení trestných činů, které byly evidentně páchány cizí osobou s cílem poškodit obviněnou. Tato situace, kdy policie (se souhlasem nadřízeného orgánu) odmítá stěžejní návrhy obhajoby a neprověřuje skutečnosti, které vypovídají ve prospěch obviněné, se v případu objevuje opakovaně (průběžně) a tento „záporný" precedent , kterak krátit právo na obhajobu určuje později i způsob dokazování u hlavního líčení. Ještě před začátkem procesu zorganizovala policie provokativní akci (jako vystřiženou z někdejších učebnic StB), jejímž cílem a skutečným výsledkem bylo druhé vazební věznění Marty Chadimové. Praktické důvody této další vazby byly dva: jednak podpůrné rozšíření obvinění o další vykonstruovaný trestný čin, ale především v době, kdy obviněná byla opět ve vazbě, došlo k dalšímu pozměnování a zcizování listin (v neprospěch jejích restitučních práv). Druhou vazbu na Martu Chadimovou uvalila soudkyně Andělova, která se v nedávné době podílela na odsouzení chartistů.
Policisté, kteří se podíleli na vyšetřování, opustili po skončení této práce policii. Vyšetřovatel odešel na Vojenskou prokuraturu, později na státní zastupitelství. Další odešel neznámo kam, takže nebyl k dispozici dotazům obhajoby a v jednom z vykonavatelů domovní prohlídky poznal manžel obviněné muže, s kterým měl co do činění v letech 1987 - 8 v souvislosti se svou aktivitou v disentu. Právě tento policista byl později v jiném případě obviněn z přijímání úplatků a ze zneužití pravomoci veřejného činitele. Po mnoha stížnostech obhajoby na postup vyšetřování, přišla z Inspekce ministerstva vnitra šokující odpověď, že ke skutečnostem prokazujícím nezákonné jednání policie má soud přihlédnout v rámci obhajoby! Ti, kteří vědomě zneužili zákon a jejichž přičiněním stanula Marta Chadimová před soudem, tedy zůstali nepotrestáni. Tím, že Inspekce MV odmítla vyvodit důsledky z jejich profesionálního i morálního selhání, znevážila smysl své činnosti, kterou má být kontrola.

