Spolek Šalamoun

  Hlavní menu

  Národní knihovna


  LN o J.Bokovi


  Zákony v elektronické podobě

  Státní zastupitelství ČR

  Přehled soudců a soudů ČR

  Soudy ČR na Internetu

  Potřebujete advokáta?

téma
* ROZSUDEK NEJVYŠŠÍHO SOUDU VE VĚCI "KATARSKÉHO PRINCE"
  Vydáno dne 02. 11. 2005 (3178 přečtení)

Sp.zn. Tz 117/2005

R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání dne 22. srpna 2005 v senátě složeném z předsedy JUDr. Antonína Draštíka a soudců JUDr. Karla Hasche a JUDr. Stanislava Rizmana stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného H. b. A. T. A. T., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. července 2005, sp. zn. 8 To 312/2005, a podle § 268 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. ř., § 269 odst. 2 tr. ř. a § 271 odst. 1 tr. ř. rozhodl t a k t o :

I. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 19. července 2005, sp. zn. 8 To 312/2005, výrokem pod bodem I., jímž byla zamítnuta stížnost obviněného proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 30. května 2005, sp. zn. 7 T 30/2005, byl porušen zákon v ustanoveních § 147 odst. 1 tr. ř. a § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř., a v řízení, které mu předcházelo v ustanoveních § 2 odst. 1 tr. ř. a § 72 odst. 3 tr. ř., v neprospěch obviněného H. b. A. T. A. T.

Napadené usnesení se ve výroku pod bodem I. zrušuje.

Zrušuje se též usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 30. května 2005, sp. zn. 7 T 30/2005.

Zrušují se též všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 271 odst. 1 tr. ř. a § 173 odst. 1 písm. d) tr. ř. se přerušuje trestní stíhání obviněného H. b. A. T. A. T., bytem P., L., v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 7 T 30/2005, pro skutky uvedené v obžalobě Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 2 ze dne 30. 3. 2005, sp. zn. 2 Zt 402/2004, v nichž jsou spatřovány trestné činy kuplířství podle § 204 odst. 1, 3 písm. c) tr. zákona ve formě účastenství podle § 10 odst. 1 písm. b) tr. zákona, kuplířství podle § 204 odst. 1, 3 písm. c) tr. zákona, pohlavního zneužívání podle § 242 odst. 1 tr. zákona, ohrožování výchovy mládeže podle § 217 odst. 1, 3 písm. b), d) tr. zákona a svádění k pohlavnímu styku podle § 217a odst. 1, 2 písm. b), c) tr. zákona.

II. Podle § 72 odst. 1 tr. ř. se obviněný H. b. A. T. A. T., bytem P., L., propouští z vazby na svobodu.

III. Podle § 268 odst. 1 písm. a) tr. ř. se zamítá stížnost pro porušení zákona směřující proti výrokům pod body II. a III. napadeného usnesení.

Odůvodnění:

Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 30. května 2005, sp. zn. 7 T 30/2005, byla podle § 72 odst. 3 tr. ř. zamítnuta žádost obviněného H. b. A. T. A. T. (dále převážně jen „obviněný T. A. T.“) o propuštění z vazby na svobodu s tím, že u něj nadále trvají důvody vazby podle § 67 písm. a), c) tr. ř. Obvodní soud své rozhodnutí odůvodnil tím, že obviněný, který je stíhán za zvlášť závažné úmyslné trestné činy, je nadále ohrožen přísným trestem, přičemž je cizím státním příslušníkem disponujícím finančními prostředky nemalého rozsahu, takže by mohl vycestovat do jakékoliv země a vyhýbat se tak trestnímu řízení. S ohledem na četnost skutků, pro které je stíhán, a délku doby jejich páchání jsou též obavy, že by z jeho strany mohlo dojít k opakování trestné činnosti, jež je mu obžalobou kladena za vinu. Obvodní soud přitom neakceptoval argumentaci obviněného, která byla podstatným obsahem jeho žádosti o propuštění z vazby, spočívající v tvrzení, že trestní stíhání v jeho trestní věci mělo být podle § 173 odst. 1 písm. d) tr. ř. přerušeno, když bylo podle § 448 odst. 1 tr. ř. ministrem spravedlnosti rozhodnuto o předání tohoto trestního stíhání do ciziny (do jeho domovského státu) a rozhodnutím Nejvyššího státního zastupitelství státu K. bylo toto trestní stíhání převzato. Z usnesení vyplývá, že Obvodní soud pro Prahu 2 neshledal výše uplatňovaný důvod pro přerušení trestního stíhání a propuštění obviněného z vazby na svobodu. K jeho naplnění je podle obvodního soudu nezbytné, aby návrh na předání trestní věci do ciziny po podání obžaloby podal Ministerstvu spravedlnosti příslušný soud (tj. v této věci Obvodní soud pro Prahu 2). Takový návrh musí vzniknout primárně u orgánu, který v daném stádiu trestní řízení vede, a nikoliv u zástupce výkonné moci, či dokonce u orgánu cizího státu. S poukazem na Ústavu a Listinu základních práv a svobod nemá po podání obžaloby nikdo jiný než příslušný soud oprávnění učinit návrh na předání trestního stíhání do ciziny a nikdo jiný nemůže bez takového návrhu soudu o předání rozhodovat. Pokud takové rozhodnutí bylo učiněno, je nezpůsobilé vyvolat právní účinky s ním spojené, neboť nebyly naplněny zákonné předpoklady pro jeho vydání. Opačný výklad by znamenal, že soudní moc není nezávislá, ale že je naopak závislá na moci výkonné, či dokonce na rozhodnutích orgánů cizí moci, což je výklad nepřijatelný z důvodu své protiústavnosti a nedemokratičnosti. Systematickým, logickým a historickým výkladem lze dospět k závěru, že ministr spravedlnosti nemůže takto postupovat. Role ministerstva spravedlnosti v řízení o předání trestní věci do ciziny je pouze zprostředkovatelská a servisní a nastupuje výlučně na základě řádného návrhu soudu na předání trestního řízení. Rozhodovací pravomoc je svěřena výlučně českému soudu, před kterým řízení probíhá. Žádný orgán státu K. nebyl nikdy Obvodním soudem pro Prahu 2 dožádán o převzetí trestního řízení, takže ustanovení § 448 odst. 3 tr. ř. se v posuzované věci neuplatní, neboť příslušný orgán státu K. nebyl orgánem dožádaného státu oprávněný rozhodnout o převzetí trestní věci. Neústavnost a nelogičnost pak vyplývá i z toho, že cizí justiční orgány by mohly bez omezení rozhodovat o tom, zda české soudy smí nebo nesmí projednávat věc, v níž je obviněn jejich občan.

Stížnost obviněného proti tomuto usnesení projednal dne 19. července 2005 pod sp. zn. 8 To 213/2005 Městský soud v Praze, který rozhodl tak, že:

-I. podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. se stížnost zamítá,
-II. podle § 73 odst. 1 písm. a) tr. ř. se záruky nahrazující vazbu nabídnuté konzulem státu K. J. R. A.-K., velvyslancem státu K. sídlícím na území SRN, bratrem obžalovaného a podnikateli Ing. D. E. F. a Ing. N. H. nepřijímají,
-III. podle § 73 odst. 1 písm. b) tr. ř. se nepřijímá slib obviněného ze dne 3. 3. 2005 nahrazující vazbu.

Z odůvodnění tohoto usnesení mimo jiné vyplývá, že stížnostní soud se ztotožnil s právními názory soudu prvního stupně. Navíc zjistil, že dosud nebylo rozhodnuto o předložených nabídkách záruk nahrazujících vazbu, jakož i o slibu obviněného ze dne 3. 3. 2005, a proto v rámci stížnostního řízení rozhodl výroky pod body II. a III. o těchto institutech. K opětovně vznesené námitce obviněného o nepřípustnosti pokračování v jeho trestním stíhání s ohledem na rozhodnutí ministra spravedlnosti ze dne 4. 4. a 6. 4. 2005 stížnostní soud ve shodě s právními závěry soudu prvního stupně zdůraznil, že postup ministra spravedlnosti je v rozporu s článkem 38 Listiny základních práv a svobod, tedy v rozporu se zásadou, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci, přičemž výjimky z této zásady jsou možné jen na základě zákona. Přitom podle trestního řádu je rozhodnutí o odnětí věci zákonnému soudci vždy svěřováno soudu. I když současně stížnostní soud připouští, že v ustanovení § 448 odst. 1 tr. ř. není úloha soudu výslovně uvedena, tak tuto mezeru trestního řádu je nutno překlenout výkladem vycházejícím z nálezu Ústavního soudu (č. 239/2005 Sb.), jenž hovoří o povinnosti soudce dotvořit právo v případech chybějící zákonné úpravy. Podle názoru stížnostního soudu nemůže být soud vyloučen z rozhodování ani v řízení o předání trestní věci do ciziny podle § 448 odst. 1 tr. ř., i když jeho rozhodovací pravomoc je výslovně stanovena pouze pro předání trestního řízení do ciziny na podkladě mezinárodní smlouvy umožňující přímý styk justičních orgánů (§ 448 odst. 2 tr. ř.). Pokud příslušný soud nenavrhne předání trestního řízení do ciziny, nemůže Ministerstvo spravedlnosti věc soudu odejmout a předat ji do ciziny, neboť v rozporu s článkem 38 Listiny základních práv a svobod by tak Ministerstvo spravedlnosti svévolně zasahovalo do rozhodování soudu. Poukazuje se též i na právní názor obsažený v Komentáři k trestnímu řádu, díl druhý, vydání čtvrté, str. 2086. Dále pak stížnostní soud zdůrazňuje, že rozhodnutí ministra spravedlnosti o předání tohoto trestního řízení je předčasné, neboť podle § 18 K.ského trestního zákona „bude každý k. občan, který spáchal v cizině trestný čin na podkladě tohoto zákona trestán po svém návratu do státu K., a to pokud byl trestán příslušným zákonem státu, kde spáchal trestný čin.“ V případě obviněného však dosud nedošlo k jeho pravomocnému odsouzení.

