Spolek Šalamoun

  Hlavní menu

  Národní knihovna


  LN o J.Bokovi


  Zákony v elektronické podobě

  Státní zastupitelství ČR

  Přehled soudců a soudů ČR

  Soudy ČR na Internetu

  Potřebujete advokáta?

téma
* RYCHLÝ KONEC ŘEDITELOVY KARIÉRY
  Vydáno dne 11. 11. 2005 (2605 přečtení)

RYCHLÝ KONEC ŘEDITELOVY KARIÉRY
Martin Stín, Praha
Vyšlo10.11.2005 jako 83. sloupek pro Politikon Media a souběžně na Fragmentech
martin.stin@seznam.cz

Často slýcháme stesky, že politici či jiní významní veřejní činitelé se křečovitě drží svých křesel v situacích, kdy se v jimi řízených institucích provalily závažné nepořádky, a vytrvale prohlašují, že nenacházejí důvody k odstoupení, protože se nejedná o jejich osobní selhání. V této souvislosti srovnáváme poměry u nás s tím, co se v podobných případech děje v tradičních demokraciích a vzdycháme, že naše demokracie prostě dosud není vyzrálá, chybí jí kultivace tradicí.

Zdá se, že žádoucí změna kursu nastává tam, kde bychom to nejméně čekali, a to ve Vězeňské službě ČR. Plukovník Zeman, ředitel významné věznice v Plzni-Borech, se ve své funkci příliš neohřál. Nedávno vystřídal předchůdce, odcházejícího do důchodu, a v souladu s linií rovněž nového generálního ředitele plk. Luďka Kuly začal utužovat vězeňský režim. Za normálních okolností by měl před sebou řadu let práce na dalším zdokonalování chodu věznice. Úspěšný útěk dvou vězňů, držených v nejostřejším režimu ostrahy, jeho kariéru bleskově ukončil. Může mít pocit křivdy: sotva lze tvrdit, že trpěl nepořádky, volný režim, že za jeho působení došlo k zhoršení ostrahy vězňů, že jde o jeho osobní selhání. Potenciální možnosti, jež umožnily útěk dvou vězňů, určitě existovaly již za jeho předchůdce, ale nikoho dříve nenapadlo je využít tak rafinovaným způsobem. Jeho předchůdce měl štěstí, on měl smůlu. Ale stanul v hierarchii státní správy na tak vysoké úrovni, na které se předpokládá, že držitel funkce odpovídá za selhání svých podřízených, i když sám osobně nic nespáchal, a pohromě by nikdo jiný na jeho místě nedokázal předejít. Plukovník Zeman se vyrovnal se situací jako muž. Nevymlouval se na objektivní okolnosti, nesvaloval vinu na jiné, nenamítal krátkost svého působení na Borech, nevyhnutelnost svého pádu pochopil dříve, než mu plk. Kula sdělil své rozhodnutí. Je to příklad hodný následování. Vyvození osobní odpovědnosti za selhání řízené instituce by se mělo ve státní správě stát samozřejmostí a nositelé moci by si měli být vědomi, že vykonávají rizikové povolání.

Je paradoxní, že k pádu mu pomohl také Rostislav Roztočil, který byl v rámci možností spokojen se zacházením, jehož ze mu dostalo ze strany příslušníků Vězeňské služby ČR a pečlivě si budoval pověst „slušného“, přizpůsobivého vězně, který si hledí svého, nedělá potíže ostraze ani spoluvězňům. Ostatně stejně se choval i ve Valdicích, kde strávil první čtyři roky výkonu trestu. Jeho útěk rozhodně nelze hodnotit jako projev vděku personálu věznice, který se snažil nečinit jeho život těžším než je nezbytné. Patrně se nezavděčil ani své sestře, která se zruinovala financováním různých pokusů o jeho záchranu legální cestou. Na 1. prosince 2005 bylo nařízeno veřejné soudní projednání jejího návrhu na obnovení bratrova procesu z r. 1985. Je docela možné – byť zdaleka ne jisté – že po 2-3 letech přetahování se soudy by Roztočil vyšel na svobodu s čistým trestním rejstříkem. Zvolená cesta na svobodu byla rychlejší, ale naději na zproštění viny si odsouzený odsunul do nedohledna. Jeho postavení bude svízelné. Je nemajetný, nemá zázemí, sotva bude dlouho unikat zatčení, i když dnes je podle sdělení jeho sestry v zahraničí. Bude-li dopaden v Evropě, čeká jej vazebně vedené extradiční řízení, které může trvat déle než obnovený proces v ČR. Má ovšem slušnou naději, že např. Německo by jej nevydalo, protože žádost o vydání odmítlo již v r.1993 a tehdejší důvody stále platí.

