Spolek Šalamoun

  Hlavní menu

  Národní knihovna


  LN o J.Bokovi


  Zákony v elektronické podobě

  Státní zastupitelství ČR

  Přehled soudců a soudů ČR

  Soudy ČR na Internetu

  Potřebujete advokáta?

téma
* Věc: ústavní stížnost
  Vydáno dne 05. 08. 2004 (4309 přečtení)

Účastníci řízení :
1.Adéla Rajdlová,
   – stěžovatelka,odsouzená
   zastoupená : JUDr.Vladimírem Turkem, advokátem
2. Vrchní soud v Praze


Vedlejší účastníci řízení :
1. Městský soud v Praze
2.Obvodní soud pro Prahu 4
3. Erik Smatana,SR

Proti rozsudku :

Vrchního soudu v Praze z 20.4.2004 sp.zn. 7 To 174/2003 v součinnosti s rozsudkem Městského soudu v Praze z 3.11.2003 pod sp.zn. 43 T 4/2003. Rozsudek jí byl doručen 31.5.2004.

S přihlédnutím k rozsudkům ze souběžného řízení :

Městského soudu v Praze z 6.11.2003 pod sp.zn. 9 To 303/2003 v součinnosti s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 16.5.2003 pod sp.zn. 2T 131/2002

Stěžovatelka se cítí nevinná v plném rozsahu obžaloby. Proto se neztotožňuje s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 20.4.2004 sp.zn. 7 To 174/2003 (příl.č.1) v součinnosti s rozsudkem Městského soudu v Praze z 19.8.2003 sp.zn. 7 To 88/03 (příl.č.2), jímž byla odsouzena k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 7 let pro tr.č. pokusu o vraždu dle §8 odst.1 k §219 odst.1. Domnívá se, že soud dospěl k odsuzujícímu rozhodnutí vadným řízením, během něhož byla krácena ve svých základních právech dle Listiny základních práv a svobod a dle Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Průběh řízení a jeho výsledek odporují přirozenému právu na ochranu osobní nedotknutelnosti. Předkládá proto podle ustanovení § 34 odst.1 a § 72 odst.1 písm.a) zák.č. 182/1993 Sb.o Ústavním soudu tuto

ústavní stížnost

Současně v souladu s ustanovením §79 odst.2 zák.č. 182/1993 Sb.o Ústavním soudu žádá o povolení odkladu vykonatelnosti rozsudku do jeho rozhodnutí ve věci.

Stěžovatelka žádá o veřejné projednání stížnosti.

Stěžovatelka žádá Ústavní soud ČR, aby zrušil rozsudek, vrátil jej Vrchnímu soudu v Praze k novému projednání a zavázal jej, aby se vyrovnal se zjištěnými vadami řízení, zejména s důsledky absence motivu jejího jednání v soudem akceptované představě skutkového děje pro jeho právní hodnocení, případně aby Ústavní soud ČR sám znova rozhodl ve věci a zprostil ji viny.

Stěžovatelka podává ústavní stížnost ve lhůtě dle §72 odst.3) zák.č. 182/1993 Sb.o Ústavním soudu, tj. před vypršením 60 dní od doručení rozsudku Vrchního soudu v Praze. Stěžovatelka současně podala dovolání k Nejvyššímu soudu ČR (příl.8) a žádá Ústavní soud ČR, aby pozdržel projednání ústavní stížnosti ve věci (nevztahuje se na žádost o povolení odkladu) do rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR. Důvodem jejího postupu je stanovisko Nejvyššího státního zastupitelství ČR, které na základě projednání podnětu občanského sdružení Šalamoun dopisem ze dne 18.6.2004 (příl.3)sdělilo, že ve věci stěžovatelky není dán dovolací důvod dle §265b odst.1 tr.ř., zejména jmenovitě vyloučilo použitelnost důvodu dle §265b odst.1 písm.g)tr.ř. Stěžovatelka má sice pochybnosti o správnosti tohoto stanoviska, ale s přihlédnutím k síle právní autority NSZ považuje za velmi pravděpodobné odmítnutí dovolání podle §265i odst.1 písm.b)tr.ř. (dovolání podáno z jiného důvodu než dle §265b tr.ř.). Chce proto předejít marnému vypršení lhůty pro podání ústavní stížnosti přímo proti rozsudku Vrchního soudu v Praze s jejím následným odmítnutím pro opožděnost, a to s odkazem na odmítnutí ústavní stížnosti za obdobných okolností usnesením I.ÚS 612/03 z 27.11.2003.

ODŮVODNĚNÍ:

I. Popis trestního řízení

1. Skutková podstata

Příčinou odsouzení stěžovatelky byl incident, ke kterému došlo mezi ní a poškozeným, p. Erikem Smatanou, při němž mu způsobila tři zranění nožem, z nichž zvláště rána do krajiny srdeční byla životu nebezpečná. Soudu byly předloženy dvě verze příběhu, spojené jednajícími osobami a místem děje. Společnou úvodní částí obou příběhů je náhodné seznámení protagonistů v klubu, kam se přišli bavit každý se svými přáteli.

Podle Erika Smatany oba vyšli před klub na přání odsouzené. Tam jej stěžovatelka měla přimět, aby si v křoví lehl naznak, sedla si mu na nohy a bavila se s ním. Poškozený ji pak měl položit na zem vedle sebe, ale ona se mu vysmekla a opět si sedla na jeho nohy. Pak bez zjevné příčiny na něho zaútočila nožem, a následně utekla z místa činu. Poškozený přímo pocítil jen zranění na krku, ránu na břiše objevil na toaletě, o zásahu do srdeční krajiny se dověděl až po operaci v nemocnici. Erik Smatana před soudem kategoricky popřel, že by měl zájem o pohlavní styk s odsouzenou. Z posudku znalce nelze zcela jednoznačně vyvodit, že rána na krku byla způsobena tak, jak uvedl poškozený. Motiv útoku odsouzené zůstal neobjasněn.