Proti tomuto usnesení Městského soudu v Praze podal dne 27. července 2005 ministr spravedlnosti u Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného T. A. T. Podle názoru stěžovatele byl napadeným usnesením porušen zákon „v ustanoveních § 148 odst. 1 písm. c), § 149 odst. 1 písm. a) tr. ř. v návaznosti na ustanovení § 67 písm. a), c), § 73 odst. 1 písm. a), b) tr. ř. v řízení předcházejícím s přihlédnutím k § 448 odst. 1, 3 tr. ř. v neprospěch obviněného“ T. A. T.

V odůvodnění mimořádného opravného prostředku ministr spravedlnosti konstatoval, že obviněný T. A. T., občan státu K. je stíhán pro trestné činy kuplířství podle § 204 odst. 1, 3 písm. c) tr. zákona ve formě účastenství podle § 10 odst. 1 písm. b) tr. zákona, kuplířství podle § 204 odst. 1, 3 písm. c) tr. zákona, pohlavního zneužívání podle § 242 odst. 1 tr. zákona, ohrožování výchovy mládeže podle § 217 odst. 1, 3 písm. b), d) tr. zákona a svádění k pohlavnímu styku podle § 217a odst. 1, 2 písm. b), c) tr. zákona, pro něž byla u Obvodního soudu pro Prahu 2 dne 31. 3. 2005 na něj podána obžaloba. Obviněný se přitom nachází ve vazbě ode dne 16. 9. 2004.

Dále se v textu stížnosti pro porušení zákona uvádí, že dne 23. 3. 2005 nejvyšší státní zástupce státu K. požádal ministra spravedlnosti České republiky (dále též jen „ministr spravedlnosti“) „o vydání obviněného k trestnímu stíhání do státu K.“ s tím, že rozhodl o převzetí trestního stíhání, které je proti němu vedeno na území České republiky, a že se současně poskytuje záruka vzájemnosti. Ministr spravedlnosti České republiky již dne 4. 4. 2005 vydal rozhodnutí podle § 448 odst. 1 tr. ř. o předání trestního řízení obviněného do státu K. pro trestné činy podle § 242 odst. 1, § 217 odst. 1 písm. b) a § 204 odst. 1 tr. zák. a dne 6. 4. 2005 pak další rozhodnutí o předání této trestní věci do státu K. Dne 7. 4. 2005 bylo trestní stíhání obviněného T. A. T. pro skutky uvedené v obžalobě Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 2 převzato Nejvyšším státním zastupitelstvím státu K.

Stěžovatel nepokládá za správný postup Obvodního soudu pro Prahu 2, který přes doručení výše uvedených rozhodnutí dne 8. 4. 2005 pokračoval v trestním stíhání obviněného, nerespektoval právní stav věci vzniklý na podkladě rozhodnutí ministra spravedlnosti o předání trestní věci do ciziny, nepřerušil trestní stíhání obviněného a nepropustil jej z vazby. Namísto toho ve věci konal hlavní líčení a usnesením ze dne 30. 5. 2005 rozhodl o zamítnutí žádosti obviněného o propuštění z vazby. Městský soud v Praze napadeným usnesením jednak podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl stížnost obviněného jako údajně nedůvodnou, jednak nepřijal nabídku institutů umožňujících nahrazení vazby.

Zásadní pochybení Městského soudu v Praze, jakož i Obvodního soudu pro Prahu 2, je podle stěžovatele nutno spatřovat v nerespektování rozhodnutí ministra spravedlnosti České republiky ze dne 4. 4. a 6. 4. 2005. Poukázal přitom na znění ustanovení § 448 odst. 1 tr. ř., jež upravuje fakultativní možnost předání trestní věci do ciziny, a to rozhodnutím Ministerstva spravedlnosti České republiky (dále též jen „Ministerstvo spravedlnosti“). Poté, co Nejvyšší státní zastupitelství státu K. převzalo trestní stíhání svého občana - obviněného T. A. T., nebylo možno v trestním řízení na území České republiky pokračovat (§ 448 odst. 3 tr. ř.). Podle názoru stěžovatele je nesprávná argumentace napadeného usnesení, jakož i usnesení soudu prvního stupně, podle níž je podmínkou rozhodnutí Ministerstva spravedlnosti o předání trestní věci do ciziny podnět či návrh vzniklý ze strany orgánu, u něhož se aktuálně trestní řízení vede (tj. ze strany příslušného procesního soudu). Ministr spravedlnosti nepokládá za správný výklad obou soudů, podle něhož v řízení podle § 448 odst. 1 tr. ř. je Ministerstvo spravedlnosti pouhou servisní organizací. Naopak, pokud se právní pomoc mezi Českou republikou a cizím státem (státem K., jak je tomu v posuzované věci) uskutečňuje na bezesmluvním podkladě, tak je ministr spravedlnosti oprávněn zcela samostatně rozhodnout o předání trestní věci do ciziny. Vyplývá to z jeho postavení představitele výkonné moci uskutečňující právní styk s cizinou ve věcech trestních. Pouze mezinárodní smlouva může přenechat provedení úkonů, jimiž se stát vzdává své suverenity na moc soudní, a to na úkor moci výkonné. Postup soudů obou stupňů pokládá za odporující platnému znění trestního řádu. Rovněž tak odkaz na Instrukci vydanou Ministerstvem spravedlnosti České republiky v únoru 2005 není namístě, neboť tato zavazuje toliko soudní orgány a upravuje jejich postup při předání trestního stíhání, ale nijak neupravuje postup ministra, resp. Ministerstva spravedlnosti v této oblasti. Rovněž tak je nesprávná argumentace soudů poukazem na článek 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Toto ustanovení definuje míru nezadatelné svobody člověka ve vztahu ke státní moci a nikoliv naopak. Ustanovení § 448 odst. 1 tr. ř. neobsahuje požadavek, aby rozhodnutí Ministerstva spravedlnosti o předání trestního stíhání bylo podmíněno návrhem soudu. Soudy se tedy nezabývaly důsledky rozhodnutí ministra spravedlnosti o předání trestní věci obviněného T. A. T. do ciziny a pokračovaly v jeho trestním stíhání, ačkoliv za této situace a s ohledem na rozhodnutí příslušných orgánů státu K. o převzetí této trestní věci, již nebyla dána pravomoc českých soudů rozhodovat o věci obviněného T. A. T. Soudy měly přerušit trestní stíhání a rozhodnout o propuštění obviněného z vazby, případně i zajistit jeho převzetí pověřenými osobami státu K. Protože ministr spravedlnosti byl oprávněn rozhodnout o předání této trestní věci jinému státu a tento jiný stát trestní stíhání obviněného pro předmětné skutky převzal, tak nemohlo pokračovat trestní stíhání obviněného na území České republiky, přičemž rozhodnutí orgánu cizího státu už vůbec nelze zpochybňovat. V ustanovení § 448 odst. 1 tr. ř. na rozdíl od ustanovení § 448 odst. 2 tr. ř. není nijak zmiňována úloha soudu v řízení o předání trestní věci do ciziny.

V závěru stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud vyslovil porušení zákona, k němuž došlo jak napadeným usnesením, tak v řízení mu předcházejícím, ve výše již citovaných ustanoveních, aby napadené usnesení v celém rozsahu zrušil, stejně jako všechna další rozhodnutí na toto usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby dále postupoval podle § 270 odst. 1, příp. rozhodl sám podle § 271 odst. 1 tr. ř.

Pověřený zástupce ministra spravedlnosti se v rámci veřejného zasedání konaného u Nejvyššího soudu vyjádřil tak, že v plném rozsahu setrvává na podané stížnosti pro porušení zákona, kterou pokládá za zcela důvodnou. Podstata pochybení obou soudů spočívá v tom, že vycházely z právního názoru, podle něhož ministr spravedlnosti po podání obžaloby k soudu není oprávněn samostatně rozhodnout o předání trestní věci do ciziny na podkladě ustanovení § 448 odst. 1 tr. ř. Zdůraznil, že ministr spravedlnosti v rámci svého rozhodování učiněného podle § 448 odst. 1 tr. ř. může vzít v úvahu i širší otázky, než jen otázky trestněprávní, např. otázku reciprocity. To, zda v této věci zvolený postup ministra spravedlnosti byl výjimečný či nikoliv není podstatné, neboť rozhodující je, že jde o postup opírající se o zákon. Nelze souhlasit se závěry obou soudů, že rozhodnutí ministra je neplatné či nicotné, že není nijak odůvodněno, že nemá předepsané náležitosti atd.

