Spolek Šalamoun

  Hlavní menu

  Národní knihovna


  LN o J.Bokovi


  Zákony v elektronické podobě

  Státní zastupitelství ČR

  Přehled soudců a soudů ČR

  Soudy ČR na Internetu

  Potřebujete advokáta?

téma
* KATARSKÉ BLUDY
  Vydáno dne 18. 09. 2005 (2703 přečtení)

KATARSKÉ BLUDY
Zdeněk Jemelík, Praha
Věnováno členům tzv.právnické sekce čtenářů Neviditelného psa
mago.quijot@seznam.cz

Mediální kampaň proti ministru Němcovi, k jejímuž vyvolání posloužilo jeho nesnadno pochopitelné rozhodnutí o předání trestního stíhání „katarského prince“ do zahraničí, stále pokračuje. Je ideálním nástrojem na odpoutávání pozornosti veřejnosti od skutečně závažných selhání orgánů státní moci, trapnosti vrcholných politiků a podezření na zkorumpovanost několika z nich, čili od všeho, co by mohlo ohrozit volební úspěch stran soudobé Národní fronty, především ČSSD. Je vzorovou ukázkou prohnané účelovosti mediálních kampaní, jejichž strůjci jsou schopni uplést bič i z toho, co se jinak k tomuto účelu dle známého přísloví použít nedá.

Maso z kostry příběhu už většinou opadalo: Nejvyšší soud ČR věc uzavřel po právní stránce a původce rozruchu zmizel navždy z dosahu české justice, takže se dají jen ohlodávat zbytky, které zůstaly na kostech. Věcný obsah už má jen debata o osobní odpovědnosti účastníků „vzpoury proti ministrovi“ za jejich nezákonné jednání. Ta ale na dlouho nevydrží. Jsme přece v závětří českého švejkovství, takže nakonec se nikomu nic nestane a na celou věc se časem zapomene, zvláště když nejviditelnější postavy tragikomedie, tj. ministr Pavel Němec a nejvyšší státní zástupkyně Marie Benešová, nejspíš zmizí ze scény, nebo se aspoň rozejdou každý na jinou stranu.

Na udržování aféry na očích veřejnosti se kromě novinářů, politologů a politiků, kteří většinou pořádně nevědí, o co jde, podílejí také mediálně činní právníci. Ti i oni se spoléhají na to, že česká veřejnost je pohodlná na to, aby vzala do ruky trestní řád, nebo si obstarala věcné informace o mimoprávních okolnostech případu, a nepřijde nikdy na to, že je prostřednictvím médií krmena bludy. V zemi, k jejímž nejlepším tradicím patří kacířská odvaha pustit zdravý selský rozum na výklad tabuizovaných textů, to je ovšem nebezpečná hra: vždy se může najít někdo, kdo umí číst a prohlédne jejich škrabošku učeného hlupáctví.

