Spolek Šalamoun

  Hlavní menu

  Národní knihovna


  LN o J.Bokovi


  Zákony v elektronické podobě

  Státní zastupitelství ČR

  Přehled soudců a soudů ČR

  Soudy ČR na Internetu

  Potřebujete advokáta?

téma
* JAK SE SOUDÍ V PŘÍBRAMI
  Vydáno dne 13. 03. 2006 (2744 přečtení)

JAK SE SOUDÍ V PŘÍBRAMI
Zdeněk Jemelík, člen občanského sdružení Šalamoun
Vyšlo na Fragmentech 12.3.2006
zdenek.jemelik@spoleksalamoun.com

Věnováno Michaele K.

Jak se soudí v Příbrami? Patrně stejně dobře nebo špatně jako všude jinde s odchylkami v rámci statistické chyby. Nicméně náhodné okolnosti mě přiměly, abych se rozhodl podělit se s čtenáři o dojmy ze dvou trestních řízení, vedených u tamního soudu mladou soudkyní Janou Jurečkovou, jinak viceprezidentkou Soudcovské unie ČR. Lze na nich totiž názorně demonstrovat často se vyskytující nešvary trestního řízení, jehož oběti se cítí nespravedlivě stíhány, popř. odsouzeny a hledají pak pomoc všude možně. Nemám ovšem na mysli vady právní, ale selhávání zdravého selského rozumu, nedostatky ve shromažďování důkazů, projevy nedbalosti, či dokonce zlé vůle vůči účastníkům řízení, zavilost soudce, neúctu k osobní svobodě občana, k utrpení bližních stíhaných občanů, tedy záležitosti, srozumitelné i pozorovateli bez právnického vzdělání.

Abych byl spravedlivý, musím přiznat, že paní soudkyně Jurečková není sama viníkem nepřístojností, o nichž budu hovořit. Jako téměř vždy, na začátku je vadný výkon policie, nepodchycený a nenapravený státním zastupitelstvím, teprve pak přichází na řadu její úloha. Ovšem podle zásady finis coronat opus teprve jejím výrokem se z řetězu neprofesionálně provedených úkonů, duševní lenosti a nechuti k obžalovaným stává těžko napravitelná křivda. Státní zástupce má právo vrátit věc policii k došetření, případně trestní stíhání zastavit, nebo naproti tomu podat obžalobu. Bohužel tandem policie-státní zástupce jako první pojistka občana před bezdůvodným obtěžováním orgány činnými v trestním řízení často selhává. Policista, jenž si neví rady s nejasnou záležitostí v situaci, kdy nepředpokládá získání dalších důkazů, může sice navrhnout státnímu zástupci zastavení stíhání nebo odložení věci, ale dosti často raději přesune odpovědnost za rozhodnutí na státního zástupce. Stejně se zachová státní zástupce, není-li si jistý: obžalobou přesune odpovědnost na soud. Ten se již nemá za koho schovat, musí věc vyhodnotit, provést dokazování a rozhodnout.

V případech, kdy prvý článek řetězce – policie – profesně selže a zplodí zmetek, osud obviněného se dostává postupně do rukou nejdříve státního zástupce, pak soudce. Každý z nich si na základě policejního vyšetřovacího spisu vytvoří svůj obraz skutkového děje, s nímž pak dále pracuje. Mezi obrazem a realitou je téměř vždy nějaký rozdíl, někdy menší, jindy větší až neúnosný. Jsou-li v základu trestní věci – tedy v závěrech přípravného řízení – vady či mezery, záleží na bystrosti, zkušenostech a svědomitosti státního zástupce, zda policejní závěry převezme a vhodně upravené postoupí soudu, či zda věc vrátí k došetření nebo rovnou zastaví trestní stíhání. Protože při přechodu informace mezi jednotlivými stupni informačního kanálu se vždy ztrácejí informace, soudce má proti státnímu zástupci horší výchozí postavení pro nalezení vad ve spisu, filtrovaném státním zástupcem, ale není této možnosti zdaleka zbaven. Opět záleží na jeho bystrosti, zkušenosti a svědomitosti, jak se s nástrahami vyrovná. U všech třech článků řetězce je velmi důležité, zda jejich představitelé považují za své životní poslání hledat spravedlnost nebo bezhlavě trestat lidi, kteří jim přijdou pod ruku.

