Spolek Šalamoun

  Hlavní menu

  Národní knihovna


  LN o J.Bokovi


  Zákony v elektronické podobě

  Státní zastupitelství ČR

  Přehled soudců a soudů ČR

  Soudy ČR na Internetu

  Potřebujete advokáta?

téma
* PŘESTAT JEDNAT = ZAČÍT STŘÍLET
  Vydáno dne 15. 09. 2005 (1269 přečtení)

PŘESTAT JEDNAT = ZAČÍT STŘÍLET
Martin Stín, Praha
Psáno pro Politikon Media 15.9.2005 jako 75.sloupek;vyšlo také na Neviditelném psu
martin.stin@seznam.cz

Radovan Krejčíř volně odešel z vily, plné policistů, a bez překážek odcestoval na Seychely. Záhy ho bez potíží a zcela volně následoval zbytek rodiny. Prý to byla součást geniální policejní taktiky, díky které nyní víme, kde se uprchlík nachází. Zatím jediný jistý prospěch v tomto příběhu: dva policisté si udělali výlet na Seychely, kam by se patrně jinak nikdy nepodívali. Do toho na nás z televizních obrazovek a novinových fotografií vykukuje tvář polského lobbisty Jacka Spyry, jenž se Krejčířovi nápadně podobá, a o možnosti, že privatizaci Unipetrolu doprovázely obrovské úplatky, o které se měli podělit čeští a polští politici, hovoří asi tak nezúčastněně, jako by se bavil o rozmarech počasí. V této souvislosti se znova mluví o „bytové“ aféře ex-premiéra Grosse, na kterou veřejnost již téměř zapomněla.

Pokud by nad těmito kratochvilnými příběhy občané příliš přemýšleli, možná by začali pochybovat, zda zavinění policistů při Krejčířově útěku spočívá jen v nedůsledném výkonu střežení, a zda odjezd jeho rodiny byl skutečně geniálním taktickým tahem či jen běžným selháním policie nebo dokonce její nezištnou humánní akcí ve prospěch sjednocení rodiny. Možná by zapochybovali o úrovní dohledu státních zástupců nad postupem policie v celé kauze. Nakonec by ještě začali hloubat o tom, co vypovídají poněkud nepřehledné zprávy o vyšetřování okolností privatizace Unipetrolu polskými orgány o vládách sociálnědemokratických premiérů a o nich samých, a zda netvoří souvislý celek s dřívějším podezřením na zkorumpovanost Stanislava Grosse. Pod vlivem takových úvah by mohli voliči ztratit chuť odevzdat v blížích se volbách své hlasy sociální demokracii. Úkolem dne se proto stalo odvedení pozornosti veřejnosti od těchto malérů do neškodného směru.

K tomu účelu stále slouží stará dobrá „kauza katarského prince“, na jejímž základě lze do nekonečna vyrábět kouřovou clonu k zastření afér, vytvářejících podezřelé skvrny na štítě některých vrcholných politiků ČSSD. Sama kauza je ve skutečnosti uzavřena, takže za normálních podmínek by byla novinářsky vypotřebovaná. Nejvyšší soud ČR rozhodl o právní stránce věci. Zbavil tím další úvahy o postupu ministra spravedlnosti praktického významu. A „princ“ odcestoval z dosahu naší justice do vlasti. Pokud by někdo stále nefoukal do žhavého popela, zájem o případ by rychle opadl. Po vyprchání vášní by si veřejnost nakonec mohla uvědomit, že ve srovnání s výše uvedenými skandály šlo o společensky méně závažnou trestnou činnost, jež vůbec nestála za pobouření, které vyvolala. To se ale nesmí stát, proto se k udržování kauzy při životě hodí úplně všecko. Třeba rozhořčení paní L.Z., která svým udáním vyvolala zájem policie o svérázný způsob uspokojování sexuálního apetitu delikventa. Ta plane pomstychtivostí, protože jedna z „princových kuplířek“ učinila nabídku její třináctileté dceři, která ovšem odmítla a svěřila se mamince. Na velký rozruch to ale nevydalo. Dcera paní L.Z. totiž nikdy s „princem“ nepřišla do styku a není prokázáno, že by hříšník své pomocnice za ní poslal, či že by je aspoň žádal, aby mu dodávaly dívky „pod zákonem.“ Bylo by tedy na místě hněvat se především na „kuplířku“, která s takovou nabídkou za malou slečnou přišla. Ta ale do Kataru neodjela, a svým chováním v průběhu řízení dávala najevo, že si je vědoma nemravnosti svého „obchodu“ a mrzí ji, že se do něj pustila. Byl to ostatně jeden z důvodů, proč ušla nepodmíněnému trestu. Hlavně je politicky nezajímavá. Z poklesku „kuplířky“, o němž patrně „princ“ ani nevěděl, se bič na ministra neuplete, proto se zájem médií o pomstychtivou matku rychle vyčerpal.