Obviněný H. b. A. T. A. T. se k podané stížnosti pro porušení zákona vyjádřil prostřednictvím svého obhájce ve veřejném zasedání tak, že se k ní připojuje a souhlasí s její argumentací. Zdůraznil, že v posuzované věci mělo být akceptováno nezpochybnitelné rozhodnutí ministra spravedlnosti České republiky o předání jeho trestní věci do ciziny, jakož i rozhodnutí státu K. obviněného T. A. T. jako svého občana trestně stíhat za trestnou činnost spáchanou na území České republiky v rozsahu podané obžaloby. Soudy měly přerušit jeho trestní stíhání a propustit jej z vazby na svobodu. Zdůraznil, že rovněž využil svého oprávnění, když v souladu s Listinou základních práv a svobod se vyjádřil k předání trestní věci do svého domovského státu - do státu K., a to tak, že s tímto postupem výslovně souhlasil. Proto pokládá stížnost pro porušení zákona za zcela důvodnou.

K podané stížnosti pro porušení zákona se vyjádřilo též Nejvyšší státní zastupitelství České republiky, a to jednak písemně, jednak v rámci veřejného zasedání prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. V obšírném písemném vyjádření Nejvyšší státní zastupitelství zdůrazňuje, že stížnost pro porušení zákona je nedůvodná, resp. pokud směřuje proti výrokům II. a III. napadeného usnesení je otázkou, zda je přípustná s ohledem na pochybnosti stran právní moci této části napadeného usnesení. Proto navrhuje její zamítnutí podle § 268 odst. 1 písm. a), c) tr. ř.

Podle názoru Nejvyššího státního zastupitelství je postup ministra spravedlnosti v této věci v rozporu se zákonem. Ministr spravedlnosti si dostatečně neuvědomil rozdíl mezi extradičním řízením a řízením o předávání trestní věci do ciziny, a tyto zcela rozdílné typy řízení v mnoha směrech účelově směšuje, a to jak v rozhodnutích ze dne 4. 4. a 6. 4. 2005, tak v podané stížnosti pro porušení zákona. Ministr spravedlnosti si neujasnil, zda se jedná o předání věci nebo o vydání obviněného, rozhodoval bez jakékoliv znalosti věci a hrubým způsobem tak zasáhl do výkonu nezávislé soudní moci rozhodnutím, k němuž jej zákon vůbec neopravňoval, resp. jež nemohl učinit sám bez návrhu příslušného soudu. Nejvyšší státní zastupitelství poté provedlo historický exkurz vývoje právní úpravy řízení o předání trestní věci do ciziny se závěrem, že jak předchozí právní úprava, tj. právní úprava účinná do 31. 10. 2004, tak i platné znění § 448 odst. 1 tr. ř. vždy respektovaly zásadu, že o možnosti naplnění účelu trestního řízení v České republice po podání obžaloby rozhoduje soud, přičemž Ministerstvo spravedlnosti pouze zprostředkovalo tuto formu právního styku s cizinou, ale nikdy o předání trestní věci do ciziny samo o sobě nerozhodovalo. Pokud v ustanovení § 448 odst. 1 tr. ř. není zmiňována úloha soudu, tak toto ustanovení nelze vytrhávat z kontextu právního řádu České republiky, zejména z příslušných ustanovení trestního řádu a z předpisů ústavního práva. Poukazuje na principy legality a oficiality trestního řízení v České republice, z nichž lze dovodit, že k předání trestního řízení nemůže dojít v situaci, jestliže by nebyl naplněn účel trestního řízení. Posouzení této otázky je po podání obžaloby výlučně v kompetenci procesního soudu. Ministerstvo spravedlnosti tak nemůže v tomto stádiu řízení předat trestní věc do ciziny z vlastní iniciativy. Dále se rozhodnutí ministra spravedlnosti vytýká, že o předání trestní věci do ciziny se žádné formální rozhodnutí nevydává, neboť se jedná o akt zprostředkování právní pomoci, přičemž podle Aprobačního řádu Ministerstva spravedlnosti, jenž je přílohou č. III. organizačního řádu Ministerstva spravedlnosti je tato činnost svěřena řediteli příslušného odboru. Zdůrazňují se i praktické problémy v případech, kdy obviněný se nachází ve vazbě v České republice, přičemž po předání trestní věci do ciziny musí dojít k přerušení trestního stíhání a k propuštění obviněného z vazby na svobodu, takže by nemohlo ani dojít k fyzickému předání obviněného cizímu státu, takže v těchto případech je předání trestní věci do ciziny prakticky vyloučeno. Postup ministra spravedlnosti není v souladu s článkem 38 odst. 1 věta první Listiny základních práv a svobod a rovněž tak odporuje článku 90 věta druhá Ústavy České republiky a článku 40 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Pokud ministr spravedlnosti rozhodl bez vědomí soudu o předání trestní věci, tak zmařil rozhodování soudu o vině a trestu, které Ústava svěřuje soudu, což lze pokládat za bezprecedentní zásah moci výkonné do moci soudní. V závěru vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství se zdůrazňuje, že ministr spravedlnosti po podání obžaloby není oprávněn samostatně rozhodovat o předání trestního řízení do ciziny a nemůže tedy bez iniciativy soudu trestní věc do ciziny předat. Předmětná rozhodnutí ministra spravedlnosti o předání trestní věci obviněného T. A. T. do ciziny jsou nicotným právním aktem, který nikoho nezavazuje a nikdo jej není povinen akceptovat. Takový akt není tedy schopen vyvolat jakékoliv právní účinky. Zcela libovolné rozhodování ministra spravedlnosti je v rozporu i s principem vzájemné kontroly mocí ve státě. Akt ministra spravedlnosti nelze pak pokládat ani za žádost o převzetí trestního stíhání obviněného, a tedy nenastala situace, že by Česká republika se stala stranou dožadující a k. stát stranou dožádanou ve smyslu podmínek aplikace § 448 odst. 3 tr. ř. V posuzované věci tak nedošlo k tomu, že na podkladě rozhodnutí ministra spravedlnosti a rozhodnutí příslušného orgánu státu K. vznikla situace, v níž soudy České republiky neměly pravomoc rozhodovat posuzovanou trestní věc. Naopak soudy obou stupňů důvodně nerespektovaly nulitní akt ministra spravedlnosti, pokud v souladu s právním řádem rozhodovaly o vazbě obviněného. Ve vyjádření se rovněž poukazuje na dosavadní ustálenou praxi jak Ministerstva spravedlnosti, tak Nejvyššího státního zastupitelství při předávání trestního řízení do ciziny, kdy podle statistických přehledů Ministerstvo spravedlnosti dosud ani v jednom případě nepostupovalo v řízení o předání trestní věci do ciziny bez návrhu soudu a ani v jednom případě nebylo vydáno formální rozhodnutí podepsané přímo ministrem spravedlnosti. Jediná zjištěná výjimka je právě v této posuzované věci. Ve vyjádření se rovněž navrhuje provedení důkazů přečtením připojených zpráv.

V rámci veřejného zasedání přítomný státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství zcela setrval na písemném vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství, blíže jej rozvedl, přičemž v závěru opět zdůraznil, že ministr spravedlnosti ve stádiu soudního řízení není oprávněn rozhodovat o předání trestního řízení do ciziny bez vědomí soudu, a proto jeho rozhodnutí je třeba pokládat za nicotné. Navrhl, aby Nejvyšší soud podanou stížnost pro porušení zákona zamítl dílem jako nepřípustnou, dílem jako nedůvodnou (ve vztahu k výroku I. napadeného usnesení).

Nejvyšší soud v posuzované věci dospěl k následujícím závěrům:

Ustanovení § 266 odst. 1 tr. ř. zakládá oprávnění ministra spravedlnosti podat stížnost pro porušení zákona u Nejvyššího soudu mimo jiné proti pravomocnému rozhodnutí soudu, jímž byl porušen zákon nebo které bylo učiněno na podkladě vadného postupu řízení.

Předtím než Nejvyšší soud postupem podle § 267 odst. 3 tr. ř. přezkoumal na podkladě podané stížnosti pro porušení zákona zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející, tak s ohledem na ustanovení § 266 odst. 1 tr. ř. se musel zabývat otázkou, zda stížností pro porušení zákona napadené usnesení skutečně nabylo právní moci, popřípadě v jakých výrocích (oddělitelných částech).