To vše si můžeme ukázat na trestní věci spisovatele Jana Beneše, exulanta, jenž se po mnoha letech exilu vrátil do vlasti mimo jiné proto, aby byl za 17 dní od domnělého činu odsouzen trestním příkazem soudkyně Jany Jurečkové k podmíněnému trestu odnětí svobody. Jak výše uvedeno, vše začalo nesprávným postupem PČR. Dodejme, že děj se odehrál v období tropických veder, kdy lidé byli podráždění a nikomu se nechtělo myslet; může to být vysvětlením pro agresivní chování, i pro tupost při vyhodnocování spisů. Jan Beneš se dostal do konfliktu s Miloslavem Zachardou, pobouřeným způsobem, jímž postižený řídil své vozidlo. Nevoli mu dal najevo neurvalým způsobem. Byl o hodně mladší a fyzicky zdatnější než Jan Beneš, který byl navíc po operaci a obával se možného poškození by-passu. Zastrašil proto Zachardu tím, že vytáhl poplašný revolver. Během incidentu stále seděl v autě, jež útočník zvenčí otevřel. Miloslav Zacharda pak od auta odešel. Když viděl, že si Jan Beneš poznamenává číslo jeho vozidla, možná za účelem oznámení dopravního přestupku, uvědomil si, že nejlepší obranou je útok a na místním oddělení PČR učinil oznámení, že mu Jan Beneš vyhrožoval střelnou zbraní. Jan Beneš v té době neměl na své straně žádného svědka, na straně útočníka svědčila přítelkyně, která konflikt sledovala z auta. Vyšetřující policista Josef Vopička věc zpracoval nesprávně. Nezajistil sejmutí otisků prstů z kliky Benešova vozidla, čímž znemožnil doložení pravdivosti jeho tvrzení, že útočník otevřel auto zvenčí. Podcenil okolnost, že Jan Beneš po celou dobu konfliktu neopustil auto, byl tedy v obranném postavení. Nezvážil nepoměr fyzických zdatností účastníků konfliktu. A zejména se z neznámých důvodů (snad dobře zachovaný třídní instinkt nebo nenávist k přisluhovači imperialismu?) rozhodl, že všechna Zachardova tvrzení přijme jako věrohodná, zatímco Benešova jako pouhé zapírání viny. Zabavil mu neškodný poplašný revolver, sdělil mu obvinění a poslal státní zástupkyni Olze Beranové návrh na potrestání Jana Beneše pro trestné činy násilí proti skupině obyvatelů či jednotlivci (lidově: vyhrožování) a výtržnictví. Státní zástupkyně převzala téměř nepozměněný policistův text a věc postoupila dále Okresnímu soudu v Příbrami. Jak jsem již výše uvedl, následně soudkyně Jana Jurečková odsoudila Jana Beneše trestním příkazem, jehož text se opět podstatně nelišil od policejního výtvoru.

Za Jana Beneše se v této situaci postavilo občanské sdružení Šalamoun upozorněním vrcholných ústavních činitelů, které obsahovalo rozbor vad výše uvedeného postupu. Odsouzený podal proti trestnímu příkazu odpor. Následně proto bylo zahájeno standardní prvoinstanční řízení. Během veřejného jednání se přihodily tři pozoruhodné drobnosti. „Poškozený“ Miloslav Zacharda se při něm choval nepřístojně a byl proto soudkyní vykázán z jednací síně. Na chodbě pak urážel svědka obhajoby, netuše, že události přihlíží členka spolku Šalamoun, která ji nechala zaprotokolovat. Třetí „drobností“ bylo hodnocení odsouzeného soudkyní, která o něm hovořila jako o osobě v minulosti trestané, ačkoli jeho tresty byly zahlazeny rehabilitací, a proto mu nesmí být předhazovány. Chování Miloslava Zachardy v prostorách soudu mohlo soudkyni Janu Jurečkovou přimět k pochybování o správnosti jejího (původně Vopičkova, pak Beranové) vyhodnocení skutkového děje. Nestalo se. Setrvala na svém původním názoru. Jan Beneš se pak odvolal ke Krajskému soudu Praha. Senát Heleny Urválkové provedl vlastní dokazování, jehož výsledkem bylo, že ani státní zástupce již netrval na plném rozsahu původní obžaloby. Soud ale zprostil Jana Beneše obžaloby v plném rozsahu. Odůvodnění rozsudku se téměř do všech podrobností shoduje s obsahem kritiky postupu příbramských orgánů občanským sdružením Šalamoun.

