Spolek Šalamoun

  Hlavní menu

  Národní knihovna


  LN o J.Bokovi


  Zákony v elektronické podobě

  Státní zastupitelství ČR

  Přehled soudců a soudů ČR

  Soudy ČR na Internetu

  Potřebujete advokáta?

téma
* NEVRAŽDILA, MÁ JÍT SEDĚT
  Vydáno dne 02. 02. 2006 (1458 přečtení)

NEVRAŽDILA, MÁ JÍT SEDĚT
Martin Stín, Praha
Psáno pro Politikon 2.2.2006 jako 94.“sloupek“
martin.stin@seznam.cz

Věnováno Michaele K.

V uplynulých dvou letech jsem uveřejnil na Politikonu několik článků o příběhu mladé ženy, řečené Adélky Vražednice, která byla po velmi složitém trestním řízení odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání sedmi let za pokus o zavraždění náhodného nápadníka. Věc se měla sběhnout tak, že mladí lidé si v průběhu zábavy v klubu spolu vyšli „na vzduch“, oba pod vlivem alkoholu. V žilách mládence kolovalo 1,8 promile, mladá žena údajně vypila během večera 4-5 piv. Zpět se již společně nevrátili. Mladík se dovrávoral na toaletu klubu s třemi ranami, způsobenými nožem, dívka z místa uprchla. Jedna z ran byla životu nebezpečná. Napadený přežil.

O tom, co se mezi nimi přihodilo, vypráví každý něco jiného. Mladík tvrdí, že ho jeho společnice napadla nožem bez výstrahy, její útok nevyprovokoval. Před soudem popíral erotický zájem o ni, ale až po právní moci rozsudku se k němu přiznal na kameru reportérce TV Nova. Dívka naproti tomu mluví o pokusu o znásilnění, provázeném hrubým násilím a panice, které propadla, když jí tělesně podstatně zdatnější společník bránil v odchodu držením za lýtko.

Oba se dostali před soud. Nalézací soud, který soudil mladíka, „uvěřil“ vyprávění mladé ženy a jejího společníka odsoudil dvakrát po sobě k trestu vyhoštění z ČR. Odvolací soud zaujal od počátku nepřátelské postavení proti Adélce Vražednici a nakonec rozhodl o věci sám tak, že obžalovaného zprostil viny. Naopak nalézací soud, který soudil dívku, „uvěřil“ vyprávění poraněného muže. Odsoudil ji za pokus o vraždu k trestu odnětí svobody v trvání deseti let. V dalším „kole“, vyrovnávaje se s připomínkami odvolacího soudu, jí uložil podmíněný trest tří let vězení za těžké ublížení na zdraví. Nakonec i v tomto řízení rozhodl odvolací soud vlastním rozhodnutím, jímž jí vyměřil sedm let nepodmíněně za pokus o vraždu.

Nesourodost souboru rozsudků prozrazuje nejistotu soudů při rozhodování, danou důkazní nouzí. Ve spojení s presumpcí neviny zde zjevně byly podmínky zralé pro uplatnění známé, avšak našimi soudci nemilované zásady „in dubio pro reo“ (v pochybnostech ve prospěch obžalovaného) v případě Adélky Vražednice přiznání práva na nutnou obranu. Nejistý soudce, jenž soudil mladíka, aspoň uložil jen symbolický trest, zato dívka se soucitu nedočkala. Stojí za zaznamenání, že tři pro ni přijatelné rozsudky vynesli muži, krutosti se dočkala od žen, jež možná usoudily, že opuštěním klubu ve společnosti opilce na sebe vzala všechnu odpovědnost a měla strpět cokoli.