Podle stěžovatelky dvojice vyšla ven z iniciativy Erika Smatany, který tvrdil, že ji pro hluk v místnosti neslyší. Venku se okamžitě chystal k pohlavnímu aktu a její odpor lámal brutálním násilím (stáhl ji na zem za vlasy). Pokusila se uniknout zpět do klubu, ale on jí bránil v pohybu držením za nohu. Měl nad ní značnou fyzickou převahu (poměrem fyzických potenciálů obou protagonistů se soud vůbec nezabýval, ač jde o významnou okolnost). V té době se stěžovatelka rozváděla s manželem kvůli fyzickému týrání a měla za sebou špatným nakládáním motivovaný sebevražedný pokus. Při útoku poškozeného se jí vybavily manželovy surovosti a vyděsila se. V zoufalství sáhla po noži, který měla v kapse a začala se bránit. Ve tmě neviděla, že poškozeného zranila, a jakmile ji pustil, utekla k sestře. Ta jí do značné míry nahrazuje matku. Nešla k ní na návštěvu, ale utekla k ní do bezpečí. Závažnosti následků své obrany si nebyla vědoma. Když se o nich dověděla o několik hodin později, už nemohla ve prospěch poškozeného nic udělat. Rozmístění ran na těle poškozeného přesně odpovídá její verzi. Podle posudku znalce motivem jednání Erika Smatany mohla být opilost (1,8 promile alkoholu v krvi), která odbrzdila neukojenou erotickou potřebu.

To vše se odehrálo ve tmě a bez svědků. Soud srovnával obě verze skutkového děje pouze na základě nepřímých důkazů, jinak zde stojí výpověď proti výpovědi. Z neznámých důvodů „uvěřil“ výkladu poškozeného. Ze zdůvodnění rozsudku není patrné, proč soud důkazy vyhodnotil právě takto. Výslech znalce z oboru zdravotnictví byl veden pouze k prověření verze poškozeného a nebylo připuštěno srovnání obou verzí na pozadí polohy ran na jeho těle. Soud nepřihlédl ke zjištění, že není zcela jednoznačně potvrzeno, že obžalovaná mohla zasadit ránu na krku způsobem, který popsal poškozený, a připustil, že celkově k poraněním takto mohlo dojít. Soud nepovažoval za vadu svých zjištění, že nezjistil průkazný motiv útoku. Poškozený nabídl jako motiv domněnku, že ji k útoku vyprovokovaly antifašistické nášivky na jeho oblečení.. Jeho domněnky ale soud nepřijal, protože neměly oporu v dalším dokazování.

Přijaté verzi odporují i výsledky psychiatrického a psychologického vyšetření stěžovatelky, podle nichž nemá sklony k agresivitě. Soud jí přičetl k tíži útěk z místa činu, který vyložil jako důkaz nezájmu o možné následky jejího útoku pro zdraví poškozeného, příp. jako netečnost k možnému ohrožení jeho života. Vůbec nepřipustil možnost, že by utekla ze strachu před pokračujícím útokem poškozeného. Ze závěrů celkově velmi příznivých výsledků jejího psychologicko-psychiatrického vyšetření vytrhl jedinou větu, v které znalec připustil v obecné rovině, že u ní nelze vyloučit účelovou lež (nejrozšířenější lidská vlastnost). Přestože se na jiném místě posudku uvádí, že stěžovatelka nemá sklon snažit se vyvolat o sobě lepší dojem, než jaká je ve skutečnosti, soud této věty použil jako důkazu její nevěrohodnosti.

18. května 2004 odvysílala TV Nova v pořadu „Na vlastní oči“ reportáž o případu, v které Erik Smatana v rozporu s výpovědí před soudem potvrdil zájem o pohlavní styk se stěžovatelkou a předseda příslušného senátu nalézacího soudu zpochybnil právní kvalifikaci dle §219 tr.ř..

2. Souběh dvou trestních řízení

Souběžně s trestním řízením před Městským soudem v Praze pod sp.zn. 43 T 4/2003, v němž byla stěžovatelka původně stíhána pro podezření z tr.č. ublížení na zdraví podle §222 odst.1 tr.z., se zabýval Obvodní soud pro Prahu 4 pod sp.zn. 2T 131/2002 obžalobou proti Eriku Smatanovi, poškozenému z jejího trestního stíhání, pro podezření z tr. č. pokusu o znásilnění stěžovatelky podle §8 odst.1 tr.z. k §241 odst. 1 tr.z.

Jak výše uvedeno, soudům byly předloženy k uvěření dva rozdílné výklady skutkového děje. Každý ze dvou nalézacích soudů přijal jinou verzi výkladu. Městský soud v Praze „uvěřil“ výkladu poškozeného. Při prvním projednání věci přisoudil skutkové podstatě právní kvalifikaci tr.č. pokusu o vraždu dle §8 odst.1 tr.z. k §219 odst. 1 tr.z. a odsoudil stěžovatelku k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 10 let. Odvolací soud dne 19.8.2003 pod sp.zn. 7 To 88/03 (Příl.4) zrušil rozsudek a vrátil věc k novému projednání. V novém řízení nalézací soud kvalifikoval čin stěžovatelky jako ublížení na zdraví dle §222 odst.1 tr.z. a uložil jí trest odnětí svobody v trvání 3 let s podmíněným odkladem na zkušební dobu pěti let. Odvolací soud při projednání dalšího odvolání překvapivě otočil svůj právní názor o 180°, zrušil rozsudek nalézacího soudu a rozhodl sám, jak výše uvedeno. Protože dokazování a z něho vyplývající popis skutkové podstaty nedoznaly od prvního rozsudku nalézacího soudu žádný vývoj, nebylo logicky dost dobře možné, aby odvolací soud uložil stěžovatelce stejný trest jako ten, který o několik měsíců dříve odmítl. V této souvislosti je třeba upozornit, že usnesení sp.zn. 7 To 88/03 z 19.8.2003 a rozsudek sp.zn. 7 To 174/2003 z 20.4.2004 si v některých ohledech vzájemně zásadně protiřečí, ač je vydal stejný senát a nedošlo ke změně popisu skutkové podstaty. Sama tato okolnost zpochybňuje opodstatněnost rozhodnutí odvolacího soudu a jím stanovené právní kvalifikace skutku.