Jedním z šířených bludů je představa, že obžalovaný Katařan se dopustil společensky velmi nebezpečného jednání, za které ho v každém případě měla stihnout krutá pomsta. Mediální ohlasy na podobnou aféru Pavla Opočenského byly daleko shovívavější, ozývalo se v nich i oprávněné nepochopení toho, za co je vlastně trestán. Namítá se, že „poškozené“ dívenky a jejich rodiny byly zbaveny možnosti vymáhat náhradu škody. To je ale další blud, protože všechny šejkovy návštěvnice dostaly vše, co jim bylo slíbeno, některé i dary navíc, nepociťují k němu nechuť ani nenávist a až na jednu maminku, odkázanou s jejím fiktivním nárokem na civilní řízení, se žádná nepřipojila k trestnímu stíhání s nárokem na náhradu škody. Celkově tak v postoji balamucené veřejnosti k provinění šejka Hamada zaznívá nekřesťanská pomstychtivost, xenofobie a závistivá nenávist k bohatci. Nenašel se nikdo, kdo by se odvážil poukázat na to, že způsob „konzumace sexu“, který nám obžalovaný předvedl, by se v jeho vlasti možná nehodnotil přísněji než u nás holdování alkoholu, které je sice velmi škodlivé a nemravné, ale naše společnost je ke své škodě shovívavě toleruje, zatímco pro muslimy je nepřijatelné jako pro nás sex s mladistvými. V této souvislosti jsem byl napadán, že obhajuji nemravnost a diskutující na mne útočili otázkou „na tělo“, jak prý bych se cítil, kdybych měl dceru a někdo za ní přišel s takovou hanebnou nabídkou. Je to příklad špatně postavené otázky. Mám dvě krásné dcery a necítil bych se v podobné situaci vůbec nijak, protože ani jedna z nich by nad přijetím takové nabídky nepřemýšlela. Spíše bych musel mít starost o osud doručitelky nabídky, protože ta mladší by byla schopná jí odpovědět ručně nebo na ni poštvat dobrmana. V tom je i klíč k posouzení společenské nebezpečnosti počínání šejka Hamada: stejně jako liška užene jen nemocného zajíce, člověk jeho typu „svede“ pouze dívku, která už je mravně narušená, aniž by sám na její mravní úroveň předem působil a zanechal na ní následné stopy. Obecná závažnost trestného činu je vyjádřena trestní sazbou, která je v tomto případě vysoká. Ale skutečnou závažnost měří soud pro každou kauzu zvlášť, přiměřeně všem zjištěným okolnostem. Zde ji pečlivá soudkyně Křikavová „oznámkovala“ poměrně nízkým trestem na úrovni poloviční výše, požadované žalobcem. A „kuplířky“ dokonce nechala odejít s podmíněnými tresty. (Vím, že rozsudek nenabyl právní moci, ale jiné měřítko není k disposici.) Na bujení bludů o kauze ovšem má svůj podíl neznalost věci. Žádný z těch psavců, kteří rozvíjejí motiv mravní zkázonosnosti šejkova počínání, neměl možnost řízení bezprostředně sledovat, a proto všichni rozšiřují nesmysly. Jimi ovlivněná veřejnost se pak domnívá, že obětí chtíče obžalovaného byl neskutečný počet holčiček pod 15 let, a považuje jej za pedofila. Nebylo tomu tak. Dívky „pod zákonem“ se zde vyskytly jen výjimečně a nepovažuji za prokázané, že si obžalovaný výslovně objednával „dodávku“ tak extrémně mladého „masa“ a že skutečně znal věk „použitých“ dívek. Znalci vyloučili, že by se jednalo o pedofila či hebefila, a dokonce se vyjádřili, že jeho sexuální apetit byl v normě. Nikde se nepsalo o svědectví, podle kterého některé dívenky obléhaly byt obžalovaného v době jeho nepřítomnosti a zlobily se, že není doma právě ve chvíli, kdy naléhavě potřebují peníze. Dodávám, že žalobce nereagoval na úvahy obhajoby o možné trestnosti chování některých rodičů, kteří dovolili svým dcerám pustnout a oddávat se zahálčivému životu. Nezpochybňuji trestnost jednání obžalovaného, pouze poukazuji na to, že jeho trestný čin je poměrně málo závažný a celá aféra slouží jen osobním útokům na ministra Němce a k odvedení pozornosti od celé řady selhání orgánů činných v trestním řízení při stíhání či spíše nestíhání daleko závažnějších věcí. Upozorňuji v této souvislosti pro srovnání na uveřejněné podrobnosti o způsobu, jakým bylo vedeno stíhání Radovana Krejčíře a jeho ženy, kterým policie v součinnosti se státními zástupci umožnila hladké vycestování do nedobytného asylu na Seychelských ostrovech, aniž by před tím bylo až k pravomocnému rozsudku dovedeno aspoň některé z celé množiny zahájených trestních řízení proti nim. Jsem si jist, že pobuřující námět útěku Radovana Krejčíře a jeho rodiny zmizí ze scény tak rychle, jak se na ní objevil. Pozoruhodné je také srovnání rychlého opadnutí zájmu o možnou korupci při privatizaci Unipetrolu s mediální životností kauzy „katarského prince“. Ostatně, kdo se dnes ještě zajímá o skandály Stanislava Grosse ?