Základním předpokladem přípustnosti stížnosti pro porušení zákona totiž je, že napadené rozhodnutí již nabylo právní moci. Přitom podání stížnosti pro porušení zákona proti usnesení nebrání skutečnost, že nejsou v právní moci všechny výroky napadeného usnesení, jímž bylo rozhodnuto o více věcech. Ve vztahu k posuzované věci je tento předpoklad přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku naplněn toliko částečně. Ministr spravedlnosti totiž podanou stížností pro porušení zákona napadl usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. července 2005, sp. zn. 8 To 312/2005, v celém rozsahu. Přitom podle poučení obsaženého v tomto usnesení je proti výrokům uvedeným pod body II. a III. přípustná stížnost ve lhůtě tří dnů od jeho doručení. Z obsahu spisu vyplývá, že napadené usnesení bylo doručeno obviněnému T. A. T. dne 1. 8. 2005, jeho obhájci JUDr. J. L. rovněž dne 1. 8. 2005 a Obvodnímu státnímu zastupitelství pro Prahu 2 dne 28. 7. 2005. Dále z obsahu spisu vyplývá (viz č. l. 1152), že obviněný proti tomuto usnesení podal dne 1. 8. 2005 stížnost, o které dosud nebylo rozhodnuto. Lze tak uzavřít, že napadené usnesení ve výrocích pod body II. a III., jimiž Městský soud v Praze rozhodoval v postavení soudu prvního stupně o institutech nahrazujících vazbu, dosud nenabylo právní moci. Jestliže stížnost pro porušení zákona směřovala též proti těmto oddělitelným výrokům napadeného usnesení, jímž bylo rozhodováno o více věcech, bylo nutno učinit závěr, že v tomto rozsahu je stížnost pro porušení zákona nepřípustná. Tento závěr se pak promítl ve výroku tohoto rozsudku pod bodem III., jímž Nejvyšší soud podle § 268 odst. 1 písm. a) tr. ř. v tomto směru podanou stížnost pro porušení zákona jako nepřípustnou zamítl.

Pokud stížnost pro porušení zákona směřovala proti výroku I. napadeného usnesení, tak směřovala proti již pravomocnému výroku /srov. též § 140 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. ř./, přičemž skutečnost, že toto rozhodnutí nebylo ke dni podání stížnosti pro porušení zákona ještě doručeno oprávněným osobám, nebyla překážkou podání stížnosti pro porušení zákona (srov. rozhodnutí č. 2/1986 –23, Bulletin býv. NS ČSR).

Nejvyšší soud pak při splnění své přezkumné činnosti vyplývající z ustanovení § 267 odst. 3 tr. ř. shledal podanou stížnost pro porušení zákona v této části důvodnou.

Je třeba připomenout, že stížností pro porušení zákona bylo napadeno usnesení Městského soudu v Praze jako soudu druhého stupně, který podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. jako nedůvodnou zamítl stížnost obviněného proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2, jenž v prvním stupni zamítl žádost obviněného o propuštění z vazby ve smyslu ustanovení § 72 odst. 3 tr. ř.

S ohledem na obsah a důvody podané stížnosti pro porušení zákona, jakož i s přihlédnutím k uplatněné argumentaci obou soudů a Nejvyššího státního zastupitelství, lze již na tomto místě zmínit některá dotčená v úvahu přicházející ustanovení právních předpisů.

Podle článku 90 věta druhá Ústavy České republiky (č. 1/1993 Sb. ve znění pozdějších ústavních předpisů – dále jen „Ústava“) platí, že pouze soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy (srov. též čl. 40 odst. 1 Listiny základních práv a svobod – č. 2/1993 Sb. – dále převážně jen „Listina“ nebo „Listina základních práv a svobod“). Podle článku 82 odst. 1 Ústavy jsou soudci při výkonu své funkce nezávislí a jejich nestrannost nesmí nikdo ohrožovat. Článek 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod zabezpečuje, aby se každý mohl domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu, přičemž podmínky a podrobnosti upravuje zákon (odst. 4 tohoto ustanovení Listiny). Článek 38 odst. 1 Listiny stanoví, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci, přičemž příslušnost soudu i soudce stanoví zákon.

Podle jedné ze stěžejních zásad českého trestního řízení (§ 2 odst. 1 tr. ř.) nikdo nesmí být stíhán jinak než ze zákonných důvodů a způsobem, který stanoví tento zákon.

Podle § 72 odst. 1 tr. ř. jsou všechny orgány činné v trestním řízení (tedy i soud) povinny průběžně zkoumat, zda důvody vazby trvají nebo se nezměnily; o případné žádosti obviněného o propuštění z vazby je soud povinen neodkladně (nejpozději do pěti pracovních dnů) rozhodnout (§ 72 odst. 3 tr. ř.). Proti rozhodnutí o vazbě je přípustná stížnost (§ 74 odst. 1 tr. ř. ), přičemž orgán rozhodující o této stížnosti je povinen v souladu s ustanovením § 147 odst. 1 tr. ř. přezkoumat jak správnost všech výroků napadeného usnesení, proti nimž může stěžovatel podat stížnost, tak řízení předcházející napadenému usnesení. Podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. orgán rozhodující o stížnosti ji zamítne jen tehdy, není-li důvodná.

Podle § 448 odst. 1 písm. a) tr. ř. /od případu upraveného pod písm. b) tohoto ustanovení lze v posuzované věci sice odhlédnout, neboť se týká situace, kdy ke spáchání trestného činu cizincem došlo mimo území České republiky, nicméně v zájmu stručnosti bude dále zpravidla citováno ustanovení § 448 odst. 1 tr. ř. bez dalšího rozlišování/ platí, že je-li vedeno trestní řízení pro trestný čin spáchaný na území České republiky a z jeho spáchání je podezřelá osoba, která je občanem cizího státu, může Nejvyšší státní zastupitelství (oprávněním Nejvyššího státního zastupitelství se toto rozhodnutí dále zabývat nebude, neboť v posuzovaném případě se jedná o řešení problematiky věci nacházející se již v soudním stádiu řízení) a po podání obžaloby Ministerstvo spravedlnosti České republiky předat trestní řízení příslušnému orgánu cizího státu, jehož je osoba podezřelá ze spáchání tohoto trestného činu občanem.

Naproti tomu podle § 448 odst. 2 tr. ř., pokud tak stanoví vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána, může předat trestní řízení do cizího státu soud (v přípravném řízení státní zástupce).

Podle § 448 odst. 3 tr. ř. rozhodl-li orgán dožádaného státu o převzetí trestního řízení, nelze na území České republiky pokračovat v trestním řízení pro trestný čin, pro který bylo trestní řízeno předáno, nebo nařídit výkon trestu uloženého za čin, pro který bylo trestní řízení předáno.

Podle ustanovení § 448 odst. 4 tr. ř. mohou orgány České republiky pokračovat v trestním řízení, jestliže dožádaný stát oznámí, že ve věci nebude konat řízení, že v řízení nebude pokračovat nebo dodatečně odvolá své rozhodnutí o převzetí trestního řízení.

Podle § 173 odst. 1 písm. d) tr. ř. ve spojení s ustanovením § 224 odst. 1 tr. ř., popř. s ustanovením § 188 odst. 1 písm. d) tr. ř. platí, že soud přeruší trestní stíhání, navrhuje-li se mimo jiné předání trestního stíhání do ciziny. Podle odstavce 2) tohoto ustanovení je nutno před rozhodnutím o přerušení trestního stíhání učinit vše, čeho je třeba k zabezpečení úspěšného provedení trestního stíhání.

V Instrukci Ministerstva spravedlnosti České republiky dne 23. února 2005, č. j. 81/2002-MO-J/142, o postupu soudů ve styku s cizinou ve věcech trestních, je postup soudů při předávání trestního řízení do ciziny upraven v § 51 až § 55. Jsou zde popsány především obsahové náležitosti návrhu, který činí soud vůči ministerstvu, jestliže se jedná o předání ve smyslu § 448 odst. 1 tr. ř., přičemž Instrukce nevylučuje tento postup ani v případě, když se obviněný nachází na území České republiky (srov. § 52).

Na základě dokazování provedeného v řízení před Nejvyšším soudem bylo ze zpráv Ministerstva spravedlnosti, odboru mezinárodního, ze dne 15. 8. a 17. 8. 2005 zjištěno, že v době po vydání rozhodnutí ministra spravedlnosti o předání trestní věci obviněného T. A. T. do státu K. ze dne 6. 4. 2005 došlo ze strany soudů k podání návrhů na předání trestní věci do ciziny celkem v 15 případech, přičemž Ministerstvo spravedlnosti postupovalo vždy tak, že dopisem ředitele mezinárodního odboru byl příslušný orgán cizího státu neformálně požádán o převzetí trestní věci. Žádné formální rozhodnutí ministra nebylo vydáváno a rovněž tak nebyl zjištěn žádný případ, že trestní věc byla do ciziny předávána bez iniciativy (bez návrhu) soudu. Obdobné zjištění vyplývá z téhož sdělení Ministerstva spravedlnosti ohledně praxe ministerstva v této oblasti od roku 1993. V žádném z případů předání trestní věci do ciziny tedy nebylo dosud postupováno takovým způsobem jako v posuzované věci, tzn. nikdy nedošlo k vydání formálního rozhodnutí ministrem spravedlnosti a nikdy nedošlo k předání věci do ciziny bez součinnosti s příslušným soudem. Z Aprobačního řádu Ministerstva spravedlnosti bylo zjištěno, že v kompetenci ředitele odboru mezinárodního práva a právních vztahů je mimo jiné předávání trestního řízení do ciziny (viz příloha III. k organizačnímu řádu Ministerstva spravedlnosti č. j. 39/2005-SOPZ-OS). Ze zprávy ředitelky mezinárodního odboru Nejvyššího státního zastupitelství v Brně ze dne 16. 8. 2005, sp. zn. 5 Nz 21/2005, vyplývá, že v praxi Nejvyššího státního zastupitelství bylo v oblasti předávání trestní věci do ciziny v přípravném řízení vždy postupováno tak, že Nejvyšší státní zastupitelství obdrželo žádost příslušného dozorového státního zástupce, na jejímž podkladě činilo příslušné úkony k předání trestní věci do ciziny.

