Spolek Šalamoun

  Hlavní menu

  Národní knihovna


  LN o J.Bokovi


  Zákony v elektronické podobě

  Státní zastupitelství ČR

  Přehled soudců a soudů ČR

  Soudy ČR na Internetu

  Potřebujete advokáta?

téma
* JAK SE SOUDÍ NA PRAŽSKÉM „VRCHŇÁKU“
  Vydáno dne 27. 03. 2006 (1631 přečtení)

JAK SE SOUDÍ NA PRAŽSKÉM „VRCHŇÁKU“
Zdeněk Jemelík, člen Spolku Šalamoun
Psáno 25.3.2006 pro Fragmenty
mago.quijot@seznam.cz

Věnováno Michaele K.

Po uveřejnění dvoudílného článku „Jak se soudí v Příbrami“ mě napadlo, že soudci jiných soudů by mohli příbramským kolegům mou pozornost závidět. Je zde tedy důvod příležitostně seznámit čtenáře s výstřelky i dalších soudů. Pro začátek jsem zaměřil svou pozornost do Prahy. Výraz „vrchňák“ jsem si vypůjčil od Petra Brauna, soudce Městského soudu v Praze, z jeho nezapomenutelného odůvodnění usnesení o zamítnutí návrhu Adély Rajdlové na obnovu jejího procesu (zvukový dokument je dostupný na internetových stránkách občanského sdružení Šalamoun). Mám samozřejmě na mysli Vrchní soud v Praze. Nepíši o něm po prvé. Kdysi jsem komentoval zasedání kárného senátu, jež na mne působilo dojmem frašky, určené k zesměšnění samotného institutu kárného řízení proti soudci, zvlášť toho, jež vyvolal stížností ministr spravedlnosti.

Neúspěch řízení k návrhu na obnovu procesu Adély Rajdlové a depresivní dojem z návštěvy odsouzené ve věznici mě nutí, abych se v myšlenkách stále vracel na Vrchní soud v Praze k jednání senátu Jaroslavy Maternové ze dne 24.1.2006, jehož výsledek spustil sled nepříjemných zážitků pro odsouzenou a všechny, kdo se snažíme ji zachránit před osudem oběti justičního přehmatu. Srovnávám závažnost dvou rozdílných skutků, obou spáchaných za nejednoznačných okolností: poranění Erika Smatany, „oceněné“ nejdříve 10 lety vězení, pak sedmi a posléze pěti, a smrti pětileté Terezky Čermákové, potrestané uložením tříletého trestu její matce. Na pozadí srovnání se mi pětiletý nepodmíněný trest jeví jako barbarsky krutý, i kdybych z „pracovních“ důvodů přijal nesmyslný názor soudu, že Adéla Rajdlová zaútočila na svou oběť z nevysvětlitelného rozmaru. Odsouzená se nikdy před 2.7.2002 nedopustila násilného jednání a neuchýlila se k němu nikdy po 2.7.2002. Podle úsudku znalce nemá sklony k agresivnímu jednání. S přihlédnutím k těmto okolnostem a také na základě vlastních dlouhodobých poznatků z poměrně častých jednání s odsouzenou musím navzdory nepochopitelnému mínění soudu vyloučit pravděpodobnost, že by se paní Adéla za normálních okolností, nevyprovokována, dopustila násilí.

Senát Jaroslavy Maternové stál před úkolem vyhovět vůli a právnímu názoru Ústavního soudu ČR, jenž ústavním nálezem z 27.9.2005 zrušil jeho rozsudek se sedmiletým trestem z 20.4. 2004. Za tím účelem měl soud znova rozhodnout o odvoláních státního zástupce a Adély Rajdlové proti druhému rozsudku senátu Petra Brauna z 3.11.2003, který při nezměněné důkazní situaci nahradil původní desetiletý trest odnětí svobody třemi lety s podmíněným odkladem (souzení „ode zdi ke zdi“). Ústavní soud vytkl pražským obecným soudům, že se spokojily s neúplným objasněním skutku, nepátrajíce po příčinách domnělého agresivního jednání odsouzené. Namítl, že popis skutku v rozsudcích obecných soudů neodpovídá použité právní kvalifikaci jednání obžalované.Konstatoval rozpor mezi právní a skutkovou větou rozsudku. Zavázal Vrchní soud v Praze, aby odstranil zmíněné mezery a rozpory v posuzování skutku. Právní názor Ústavního soudu ČR je pro obecné soudy závazný. Omezuje nezávislost soudců stejně jako soustava platných zákonů. Je to tak, byť někteří soudci se této skutečnosti vzpouzejí.