Dalším bludem je tvrzení, že ministr spravedlnosti zasáhl do nezávislosti soudní moci. Soudcovská nezávislost je omezena zákonem, což se některým soudcům nelíbí. Je to paradoxní, že strážci zákonnosti se vzpouzejí proti zákonným omezením, dávajíce tak najevo, že zákony platí pro plebs, nikoli pro ně, kteří se vznášejí vysoko nad močálem obyčejných lidských existencí. Vzájemné oddělení moci zákonodárné, výkonné a soudní je sice základem uspořádání struktur demokratického státu, ale provází je také jejich vzájemná provázanost a ústavní vymezení hranic mezi jejich pravomocemi. Platí zásada, že o tom, kdo bude trestně stíhán soudní mocí, rozhoduje moc výkonná, přičemž obě jsou podřízeny ve svém rozhodování moci zákonodárné. V tomto případě zákon přisoudil moci výkonné pravomoc předat trestní stíhání do ciziny, a současně stanovil, že soud nesmí zahájit řízení v předané věci. Pokud se soudkyně Křikavová vzepřela, nejen že popřela autoritu resortního ministra, ale dala najevo pohrdání zákonem. Oháněla se nezávislostí, kterou ji v daném případě zákon nevybavil. S tím souvisí i blud o porušení ústavního práva Katařana odnětím jeho zákonné soudkyni Monice Křikavové. Ta ale jeho zákonnou soudkyní nebyla, protože zákon jí zakázal ho soudit.

Pro veřejnost je obtížné odhalit bludnost tvrzení, že ministr Němec zneužil nešikovně formulovaného znění §448 trestního řádu tím, že je vyložil bez ohledu na další zákonná ustanovení a na ústavní pořádek. Podle mystifikátorů nesprávnost jeho postupu je zřejmá z porovnání s tradičním přístupem k předávání případů do ciziny, kdy v minulosti vždy měly rozhodující slovo soudy, jež měl ministr i v tomto případě poníženě poprosit o souhlas. Mystifikátoři odmítají námitku, že ministrův krok ve skutečnosti neměl precedens, protože §448 byl zaveden do trestního řádu až v listopadu 2004 a před kauzou „katarského prince“ se jiný takový případ neřešil. Namítají, že §448 je jen přečíslovaný tradiční §383b trestního řádu a institut předání trestního stíhání se používá pouze tehdy, když je to účelné, tedy když se stíhaný nachází na území cizího státu. Právě toto je ukázka toho, jak se mystifikátoři spoléhají na to, že veřejnost je pohodlná a nezalistuje v právních předpisech, aby odhalila balamucení. Ve skutečnosti se §383b a §448 liší téměř ve všem. Společnou mají pouze zásadu, že do podání obžaloby smí o předání trestního stíhání do ciziny rozhodnout Nejvyšší státní zastupitelství a po něm Ministerstvo spravedlnosti ČR. Podle staré úpravy dle §383b ale u osob, které se nenacházely na našem území, rozhodovaly soudy, v přípravném řízení místně a věcně příslušné státní zastupitelství. Z toho logicky vyplývá, že pravomoc NSZ, případně ministerstva, se vztahovala pouze na předání do ciziny trestního stíhání osob, které se zdržovaly na našem území. Je tedy zřejmé, že i při staré úpravě zákonodárce počítal s možností uplatnění postupu, jehož použitím vyvolal bouři ve sklenici vody ministr Němec. Ani ve starém trestním řádu nebyly zakotveny omezující podmínky, které by podmiňovaly rozhodnutí NSZ či ministerstva o předání trestního stíhání do ciziny předchozím souhlasem soudu. Použití §383b při předání do ciziny trestního stíhání osoby, zdržující se na našem území, bylo výjimečné. V §448 tr.ř. je dělba pravomocí mezi NSZ, popř. ministerstvem na straně jedné a soudy na straně druhé vymezena poněkud jinak: soudy rozhodují o osudu občanů zemí, s nimiž máme uzavřenu odpovídající mezinárodní smlouvu, tedy nikoli např. o občanech Kataru. Navíc je do tohoto paragrafu zavedeno ustanovení, že po rozhodnutí o předání trestního řízení do ciziny nesmí u nás být zahájeno řízení. Jsou zde také uvedeny okolnosti, za kterých by soud přesto mohl řízení zahájit, ale ty v tomto případě nenastaly. Samozřejmě, soudkyně Křikavová namítala, že stát Katar dle jejího mínění to či ono nesplnil. Má ale smůlu, neboť Nejvyšší soud ČR se s jejím míněním neztotožnil a rozhodl, že její postup byl nezákonný. Na její omluvu lze uvést, že se ve své praxi nemohla setkat s použitím §448 tr.ř. k vydání do ciziny trestního stíhání obžalovaného, který se zdržuje v ČR, protože tento paragraf v době jejího rozhodování platil teprve několik měsíců a přece jen se od §383b tr.ř. poněkud liší. Je dokonce možné, že ani s obdobným použitím §383b odst.1 tr.ř. neměla vzhledem k vzácnosti jeho použití vlastní zkušenost.