Stížnost pro porušení zákona sice směřuje „toliko“ proti usnesení, jímž bylo rozhodováno o žádosti obviněného o propuštění z vazby, avšak z jejího obsahu a uplatněné argumentace, jakož i z obsahu rozhodnutí soudu prvního a druhého stupně, a z vyjádření obviněného a Nejvyššího státního zastupitelství, je zřejmé, že podstatou sporu, který je předmětem rozhodování Nejvyššího soudu je řešení problematiky poněkud jiné, a to: zda soudy vůbec mohly rozhodovat o trvání vazby obviněného T. A. T. za situace, kdy ministr spravedlnosti rozhodl o předání jeho trestní věci do ciziny a cizí stát toto trestní stíhání převzal, zda ministr spravedlnosti byl oprávněn tuto věc předat do ciziny, zda jeho rozhodnutím vznikly účinky spočívající ve vytvoření právního stavu, který vylučoval pokračovat v dalším omezení osobní svobody obviněného H. b. A. T. A. T. na území České republiky, a to vše bez ohledu na to, zda u obviněného jinak existovaly vazební důvody opodstatňující trvání jeho vazby. Jinak také řečeno, zda s ohledem na toto rozhodnutí ministra spravedlnosti vůbec mohlo pokračovat trestní stíhání obviněného na území České republiky, když příslušný orgán cizího státu (tj. Nejvyšší státní zastupitelství státu K., jehož je obviněný občanem) rozhodl o převzetí této trestní věci k trestnímu stíhání. Jen zdánlivě se tak jedná o posouzení otázky důvodnosti dalšího trvání vazby obviněného T. A. T. ve vztahu k jeho žádosti o propuštění z vazby na svobodu, ovšem ve skutečnosti je tato otázka hodnocena z pohledu vzniku a existence právních důsledků vyplývajících z rozhodnutí ministra spravedlnosti o předání jeho trestní věci do ciziny, a tedy v návaznosti na to, zda bylo možno pokračovat v jeho trestním stíhání, zda toto nemělo být obligatorně přerušeno a zda tak vůbec může trvat vazba tohoto obviněného na území České republiky.

Je třeba ovšem už předem na tomto místě zdůraznit, že předmětem přezkumné činnosti Nejvyššího soudu nebylo samotné rozhodnutí ministra spravedlnosti ze dne 4. 4., resp. 6. 4. 2005, tj. přezkum zákonnosti tohoto rozhodnutí, posuzování jeho věcné správnosti či odůvodněnosti. Rozhodnutí ministra spravedlnosti totiž ani není (a nemůže být) rozhodnutím předpokládaným ustanovením § 266 odst. 1 tr. ř. (nejde o rozhodnutí soudu ani státního zástupce), jež podléhá přezkumu v rámci řízení o stížnosti pro porušení zákona.

V rámci stručné rekapitulace dosavadního průběhu trestního řízení v posuzované věci je třeba uvést, že dne 31. 3. 2005 byla u Obvodního soudu pro Prahu 2 podána obžaloba (č. l. 626) na obviněného H. b. A. T. A. T. (a na další 3 spoluobviněné), a to pro trestné činy kuplířství podle § 204 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. ve formě účastenství podle § 10 odst. 1 písm. b) tr. zák., kuplířství podle § 204 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. v souběhu s trestnými činy pohlavního zneužívání podle § 242 odst. 1, 3 písm. b), d) tr. zák., „ohrožování výchovy mládeže“ podle § 217 odst. 1, 3 písm. b), d) tr. zák. a svádění k pohlavnímu styku podle § 217a odst. 1, 2 písm. b), c) tr. zák., jichž se měl dopustit skutky podrobně popsanými pod body I. a II.1-15, podrobně popsanými v žalobním návrhu. Obviněný T. A. T. se přitom nacházel ve vazbě, do níž byl vzat již v rámci přípravného řízení, a to usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 16. 9. 2004, sp. zn. 1 Nt 203/2004, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 44 To 716/2004, a to s účinností od 14. 9. 2004, kdy také bylo vůči němu zahájeno trestní stíhání (viz č. l. 8, 45, 186 – 188 spisu).

Na podkladě výše uvedené obžaloby bylo konáno hlavní líčení, které vedlo dne 30. 5. 2005 k vyhlášení rozsudku Obvodním soudem pro Prahu 2, č. j. 7 T 30/2005-984, jímž byl obviněný T. A. T. uznán vinným v rozsahu podané obžaloby, za což mu byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání třiceti měsíců s výkonem ve věznici s dozorem a trest vyhoštění. Uvedený rozsudek dosud nenabyl právní moci, neboť byl napaden odvoláním jak ze strany obviněného T. A. T., tak státního zástupce.

Dále je nutno konstatovat, že dne 6. 4. 2005 vydal ministr spravedlnosti ČR pod č. j. 2404/2004-MO-M/20 rozhodnutí, jímž ve smyslu § 448 odst. 1 tr. ř. rozhodl, že trestní řízení vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 7 T 30/2005 proti obviněnému T. A. T., občanu státu K., pro trestné činy uvedené v obžalobě Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 2 ze dne 30. 3. 2005, sp. zn. 2 Zt 402/2004, kterých se dopustil jednáním popsaným v této obžalobě, se předává příslušnému orgánu státu K. (srov. č. l. 654 spisu). Tomuto rozhodnutí předcházelo jiné rozhodnutí ministra spravedlnosti v této věci ze dne 4. 4. 2005, č. j. 2404/2004-MO-M/18, jímž ministr rovněž rozhodl o předání trestního řízení obviněného T. A. T. postupem podle § 448 odst. 1 tr. ř., ovšem jen pro trestné činy pohlavního zneužívání podle § 242 odst. 1 a ohrožování mravní výchovy mládeže podle § 217 odst. 1 písm. b) tr. zák. a kuplířství podle § 204 odst. 1 tr. zák. příslušnému orgánu státu K.

Dále je třeba připomenout, že na č. l. 647 spisu je založeno rozhodnutí Nejvyššího státního zastupitelství státu K. podepsané jeho nejvyšším státním zástupcem ze dne 23. 3. 2005, kterým stát K. oznamuje Ministerstvu spravedlnosti České republiky své rozhodnutí převzít trestní věc svého státního občana, pana H. b. A. T. A. T., pro trestné činy, pro které je stíhán v České republice, a to ve smyslu ustanovení § 448 tr. ř. V tomto rozhodnutí se mimo jiné poukazuje na to, že obviněný T. A. T. je k. státem stíhán dle K.ského trestního zákona č. 11/2004 pro tytéž skutky, kvůli kterým bylo zahájeno trestní stíhání v České republice, přičemž součástí tohoto rozhodnutí je i citace příslušných ustanovení k. trestního zákona, včetně trestních sazeb v úvahu přicházejících trestných činů podle k. práva. Z těchto ustanovení je třeba uvést, že podle § 18 K.ského trestního zákona „bude každý k. občan, který spáchal v cizině trestný čin v rozsahu tohoto zákona trestán po jeho návratu do státu K. podle příslušného paragrafu, a to pokud byl trestán příslušným zákonem státu, kde spáchal tento čin“. Rozhodnutí je odůvodněno též tím, že k. orgány mohou ve vztahu k obviněnému v předmětné věci lépe využít znalosti kulturně politického prostředí státu, jehož je obviněný státním občanem a jež zřejmě mělo zásadní vliv na utváření jeho názorů a na jeho jednání. Stát K. se v tomto rozhodnutí také zavazuje k řádnému a urychlenému provedení předmětného trestního stíhání a k informování české strany o tomto stíhání. Proto k. stát žádá „o vydání rozhodnutí o vydání dožádané osoby k trestnímu stíhání do K.“ s tím, že formou tohoto prohlášení poskytuje též záruku principu vzájemnosti při posuzování obdobné žádosti ze strany orgánů České republiky. Na č. l. 671 spisu je obsažen dodatek k tomuto rozhodnutí ze dne 7. 4. 2005, v němž stát K. znovu opakuje, že z jeho strany došlo k převzetí trestního řízení v této věci s tím, že bude pokračovat v řízení vůči obviněnému T. A. T. v rozsahu podané obžaloby, přičemž jsou v tomto rozhodnutí již konkretizovány jednotlivé trestné činy a skutky. Rovněž je zde opakováno ujištění, že jde o trestné činy trestné i podle k. trestního zákona, přičemž je učiněno prohlášení, že „stát K. podle § 448 odst. 3 českého trestního řádu přebírá tuto trestní věc k řízení ve státu K.“ Obdobné údaje jsou pak obsaženy v dalším rozhodnutí (prohlášení) státu K. na č. l. 858. Rozhodnutí o převzetí předmětného trestního řízení obviněného T. A. T. jsou obsahem i dalších dokumentů vydaných Nejvyšším státním zastupitelstvím státu K. – jedná se o rozhodnutí o převzetí trestního řízení ze dne 1. 6. 2005 a ze dne 29. 6. 2005 (č. l. 1096, 1114 spisu), v nichž se kromě jiného uvádí, že stát K. na základě rozhodnutí ministra spravedlnosti České republiky ze dne 4. 4. a 6. 4. 2005 rozhodl o převzetí trestního řízení v této věci, že pokračuje v trestním řízení v rozsahu obžaloby ve vztahu k obviněnému T. A. T. a že v případě jeho odsouzení v K. mu nebude uložen přísnější trest, než jaký mu hrozil v České republice.

