Spolek Šalamoun

  Hlavní menu

  Národní knihovna


  LN o J.Bokovi


  Zákony v elektronické podobě

  Státní zastupitelství ČR

  Přehled soudců a soudů ČR

  Soudy ČR na Internetu

  Potřebujete advokáta?

téma
* JAK SE SOUDÍ V PŘÍBRAMI II
  Vydáno dne 24. 03. 2006 (2357 přečtení)

JAK SE SOUDÍ V PŘÍBRAMI II
Zdeněk Jemelík, člen Spolku Šalamoun
Psáno pro Fragmenty 24.3.2006
mago.quijot@seznam.cz

Věnováno Michaele K.

Když mi vyšel na Fragmentech 13.března 2006 článek „Jak se soudí v Příbrami“, myslel jsem si, že se k tématu trestních kauz mladé soudkyně Jany Jurečkové nebudu muset vracet. Avšak ve skutečnosti případ rozkrádání ručních granátů a jiné munice ve vojenském skladu v Rožmitále pod Třemšínem se vyvíjí jako horor na pokračování a zřejmě se k němu budu vracet ještě dlouhou dobu. Paní Dunajová-Jurčová se pod vlivem přesvědčivé výpovědi ods. Jozefa Janíčka z 27.2.2006 rozhodla podat návrh na dočasné přerušení výkonu manželova trestu. Jozef Janíček totiž před soudem potvrdil svá dřívější písemná i ústní prohlášení, že pod tlakem Vojenské policie ČR křivě obvinil jejího manžela Tomáše a jeho spoluodsouzeného Jaroslava Černého, kteří tak mají být ve skutečnosti naprosto nevinní. Očekával jsem, že při hlavním líčení ve čtvrtek 23. března paní soudkyně její návrh projedná, vyhoví mu a analogicky nechá propustit i ods. Jaroslava Černého. Nelze sice zatím předjímat výsledek soudního řízení, do jehož konce je ještě hodně daleko, nicméně je zde při nejmenším hypotetická možnost, že ods. Janíček v dalším řízení obhájí věrohodnost své výpovědi. To by pak znamenalo, že ods. Jaroslav Černý a Tomáš Dunaj-Jurčo byli ve vězení zbytečně a nesmyslné bylo i trápení jejich rodin, stejně jako bylo možno předejít vzniku nákladů na odškodnění nespravedlivě stíhaných. Při respektu k presumpci neviny v souběhu se zásadou in dubio pro reo vznikla Janíčkovou výpovědí situace, která by měla soud přimět k uvážlivému, úzkostlivě opatrnému rozhodování o omezování osobní svobody souzených jedinců a souvisejícím psychickém týrání jejich rodin.

Ačkoli bych měl být obrněn proti různým překvapením životní zkušeností a také čerstvou lekcí od Michaely K., při návratu od soudu jsem užasle přemýšlel nad tím, jak snadno se snáší ženský půvab s necitelností vůči osudům bližních a s neodpovědností. Soudkyně Jana Jurečková je drobná, pohledná mladá žena s příjemným hlasem a kultivovaným vystupováním, která vede řízení v naprostém souladu s formálními pravidly. Snad právě proto překvapuje tvrdost jejích rozhodnutí: zdá se, že neví, co to je váhání před uložením trestu. V obou procesech, jež jsem měl možnost sledovat, se držela zásady „in dubio contra reo“ a presumpce viny. Možnost, že by se mohla zmýlit v úsudku o vině, jí zřejmě vůbec nepřijde na mysl. Přitom výsledek procesu spisovatele Jana Beneše ukazuje, že se může mýlit jako každý jiný, ba dokonce snáze. Cenu za omyl ovšem nezaplatí ona, ale oběti jejích omylů a jejich blízcí.