Naproti tomu Obvodní soud pro Prahu 4 v řízení proti obv. Eriku Smatanovi „uvěřil“ verzi příběhu, podané stěžovatelkou. Uznal obžalovaného vinným z tr.č. pokusu o znásilnění dle §8 odst.1 k §241 odst.1 tr.z. a odsoudil jej k vyhoštění z ČR. Odvolací soud tento rozsudek zrušil a vrátil věc k novému projednání. Nalézací soud však v novém řízení dne 16.5.2003 pod sp.zn. 2T 131/2002 (příl.5) setrval na původním stanovisku. Teprve pak zasáhl odvolací soud, který po zrušení rozsudku nalézacího soudu vydal dne 6.11.2003 pod sp.zn. 9 To 303/2003 (6) osvobozující rozsudek a odstranil tak rozpor ve vyhodnocení dokazování ve stejném případu dvěma senáty téhož soudu. Muselo to mít vliv na rozhodování Vrchního soudu v Praze, který nemohl nevzít na vědomí a nevyhodnotit jako novou významnou okolnost rozsudek Městského soudu v Praze jako soudu odvolacího v kauze obž. Erika Smatany. Pokud snad mohly být do vydání tohoto rozsudku nějaké pochybnosti o správnosti závěru soudu v řízení proti stěžovatelce o věrohodnosti absurdního příběhu Erika Smatany, po něm musely být považovány za vyvrácené. Proti původnímu náhledu Vrchního soudu v Praze následně došlo k posunu v právní kvalifikaci v její neprospěch.

Stěžovatelka je přesvědčena, že kdyby Obvodní soud pro Prahu 4 ctil ustanovení §20 tr.ř. a nerozdělil tento případ do dvou samostatných trestních řízení, nemohla by být odsouzena. Rozdělení případu do dvou řízení mělo ještě další specifický důsledek: v obou případech byla hlavním důkazem proti obžalovanému výpověď poškozeného. Ta byla nutně výpovědí osoby podjaté, protože oba protagonisté si museli být vědomi toho, že informace z jejich výslechů před soudem budou vyhodnocovány v souběžném řízení a mohou jim uškodit. Výpovědi Erika Smatany jsou nevěrohodné ještě z dalšího důvodu: v době incidentu měl v krvi 1,8 promile alkoholu, načerpaného z kombinace absintu s pivem a kolou, čímž byla značně snížena jeho schopnost vnímání (touto významnou okolností se soud vůbec nezabýval). Svědčí o tom jeho vlastní popis vnímání následků útoku: bezprostředně na místě si uvědomil pouze „štípnutí“ na krku, až na toaletě zjistil, že má ránu na břiše, a o ráně do krajiny srdeční se dověděl až od lékařů v nemocnici, když se po operaci probral z narkózy. Kromě toho po prvé vypovídal až za týden po incidentu, takže měl možnost si výpověď promyslet, případně vymyslet. Jeho výpověď v reportáži TV Nova naznačuje, že soudu lhal, když popřel erotický zájem o stěžovatelku. Věrohodnost výpovědí obou protagonistů snižuje i skutečnost, že oba vnímali události pod vlivem šoku: stěžovatelka v hrůze z hrozícího znásilnění, popř. odvety poškozeného, poškozený pod vlivem utrpěného zranění.

3. Vady právní kvalifikace činu Vrchním soudem v Praze

Ačkoli Vrchní soud v Praze v usnesení dne 19.8.2003 pod sp.zn. 7 To 88/03 zpochybnil právní kvalifikaci dle §8 odst.1 k §219 odst.1 a dokonce přímo upozornil nalézací soud na možnost, že se mohlo jednat o nutnou obranu, v rozsudku sp.zn. 7 To 174/2003 z 20.4.2004 sám tuto právní kvalifikaci převzal a zmírnil tvrdost přístupu pouze vyměřením trestu pod spodní hranicí trestní sazby.

Stěžovatelka považuje tuto právní kvalifikaci za nesprávnou. Není ve svém názoru osamělá. Právní kvalifikaci rozsudku podle §219 tr.z. veřejně zpochybnil předseda senátu nalézacího soudu v reportáži „Na ostří nože“, kterou odvysílala TV Nova v pořadu „Na vlastní oči“ dne 18.5.2004. Státní zástupce NSZ v dovolání v neprospěch odsouzené sp.zn. 1 Nzo 5043/2004 z 9.6.2004 (příl.7)uvádí na str. 5 ve 4.odst. shora, že „… popis skutku v napadeném rozsudku Vrchního soudu v Praze není popisem pokusu trestného činu vraždy …. a odpovídá právní kvalifikaci trestného činu ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr.z.“ V následujícím odstavci pak uvádí, „že skutek je ve výroku soudu popsán nedostatečně…“