V té době se již občanské sdružení Šalamoun zabývalo činností soudkyně Jany Jurečkové hlouběji. Způsobil to ods. Tomáš Dunaj-Jurčo, který byl zoufalý kvůli tomu, že krátce před vánocemi obdržel příkaz k nástupu trestu v jiné kauze, rovněž souzené soudkyní Janou Jurečkovou. Ve stavu beznaděje si našel cestu ke spolku Šalamoun.V tomto případě soudila soudkyně Jana Jurečková skupinu pachatelů, jejíž ústřední postavou byl skladník Jozef Janíček, usvědčený z rozkrádání ručních granátů a další munice z armádního skladu, a z jejich prodeje spoluobžalovaným. Jozef Janíček a část překupníků se k obvinění přiznali, pouze Jaroslav Černý a Tomáš Dunaj-Jurčo se vzepřeli tvrdíce, že s celou věcí nemají nic společného. Je pravda, že kromě výpovědi hlavního obžalovaného proti nim nebylo jiných jednoznačných důkazů a důkazy, jež připouštějí dvojí nebo dokonce vícenásobný výklad, odmítám vést v patrnosti. Soudkyně Jana Jurečková oba vzpurné obžalované odměnila po zásluze: jako jediným z celé skupiny překupníků jim uložila nepodmíněné tresty; vzpurnost proti soudu je přece trestuhodná (sic!). Protože se jedná o pravomocně uzavřenou věc, dovolím si na tomto místě poznámku, že počty granátů, postrádaných armádou, a doznaných odsouzenými, se neshodují. Spolu s údaji o způsobu vyšetřování mě to vede k domněnce, že Jozef Janíček byl posledním článkem řetězce rozkrádačů, který na sebe vzal – možná nedobrovolně – vinu svých předchůdců a souputníků, možná pomohl zastřít nepořádky v armádní skladové evidenci. Pro náš příběh to není podstatné. Důležité naopak je, že oba vzpurní odsouzení bojovali za zvrácení rozsudku Jany Jurečkové. Neuspěli ani s odvoláním, ani s mimořádnými opravnými prostředky. Jejich zápas vstoupil do dějin polistopadové justice tím, že ministr spravedlnosti Pavel Němec podal v jejich prospěch dvě stížnosti pro porušení zákona proti stejnému rozsudku, které byly bohužel obě Nejvyšším soudem ČR zamítnuty. Ministr byl později za tento postup kritizován redaktorem Českého rozhlasu- Radiožurnálu, protože prý nestandardním způsobem zasáhl do průběhu soudního řízení. Kritiku převzaly všechny hlavní deníky a zrodila se další mediální kampaň proti ministrovi. Jde ale o nedorozumění. Především ministr podáním stížnosti pro porušení zákona nezasahuje do trestního řízení, protože se vyjadřuje k věci pravomocně ukončené a případné zrušení pravomocného rozsudku závisí na posouzení jeho stížnosti Nejvyšším soudem ČR, který je na něm zcela nezávislý. Pokud tedy dojde k zvrácení nesprávného soudního rozhodnutí, „pachatelem“ není ministr, ale Nejvyšší soud ČR. Dále je třeba vzít na vědomí, že novelizací trestního řádu byla zrušena časová omezení ministrovy pravomoci podat stížnost pro porušení zákona. Tím se otevřela cesta k tomu, aby ministr v době platnosti pravomocného rozsudku podal i dvě nebo více stížností pro porušení zákona, pokud si to vynutí vývoj poznání vad napadeného řízení. Obě stížnosti, které ministr ve prospěch odsouzených podal, se liší argumentací, každá směřuje proti jiným vadám téhož řízení. Nejvyšší soud ČR patrně nedomyslel důsledky změny trestního řádu a druhou stížnost nesprávně vyhodnotil jako směřující proti zamítnutí první stížnosti. Trestní řád skutečně ministrovi spravedlnosti nedovoluje podat stížnost pro porušení zákona proti rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, ale druhá stížnost pro porušení zákona svým obsahem směřovala proti rozsudku obecného soudu.