Na řízení 23. března se mnoho nedělo. Byl slyšen jediný svědek, lékař-stomatolog, který byl přivolán vojenskými policisty k ošetření Jozefa Janíčka, když se při prvním výslechu zhroutil. Lékař si již mnoho nepamatoval, navíc neuspokojil obhájce, který marně žádal, aby popsal účinky podaného léku na lidskou psychiku. Další čtyři svědci, vojenští policisté, se nedostavili a není prokázáno, zda jim Vojenská policie ČR doručila předvolání. O dvou z nich je známo, že jsou na zahraniční misi. Ten, o kterého se obhajoba nejvíce zajímá, bude mimo území ČR až do srpna. Očekával jsem, že po vyčerpání možnosti pokračování ve výsleších svědků paní soudkyně přistoupí k projednání návrhu pí. Dunajové-Jurčové na přerušení výkonu trestu jejího manžela, potažmo obou žadatelů o obnovu procesu. Nestalo se: řízení bylo odročeno na neurčito za účelem výslechu svědků. Znamená to, že žadatelé si počkají na rozhodnutí o obnově procesu za mřížemi ještě několik měsíců, v situaci, kdy jejich zproštění obžaloby nelze vyloučit. Je to kruté. Všichni spoluobžalovaní, kteří se k odběru ručních granátů a munice přiznali, odešli od soudu s podmíněnými tresty. Odsouzené Černého a Dunaje-Jurču potrestala soudkyně Jurečková odepřením odkladu trestu nikoli kvůli společenské nebezpečnosti trestného činu, z něhož byli obžalováni, ale za neochotu podřídit se její vůli a doznat se k něčemu, co dle jejich tvrzení nespáchali; uložila jim dokonce o něco přísnější tresty než hlavnímu pachateli, Jozefu Janíčkovi. Krajský soud v Praze jako soud odvolací jim všem srovnal tresty na stejnou úroveň tří let nepodmíněně, čili ocenil domnělou krádež a překupování nevelkého počtu ručních granátů a další munice stejně jako smrt pětileté dcery Heleny Čermákové.

Odsouzení Jaroslava Černého a Tomáše Dunaje-Jurči v původním procesu stálo v podstatě jen na svědectví Jozefa Janíčka, který je označil za odběratele jím kradených ručních granátů a další munice. Tento důkaz je nyní zpochybněn, takže důkazní situace není zdaleka tak jednoznačná jako na začátku. Proti nové výpovědi Jozefa Janíčka stojí ovšem svědectví vojenských a státních policistů, kteří ji vyvracejí. Nepředpokládám, že dosud nevyslechnutí svědci budou vypovídat jinak než ti slyšení. Ve výsledku bude stát proti sobě Janíčkovo doznání a několik v zásadě stejných opačných svědectví vojenských a státních policistů. Soud rozhodne tak, že „nabude přesvědčení.“ Soudě podle toho, že soudkyně Jurečková nespěchá s přerušením výkonu trestu obou žadatelů, zřejmě se chystá potvrdit původní rozsudek. Ostatně ani záměr eskortovat ods.Dunaje-Jurču do věznice v Ostrově n.Ohří nenasvědčuje tomu, že by soud předvídal zásadní obrat v jeho osudu.

Postavení Jozefa Janíčka a proti němu stojících policistů jsou nesouměřitelná. Jozef Janíček začal vypovídat o svém mravním poklesku dobrovolně, v situaci, kdy byl zbaven svobody a současně byl od spoluodsouzených izolovaný, takže není pravděpodobné, že by si jeho výpověď na něm vynutili. Je si jistě vědom, že se změněnou výpovědí doznává k naplnění skutkové podstaty trestných činů křivé výpovědi a křivého svědectví. Jediným srozumitelným motivem jeho rozhodnutí pomoci změnou výpovědi spoluodsouzeným a uškodit sobě, jsou výčitky svědomí. Jeho vyprávění o různých způsobech nátlaku, který na něj vyvíjela Vojenská policie ČR, můžeme pominout, protože se je patrně nepodaří podložit důkazy. Nemůžeme ale nevzít v úvahu shodu mezi údajnými sliby, jichž se mu mělo dostat od vojenských policistů, a skutečnými událostmi. Za ochotu spolupracovat mu měli především slíbit, že odejde z armády s výsluhou, jako by se ničeho nedopustil, a to se stalo. Dále se měli zavázat, že se armáda nepřipojí k trestnímu stíhání s nárokem na náhradu škody, a to se také stalo. Nesplněn zůstal údajný slib nepodmíněného trestu. Vojenští policisté ovšem neměli právo takové sliby dávat, oficielně neměli možnost zabezpečit jejich splnění, a zřejmě se nepodaří získat přímý důkaz, že takto skutečně jednali, či dokonce že existovala neformální dohoda mezi velením příslušné jednotky a vojenskými policisty. Okolnost, že se Jozefu Janíčkovi skutečně dostalo obou zmíněných výhod, je ovšem vysoce významná, protože takový postup armády je mírně řečeno nestandardní a otázka po jeho příčinách je zcela na místě. Měl by si ji položit ministr obrany, protože vše nasvědčuje tomu, že poměry v rožmitálském skladu hodně zapáchaly. Způsob, jakým orgány činné v trestním řízení prokazovaly množství zcizených granátů a munice vyvolává dojem, že Jozef Janíček měl ve svém svérázném hospodaření předchůdce nebo souputníky. Pokud by tato věc ministra obrany zaujala, měl by si také nechat předložit zprávu o výsledcích pátrání po rozkradeném armádním majetku.