Z definice trestného činu vraždy dle §219 odst.1 tr.z. jednoznačně vyplývá, že se musí jednat o úmyslné jednání. Pro uznání přímého úmyslu by musel mít soud k disposici ne-li přímý důkaz, pak aspoň soubor nepřímých důkazů, tvořících logický, uzavřený celek, přičemž nezastupitelná je znalost aspoň pravděpodobného motivu. Z popisu skutkového děje poškozeným se snad nabízí jako motiv okamžité pominutí smyslů, které by mohlo být navozeno např. kombinací alkoholu a drog. PČR ale nenechala vzít odsouzené krev, takže není důkaz, který by takové podezření potvrdil nebo vyloučil. Svědci ale zmiňují ve výpovědích zjevnou opilost poškozeného (vrávorání), nikoli však změny v chování stěžovatelky, které by nasvědčovaly opilosti nebo požití drog. Ani psychologicko-psychiatrické vyšetření nepodporuje domněnku této motivace. Mezi protagonisty incidentu nedošlo před tím k žádnému konfliktu a dříve se neznali, takže motivem nemohla být pomsta za křivdu z minulosti. Vysvětlením by mohla být duševní choroba stěžovatelky, ale ta je podle zjištění soudního znalce duševně zdravá a příčetná. Není známo, že by např. stěžovatelce konkurovala v soutěži o přízeň poškozeného jiná žena, což vylučuje žárlivost jako motiv útoku. Jistě nešlo o pokus o loupežnou vraždu. Lichá – a dle názoru obhajoby čistě účelová -je domněnka poškozeného, že jednání stěžovatelky mělo politický podtext, daný rozporem mezi jeho zjevnými sympatiemi k antifašismu a anarchismu a jejím příklonem k extrémnímu nacionalismu. Není známo, že by udržovala styky s extrémistickými skupinami, v celém jejím životě nebyl zaznamenán žádný jiný její násilný čin proti jiné osobě (pouze násilí proti sobě samé), naopak její soukromý život dokazuje, že nemá sklony k rasismu (v minulosti měla známost s cizincem tmavé pleti) . Soud dovodil nepřímý úmysl, tedy ztotožnění se odsouzené s možným fatálním následkem jejího jednání, a to na základě skutečnosti, že se po činu nepostarala o lékařskou pomoc pro poškozeného, z místa činu utekla k sestře a o osud své oběti se nezajímala ani později. Její chování ale zcela logicky a dokonale zapadá do obrazu, který o událostech podává sama. Především je zřejmé, že žádným způsobem nebylo prokázáno, že by o vzniklém následku vůbec věděla, svou roli mohl hrát i strach z dalšího napadání Erikem Smatanou, který nad ní měl značnou fyzickou převahu. V daných světelných podmínkách na místě činu a při jednání ve stresu nemohla vědět, jak vážné zranění způsobila. To lze přijmout jako srozumitelné objasnění jejího útěku z místa činu. Je třeba také připustit možnost, že stěžovatelka následně viděla v poškozeném původce nepříjemné osobní situace, do které se svým činem dostala, necítila se vůči němu provinile a např. nešla ho navštívit do nemocnice, což by jistě udělala, kdyby se cítila vinna. Soud důsledně vyhodnotil účelově v neprospěch stěžovatelky všechny okolnosti, které bylo možno vykládat jak v její prospěch, tak v neprospěch. Porušil tak zásadu in dubio pro reo. Spolu se skutečností, že soud bez známých důvodů odmítl logickou verzi výkladu o událostech, podanou stěžovatelkou, a uvěřil v pravdivost absurdní verze poškozeného, to vyvolává dojem, že soud jednal podjatě, s cílem poslat stěžovatelku za mříže za každou cenu, bez ohledu na důkazy a spravedlnost.

Z výše uvedeného vyplývá, že soud neprokázal nezvratně úmyslnost jednání stěžovatelky, takže zvláště s přihlédnutím k uplatnění zásady in dubio pro reo jím přijatá právní kvalifikace je v nesouladu se skutkovými zjištěními a je třeba ji odmítnout jako mylnou a zrušit rozsudek na ní postavený.

Soud má ze zákona nezadatelné právo provádět volné hodnocení důkazů v souladu s ustanovením platných právních předpisů a svým svědomím. To jej ale neopravňuje ke svévoli, jakou by nepochybně bylo přijímání závěrů, nepodložených důkazy.

Soud při srovnávání obou předložených verzí příběhů „uvěřil“popisu skutkového děje dle poškozeného, aniž by uznal za vhodné ve zdůvodnění rozsudků vysvětlit důvody. V dalším řízení vedl dokazování jen na podporu prokázání důvodnosti obžaloby podle této verze, aniž by je konfrontoval s přezkoumáním věrohodnosti verze stěžovatelky. Stěžovatelka proto žádá, aby Ústavní soud ČR v souladu s ustanovením §265i odst.3 tr.ř. přezkoumal celé řízení, předcházející stanovení právní kvalifikace a následnému výroku o vině a vyměření trestu. Stěžovatelka zejména navrhuje, aby Ústavní soud ČR samostatně porovnal obě verze fatálního incidentu. Poukazuje na to, že skutková zjištění, uvedená v trestním spisu, jsou celkem úplná a správná a vadou řízení je pouze jejich nesprávné hodnocení. Nic nebrání Ústavnímu soudu ČR, aby zjištěné skutečnosti sám nově vyhodnotil. Právní kvalifikace dle §219 tr.z. je natolik závažná, a postup obecných soudů ve věci Adély Rajdlové a Erika Smatany je natolik kontroverní, že vniklá situace si skutečně vyžaduje nestranné posouzení kompetentním a nezaujatým orgánem, střežícím práva a integritu občanů tohoto státu tak, aby nemohlo dojít k takovým nespravedlnostem.