Nezdá se, že bude možné udržovat oheň rozvíjením příběhu vzpoury nejvyšší státní zástupkyně proti ministrovi spravedlnosti, ač jde jinak o vděčné téma. Věc zřejmě spěje k rozuzlení a následnému zapomnění. Ministr podal na Marii Benešovou kárnou žalobu. Předseda vlády před odjezdem do zahraničí prohlásil, že rozpor mezi ministrem a nejvyšší státní zástupkyní se bude muset po jeho návratu rychle vyřešit. Zřejmě konečně pochopil, že po výroku Nejvyššího soudu ČR již není možné jakkoli ospravedlnit další pokračování rozvratu v resortu spravedlnosti. Bude mít jednoduchou, byť nepříjemnou volbu: buď přistoupí na ministrův návrh na odvolání nejvyšší státní zástupkyně a vyslouží si za to kritiku jak z řad vlastní strany, tak i od části opozice, a poštve proti sobě některé státní zástupce a soudce, nebo rozbije vládní koalici a vrhne se do područí komunistů. Situaci v resortu ale uklidní v každém případě. Rozbití koalice může docílit buď prostým vypuzením unionistických ministrů z vlády, nebo pokusem o přesun ministra Němce na jiné místo a jeho nahrazení JUDr. Jiřím Vyvadilem. K poslední možnosti by mohl přistoupit pouze tehdy, pokud by s ní souhlasili oba zmínění pánové. Přijetím takové nabídky ve spojení s výsledky jeho dřívějšího působení v čele Čsl. strany socialistické by se ovšem JUDr. Jiří Vyvadil začal ucházet o pověst politického sebevraha a bořiče domečků z karet. Výměna ministra pár měsíců před volbami, jejichž výsledek je nejistý, není dobrá ani pro úřad, ani pro jeho dočasného správce, zvlášť když jde o soudce. V takovou chvíli je ve jmenování ministrem skryt příslib budoucích příkoří, která mohou bolet více než nynější odvolání.