Budiž plukovníkovi Zemanovi aspoň malou útěchou, že ho „odstřelil“ vězeň, jehož životní příběh by stál za román. Je nejméně stejně zajímavý jako příběh Jiřího Kajínka, byť není naplněn ve stejné míře trestnou činností. Rostislav Roztočil emigroval v r. 1980 do Rakouska s cizím pasem, který údajně sám pozměnil tak dokonale, že orgány pohraniční kontroly při přechodu hranic čtyř států neodhalily padělek. Usadil se v běženeckém táboře Traiskirchen v Rakousku a velmi rychle získal asyl. V r. 1982 bylo proti němu v Československu zahájeno trestní stíhání pro vraždu. V Rakousku proti němu bylo vedeno vazební extradiční řízení. Soud ve Wiener Neustadt přezkoumal českou obžalobu, shledal ji neprůkaznou a nevydal jej k trestnímu stíhání do vlasti. Kupodivu v téže době zemřela Roztočilova bývalá manželka a čsl. orgány propustily do Rakouska také jeho osiřelé děti. Mimo to v rakouských novinách vycházely články, které obžalobu proti němu líčily jako intriku čsl. tajných služeb. Později se Roztočil odstěhoval do Německa, do blízkosti své sestry. Během pobytu v Rakousku a později v Německu byl pro policii neviditelný – žil jako dokonale spořádaný, nenápadný občan až do r.2000. V r. 1991 si po prvé obstaral čsl. pas a od té doby žil v Německu jako čsl. občan s právem trvalého pobytu a pracovním povolením. Při každé změně názvu státu si pak vyžádal nový pas. V r. 1991 ale Krajský soud v Praze na něj vydal zatykač a požádal německé orgány o jeho vydání. Extradiční řízení v Německu trvalo dva roky a odsouzený se o něm nedověděl. Také německý soud zamítl čsl. žádost o vydání běžence. Nic zlého netuše začal Rostislav Roztočil od r. 1993 jezdit na návštěvy do vlasti. Pohyboval se přes hranice v obou směrech, aniž by byl znepokojován. Idylka vydržela do r. 2000, kdy byl na Svatém Kříži při vstupu do vlasti zatčen a dodán do výkonu trestu, o jehož uložení neměl tušení. Jeho situace se pak zdála beznadějná. Během jeho pobytu v zahraničí vypršely lhůty pro podání všech opravných prostředků, jimiž by mohl zvrátit rozsudek z r. 1985. Čtvrtek 1.12.2005 měl být zlomovým bodem jeho příběhu, neb soud měl začít projednávat žádost o obnovu procesu. Rostislav Roztočil se ale rozhodl napsat další kapitolu svého života jinak než podle osnovy své sestry.

Nevím, zda se někdy dovíme pravdu o příčinách jeho riskantní volby. Je možné, že jednal ve zkratu a nechal se svést spoluvězněm. Lákání svobody bývá pro dlouhodobě vězněné silným magnetem, jehož působení zatemňuje úsudek. Po sestře vzkázal, že utekl, aby si ze zahraničí vynutil revizi nespravedlivého procesu z r. 1985. Zajímavé by také bylo vyluštění otázky, kdo mu pomohl k útěku. Určitě neměl vlastní finanční zdroje. Mohl mu pomoci Čabrada se svým zázemím – pokud to ovšem bylo v jeho silách. Ale útěk by mohl být nástrojem zmaření řízení o obnovu. Návrh na obnovu požaduje, aby soud nechal prověřit nástroji trestního stíhání domněnku, že obžaloba z procesu z r.1985 byla vykonstruována čsl. tajnými službami. Pokud takové spiknutí existovalo, je možné, že někteří z jeho účastníků jsou dosud činní na různých významných místech a odhalení jejich minulých skutků by jim nemuselo být vhod.


( Celá tisková zpráva | Informační e-mailVytisknout článek | Zdroj: martin.stin@seznam.cz )

  Kontakt
Korespondenční adresa:
P.O.Box 383, 111 21 Praha 1

Pobočka Šumperk:
P.O.BOX 103, Šumperk 1

SpolekSalamoun(a)SpolekSalamoun.com

Statutární orgán:
předseda spolku - John Bok

Korunový účet:
č.ú.: 170718584/0300

IČO:63837714

Registrace
Ministerstvem vnitra ČR:
II./S-OS/1-25819/94-R

Administrátor:
Johanne - Angel D'Shadow,
Václav Peričevič

  Soud s Johnem Bokem

  VYŠLA NÁM KNIHA
Lecba Bokem

Vyšla nám kniha......

  Měsíčník TRESTNÍ PRÁVO

mesicnik Trestni pravo

Spolek Šalamoun se stal pravidelným přispěvatelem měsíčníku Trestní právo. Má v něm pravidelnou rubriku Pohled odjinud, do které píše různé úvahy o justici z vlastního pohledu.

mesicnik Trestni pravo

Náhled článku Spolku Šalamoun v měsíčníku Trestní právo.