Z obsahu spisu dále vyplývá, že obviněný T. A. T. dne 11. 4. 2005 v přítomnosti svého obhájce výslovně prohlásil, že souhlasí s předáním této své trestní věci do K. na základě rozhodnutí ministra spravedlnosti (č. l. 676, 678 spisu).

Jak bylo shora již uvedeno, podstatné pro závěr o zákonnosti napadeného usnesení a důvodnosti podané stížnosti pro porušení zákona je řešení otázky, zda vůbec bylo možno obviněného T. A. T. držet ve vazbě poté co, jednak ministr spravedlnosti České republiky dne 6. 4. 2005 vydal výše již citované rozhodnutí o předání této trestní věci obviněného T. A. T. státu K., jednak příslušné k. orgány učinily rozhodnutí o převzetí trestního stíhání tohoto svého státního občana. Jinak také řečeno, zda ministr spravedlnosti byl oprávněn toto rozhodnutí vůbec učinit a zda tedy má ve vztahu k trestnímu stíhání obviněného T. A. T. zákonem předpokládané právní účinky /srov. § 448 odst. 3 tr. ř., § 173 odst. 1 písm. d) tr. ř./. Obsahem přezkumné činnosti Nejvyššího soudu v tomto řízení tak primárně nebylo posouzení skutečnosti, zda u obviněného jsou dány důvody opodstatňující jeho další trvání vazby (tedy zda je u něj dán důvod tzv. útěkové vazby, popř. tzv. předstižné vazby, jak je konstatováno v napadeném usnesení, či zda jsou splněny podmínky pro další trvání jeho vazby z hlediska časových limitů pro omezení jeho osobní svobody vazbou ve smyslu ustanovení § 71 tr. ř. atd.).

Především je třeba zdůraznit, že současné znění ustanovení § 173 odst. 1 písm. d) tr. ř., tj. s účinností od 1. 7. 2004, po novele provedené zákonem č. 283/2004 Sb., zakotvuje obligatorní postup soudu spočívající v přerušení trestního stíhání „ …navrhuje-li se předání trestního stíhání do ciziny“. Již samotný návrh na předání trestního stíhání je tak důvodem pro obligatorní přerušení trestního stíhání. Jestliže je trestní stíhání přerušeno, pak z povahy věci vyplývá, že v době přerušení trestního stíhání nemůže být obviněný držen ve vazbě, neboť nekoná-li se trestní stíhání, nemůže trvat ani vazba jako opatření zajišťující osobu obviněného pro potřeby probíhajícího trestního stíhání. Proto logickým důsledkem rozhodnutí o přerušení trestního stíhání je současné rozhodnutí o propuštění obviněného z vazby (§ 72 odst. 1 tr. ř.). Oproti dřívější úpravě ustanovení § 173 odst. 1 písm. d) tr. ř. je zde změna v tom, že podle předchozí právní úpravy se k obligatornímu přerušení trestního stíhání přistoupilo poté, když trestní stíhání bylo do ciziny již předáno. Teprve po realizaci předání trestního stíhání cizímu státu došlo k přerušení trestního stíhání.

Stejně tak je třeba se blíže zabývat rozborem vývoje právní úpravy ohledně vlastních ustanovení o předání trestní věci (trestního řízení) do ciziny. Předání trestní věci do ciziny bylo do trestního řádu zakotveno jeho novelou provedenou zákonem č. 178/1990 Sb. s účinností od 1. 7. 1991, v § 383b následujícího znění: „Je-li proti státnímu občanu cizího státu vedeno trestní stíhání pro trestný čin spáchaný na území České a Slovenské Federativní Republiky, může Generální prokuratura České a Slovenské Federativní Republiky a po podání obžaloby ministerstvo spravedlnosti předat trestní stíhání příslušnému orgánu cizího státu, jehož je obviněný státním občanem.“

Toto ustanovení bylo pozměněno novelou trestního řádu zákonem č. 265/2001 Sb. (pomine-li se např. změna vyplývající ze zániku ČSFR) s účinností od 1. 1. 2002, a to do podoby účinné až do 31. 10. 2004. Podle § 383b odst. 1 tr. ř. v tomto znění platilo, že pokud je proti státnímu občanu cizího státu vedeno trestní stíhání pro trestný čin spáchaný na území České republiky, může Nejvyšší státní zastupitelství a po podání obžaloby Ministerstvo spravedlnosti předat trestní stíhání příslušnému orgánu cizího státu, jehož je obviněný státním občanem. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení v případech, kdy se nachází „ …obviněný ve státě, kterému se předává trestní stíhání, rozhodne o předání soud a v přípravném řízení státní zástupce“.

Znovu je třeba připomenout, že současná právní úprava institutu předání trestního řízení s účinností od 1. 11. 2004 ve znění provedeném novelou č. 539/2004 Sb. je obsažena toliko v § 448 tr. ř., který je zařazen do oddílu šestého, hlavy dvacáté páté, části čtvrté trestního řádu, která obsahuje úpravu „některých úkonů souvisejících s trestním řízením“. Ve smyslu ustanovení § 448 odst. 1 písm. a) tr. ř. tedy platí, že je-li vedeno trestní řízení pro trestný čin spáchaný na území České republiky a z jeho spáchání je podezřelá osoba, která je občanem cizího státu, může po podání obžaloby Ministerstvo spravedlnosti předat trestní řízení příslušnému orgánu cizího státu, jehož je osoba podezřelá ze spáchání tohoto trestného činu občanem.

Je evidentní, že v tomto ustanovení není v žádné podobě zmiňována úloha soudu při předávání trestní věci do ciziny. Je také zřejmé, že v tomto směru je tato úprava rozdílná oproti znění výše již citovaného odstavce 2) téhož ustanovení, z něhož vyplývá, že pokud tak stanoví vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána, může předat trestní řízení do cizího státu přímo soud (tj. příslušný procesní soud).

Základním předpokladem konstatování důvodnosti podané stížnosti pro porušení zákona a zjištění, že napadeným usnesením došlo k porušení zákona, je odpověď na otázku, zda ministr spravedlnosti byl sám o sobě (tj. bez jakékoliv součinnosti s příslušným procesním soudem) oprávněn rozhodnout o předání předmětné trestní věci obviněného T. A. T. do ciziny – do státu, jehož je občanem, aniž tedy k tomu měl podnět, žádost, návrh či souhlas ze strany procesního soudu, tj. po podání obžaloby Obvodního soudu pro Prahu 2, a zda na základě jeho rozhodnutí mohl stát K. převzít tuto trestní věc s důsledky vyplývajícími z ustanovení § 448 odst. 3 tr. ř. (a potažmo § 173 odst. 1 písm. d) tr. ř.).

Nejvyšší soud v tomto řízení o stížnosti pro porušení zákona neposuzoval zákonnost, věcnou správnost či odůvodněnost vlastního rozhodnutí ministra spravedlnosti ze dne 6. 4. 2005, popř. ze dne 4. 4. 2005, učiněného podle § 448 odst. 1 tr. ř., nýbrž se v této souvislosti zabýval tím, zda stávající právní úprava ministra spravedlnosti k takovému postupu opravňuje, či zda naopak takové rozhodnutí učinit nemohl. Ostatně zákonná úprava nepředpokládá, že by soudy mohly přezkoumávat rozhodnutí ministra spravedlnosti (popřípadě jeho postup) učiněné podle § 448 odst. 1 tr. ř. Nejvyššímu soudu příslušelo v tomto řízení posoudit, zda existující rozhodnutí ministra spravedlnosti, ve spojení s rozhodnutím příslušného cizozemského orgánu, brání pokračovat v trestním stíhání obviněného na území České republiky, a zda v důsledku toho je vyloučeno, aby byl obviněný nadále držen ve vazbě.

Podstatou sporu, založeného napadeným usnesením Městského soudu v Praze a v řízení mu předcházejícím usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2, je řešení otázky, kdo je po podání obžaloby podle § 448 odst. 1 tr. ř. oprávněn předat trestní řízení do ciziny a za jakých předpokladů je tak oprávněn učinit. Přitom je třeba připomenout, že tento postup je posuzován v situaci, kdy neexistuje mezinárodní smlouva, která by v této oblasti upravovala právní styk mezi Českou republikou a státem K. Předání trestní věci do ciziny ani v této situaci není vyloučeno a lze je realizovat na podkladě reciprocity (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2000, sp. zn. 5 Tz 34/2000).

V posuzované věci je tedy spornou otázkou, zda Ministerstvo spravedlnosti, potažmo ministr spravedlnosti, může trestní věc předat do ciziny bez vědomí soudu, bez stanoviska soudu, bez jeho podnětu, žádosti, návrhu, souhlasu, ... či nikoliv.