Postavení vojenských policistů v tomto řízení je zcela odlišné od Janíčkova. Cokoli uvedou, co by jen vzdáleně připomínalo potvrzení jeho svědectví, může být použito proti nim. Skutečnost, že nic z Janíčkových stížností nepřipouštějí, proto nepřekvapuje, překvapující by bylo kajícné doznání. Je ovšem otázka, zda vůbec lze za těchto okolností jejich výpovědi považovat za věrohodné.

Shrnu-li poznatky z obou posledních veřejných jednání a z listinných důkazů, nemohu se zbavit dojmu, že jsme možná mlčícími svědky nespravedlivého uvěznění dvou jinak počestných mužů, a psychického trýznění jejich rodin. Důkazní situace nevylučuje možnost pozdějšího zproštění viny. Za těchto okolností by soud, uvědomující si hodnotu lidské svobody a nespolehlivosti svého úsudku, povolil přerušení výkonu trestu, aby předešel škodám, způsobeným případným vězněním nevinných. A určitě by nedošlo k přesunu odsouzených do vzdálené věznice, aby se jejich týraným rodinám ztížil styk s nimi.

Přerušením výkonu trestu v této fázi by nebyl nikdo poškozen. Není pravděpodobné, že by odsouzení ovlivňovali svědky-vojenské policisty, či že by prchli do zahraničí. V nejhorším případě by se o několik měsíců nebo let později vrátili do některé beztak přeplněné věznice. Nejsou ani tak staří, že by bylo třeba myslet na katastrofický scénář, který by nastal, kdyby někdo z nich zemřel, aniž by okusil slasti vězení.

Pohled na mladou půvabnou ženu, která se nedopatřením osudu dostala do postavení, v kterém může nakládat s lidskými osudy dle své vůle a libosti (říká se tomu právní názor) a v této nejasné důkazní situaci bez mžiknutí oka drží za mřížemi dva jinak počestné občany, vede k pochopení prezidentovy nechuti jmenovat příliš mladé soudce.


( Celá tisková zpráva | Informační e-mailVytisknout článek | Zdroj: zdenek.jemelik@spoleksalamoun.com )

  Kontakt
Korespondenční adresa:
P.O.Box 383, 111 21 Praha 1

Pobočka Šumperk:
P.O.BOX 103, Šumperk 1

SpolekSalamoun(a)SpolekSalamoun.com

Statutární orgán:
předseda spolku - John Bok

Korunový účet:
č.ú.: 170718584/0300

IČO:63837714

Registrace
Ministerstvem vnitra ČR:
II./S-OS/1-25819/94-R

Administrátor:
Johanne - Angel D'Shadow,
Václav Peričevič

  Soud s Johnem Bokem

  VYŠLA NÁM KNIHA
Lecba Bokem

Vyšla nám kniha......

  Měsíčník TRESTNÍ PRÁVO

mesicnik Trestni pravo

Spolek Šalamoun se stal pravidelným přispěvatelem měsíčníku Trestní právo. Má v něm pravidelnou rubriku Pohled odjinud, do které píše různé úvahy o justici z vlastního pohledu.

mesicnik Trestni pravo

Náhled článku Spolku Šalamoun v měsíčníku Trestní právo.