OBŽALOBA

I když během vyšetřování byly prokazatelně porušeny základní zásady trestního řízení, byl případ uzavřen a vypracována obžaloba, kterou soud přijal.
Ústní podání restitučního nároku po zákonné lhůtě (člověkem, který ví, jakým způsobem a v jakém termínu by měl být restituční nárok uplatněn) je i pro právního laika naprosto smyšlený důvod k trestnímu stíhání. A přesto se tento nesmysl, obalený dalšími vykonstruovanými obviněními, stal základem obžaloby. Její vypracování a předložení lze hodnotit jako nezákonný úmysl směřující k vážnému poškození obžalované. Prokurátorka šla tak daleko, že v obžalobě použila jako důkaz pozměněnou úřední listinu, čímž sama spáchala trestný čin.
Skutečnost, že Městský soud v Praze uvedenou obžalobu (lépe řečeno nezákonný paskvil) přijal, vzbudila v kruhu informované veřejnosti, která případ sledovala od počátku, tíživé pochybnosti o spravedlivém projednání. V té době vzniklo výše zmíněné „Prohlášení bývalých signatářů Charty 77". Ti z podepsaných, kteří splnili svůj závazek a sledovali průběh hlavního líčení, brzy konstatovali, že předseda senátu JUDr. Hodoušek bohužel pokračuje v práci svých předchůdců. V průběhu líčení nejenže ovlivňoval svědky, ale některé, kteří vypovídali ve prospěch obžalované, zesměšňoval a pokoušel se je i zastrašovat. Mnohokrát odmítl protokolovat návrhy obhájce, ke kterému přistupoval nevážně (např. poznamenal: Tady nejsme v parlamentě, tady neplatí demokracie...), neprováděl důkazy navrhované obhajobou a v rozhovoru pro komerční televizi dokonce nepřímo obvinil obhájce z krádeže listiny ze spisu!
Obžalovaná byla nucena zúčastnit se celkem 52 veřejných přelíčení. Tímto postupem soudce porušil ústavní pořádek dle LPS či. 38 odst. 2, kde je stanoveno, že každý má právo, aby jeho věc byla projednána bez zbytečných průtahů. Prodlužování procesu způsobil soudce také tím, že se kvůli jeho nedbalosti muselo soudní řízení vést opakované.
Členové spolku Šalamoun, kterým soudce nedovolil pořizovat během veřejného projednávání případu magnetofonový záznam, nechyběli (na rozdíl od novinářů) ani u jediného stání a sepsali kompletní rukopisný záznam přelíčení. Během opakovaného projednávání, kdy státní zástupkyně i svědkové obžaloby přicházeli s novými poznatky, začalo být zřejmé, že nekonečný proces má jediný cíl: vykonstruovat i na základě křivých svědectví proti obžalované aspoň nějaké důkazy.
Presumpce neviny byla opakovaně porušena tím, že soudce poslal obžalovanou (rovnou ze soudní síně) znovu, již potřetí, do vazby. Své rozhodnutí zdůvodňoval obsahem odposlechnutých telefonátů obžalované. V soudním usnesení označil za evidentní vazební důvod např. tu skutečnost, že obžalované telefonoval známý a sdělil jí, že byl na koncertě židovské komunity, ale nebyla atmosféra. (!) „Tento citát je více než výmluvný..." napsal soudce ve svém zdůvodnění třetí vazby.