Po právní moci rozsudku došlo k překvapivému zvratu v kauze. Odsouzený Jozef Janíček se psychicky zhroutil a dostal se do psychiatrické léčebny. Odtud učinil prohlášení, že odsouzené Jaroslava Černého a Tomáše Dunaje-Jurču pod nátlakem Vojenské policie ČR křivě obvinil a křivě proti nim svědčil u soudu, takže zavinil potrestání dvou nevinných lidí. Oba odsouzení na základě toho podali žádost o obnovu procesu. Soudkyně Jana Jurečková dlouho odmítala jejich žádostmi se zabývat a trvala na jejich uvěznění. Když pak konečně nařídila první veřejné líčení k jejich žádosti o obnovu procesu, Jozef Janíček se při výpovědi zhroutil a musel být přímo od soudu převezen do nemocnice. To se stalo 10.3.2005. Soudkyně pak odročila řízení na neurčito a nadále trvala na uvěznění vzpurných odsouzených. Jaroslav Černý se podrobil, i když se nadále cítí nevinen. Považoval za neúnosné, aby jeho rodinu obtěžovali policisté, pověření jeho dodáním do výkonu trestu. Tomáš Dunaj-Jurčo vzdoroval déle a trest nenastoupil. Když ale soudkyně Jana Jurečková téměř po roce konečně nařídila další veřejné jednání na 27.2.2006, přinesl si k jednání osobní věci s vědomím, že zde může být zatčen. To se skutečně po ukončení jednání stalo. Považuji to za jednu z nejabsurdnějších justičních událostí z poslední doby.