Stěžovatelka namítá zejména nepravděpodobnost verze poškozeného, kterou přijal nalézací a posléze i odvolací soud. Nenašel se žádný uspokojivý důvod, kterým by bylo možno logicky a uspokojivě vysvětlit její počínání, které mělo spočívat v tom, že bez zjevné příčiny přešla od pokojné zábavy s poškozeným k útoku nožem. Není bezpečně prokázáno, že stěžovatelka mohla způsobit poranění poškozeného na krku z popsané polohy. I v této verzi jsou navíc popsány náznaky omezení její osobní svobody poškozeným, který přiznává, že ji z polohy vsedě na jeho nohou stáhl na zem vedle sebe. Je zřejmé, že stěžovatelka se proti své vůli ocitla na zemi vedle poškozeného v poloze, vhodné pro uskutečnění pohlavního aktu. To, že se vysmekla a znova si sedla, dosvědčuje, že zacházení poškozeného s ní bylo v rozporu s její svobodnou vůlí. Položení na zem zjevně vnímala jako násilný zásah do její osobní nedotknutelnosti. Poškozeného k takovému chování nic neopravňovalo a stěžovatelka měla právo se bránit. Také v tomto případě je třeba při posuzování přiměřenosti zvoleného způsobu obrany vzít v úvahu nepoměr sil obou jednajících. Odsouzená je drobná žena, která nemá vypracované svalstvo fyzickou prací nebo cvičením, neovládá bojová umění a nebyla vycvičena v zacházení s použitým nožem. Poškozený měl nad ní jednoznačnou fyzickou převahu. V neprospěch verze poškozeného hovoří také výsledky jejího psychologicko-psychiatrického vyšetření, které ji popisují jako zcela neagresivní osobu. Ostatně nikdy dříve se nedopustila násilí proti další osobě. I v případě, že Ústavní soud ČR přijal jako základ hodnocení verzi poškozeného, avšak přihlédl by k omezení osobní svobody stěžovatelky poškozeným, měl by při hodnocení přiměřenosti její obrany přihlédnout k tomu, že byla vystresovaná domácím násilím, které ji o několik měsíců dříve dohnalo k sebevražednému pokusu. Ten, kdo použije násilí jako první, má nárok na to, aby přednostně nesl odpovědnost za následky takto vyvolané nehody. I za předpokladu přijetí základní verze poškozeného by vzhledem k prvkům násilného omezení osobní svobody odsouzené bylo třeba uvážit, zda jednala v situaci krajní nouze dle §14 tr.z., a zda mělo její rozhodnutí postavit se na odpor povahu nutné obrany ve smyslu §13 tr.z. Stěžovatelka není v tomto uvažování osamělá, protože stejnou cestou šel ve svých úvahách odvolací soud v usnesení ze dne 19.8.2003 pod sp.zn. 7 To 88/03.

Stěžovatelka však zejména namítá, že soud pochybil, když uvěřil verzi poškozeného, která neodpovídá pravdě. Ani v tomto názoru není osamělá, neboť jej s ní dvakrát sdílel nalézací soud v řízení proti Eriku Smatanovi pro pokus o tr.č. znásilnění. Svědecké výpovědi nasvědčují pravdivosti její verze v tom, že potvrzují jak určité náznaky erotického zájmu poškozeného o stěžovatelku při zábavě v klubu, tak nepřehlédnutelné příznaky jeho opilosti. Drobné hematomy a oděrky na jejích obnažených pažích, zjištěné při lékařské prohlídce, zorganizované PČR asi za 12 hod. po činu, je možno považovat za svědectví zápasu na zemi (tento důkazní materiál soud vůbec nehodnotil). Umístění ran nožem na těle poškozeného přesně odpovídá počínání a poloze stěžovatelky, které předvedla při rekonstrukci činu a znova v reportáží TV Nova z 18.4.2004. Nechybí motiv jednání poškozeného: podle znaleckého posudku byl tak opilý, že opilost mohla odbrzdit projevy neukojené erotické potřeby. Daného způsobu obrany stěžovatelka použila dílem náhodně (náhodou měla u sebe nůž, původně koupený jako dar manželovi), dílem pod vlivem stresu. Podmínkami vyvolání stresu zřejmě byly reminiscence na násilí ze strany manžela a nepoměr fyzické zdatnosti účastníků. O sklonu stěžovatelky nezvládat stres a o síle vlivu nakládání manželovy hrubosti na ni svědčí sebevražedný pokus, které uskutečnila o čtyři měsíce dříve. Útěk z místa činu měl původ rovněž ve stresu, pozdější nezájem o osud poškozeného byl také výrazem hněvu kvůli nepříjemnostem, kterým byla stěžovatelka vystavena (policejní vyšetřování, zájem médií, pozornost okolí, atd.).

4. Nové okolnosti, které vznikly po vynesení rozsudku

Dne 18.4.2004 TV Nova odvysílala v pořadu „Na vlastní oči“ reportáž „Na ostří nože“, zabývající se tímto případem. Oba protagonisté v ní svobodně vyprávějí a přehrávají svou verzi příběhu. Erik Smatana na rozdíl od výpovědi před soudem připustil, že měl zájem o pohlavní styk se stěžovatelkou. Reportáž je vyvážená a je z ní zřejmé, že věci se nemohly seběhnout tak, jak popisuje poškozený. V téže reportáži předseda senátu nalézacího soudu, který vynesl v této věci dva prvoinstanční rozsudky, zpochybnil právní kvalifikaci, ke které se přiklonil odvolací soud v napadeném rozsudku.