Co se týče atmosféry během procesu, ta mnohdy připomínala atmosféru inkvizičního soudu. Například tehdy, když svědek Martin Mejstřík označil Martu Chadimovou za člověka, který se zabývá černou magií. Stále překvapovaná veřejnost se však skutečně zneklidnila a pobouřila skrytým rasovým podtextem, který provázel trestní řízení od počátku a který se nepokrytě ukázal i ve svědeckých výpovědích vysokých hodnostářů katolické církve (opat Opasek a opat Pojezdný). Oba duchovní v plné soudní síni argumentovali proti ověřeným zápisům v pozemkových knihách tvrzením, že premonstráti by nic neprodali Židovi. (Opat pražských premonstrátů dokonce popřel jakýkoliv prodej pozemků a nemovitostí před válkou a během války, ačkoliv existují doklady o převodu majetků premonstrátů na Konráda Henleina. Tentýž svědek zapřel i skutečnost, že klášter premonstrátů přechovával za války ve spolupráci s „Zentralamt fůr die Regelung der Judenfrage" umělecké předměty židovských občanů.)
Součástí trestního spisu Marty Chadimové jsou i nesmyslné spekulace (družstva Černínská jízdárna) o židovsko-chartisticko-aristokraticko-hradním spiknutí, jehož cílem prý bylo okrást křesťany. Takový nenávistný balast, kterému by žádný nezávislý soudce nemohl popřát sluchu, natož ho shromažďovat do soudního spisu a který ochotně zveřejňovala i některé média, podpořila i policie pátráním po tom, zda předkové M, Chadimové byli Židi a zda byli během války v transportu Židů. Nakonec i tehdejší ministr vnitra Jan Ruml odpověděl na pobouřenou stížnost paní Chadimové vyjádřením, že v této věci postupoval policejní orgán správně a že to obžalovaná nemá vnímat pejorativně. (!!!)
V průběhu třetí vazby Marty Chadimové se Členové spolku ŠALAMOUN obrátili (krom jiných institucí) i na předsedu Nejvyššího soudu ČR. V dopise sdělovali své zkušenosti z hlavního líčení a vyjádřili názor, že předseda senátu JUDr. Hodoušek je vůči obžalované podjatý. Bylo jim odpovězeno, že se mýlí, že soudce jedná korektně. Následně NS zamítl i stížnost pro porušení zákona, kterou proti vazbě Marty Chadimové podal tehdejší ministr spravedlnosti JUDr. Jiří Novák. Nakonec zasáhl prezident republiky, který nekonečný proces zastavil (abolicí). Toto závažné rozhodnutí učinil na základě doporučení své kanceláře, která proces průběžně sledovala a prostudovala celý spis. (Pracovníci KPR se několikrát v lavicích veřejnosti účastnili hlavního líčení, aby posoudili způsob protokolace a vedení soudního jednání.)
Rozhodnutí prezidenta o udělení abolice, která členové spolku Šalamoun na své tiskové konferenci' hodnotili jako příkladný a statečný čin, vyvolalo obrovské zklamání veřejnosti, která přišla o seriálovou senzaci, a kterou vůbec nezajímalo, z čeho je ve skutečnosti Marta Chadimová obviněna. Následoval intenzívní mediální lynč, jehož terčem nebyla pouze obžalovaná, její obhájci a zastánci, ale i prezident republiky. Kromě několika čestných výjimek (z řad právníků a nezávislých publicistů) se všechna média i kompetentní činitelé předháněli v kritice prezidenta, který si dovolil „zastavit proces těsně před rozsudkem". Přitom to byla matoucí tvrzení, neboť soudce Hodoušek ještě ani zdaleka nehodlal proces ukončit. Těsně před udělením prezidentovy abolice měl předseda senátu nahlášeno prozatím (!) dalších 13 soudních líčení.
Marta Chadimová milost prezidenta nepřijala, I v době svého závažného onemocnění, které propuklo jako důsledek třetí vazby, se soustavně připravuje na další proces. V roce 1995 podala (prostřednictvím svého obhájce) stížnost k Ústavnímu soudu ČR ve věci nezákonného odposlechu jejího telefonu, který se uskutečnil na základě rozhodnutí soudce Hodouška. Ústavní soud rozhodl, aby byly nezákonně pořízené záznamy telefonních hovorů do patnácti dnů zničeny. I když je (podle Ústavy ČR) nález Ústavního soudu pro všechny závazný, nemohl být dosud realizován, neboť soudce Hodoušek nevydal všechny záznamy odposlechu, které dal nezákonně pořídit.