Při jednání 27.2.2006 znova vypovídal Jozef Janíček. Popsal velmi podrobně způsob, jakým vedla Vojenská policie ČR jeho vyšetřování. Zejména opakoval, že ve snaze vyhovět Vojenské policii ČR a podle jejího návodu křivě obvinil ods. Jaroslava Černého a Tomáše Dunaje-Jurču a křivě proti nim svědčil u soudu, čehož lituje, je si vědom, že jim ublížil. Na rozdíl od výpovědi z 10. března 2005, kterou ovšem znám pouze z protokolu, vypovídal soustředěně, rozumně, věcně. Věrohodnost jeho výpovědi podporují údaje o slibech, jimiž ho Vojenská policie ČR měla přimět k povolnosti. Měli mu slíbit, že bude z armády propuštěn s výslužným, jako kdyby se ničeho nezákonného nedopustil, armáda proti němu neuplatní nárok na náhradu škody a bude mu uložen pouze podmíněný trest. Dva ze slibů armáda skutečně splnila, což je sama o sobě věc pozoruhodná, která vyvolává podezření na prohnilost poměrů v ní. Pan ministr obrany by se měl zajímat o svérázné postupy svých podřízených a vyvodit z nich závěry. Soud naproti tomu slyšel jako svědky příslušníky VP ČR a PČR, kteří samozřejmě o žádném nátlaku na odsouzeného a slibech nic nevědí. Nejdůležitější z nich, vojenský policista, který vypovídal na kameru TV Nova, se ovšem raději nedostavil; údajně bude do srpna mimo území ČR. Odsouzení si tak zřejmě na rozhodnutí o žádosti o obnovu procesu za mřížemi chvíli počkají. V každém případě vznikla klasická situace „tvrzení proti tvrzení“, v které bude ve výsledku záležet na tom, komu uvěří soudkyně Jana Jurečková. Její rozhodnutí nechci předjímat, ačkoli ze sledu otázek, kladených policistům, lze vyvodit určitá očekávání. Na okraj celé věci chci pouze poznamenat, že ods. Jozef Janíček vypovídá z vlastní vůle a iniciativy, údajně pod tlakem svědomí. Snad si je vědom toho, že za křivou výpověď a svědectví proti Jaroslavovi Černému a Tomáši Dunaj-Jurčovi může být trestně stíhán. Policisté naproti tomu vypovídají ze zákonné povinnosti. Mohli by výpověď odmítnout ze zákonných důvodů, ale to by mělo téměř hodnotu doznání. Kdyby potvrdili pravdivost výpovědi ods. Jozefa Janíčka, asi by je čekalo trestní stíhání pro zneužívání pravomoci veřejného činitele. Z okolnosti, že soudkyně Jana Jurečková před ukončením jednání nerozhodla o přerušení výkonu trestu ods. Jaroslava Černého a nevzala zpět pokyn PČR k dodání Tomáše Dunaje-Jurči do výkonu trestu, lze jednoznačně vyvodit, že zatím nepočítá s povolením obnovy procesu a už vůbec ne se změnou původního rozsudku. Současná důkazní situace ale nevylučuje, že zkouška neomylnosti jejího úsudku odvolacím řízením může dopadnout stejně jako ve výše uvedené kauze spisovatele Jana Beneše. V takovém případě by ovšem její svědomí mělo zatížit vědomí viny za nezákonné věznění dvou nevinných mužů, jinak řádných občanů a otců rodin, a za neodpovědné psychické týrání jejich manželek a dětí. Zajímalo by mne, zda si tato mladá žena uvědomuje, jaké důsledky přinášejí její rozsudky nejen odsouzeným, ale i jejich rodinám, a jak těžce se vyrovnávají nevinní lidé s křivdou, spáchanou na nich a jejich bližních.

Popis dvou trestních případů jedné mladé soudkyně jistě není vyčerpávající odpovědí na otázku, jak se soudí v Příbrami. Zdá se mi ale, že obraz nevybočuje z místních zvyklostí. Obě kauzy byly hojně medializované a kdyby je vedení soudu a soudcovský sbor vnímaly jako něco mimořádného, patrně by našly způsob, jak při vší úctě k soudcovské nezávislosti Jany Jurečkové ji upozornit, že neomylný je pouze papež, a že týrání bližních, popř. omezování jejich osobní svobody může být za jistých okolností hodnoceno jako trestný čin. Lze se tedy domnívat, že v Příbrami se obecně soudí takto a ne jinak. Přísahat na to ovšem nemohu.


( Celá tisková zpráva | Informační e-mailVytisknout článek | Zdroj: zdenek.jemelik@spoleksalamoun.com )

  Kontakt
Korespondenční adresa:
P.O.Box 383, 111 21 Praha 1

Pobočka Šumperk:
P.O.BOX 103, Šumperk 1

SpolekSalamoun(a)SpolekSalamoun.com

Statutární orgán:
předseda spolku - John Bok

Korunový účet:
č.ú.: 170718584/0300

IČO:63837714

Registrace
Ministerstvem vnitra ČR:
II./S-OS/1-25819/94-R

Administrátor:
Johanne - Angel D'Shadow,
Václav Peričevič

  Soud s Johnem Bokem

  VYŠLA NÁM KNIHA
Lecba Bokem

Vyšla nám kniha......

  Měsíčník TRESTNÍ PRÁVO

mesicnik Trestni pravo

Spolek Šalamoun se stal pravidelným přispěvatelem měsíčníku Trestní právo. Má v něm pravidelnou rubriku Pohled odjinud, do které píše různé úvahy o justici z vlastního pohledu.

mesicnik Trestni pravo

Náhled článku Spolku Šalamoun v měsíčníku Trestní právo.