Jestliže je v rozhodnutích soudů obou stupňů (popř. i ve vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství) zpochybňováno oprávnění Ministerstva spravedlnosti (ministra spravedlnosti) předat trestní věc do ciziny postupem podle § 448 odst. 1 tr. ř. samostatně bez součinnosti s příslušným procesním soudem, ale že naopak tento postup je vždy podmíněn iniciativou tohoto soudu, a to v podobě jeho návrhu na předání věci do ciziny, pak lze poukázat především na zákonné znění tohoto ustanovení, v němž nade vší pochybnost není uvedena žádná taková podmínka nebo předpoklad pro postup ministra spravedlnosti, jímž předává trestní věc do ciziny.

Ve stávajícím znění trestního řádu pak neexistuje ani žádné jiné konkrétní ustanovení, které by buď v přímém rozporu s výslovnou dikcí ustanovení § 448 odst. 1 tr. ř. vylučovalo kompetenci ministra spravedlnosti předat po podání obžaloby trestní řízení do ciziny, anebo které by takový jeho postup vázalo na splnění podmínky v tomto ustanovení výslovně neuvedené spočívající v tom, že ministr je oprávněn takto postupovat jen na podkladě návrhu, souhlasu, podnětu atd. ze strany příslušného soudu. Z platného trestního řádu nelze pak dovodit ani žádné konkrétní ustanovení, které by naopak zakládalo oprávnění soudu nějakým způsobem (např. formou návrhu, souhlasu) podmiňovat či omezovat postup ministra spravedlnosti předpokládaný ustanovením § 448 odst. 1 tr. ř.

Tuto skutečnost je třeba zmínit i v souvislosti s odstavcem druhým § 448 tr. ř., v němž je naopak zakotveno právo soudu po podání obžaloby předat na podkladě mezinárodní smlouvy trestní řízení do ciziny, a to bez jakékoliv ingerence Ministerstva spravedlnosti (obdobně má v přípravném řízení toto oprávnění dozorový státní zástupce). Výkladem těchto ustanovení v jejich vzájemné souvislosti, jakož i výkladem a contrario, lze dospět k závěru, že jak v případě bezesmluvního styku, tak i v případě, kdy tak výslovně nestanoví mezinárodní smlouva, není k předání trestní věci do ciziny oprávněn soud, ale Ministerstvo spravedlnosti. Přitom trestní řád neobsahuje žádné ustanovení, které by soud opravňovalo k tomu, aby takový postup Ministerstva spravedlnosti (ministra spravedlnosti) nějakým způsobem limitoval či podmiňoval. Soud by si tak osoboval pravomoc, která mu ze zákona nenáleží (srov. čl. 2 odst. 2 Listiny, podle něhož lze státní moc uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to v návaznosti na posuzované ustanovení § 448 odst. 1 tr. ř.).

Z hlediska vývoje právní úpravy této oblasti lze poukázat na text zákona účinného v období od 1. 1. 2002 do 31. 10. 2004, jenž v ustanovení § 383b tr. ř. rovněž rozlišoval v odstavci 1) a v odstavci 2) kompetenci Ministerstva spravedlnosti na jedné straně a kompetenci soudu (procesního soudu) na druhé straně. Toto ustanovení (§ 383b odst. 2 tr. ř.) umožňovalo, aby v případech, kdy obviněný se již nacházel ve státě, jehož je státním občanem, přičemž na území České republiky spáchal trestný čin, pro který je zde trestně stíhán, aby v takovém případě o předání věci rozhodl soud bez ingerence Ministerstva spravedlnosti. I na základě toho lze dovodit, že v ostatních případech bylo předání trestní věci do ciziny v kompetenci Ministerstva spravedlnosti.

Konečně je nutno připomenout, že se jedná o předání trestní věci do ciziny, nikoliv o předání osoby nacházející se ve vazbě do ciziny. Pokud bylo namítáno, že nachází-li se obviněný ve vazbě, je předání jeho trestní věci do ciziny prakticky vyloučeno, tak lze upozornit, že ustanovení § 173 odst. 2 tr. ř., ukládá orgánu, který přerušil trestní stíhání, aby učinil všechna potřebná opatření k zajištění účelu trestního řízení, což lze přiměřeně vztáhnout i k řízení o předání trestní věci do ciziny, a to především v tom smyslu, že je nutno učinit vše potřebné k tomu, aby došlo k převzetí předané trestní věci cizím státem a k pokračování trestního stíhání v cizině.

Z dosud uvedeného vyplývá, že trestní řád neobsahuje žádné ustanovení, na jehož podkladě lze dovozovat oprávnění soudu podmiňovat předání trestní věci do ciziny svým návrhem, souhlasem apod. Připomíná se, že úprava předání trestní věci do ciziny je obsahem části čtvrté trestního řádu, která neupravuje přímo vlastní průběh trestního řízení, ale některé úkony související s trestním řízením, tedy úkony, které činí případně i jiné orgány než orgány činné v trestním řízení (např. § 366 až § 370 – oprávnění prezidenta republiky při užití práva milosti a amnestie).

Z hlediska oprávnění ministra spravedlnosti předat trestní věc do ciziny je v této souvislosti třeba zdůraznit, že se jedná o specifickou situaci, kdy v trestním stíhání vedeném na území České republiky se objevuje „cizí prvek“, tedy obviněný, který je cizím státním občanem, a stát, jehož je občanem usiluje o jeho trestní stíhání pro trestnou činnost spáchanou na území České republiky. V takových případech nelze vyloučit řešení či zabezpečení trestní spravedlnosti cestou mezinárodní justiční spolupráce spočívající např. v předání trestního řízení do ciziny. Proto trestní řád s touto situací počítá a v hlavě dvacáté páté zakotvuje specifický postup, který se uplatní v situacích, na které nedopadá vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána (§ 375 odst. 1 tr. ř). To je ostatně i případ předání trestní věci do ciziny ve vztazích mezi Českou republikou a státem K.

Je tomu tak proto, že do trestního řízení konaného na území státu, kde byl trestný čin spáchán, vstupují v takových případech i specifické zájmy obou států, tj. státu, jehož občan je stíhán pro trestný čin spáchaný v cizině, a státu, na jehož území byl tento trestný čin spáchán. Standardně půjde především o zájem na dobré vzájemné mezinárodní spolupráci, na posílení a rozšíření této spolupráce, uzavření příslušných mezinárodních smluv, prosazení principu reciprocity apod. Prosazování takových zájmů, jejich vytváření, udržování, rozšiřování, garantování a vyjadřování takových zájmů navenek evidentně nepatří soudní moci, nýbrž náleží především moci výkonné, kterou v rámci mezinárodní justiční spolupráce zpravidla reprezentuje ústřední justiční orgán, tj. Ministerstvo spravedlnosti, resp. ústavně odpovědný představitel tohoto orgánu (čl. 67 odst. 2, čl. 68 a čl. 69 Ústavy) – ministr spravedlnosti. Tyto specifické zájmy státu ve věcech s „cizím prvkem“ v trestním řízení vykonávají soudy pouze tam, kde jim to přísluší na základě výslovného znění zákonné úpravy (srov. např. řízení o vydání osoby do ciziny - § 397 odst. 1 tr. ř.), popř. tam, kde tato jejich kompetence vyplývá přímo z mezinárodní smlouvy. Naproti tomu posouzení např. otázky vhodnosti zajištění zásady reciprocity v mezistátních vztazích evidentně náleží výkonné moci (k tomu viz též § 386 odst. 2 tr. ř.). Obecně se tak v oblasti mezinárodní justiční spolupráce uplatňuje pravidlo, že ji zásadně vykonává a realizuje ústřední orgán justice – v rámci řízení před soudem především Ministerstvo spravedlnosti (srov. např. čl. 13 Evropské úmluvy o předávání trestního řízení), a nikoliv přímo soudy, pokud jinak výslovně nestanoví mezinárodní smlouva. Jak bylo výše již naznačeno, posuzování hledisek pro předání trestní věci do ciziny nespočívá jen v hodnocení úzce trestněprávních souvislostí, včetně dosažení účelu trestního řízení, ochrany veřejného pořádku, respektování zájmu poškozených či možné důkazní situace, ale též i v posouzení oprávnění cizího státu vůbec vést trestní řízení pro skutky svého občana spáchané v cizině, posouzení otázek oboustranné trestnosti činu, otázek reciprocity atd. Při předání trestní věci do ciziny jde nepochybně i o širší pohled, který přesahuje oprávnění soudní moci, neboť již zde nejde jen o posuzování otázek právních (trestněprávních, trestněprocesních), ale jde o komplexní posuzování otázek zahraničně politických zájmů České republiky, otázek diplomatických apod.

Je však nutno již na tomto místě zdůraznit, že oprávnění výkonné moci (tj. ministra spravedlnosti) vstupovat do trestního řízení ve věcech, v nichž je na území České republiky trestně stíhán cizí státní občan, a to i přes oprávnění vyplývající ze zákona, musí být minimalizováno, a to s ohledem na respektování jiných zájmů a hodnot chráněných právním řádem České republiky, tzn. lze je uplatňovat se zřetelem na prioritní právo českého státu, stíhat každou osobu a každý trestný čin spáchaný na území České republiky. Jinými slovy, toto oprávnění ministra spravedlnosti může být využíváno jako fakultativní opatření jen výjimečně, což tím spíše platí pro situaci, kdy ministr spravedlnosti rozhodne o předání trestní věci do ciziny, aniž tak činí z iniciativy (na žádost, podnět, návrh) příslušného procesního soudu.