Sám soudce Hodoušek byl nakonec z projednávané věci odvolán pro podjatost proto, že lživým prohlášením ve sdělovacích prostředcích skandalizoval obžalovanou. Soudce odvolacího Vrchního soudu JUDr. Klimša, který „kryl" rozhodnutí soudce Hodouška a rovněž se v průběhu dokazování podílel na mediálním lynči obžalované, z projednávané věci odstoupil pro podjatost sám. Stalo se tak až poté, kdy obžalovaná podala návrh na zahájení kárného řízení proti jeho osobě. Předseda Vrchního soudu v Praze JUDr. Mokrý nejprve odpověděl, že neshledává po podrobném prostudování spisu důvody pro toto kárné řízení, ale po vznesené námitce uznal, že vlastně spis vůbec nezná, že jej nestudoval a o průběhu procesu se dovídal z ohlasů ve sdělovacích prostředcích. Podle JUDr. Mokrého prý za vše vlastně může složitá atmosféra.
Kdo ji však vyvolal a živil, tu složitou atmosféru? Kdo se podílel na vyvolávání davové nenávisti vůči ženě, která se „provinila" jen tím, zejí byl v řádné restituci vrácen jeden obytný dům, po kterém toužili jiní a že v přátelském rozhovoru upozornila premonstráty na chybný výčtový zákon, aniž by chtěla tuto záležitost řešit? Nezákonné metody policie, kaskadérský způsob sepsání obžaloby a předvolávání nevěrohodných svědků (spojených v minulosti pod logem StB), podjatost soudců i státní zástupkyně JUDr. Biolkové, jejíž manžel byl pracovníkem StB a řídícím důstojníkem nejméně jednoho svědka případu Chadimová), ukazují na mnohem širší zájem. Bylo by příliš optimistické věřit, že opakované soudní projednávání objasní celé pozadí tohoto případu a vysvětlí všechny příčiny té složité atmosféry kolem. Nepřipadá nám ani zvláštní, že někteří aktéři tohoto monstrprocesu se objevují i v dalších kauzách, které jsme coby členové spolku Šalamoun sledovali a dokumentovali.
Například bývalý ředitel náboženské matice JUDr. Dolista , který bez debat a bez evidence zapůjčil na půl roku velkou část svěřeného archívního fondu opatovi pražských premonstrátů (i když tím porušil zákon o archivnictví), vystupuje na straně žaloby i v případu sporu o vlastnictví Katedrály a baziliky sv. Jiří na Pražském Hradě. Stejně jako nynější ředitel NM Skřivánek. Nakonec i současný pražský arcibiskup se objevuje v obou kauzách. Opat Pojezdný zase žaluje členku spolku Šalamoun novinářku Janu Soukupovou v občanskoprávním řízení na ochranu osobnosti. (Viz .Soud o svobodu slova) .V témže řízení byl svědecky vyslechnut i Cyril Svoboda, pozdější ministr vnitra a svědek v kauze Marty Chadimové. A soudkyně JUDr. Fritzová, která projednává spor o vlastnictví domu U Lorety souběžně projednává i spor o vlastnictví Katedrály, Baziliky sv. Jiří a dalších nemovitostí na Hradě pražském. Tyto spojitosti a spletenosti nelze odbýt jen povzdechem, že Praha je přece magické město. Praha je především hlavní město země, která se prezentuje jako právní stát. Tím však rozhodně zatím není. Už proto ne, že v obludném procesu proti Martě Chadimové docházelo od samého počátku k hrubému porušování základních práv, které garantuje Ústava ČR a mezinárodní smlouvy.