10.6.2004 stěžovatelka neunesla napětí z blížícího se nástupu trestu a pocit křivdy a pokusila se o sebevraždu požitím většího množství léků. Byla hospitalizována v Thomayerově nemocnici v Praze 4 a v Psychiatrické léčebně v Bohnicích. Byla pak až do konce měsíce června v pracovní neschopnosti s diagnozou maniodepresivní psychoza. Nyní je v ambulantní péči psychiatra MUDr. Ivana Davida.

5. Doplnění dokazování

Stěžovatelka žádá, aby se Ústavní soud ČR seznámil se záznamem policejní rekonstrukce činu a porovnal jej se záznamem reportáže „Na ostří nože“ TV Nova z 18.4.2004, zejména s ohledem na odlišnost informací, prezentovaných Erikem Smatanou, kdy sám připouští erotický zájem o A.Rajdlovou, který před soudem popřel..

II. Poškození ústavních práv stěžovatelky

Obecné soudy dospěly k napadenému rozsudku za cenu porušení základních práv stěžovatelky, vyjádřených v Listině základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a příslušných normách mezinárodního práva, jako jsou Všeobecná deklarace lidských práv (dále jen „Deklarace“), Mezinárodní pakt o občanských a politických právech (dále jen „Pakt“) a Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“).

1. Nedbání práva na osobní důstojnost, osobní bezpečnost a nedotknutelnost stěžovatelky

Soudy naprosto ignorovaly skutečnost, že poškozený svým jednáním zaútočil na osobní důstojnost, bezpečnost a nedotknutelnost stěžovatelky tím, že ji s použitím fyzické síly nutil k jednání, které jí nevyhovovalo, s pravděpodobným cílem dosáhnout pohlavního styku. V obou verzích skutkového děje, které soudu předložili oba protagonisté, je shodně výpovědí obou účastníků doloženo, že poškozený se pokoušel silou dostat stěžovatelku do polohy, vhodné pro vykonání soulože. Oba shodně vypovídají, že stěžovatelka kladla odpor tím, že se vysmekla, pokoušela se uniknout z místa činu, v závěru děje použila nůž.

Vlastní výpovědí poškozeného před soudem je nepochybně prokázáno, že vyvinul iniciativu k omezení osobní nedotknutelnosti stěžovatelky a přiměl ji tak k obraně. Tento prvek je méně zřetelný ve verzi poškozeného, ale je i zde přítomný: poškozený vypovídal, že stáhl stěžovatelku na zem do polohy vleže naznak, a ona se jeho jednání bránila, vysmekla se, sedla si mu zpět na nohy, a až následně zaútočila. V reportáži TV Nova dokonce ochotně předvedl, jak se pokoušel lehnout si na stěžovatelku. Ve verzi stěžovatelky, kterou nepřijal Městský soud v Praze jako soud nalézací v trestním řízení proti ní, ale plně ji akceptoval Obvodní soud pro Prahu 4 v trestním řízení proti poškozenému, je popsáno velmi brutální a ponižující zacházení poškozeného se stěžovatelkou.

Poškozený nepochybně narušil základní práva stěžovatelky, chráněná čl. 5 a 12 Deklarace, čl. 7 a 10 Listiny a čl.3 Úmluvy. Tato skutečnost měla být pro obecné soudy výchozí okolností, určující jejich přístup k vyhodnocování dokazování. V praxi ji však respektoval pouze Obvodní soud pro Prahu 4 v řízení proti poškozenému.

Uznání individuálního práva obecně závazným předpisem zakládá také právo občana na jeho obranu. Obecné soudy v tomto případě popřely právo stěžovatelky na obranu její cti, osobní důstojnosti a nedotknutelnosti.

2. Porušení rovnosti stran

Podle §18 tr.ř. byl ve věci primárně příslušný Obvodní soud pro Prahu 4, který obdržel dvě obžaloby:
- proti stěžovatelce pro podezření z tr.č. ublížení na zdraví dle §222 odst.1
- proti poškozenému pro podezření s tr.č. pokusu o znásilnění dle §8 odst.1 k §241 odst.1


Podle §20 odst.1 proti všem obviněným, jejichž trestné činy spolu souvisí, se má konat společné řízení. Oba žalované trestné činy souvisely osobami obžalovaných, místem a dobou děje, obsahem skutkové podstaty. Rozdělením věci do dvou samostatných řízení nastal takový vývoj situace, kdy jednání obou obžalovaných byla posuzována nejen odděleně, ale také soudy různé instance. Tím byla porušena rovnost stran v řízení, chráněná čl.7 Deklarace, čl.14 Paktu a čl.6 Úmluvy (bez hlubšího předběžného prošetření byl čin stěžovatelky od počátku pojednáván jako závažnější). Daným postupem byl umožněn vznik absurdní situace, spočívající v tom, že každý ze zúčastněných nalézacích soudů dospěl při hodnocení společné skutkové podstaty k úplně jinému závěru z hlediska přijatelnosti předložených protikladných verzí skutkového děje. Odstranění rozporu mezi hodnocením skutkové podstaty oběma soudy zásahem Městského soudu v Praze jako soudu odvolacího vyvolává podezření, že došlo k dohodě mezi předsedy obou senátů ke škodě stěžovatelky. Osvobozující rozsudek v odvolacím řízení proti poškozenému měl fatální vliv ke škodě stěžovatelky na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze jako soudu odvolacího v její věci. Rovnost stran byla v neprospěch stěžovatelky porušena také postupem Městského soudu v Praze, který jako soud nalézací v řízení proti stěžovatelce apriorně, bez přezkoumatelného vysvětlení uvěřil ve věrohodnost absurdní verze poškozeného a další dokazování a hodnocení důkazů pak směroval jen k podpoře předem vytvořené představy o vině stěžovatelky. Projevilo se to:

a)v apriorním, v rozsudcích nevysvětleném a tudíž nepřezkoumatelném nadřazení výpovědi poškozeného z hlediska věrohodnosti nad popis děje stěžovatelkou; soud při tom přehlédl, že poškozený musel vypovídat tendenčně také proto, že byl v téže věci sám trestně stíhán a musel počítat s použitím jeho výpovědi v řízení proti němu; soud tak přiznal plnou věrohodnost výpovědi svědka nadstandardně podjatého

b)ve vedení výslechu znalce z oboru zdravotnictví, jímž bylo znemožněno porovnání míry souladu polohy zranění na těle poškozeného s popisem děje v jednotlivých verzích. I laikovi je při tom zřejmé, že je 100% shoda mezi rozmístěním ran na těle poškozeného a popisem obrany stěžovatelkou, zatímco shodnost u verze poškozeného je snížena konstatováním znalce, že za účelem zasazení rány na krku by se musela stěžovatelka vyklonit velmi daleko dopředu.

c)v jednostranném výkladu útěku stěžovatelky z místa činu jako důkazu o jejím ztotožnění se s možným fatálním následkem jejího jednání pro poškozeného, když se současně nabízel výklad v její prospěch, který byl jednodušší a logičtější. Zatímco nepříznivý výklad jejího útěku se opíral o pouhou domněnkou soudu, výklad v její prospěch by měl oporu ve znaleckém posudku: útěk jako výraz stresu, nabuzeného životní situací stěžovatelky (rozvod kvůli domácímu násilí, přestálý sebevražedný pokus a strachem z poškozeného)

d)v manipulativním použití výsledků psychologicko-psychiatrického vyšetření stěžovatelky, které jako celek je v rozporu s celkovými závěry soudu o jejím jednání. Soud použil ze znaleckého posudku v podstatě jedinou větu, a to právě tu jedinou, která mohla zdánlivě podpořit jeho „víru“ v pravdivost verze poškozeného: větu o možnosti účelové lži ve výpovědích stěžovatelky. Účelové lži je v podstatě schopen každý, jistě by jí byl schopen i poškozený. Tento postup soudu lze chápat jen jako důkaz jeho křečovité snahy odsoudit stěžovatelku za každou cenu (nebo zajistit za každou cenu beztrestnost poškozenému).

Ve všech případech, kdy některý prvek skutkové podstaty bylo možno vyložit buď ve prospěch nebo v neprospěch stěžovatelky, soud se vždy přiklonil na stranu poškozeného, a to pouze na základě subjektivních úvah, které v některých důležitých bodech v odůvodnění rozsudku nevysvětlil a učinil je tak nepřezkoumatelnými.

3. Porušení práva na spravedlivý proces

Právo na spravedlivý proces, chráněné čl.6 Úmluvy, je zajištěno teprve tím, že se jeho uplatnění stává viditelným. Předpokládá především co možno nejúplnější shromáždění údajů o skutkové podstatě, dále pak všestranné, nezaujaté a věcně správné vyhodnocení dostupných důkazů. V napadeném řízení je právo na spravedlivý proces kráceno v několika bodech, z nichž některé jsou popsány výše v kap. II/2 a většinou nebudou v této části znova zmiňovány.

Z hlediska shromažďování dostupných informací v přípravném řízení lze orgánům činným v trestním řízení vytknout dvě opomenutí:

a)nebylo provedeno ohledání místa činu, zejména nebyly hledány stopy zápasu mezi stěžovatelkou a poškozeným, jehož možnost ale navozují výsledky lékařského vyšetření stěžovatelky, zorganizovaného PČR asi 12 hod. po činu; tím byla stěžovatelka patrně připravena o důkaz v její prospěch

b)PČR nenechala stěžovatelce odebrat krev

Tato opomenutí nebylo možné v průběhu soudního řízení napravit.

Základním porušením práva na spravedlivý proces bylo neodůvodněné a tedy nepřezkoumatelné apriorní odmítnutí verze skutkového děje v podání stěžovatelky. Od toho se odvozovaly další dílčí vady dokazování, všechny směřující ke škodě stěžovatelky: - soud se nevypořádal s výsledky lékařského vyšetření stěžovatelky, při němž byly zjištěny drobné oděrky a hematomy na obnažených pažích; ty mohly být svědectvím jejího zápasu s poškozeným a důkazem ve prospěch její verze
- soud se nezabýval vlivem podnapilosti poškozeného na jeho schopnost vnímat a pravdivě popsat události. Ta byla v každém případě snížena, což dokazuje i okolnost, že bezprostředně vnímal pouze ránu na krku jako „štípnutí“, zatímco poranění na břiše zjistil až na toaletě a o vbodnutí do srdeční krajiny se dověděl až od lékařů v nemocnici, když se po operaci probral z narkózy
- zcela nepochopitelnou nespravedlností je přehlédnutí zmínky ve znaleckém posudku o možném vlivu opilosti na jednání poškozeného, která naznačila, že motivem jeho chování byla neukojená erotická potřeba, odbrzděná opilostí
- soud se nezabýval světelnými podmínkami na místě činu a proto zcela nespravedlivě předpokládal, že stěžovatelka musela vidět zranění, která poškozenému způsobila
- soud nevěnoval pozornost nepoměru fyzického potenciálu obou protagonistů; neuvážil, že právě výrazná fyzická převaha poškozeného byla impulsem pro stěžovatelku, aby sáhla po krajním prostředku
- soud potlačil ve svých úvahách údaje z výsledků psychologicko-psychiatrického vyšetření stěžovatelky, jež ji představují jako osobu bez sklonů k agresivitě, která se nikdy nedopustila násilí vůči dalšímu jedinci