Soudcovská lobby nyní hájí proti ministrovi bludný názor, že paní soudkyně nemůže být volána k odpovědnosti za své jednání, protože je nezávislá a má právo uplatnit svůj právní názor. Uvažme důsledky její názorové svévole, která ji vedla k nezákonnému jednání: vedla proces, jehož provoz si vyžádal nemalé finanční výlohy a ve výsledku byl téměř zbytečný. Poslouží v nejlepším případě jako zdroj důkazů pro řízení v Kataru. Držela po určitou dobu šejka Hamada nezákonně ve vazbě, čili krátila ho v základním právu, chráněném mezinárodní úmluvou. A vytvořila tím podmínky pro to, aby nezákonně vězněný mohl požadovat po České republice finanční náhradu za neoprávněnou vazbu. Je to poněkud vysoká cena, zaplacená za nesprávný právní názor prvoinstanční soudkyně, která si o sobě pyšně myslí, že je víc než ministr. Horší je, že v trestním řádu je pojistka pro předcházení vzniku obdobných situací: povinnost soudu postoupit rozhodování o podobných sporných případech Nejvyššímu, popř. Ústavnímu soudu ČR. Paní soudkyně Křikavová a po ní soudce Stutzig se necítili vázáni ustanovením zákona ani v této věci. Není proto na místě hovořit o nesprávném právním názoru vzpurných soudců, protože ve skutečnosti vědomě a cíleně nedbali zákona. Nejvyšší soud ČR vyhodnotil jejich postup souhrnně jako nezákonný. Respektování zákona přece nemůže být věcí volné úvahy. Zákon buď platí nebo neplatí, a pokud platí, pak bez výjimky pro všechny. Úvahami o právu na beztrestnost za vědomé a cílené nedbání zákona nám soudcovská lobby vzkazuje, že soudci jsou vyšší společenskou kastou než my ostatní. Každý z nás, kdo bude přistižen při úmyslném nezákonném počínání, bude mít potíže s orgány činnými v trestním řízení. Soudců se to dle jejich mínění netýká, a to přesto, že ani ústava, ani speciální zákony jim takové postavení nepřiznávají.

Nárok na vlastní právní názor obhajuje pro sebe také nejvyšší státní zástupkyně. Jenže ze situace především vyplývá, že při posuzování postupu ministra spravedlnosti nesprávně vykládala trestní řád, který by pro odbornici v jejím postavení neměl skrývat žádná tajemství. Prozradila tím odbornou nezpůsobilost pro výkon svého úřadu. Na základě mylného výkladu trestního řádu pak uvedla do pohybu orgány činné v trestním řízení a použila je k obtěžování lidí, kteří neporušili zákon. Své omyly doplnila mediálními útoky na nadřízeného ministra. Zřejmě zneužila své moci k cílům, jichž se můžeme pouze dohadovat. Tímto počínáním se stala nebezpečím pro společnost. Stačí, že již jednou poštvala orgány činné v trestním řízení proti občanům, kteří neporušili zákon. Další příležitost by neměla dostat.