NOVÉ PROJEDNÁVÁNÍ PŘÍPADU „CHADIMOVÁ"

bylo svěřeno předsedovi senátu MS v Praze JUDr. Jiřímu Horkému. Tento soudce ještě před začátkem hlavního líčení v lednu 1998 písemně požádal Úřad vyšetřování a dokumentace zločinů komunismu (ÚDV) o materiály týkající se minulých aktivit (z dob totality) několika svědků, kteří byli ve věci vyslechnuti. Na vzájemnou propojenost svědectví těchto někdejších agentů StB upozorňovali nejen členové spolku Šalamoun, ale i sama obžalovaná. ÚDV tyto podněty občanů přešetřil, shledal je odůvodněnými a vyhodnotil je v obšírném spise. Následně informoval obžalovanou, že zmíněný spis, který žádala pro svou obhajobu, může vydat pouze na žádost soudce.
Nicméně ani po opakované žádosti soudce mu tento spis vydán nebyl a dozvěděl se, že jej může obdržet pouze prostřednictvím Městského státního zastupitelství. V téže době byl zmíněný soudce Jiří Horký kárně obviněný z porušení soudcovských povinností (v souvislosti s jiným případem) a postaven před kárný senát. (Viz. Případ kárně obviněného soudce.) Soudce Horký nakonec požádal o vydání tajných podkladů archívní služby MV a dva dny před začátkem hlavního líčení tyto dokumenty soud z archívu obdržel. Obhájci Marty Chadimové JUDr. Pavel Rychetský a JUDr. Jiří Kulvejt se s nimi mohli krátce seznámit půl hodiny před začátkem hlavního líčení. Jelikož se v dokumentech potvrdila podezření o nevěrohodnosti svědků „obžaloby", vyslovila obhajoba před soudem námitku podjatosti proti osobě státní zástupkyně JUDr. Biolkové. Ta však námitku podjatosti zamítla.
Následně podal spolek ŠALAMOUN podrobný podnět k trestnímu oznámení proti této státní zástupkyni. I tato snaha o objasnění příčin vzniku vykonstruovaného případu však byla marná a Městské státní zastupitelství podnět zamítlo jako neodůvodněný. Když předseda senátu JUDr. Horký opakovaně žádal ÚDV , aby mu poskytl spis tykající se minulosti některých svědků v případu a jejich propojení s bývalou StB, bylo mu sděleno, že spis už obdržela státní zástupkyně Biolková. Ta slíbila soudci, že mu spis po prostudování poskytne. Místo toho však materiál poslala zpátky na ÚDV. Soudce Horký jej urgoval a zdůvodnil, že tento důkaz je pro obhajobu nezbytný, aby u hlavního lícení byla zachována rovnost stran. Následně spis opět putoval z ÚDV na Městské státní zastupitelství. To jej však opakovaně odmítlo vydat soudci a místo toho spis zaslalo na Vrchní státní zastupitelství, i v této fázi se soudce Horký snažil důkazní materiál získat, ale opět neuspěl. Vrchní státní zastupitelství mu spis nevydalo a místo toho jej poslalo na Úřad vyšetřování Policie ČR s příkazem, aby ředitel tohoto úřadu zahájil kárné jednání proti osobám, které spis na ÚDV zpracovaly (!) Soudce Horký se ani v této chvíli nevzdal a opakované žádal ředitele Úřadu vyšetřování Policie ČR o poskytnutí spisu.
Konečně mu bylo vyhověno, a tak se jeden den před termínem hlavního líčení ve věci odtajněný spis z ÚDV po sedmi měsících putování ocitl na Městském soudě. V reakci na tuto skutečnost podala státní zástupkyně JUDr. Biolková námitku podjatosti proti soudci Horkému. A když senát Městského soudu podjatost neshledal, podala si JUDr. Biolková stížnost k Vrchnímu soudu, takže celý trestní spis včetně zmíněných materiálů z ÚDV další den odputoval na Vrchní soud. Hlavní líčení bylo odročeno na neurčito. Obhajoba měla odtajněné materiály k dispozici asi na jednu hodinu a bylo jí povoleno nechat si okopírovat několik stran.
Na tomto místě pokládáme za vhodné vyslovit uznání předsedovi senátu JUDr. Horkému za jeho nezávislý postoj, který projevil ustavičným urgováním důkazového materiálu, jež vyžadovala obhajoba. I když jeho snaha o objektivitu, jinak řečeno o zachování zásady rovnosti stran před soudem, byla soustavně po dobu mnoha měsíců mařena, nevzdal se . To, že státní zástupkyně hodnotila jeho příkladné jednání jako podjatost (ve prospěch obhajoby), zarazilo i mnohé novináře. A tak se díky publicistické redakci ČT l mohla i veřejnost dovědět šokující informace o pozadí tohoto vykonstruovaného soudního procesu. V pořadu Nadoraz (odvysílaném 28. 9. 1998) se na krátké ploše podařilo zachytit účelovost obžaloby a vyslovit pochybnost o zákonnosti postupů JUDr. Biolkové. V pořadu vystoupil kromě obhájce JUDr. Jiřího Kulvejta a bývalého obhájce JUDr. Pavla Rychetského též publicista Vladimír Just ( jehož článek otištěný v září 1998 v LN je zařazen v závěrečné části této publikace) a mluvčí spolku Šalamoun Lenka Procházková.
Po sedmi letech mediálního lynče proti Martě Chadimové se z obrazovky veřejnoprávní televize veřejnost dověděla, že všechno je jinak. U přemýšlivých lidí, jejichž odezvu už jsme zaznamenali, to vzbudilo úžas a pobouření. Mnozí další však dosud setrvávají u svého pohodlného vžitého názoru, že Chadimová je podvodnice, padělatelka a zlodějka. A protože i dnes stále platí poznatek Julia Caesara o tom, že: „Pravda je to, co si myslí většina," bude vyžadovat ještě hodně času a úsilí odborníků (právníků, historiků i publicistů), než se pravda o případu Chadimová vyjeví ve své úplnosti a než ji veřejnost pochopí a přijme.