V kritickém období bezprostředně po právní moci rozsudku TV Nova – redakce Na vlastní oči - natočila a odvysílala o příběhu reportáž, která mě upoutala. Pod jejím vlivem jsem na případ upozornil pana Johna Boka, předsedu spolku Šalamoun, a v Literárních novinách jsem uveřejnil článek Bojovná Marcela a svědomí soudců, který NSZ vyhodnotilo jako stížnost. Spolek Šalamoun navázal spojení s odsouzenou, řečenou Adélka Vražednice, seznámil se s jejím trestním spisem a zahájil záchranou akci. NSZ reagovalo na můj článek alergicky jako na bodnutí vosou: podalo dovolání v neprospěch odsouzené, jímž se domáhalo zvýšení trestu na 10 let. Dále doporučilo ministrovi spravedlnosti, aby nevyhověl podnětu ke stížnosti pro porušení zákona ve prospěch odsouzené. Adélka Vražednice nezvládla psychicky situaci a pokusila se o sebevraždu. Skončila krátkodobě v psychiatrické léčebně, odkud požádala soud o odklad nástupu trestu a o obnovu řízení. Našli jsme jí advokáta, který jí podal dovolání a ústavní stížnost. Snažili jsme se přesvědčit ministra spravedlnosti, aby v její prospěch podal stížnost pro porušení zákona. Uspěli jsme až v době, kdy ministerstvo dočasně řídil Vladimír Špidla. Pavel Němec pak dovedl podání stížnosti ke konci a současně nařídil odklad vykonání trestu.

Dlouho se nám nic nedařilo. Nalézací soud od června 2004 nenašel čas k zahájení řízení o obnovu procesu, raději odeslal spis Nejvyššímu soudu ČR s dovoláním. Nejvyšší soud ČR sice odmítl dovolání nejvyšší státní zástupkyně v neprospěch odsouzené, ale spolu s ním i její vlastní. Později stejně naložil se stížností ministra spravedlnosti pro porušení zákona. Štěstí se na Adélku Vražednici usmálo až v kritické chvíli, kdy již byl vydán druhý příkaz k nástupu trestu. Ústavní soud ČR dne 27. září 2005 zrušil usnesení Nejvyššího soudu ČR i rozsudek odvolacího soudu, jímž byl Vrchní soud v Praze. Ústavní nález obsahuje poměrně podrobný rozbor a kritiku celého předcházejícího řízení. Vytkl především, že zúčastněným soudům nevadila nepochopitelnost údajného bezdůvodného napadení mladíka, tedy neznalost příčin domnělého skutku odsouzené. Bez motivu není úmysl, bez úmyslu není trestný čin. Je zajímavé, že Ústavní soud ČR v této souvislosti zjistil, že Nejvyšší soud ČR hodnotil uvedenou vadu rozsudků obecných soudů odlišně od své běžné praxe. Těšila se snad Adélka Vražednice jeho zvláštní nepřízni? A pokud ano, pak proč? Způsob projednání dovolání vyvolal nevoli občanského sdružení Šalamoun. Dovolatelka výslovně požadovala veřejné projednání dovolání. Předseda senátu sice veřejné projednání nařídil, ale těsně před konáním je zrušil a rozhodl v neveřejném zasedání. Vyneslo mu to návrh spolku Šalamoun na kárnou žalobu pro neetické jednání, ale předsedkyně soudu na podnět vůbec nereagovala, ač ze zákona byla povinna do dvou měsíců vyrozumět stěžovatele o způsobu vyřízení jeho stížnosti.