Nejvyššímu soudu v tomto řízení nepřísluší, aby zkoumal okolnosti týkající se jednání mezi Ministerstvem spravedlnosti České republiky a příslušnými orgány státu K., která vyústila v předání této trestní věci do K. a k jejímu převzetí příslušnými orgány státu K., tzn. zda, kdy a kde se tato jednání konala, na čí podnět, z jakých důvodů, za jakých okolností probíhala apod. Věcné důvody vedoucí k předání trestní věci do ciziny, hledisko vhodnosti mezistátní spolupráce ve vztahu ke konkrétní věci, jakož i další hlediska, která vzal ministr spravedlnosti v úvahu nepodléhají přezkumu ze strany trestních soudů, neboť jde o výlučné oprávnění ministra spravedlnosti (resp. Ministerstva spravedlnosti) a je na jeho odpovědnosti tato hlediska posuzovat.

Argumentace, zpochybňující oprávnění ministra spravedlnosti, založená na tvrzení, že ministr spravedlnosti neměl ve věci vydávat žádné formální rozhodnutí s poukazem na dosavadní praxi v řízení o předání trestní věci do ciziny s tím, že se jedná o pouhý neformální postup spočívající v jednání s příslušnými orgány cizího státu, je právně nevýznamná. Je zřejmé, že dosavadní praxe spočívala v neformálních procesních postupech - opatřeních v podobě žádosti o převzetí trestní věci a že takto praxe probíhá i v současné době, tedy i po 4. 4. resp. 6. 4. 2005. Jestliže na základě této praxe dochází k předání trestních věcí do ciziny, tak zřejmě není nutno vydávat nějaké formální rozhodnutí, ovšem to na druhé straně neznamená, že pokud je takové rozhodnutí ministrem spravedlnosti vydáno, tak že to znemožňuje předání trestní věci do ciziny. K vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství, které na jedné straně vytýká ministru spravedlnosti, že učinil formální rozhodnutí, ačkoliv žádné takové rozhodnutí nemělo být činěno, a na druhé straně se namítá, že rozhodnutí ministra je nepřezkoumatelné, lze dodat, že pokud žádné rozhodnutí není třeba vydávat, pak pochopitelně nelze stanovit ani jeho náležitosti. Zákon v současném znění žádné náležitosti případného rozhodnutí nepředepisuje. Ostatně i z hlediska dřívější právní úpravy (§ 383b odst. 2 tr. ř. účinného do 31. 10. 2004), v níž bylo počítáno s rozhodováním soudu, takže přicházelo v úvahu vydání příslušného rozhodnutí, nebyly stanoveny žádné jeho náležitosti coby rozhodnutí sui generis ve smyslu ustanovení § 119 odst. 1 tr. ř.

Stejně tak je irelevantní poukaz na případné nepřesnosti či nedostatky ve vydaných rozhodnutích ministra spravedlnosti, popřípadě i v rozhodnutích státu K. Rozhodující je současný právní stav věci, kdy rozhodnutí ministra spravedlnosti se jednoznačně týká předání trestní věci obviněného T. A. T. do státu K. k trestnímu stíhání pro skutky a trestné činy uvedené v obžalobě Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 2, a kdy není pochybnosti ani o tom, že rozhodnutím Nejvyššího státního zastupitelství státu K. došlo k převzetí tohoto trestního stíhání svého občana. Je třeba zdůraznit, že trestní stíhání obviněného nebylo ukončeno, nýbrž na základě rozhodnutí kompetentního orgánu státu K. (tj. nejvyššího státního zástupce tohoto státu) je v něm pokračováno v cizině, tj. ve státě, jehož je obviněný občan (v K.). Za splnění podmínek § 448 odst. 4 tr. ř. lze v něm i případně pokračovat na území České republiky.

Neobstojí též argumentace Nejvyššího státního zastupitelství opírající se o znění obsahu Instrukce Ministerstva spravedlnosti o postupu soudů v právním styku s cizinou. Obsah této Instrukce zavazuje výlučně soudy a rozhodně nevylučuje, aby ministr spravedlnosti rozhodl o předání trestní věci podle § 448 odst. 1 tr. ř. Tato Instrukce není v tomto směru nijak v rozporu se zákonem, když je v podstatě jen návodem pro postup soudů, pokud bude navrhováno z jejich strany předání trestní věci do ciziny. Z postavení ministra spravedlnosti, který vydává organizační řád, jehož součástí je i Aprobační řád Ministerstva spravedlnosti, je zřejmé, že pokud předání trestní věci do ciziny je v kompetenci ředitele mezinárodního odboru, tak to ještě neznamená, že samotný ministr takto postupovat nemůže.

Ani skutečnost, že postup zvolený ministrem spravedlnosti v této konkrétní věci je ojedinělý z hlediska minulé, současné a případně i budoucí praxe Ministerstva spravedlnosti v řízení o předání trestní věci do ciziny, není rozhodující z hlediska zákonné možnosti ministra spravedlnosti postupovat samostatně při aplikaci ustanovení § 448 odst. 1 tr. ř. a předat trestní věc do ciziny. Výjimečnost postupu ministra spravedlnosti v této věci je zřejmá a patrně nepůjde ani v budoucnu o pravidelný postup v řízení proti cizincům, kteří spáchali trestný čin na území České republiky. Podle názoru Nejvyššího soudu je však z hlediska výkladu ustanovení § 448 odst. 1 tr. ř. nepodstatné, zda se takovýto postup ministra spravedlnosti jeví neobvyklým, nestandardním, výjimečným apod., neboť jak výše již bylo zdůrazněno, tyto okolnosti v postupu ministra spravedlnosti a důvody jeho postupu nepodléhají přezkumné činnosti ze strany soudů, a to ani Nejvyššího soudu v řízení o stížnosti pro porušení zákona. Znovu lze zdůraznit, že v trestním řádu není žádné ustanovení, na jehož podkladě by bylo možno podrobit přezkumu procedurální postup, který vedl ministra spravedlnosti k předmětnému rozhodnutí, včetně toho, zda měl či neměl k tomuto postupu návrh soudu či jeho souhlas atd.

V této souvislosti lze jen pro ilustraci zmínit situaci, když po podání obžaloby soud zjistí, že se navrhuje předání trestní věci do ciziny, je povinen přerušit trestní stíhání (§ 173 odst. 1 písm. d), § 188 odst. 1 písm. d), odst. 3 a § 224 odst. 1, 4 tr. ř.). Pokud by se tak stalo a proti usnesení byla podána státním zástupcem stížnost, pak ani stížnostní soud by nemohl přezkoumávat samotné rozhodnutí ministra spravedlnosti, neboť není ani zřejmé, jaká hlediska by s ohledem na znění ustanovení § 147 odst. 1 tr. ř. mohl podrobovat svému přezkumu. K takovému řízení by přitom mohlo dojít i v době, kdy už ministr spravedlnosti předal trestní věc podle § 448 odst. 1 tr. ř. cizímu státu, který současně či předtím rozhodl o jejím převzetí.

Správnost závěru, že ministr spravedlnosti je bez dalšího oprávněn k předání trestní věci do ciziny postupem podle § 448 odst. 1 tr. ř. podporuje také rozdílnost zákonné úpravy v otázce předání trestní věci do ciziny a extradičního řízení. V rámci řízení o vydání osoby do ciziny (§ 391 a násl. tr. ř.) je výslovně zakotveno rozdělení kompetencí mezi soudy a ministra spravedlnosti (srov. rozhodnutí č. 12/1996, č. 24/1996 Sb. rozh. tr.). Je zde např. výslovná právní úprava pamatující na případy, kdy je to soud, kdo rozhoduje o přípustnosti vydání osoby do ciziny, a stejně tak je zakotvena situace, kdy vydávaná osoba se svým vydáním souhlasí (zkrácené vydávací řízení) a kdy o jejím vydání rozhoduje jen ministr spravedlnosti bez ingerence soudu. Naproti tomu v řízení o předání trestní věci do ciziny žádná taková výslovná úprava rozdělení kompetencí mezi soudní mocí a mocí


( Celá tisková zpráva | Informační e-mailVytisknout článek | Zdroj: www.nsoud.cz )

  Kontakt
Korespondenční adresa:
P.O.Box 383, 111 21 Praha 1

Pobočka Šumperk:
P.O.BOX 103, Šumperk 1

SpolekSalamoun(a)SpolekSalamoun.com

Statutární orgán:
předseda spolku - John Bok

Korunový účet:
č.ú.: 170718584/0300

IČO:63837714

Registrace
Ministerstvem vnitra ČR:
II./S-OS/1-25819/94-R

Administrátor:
Johanne - Angel D'Shadow,
Václav Peričevič

  Soud s Johnem Bokem

  VYŠLA NÁM KNIHA
Lecba Bokem

Vyšla nám kniha......

  Měsíčník TRESTNÍ PRÁVO

mesicnik Trestni pravo

Spolek Šalamoun se stal pravidelným přispěvatelem měsíčníku Trestní právo. Má v něm pravidelnou rubriku Pohled odjinud, do které píše různé úvahy o justici z vlastního pohledu.

mesicnik Trestni pravo

Náhled článku Spolku Šalamoun v měsíčníku Trestní právo.