ČÁSTEČNÁ CHRONOLOGIE PŘÍPADU (nejsou uvedeny všechny stížnosti)

30. 3. 1992 - Policie vznáší na M.Chadimovou obvinění.
l. 4. 1992 - Soudkyně Loffelmannová uvaluje na M. Chadimovou vazbu.
14. 5. 1992 - Nejvyšší soud vydává příkaz o propuštění M.Chadimové z vazby Příkaz NS není respektován, M.Chadimová se stává od 14. 5. 1992 do 20. 5. 1992 soukromým vězněm státu.
28. 8. 1992 - Soudkyně Andělova uvaluje na Martu Chadimovou druhou vazbu.
1. 9. 1992 - NS dává příkaz k propuštění obviněné z vazby.
31.8. 1993 - JUDr. Biolková sepisuje obžalobu.
14.6. 1994 - 28. 6. 1995 Hlavní líčení ve věci za předsednictví JUDr. Hodouška (celkem 52).
17. 3. 1995 - Předseda senátu JUDr. Hodoušek uvaluje na obžalovanou třetí vazbu na základě odposlechnutých telefonátů.
8. 6. 1995 - Ministr spravedlnosti podává stížnost pro porušení zákona.
18. 8. 1995 - Prezident republiky využívá svého práva a trestní řízení zastavuje. Téhož dne je M. Chadimová propuštěna z třetí vazby.
25. 8. 1995 - M. Chadimová odmítá milost prezidenta a trvá na projednání věci.
30. 11. 1995 - Ústavní soud rozhoduje, aby nezákonné záznamy odposlechů byly do patnácti dnů zničeny.
2. 2. 1996 - Obhajoba za přítomnosti svědků zjišťuje, že JUDr. Hodoušek nepředal novému soudu všechny záznamy nezákonně pořízeného odposlechu. Nález Ústavního soudu není realizován dodnes.
26. 9. 1997 - Marta Chadimová podává stížnost na státní JUDr. Biolkovou, připojuje důkazy potvrzující podjatost této státní zástupkyně.
20.4.1998 - Zahájeno nové hlavní líčení. (Předseda senátu je JUDr. Jiří Horký.)
21. 4. 1998 - Hlavní líčení odročeno na dobu neurčitou.
7. 9. 1998 - Hlavní líčení opět odročeno na dobu neurčitou.


( Celá tisková zpráva | Informační e-mailVytisknout článek )

  Kontakt
Korespondenční adresa:
P.O.Box 383, 111 21 Praha 1

Pobočka Šumperk:
P.O.BOX 103, Šumperk 1

SpolekSalamoun(a)SpolekSalamoun.com

Statutární orgán:
předseda spolku - John Bok

Korunový účet:
č.ú.: 170718584/0300

IČO:63837714

Registrace
Ministerstvem vnitra ČR:
II./S-OS/1-25819/94-R

Administrátor:
Johanne - Angel D'Shadow,
Václav Peričevič

  Soud s Johnem Bokem

  VYŠLA NÁM KNIHA
Lecba Bokem

Vyšla nám kniha......

  Měsíčník TRESTNÍ PRÁVO

mesicnik Trestni pravo

Spolek Šalamoun se stal pravidelným přispěvatelem měsíčníku Trestní právo. Má v něm pravidelnou rubriku Pohled odjinud, do které píše různé úvahy o justici z vlastního pohledu.

mesicnik Trestni pravo

Náhled článku Spolku Šalamoun v měsíčníku Trestní právo.