Praktickým důsledkem ústavního nálezu byl návrat věci zpět do rukou Vrchního soudu v Praze, který musel znova projednat odvolání státního zástupce i odsouzené proti druhému rozsudku nalézacího soudu z r.2003, přičemž se měl vyrovnat s výtkami Ústavního soudu ČR. Podle místních zvyklostí věc soudil senát stejné předsedkyně jako původně. Pro laika je to překvapivý zvyk: u soudce, jenž má spolknout odhalení vad svého rozhodování vyšší instancí, je logicky třeba počítat s jeho nevolí a podjatostí. V tomto případě soud obešel výhrady Ústavního soudu ČR formalistickým tvrzením, že příčinu jednání odsouzené je třeba hledat v její osobnosti. Přímo orwellovsky pak v soudní síni zazněla citace znaleckého posudku, jež měla tento závěr posílit a vysvětlit: začala totiž zjištěním, že pro osobnost odsouzené je příznačná absence sklonů k agresivitě. Je zde rozpor: buď odsouzená nemá sklony k agresivitě, pak z vlastností její osobnosti nelze vyložit příčinu bezdůvodného útoku na opilého společníka, a závěr senátu JUDr. Jaroslavy Maternové je blábol, nebo se mýlil znalec, ale pak vzniká otázka, z čeho soud usuzoval na vlastnosti osobnosti odsouzené, a na základě čeho ji vlastně soudil. Na základě nelogických úvah soud pak částečně vyhověl odvolání státního zástupce tím, že sice ponechal v platnosti napadenou právní kvalifikaci trestného činu těžkého ublížení na zdraví, ale uložil nepodmíněný trest pěti let odnětí svobody. Ucelenou logickou argumentací obhajoby se soud v podstatě nezabýval, o její vyvrácení se vážně nepokusil. Neměl ostatně šanci prorazit nezvratnou logiku argumentace obhájce. Zůstalo tak nedotčeno zásadní rozhodnutí soudů, podle kterého v konfliktu dvou proti sobě stojících tvrzení, z nichž žádné není podpořeno dalšími důkazy, je pravdivé méně pravděpodobné, ba přímo absurdní vyprávění mladého muže o bezpříčinném útoku v průběhu poklidné zábavy. Je zřejmé, že obhajoba této absurdity byla jediným smyslem počínání soudu v tomto řízení. Že soud opět pominul zásadu „in dubio pro reo“ v situaci, kdy žádný jistý důkaz není k disposici a jsou jen pochybnosti? Že se senát JUDr.Jaroslavy Maternové „vypořádal“ s kritikou zrušeného rozsudku Ústavním soudem ČR způsobem, který nebezpečně připomíná opovržení nejvyšší justiční autoritou státu ? Že mladou ženu nespravedlivé uvěznění právě v citlivém věku, kdy by měla pomýšlet na založení rodiny, doživotně poznamená ? Koho to zajímá? Žádné zásady a lidské osudy nejsou přece tak důležité jako neomylnost soudců. A i kdyby se dalšími opravnými prostředky později podařilo tento obludný rozsudek zvrátit, koho to bude zajímat? Adélce Užnevražednici čas, strávený ve vězení, nikdo nevrátí a soudci, kteří to zavinili, budou soudit dál. Mají přece zajištěnu praktickou beztrestnost, která je chrání před povoláním k odpovědnosti za chyby, omyly a možná i justiční zločiny. A pokud zákonodárci tento absurdní výdobytek polistopadové euforie nenapraví, budou dále unikat zločinci, opomenutím soudce propuštění z vazby, a do vězení budou putovat desítky, možná stovky, možná tisíce nevinných lidí.


( Celá tisková zpráva | Informační e-mailVytisknout článek | Zdroj: zdenek.jemelik@spoleksalamoun.com )

  Kontakt
Korespondenční adresa:
P.O.Box 383, 111 21 Praha 1

Pobočka Šumperk:
P.O.BOX 103, Šumperk 1

SpolekSalamoun(a)SpolekSalamoun.com

Statutární orgán:
předseda spolku - John Bok

Korunový účet:
č.ú.: 170718584/0300

IČO:63837714

Registrace
Ministerstvem vnitra ČR:
II./S-OS/1-25819/94-R

Administrátor:
Johanne - Angel D'Shadow,
Václav Peričevič

  Soud s Johnem Bokem

  VYŠLA NÁM KNIHA
Lecba Bokem

Vyšla nám kniha......

  Měsíčník TRESTNÍ PRÁVO

mesicnik Trestni pravo

Spolek Šalamoun se stal pravidelným přispěvatelem měsíčníku Trestní právo. Má v něm pravidelnou rubriku Pohled odjinud, do které píše různé úvahy o justici z vlastního pohledu.

mesicnik Trestni pravo

Náhled článku Spolku Šalamoun v měsíčníku Trestní právo.