Internetovou šeptandou se šíří fáma o tom, že Marii Benešové nešlo při nasazení orgánů činných v trestním řízení proti ministrovi Němcovi a jeho spolupracovníkům o prověření zákonnosti jeho rozhodnutí o předání trestního stíhání „katarského prince“ do ciziny, ale o prošetření podezření, že mu Katar za laskavost vůči svému občanovi štědře zaplatil. Dokonce prý toto vyšetřování stále pokračuje. Takové podezření se skutečně vyskytlo a jistě je v pořádku, že je příslušné orgány prošetřují. Pokud paní nejvyšší státní zástupkyně skutečně sledovala tento cíl, pak ten obrovský rámus, který na počátku vyšetřování vyvolala, je srovnatelný s profesionalitou policisty, který se zavřel na toaletu, aby Radovan Krejčíř mohl odcestovat na Seychelské ostrovy. Vlastně by se měl ministr Němec na ni přestat zlobit a měl by pochopit, že Marie Benešová není nepřítel, ale mateřská ochránkyně, která mu tímto mazaným způsobem vzkázala: „Pavle, zameť stopy nebo uteč, jdou Ti po krku.“ Ovšem nejvyšší státní zástupkyně, která varuje podezřelého před vyšetřováním podezření proti němu, by měla být co nejrychleji odstraněna někam, kde nebude moci pokračovat v ochraně zločinců.

Nasazení orgánů činných v trestním řízení proti ministru Pavlu Němcovi a jeho spolupracovníkům rozbilo blud o rovnosti občanů před zákonem. Podezření proti vzpurným soudcům a nejvyšší státní zástupkyni, že se svým jednáním v kauze „katarského prince“ dopustili trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele, je nejméně stejně důvodné jako názor, že se téhož trestného činu dopustil ministr spravedlnosti předáním trestního stíhání šejka Hamada do Kataru. Zatímco ministra a jeho spolupracovníky obtěžovala policie, trestní oznámení na výše zmíněné a jejich spolupracovníky plní odpadkové koše na několika státních zastupitelstvích. Podíváme-li se na seznam osob, proti nimž bylo v poslední době z velmi pochybných důvodů snadno a rychle zahájeno vyšetřování, a těch, do jejichž stíhání na základě trestních oznámení, která jsou v nejhorším případě stejně důvodná jako oznámení proti Pavlu Němcovi, se státní zastupitelství nepustí ani náhodou, nemůžeme přehlédnout rozdíly mezi oběma skupinami z hlediska jejich vztahu k sociální demokracii. Zdá se, že nezávislost orgánů činných v trestním řízení na politických vlivech je dalším bludem, který se obnažil v souvislosti s kauzou „katarského prince“. Nasazení orgánů činných v trestním řízení proti ministru Němcovi a jeho spolupracovníkům kvůli počínání, o němž bylo od počátku známo, že probíhá v souladu s gramatickým zněním zákona, odhalilo jako blud také víru, že občan, jenž koná podle zákona, se nemusí obávat obtěžování policií. Potíž je v tom, že rovnost občanů před zákonem, nepolitičnost orgánů činných v trestním řízení a jistota občanů, jednajících v souladu se zákonem, že nemohou být obtěžování policií, patří k základním vlastnostem právního státu. Bohužel na porušování zmíněných principů činností našich orgánů činných v trestním řízení narazíme i v jiných kauzách. Vede to k pochybnosti, zda skutečně žijeme v právním státě.


( Celá tisková zpráva | Informační e-mailVytisknout článek | Zdroj: zdenek.jemelik@spoleksalamoun.com )

  Kontakt
Korespondenční adresa:
P.O.Box 383, 111 21 Praha 1

Pobočka Šumperk:
P.O.BOX 103, Šumperk 1

SpolekSalamoun(a)SpolekSalamoun.com

Statutární orgán:
předseda spolku - John Bok

Korunový účet:
č.ú.: 170718584/0300

IČO:63837714

Registrace
Ministerstvem vnitra ČR:
II./S-OS/1-25819/94-R

Administrátor:
Johanne - Angel D'Shadow,
Václav Peričevič

  Soud s Johnem Bokem

  VYŠLA NÁM KNIHA
Lecba Bokem

Vyšla nám kniha......

  Měsíčník TRESTNÍ PRÁVO

mesicnik Trestni pravo

Spolek Šalamoun se stal pravidelným přispěvatelem měsíčníku Trestní právo. Má v něm pravidelnou rubriku Pohled odjinud, do které píše různé úvahy o justici z vlastního pohledu.

mesicnik Trestni pravo

Náhled článku Spolku Šalamoun v měsíčníku Trestní právo.