Nalézací soud porušil právo stěžovatelky na spravedlivý proces také tím, že se nedostatečně vyrovnal s námitkami, vyslovenými odvolacím soudem v usnesení ze dne 19.8.2003. Zejména neprohloubil zkoumání rodinných poměrů a osobnostního vývoje stěžovatelky. Nedocenil proto okolnost, že byla pro krajní reakci na obtěžování poškozeným predestinována předcházejícím domácím násilím. Nevšiml si také její zvýšené citlivosti na násilí vůči její osobě, doložené např. jejím sebevražedným pokusem, vyvolaným právě surovostí manžela. Soud se mimo to vůbec nezabýval zkoumáním, zda lze čin stěžovatelky hodnotit jako nutnou obranu, ač k tomu byl odvolacím soudem vyzván.

4. Souhrnný výsledek porušení základní práv stěžovatelky

Základním úkolem soudu při vyhodnocování důkazů bylo rozhodnutí, která ze dvou verzí skutkového děje je bližší pravdě. Cestou porušování základních práv stěžovatelky se soud dopracoval k mylnému závěru a dopustil se na stěžovatelce křivdy.

Soud přijal verzi poškozeného, podle které ho stěžovatelka přiměla, aby si lehl naznak, usadila se mu na nohou a bavila se s ním. Pak bez příčiny vytáhla nůž a zaútočila na něj. Po činu utekla. Podle vyjádření znalce by ránu na krku mohla z popsané polohy zasadit pouze, kdyby se vyklonila hodně daleko dopředu, tedy s námahou. Soud nezjistil motiv, který by popsané jednání vysvětlil. Nemotivovanou agresivitu vylučuje výsledek psychologicko-psychiatrického vyšetření stěžovatelky. Kromě podjaté výpovědi poškozeného nemá soud žádný důkaz, že se děj odehrál právě takto. Přesto na základě tak slabého dokazování vynesl rozsudek, který je krutým zásahem do života stěžovatelky: je ve věku, kdy by se měla začít připravovat na založení rodiny; půjde-li právě v této době do vězení, její životní dráha bude nenávratně poškozena.

Soud odmítl verzi stěžovatelky, podle které se měl poškozený pokusit přimět ji násilím k souloži. Sáhla ke krajnímu řešení situace, protože prožité domácí násilí zvýšilo její citlivost na hrubé zacházení. Kvůli hrubému nakládání se rozváděla, a krátce před touto událostí ji dohnalo k sebevražednému pokusu. Ke krajnímu prostředku obrany sáhla také proto, že vzhledem k fyzické převaze poškozeného považovala svou situaci za bezvýchodnou. Podle polohy ran na těle poškozeného se děj mohl odehrál právě tak, jak jej stěžovatelka popsala. Podle znalce-psychologa mohla být motivem jednání poškozeného erotická potřeba, odbrzděná opilostí. Verze stěžovatelky je v každém případě podstatně bližší pravdě než vyprávění poškozeného, přesto se nestala východiskem pro úvahu soudu o vině a trestu.

III. Závěr

Vrchní soud v Praze v součinnosti s Městským soudem v Praze při vedení trestního řízení proti stěžovatelce porušil její základní práva a dospěl tak k nesprávnému vyhodnocení důkazů a následně k nespravedlivému rozsudku. Stěžovatelka proto žádá Ústavní soud ČR, aby na základě výše uvedeného popisu průběhu trestního řízení a rozboru porušování jejích základních práv zrušil zmíněný rozsudek Vrchního soudu v Praze a vrátil věc k novému projednání, popř. aby ji přímo zprostil viny.



Adéla Rajdlová, dovolatelka           JUDr.Vladimír Turek, advokát



Seznam příloh :

1. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 20.4.2004 sp.zn. 7 To 174/2003
2. rozsudek Městského soudu v Praze z 3.11.2003 sp.zn. 43T 4/2003
3. sdělení NSZ ze dne 18.6.2004 občanskému sdružení Šalamoun o nepřípustnosti dovolání ve prospěch stěžovatelky
4. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19.8.2003 sp.zn. 7 To 88/03
5. rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne16.5.2003 sp.zn. 2T 131/2002
6. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 6.11.2003 pod sp.zn. 9 To 303/2003
7. dovolání NSZ v neprospěch odsouzené z 9.6.2004 sp.zn. 1 Nzo 5043/2004
8. rozsudek Městského soudu v Praze z 28.4.2003 sp.zn. 43T 4/2003


( Celá tisková zpráva | Informační e-mailVytisknout článek )

  Kontakt
Korespondenční adresa:
P.O.Box 383, 111 21 Praha 1

Pobočka Šumperk:
P.O.BOX 103, Šumperk 1

SpolekSalamoun(a)SpolekSalamoun.com

Statutární orgán:
předseda spolku - John Bok

Korunový účet:
č.ú.: 170718584/0300

IČO:63837714

Registrace
Ministerstvem vnitra ČR:
II./S-OS/1-25819/94-R

Administrátor:
Johanne - Angel D'Shadow,
Václav Peričevič

  Soud s Johnem Bokem

  VYŠLA NÁM KNIHA
Lecba Bokem

Vyšla nám kniha......

  Měsíčník TRESTNÍ PRÁVO

mesicnik Trestni pravo

Spolek Šalamoun se stal pravidelným přispěvatelem měsíčníku Trestní právo. Má v něm pravidelnou rubriku Pohled odjinud, do které píše různé úvahy o justici z vlastního pohledu.

mesicnik Trestni pravo

Náhled článku Spolku Šalamoun v měsíčníku Trestní právo.