Nejvděčnější látku pro novinářské hrátky tak nakonec asi poskytne ta část příběhu, která měla největší naději na smírné ukončení. Jde o vztah mezi pohaněným ministrem a vzpurnou soudkyní. Pavel Němec měl zájem sejít se s Monikou Křikavovou a pohovořit s ní o důvodech jejího počínání. Bylo patrné, že chtěl k jejímu prohřešku přistoupit velkoryse, patrně s přihlédnutím k její vynikající pověsti a osamělosti tohoto pochybení v její jinak nenapadnutelné profesní historii. Ale ozval se předseda Soudcovské unie a sama vzpurná soudkyně, kteří dali přes média ministrovi najevo, že nejsou schopni takový postoj ocenit. Opět se v této souvislosti začaly přemílat některé oblíbené náměty z počátku aféry. Především se paní soudkyně nechala slyšet, že přece nemůže být trestána za právní názor – a to ve chvíli, kdy jí nehrozilo bezprostřední nebezpečí v podobě kárné žaloby. Prokázala tím nezpůsobilost rozlišovat: pokud se neztotožnila s Němcovým názorem na použitelnost §448 tr.ř., uplatnila odlišný právní názor a za to skutečně nesmí být trestána. Jenže trestní řád v další části předepisuje závazný postup řešení takového rozporu, jemuž se měla podřídit. Pokud jednala jinak, neuplatnila odlišný právní názor, ale projevila pohrdání právním řádem státu, který se při nástupu do úřadu zavázala chránit. Ostatně Nejvyšší soud ČR označil její postup za nezákonný, a názor této autority smí soudkyně nejnižší soudní instance pouze vzít pokorně na vědomí, zvlášť když hrozí nebezpečí, že státní kasa zchudne kvůli její nekázni o pár set tisíc odškodného za nezákonné držení šejka Hamada ve vazbě. Každý jiný státní úředník, který by úmyslným nezákonným jednáním navodil vznik tak velké škody, by měl nárok stanout před trestním senátem. Neznám srozumitelný důvod, proč by soudci měli mít v tomto ohledu výjimku. Dále paní soudkyně odmítla ministrův zájem o rozhovor s ní se zdůvodněním, že jde o pokus o porušení nezávislosti moci soudní na moci výkonné. Nevysvětlila, v čem by byla její nezávislost ohrožena, když by se vedla řeč o věci, která je pravomocně ukončena a ani ona, ani ministr již nebudou činit žádné úkony, kterými by zasahovali do pravomoci jeden druhému. Tuším, že se spoléhá na kastovní solidaritu soudců kárného senátu, od nichž očekává, že by případné ministrově kárné žalobě stejně nevyhověli. Celkově paní soudkyně zmařila nabídnutou možnost předejít jednáním konfliktnímu řešení vztahu mezi ní a ministrem. Ministr samozřejmě má právo na ni žalobu podat, protože jednala nezákonně, způsobila škodu, mařila plnění jeho rozhodnutí a v neposlední řadě některými svými patetickými výroky v soudní síni se dotkla jeho osobní důstojnosti. Jakmile se přestane jednat, obvykle se začne střílet.

Odmítnutí rozhovoru má ale ještě jeden rozměr. Soudci by neměli namlouvat veřejnosti, že se žádný z nich nikdy nesejde k zákulisnímu jednání ať již se státním zástupcem nebo advokátem, aby hledali řešení, přijatelná pro obě strany. Není příliš vzdálená doba, a možná se to u některých soudů dosud děje, kdy bylo občas možné přistihnout státního zástupce v soudní síni v družném rozhovoru se soudcem v době, kdy tam nesměly být strany. Z tohoto pohledu mi štítivost k setkání s ministrem připadá přímo nepatřičná a pokrytecká, zvlášť když takový rozhovor mohl přispět k odstranění vzájemných nedorozumění a všeobecně zklidnit vztahy mezi soudcovskou lobby a ministrem.


( Celá tisková zpráva | Informační e-mailVytisknout článek | Zdroj: zdenek.jemelik@spoleksalamoun.com )

  Kontakt
Korespondenční adresa:
P.O.Box 383, 111 21 Praha 1

Pobočka Šumperk:
P.O.BOX 103, Šumperk 1

SpolekSalamoun(a)SpolekSalamoun.com

Statutární orgán:
předseda spolku - John Bok

Korunový účet:
č.ú.: 170718584/0300

IČO:63837714

Registrace
Ministerstvem vnitra ČR:
II./S-OS/1-25819/94-R

Administrátor:
Johanne - Angel D'Shadow,
Václav Peričevič

  Soud s Johnem Bokem

  VYŠLA NÁM KNIHA
Lecba Bokem

Vyšla nám kniha......

  Měsíčník TRESTNÍ PRÁVO

mesicnik Trestni pravo

Spolek Šalamoun se stal pravidelným přispěvatelem měsíčníku Trestní právo. Má v něm pravidelnou rubriku Pohled odjinud, do které píše různé úvahy o justici z vlastního pohledu.

mesicnik Trestni pravo

Náhled článku Spolku Šalamoun v měsíčníku Trestní právo.