Ústavní soud ČR sice nemohl z procesních důvodů zrušit také rozsudek senátu Petra Brauna z 3.11.2003, nicméně se jím ve zdůvodnění svého rozhodnutí poměrně podrobně zabýval. Vytkl senátu Petra Brauna, že se nevyrovnal s úkoly, které mu uložil odvolací soud, zejména nedoplnil požadovaným způsobem dokazování a následně nevyhodnotil znova povahu skutkové podstaty. Ústavní soud ČR tak nepřímo ukázal na kořen zla: je jím sama o sobě důkazní nouze (stav „tvrzení proti tvrzení“) ve spojení s nedůsledně zvládnutým přípravným řízením a s nápadnou, údiv vzbuzující schizofrenní rozkolísaností úsudku prvoinstančního soudu, to vše doplněno nedbáním zásady „in dubio pro reo“ ve spojitosti s presumpcí neviny.

Soudkyni Maternové se přímo nabízela možnost předejít případnému názorovému konfliktu s Ústavním soudem ČR zrušením rozsudku senátu Petra Brauna z 3.11. 2003 a vrácením věci k novému projednání. Rozhodnutí doplnit mezery v původním rozsudku vlastním dokazováním bylo riskantnější a z hlediska objektivity posouzení případu méně spolehlivé. Přestože od činu uplynuly již čtyři roky, dosud je na dosah ruky možnost doplnit poznatky o jednání účastníků incidentu z 2.7.2002. Erik Smatana promluvil po právní moci zrušeného rozsudku před kamerou TV Nova a některé podrobnosti příběhu vysvětlil poněkud jinak než před soudem. Nelze vyloučit, že by jeho nové slyšení před soudem k vysvětlení rozdílů výpovědí, popř. doplněné výpovědí reportérky o okolnostech natáčení, pozměnilo názor soudu na průběh událostí. Prohloubilo se také poznání osobnosti odsouzené. V době vyšetřování se nevědělo o jejím sebevražedném pokusu, ke kterému došlo krátce před incidentem, a samozřejmě nebyl znám další sebevražedný pokus z 10.6.2004. Nový obhájce, opírající se o patnáctiletou zkušenost vyšetřovatele kriminální policie, navíc oprávněně kritizuje neúplnost vyšetřovacího pokusu, provedeného před nalézacím soudem. Rozsah doplnění dokazování jde nad rámec běžného zatěžování odvolacího soudu vlastním dokazováním, vrácení nalézacímu soudu by tedy bylo přirozeným řešením.

Soudkyně Maternová se přesto rozhodla vyrovnat se s výhradami Ústavního soudu ČR sama. Jak z písemného vyhotovení rozsudku, tak zejména z jejího ústního projevu při zdůvodnění rozsudku je zřejmé, že s argumenty obhajoby se při tom vůbec nemazlila. Odvolání státního zástupce, požadujícího nepodmíněný trest, pojednala do podrobností včetně lži, že svědkyně Tachovská je nejen sestra obžalované, ale navíc také policistka. Ucelený logický soubor argumentů obhajoby téměř úplně potlačila, více v ústním vystoupení než v písemném odůvodnění. Soud se v podstatě s argumenty obhajoby nevyrovnal. Zejména soudkyně Maternová podnikla pozoruhodný pokus nahradit prohloubení věcných poznatků o událostech z 2.7.2002 hledáním příčin nepochopitelného útoku Adély Rajdlové na Erika Smatanu v její osobnosti. Je otázka, zda se nepustila do něčeho, k čemu jí chybí potřebné odborné znalosti. V soudní síni zdůvodnění tohoto zvláštního postupu zaznělo přímo orwellovsky, neboť soudkyně zahájila výklad osobnostních vlivů citací znaleckého posudku, v němž první věta konstatuje absenci sklonů k agresivitě v psychice obžalované. Soudkyně Maternová svou podivnou myšlenkovou konstrukci neupřesnila, takže nezbývá než se dohadovat, „co chtěl básník říci“. Logicky lze vyvodit, že chtěla oživit tvrzení Erika Smatany, že obžalovaná jednala jako „vraždící monstrum“:bez příčiny se na něj vrhla, způsobila mu smrtelné zranění a utekla, aniž by se dále starala o něj a následky svého jednání. Zdá se, že tuto představu sdílel i soudce Braun a udivuje mě, že soudkyně Maternová přehlédla hrubou chybu jeho postupu: je málo pravděpodobné, že by výše uvedeným způsobem jednala duševně zdravá osoba. Pokud se Adéla Rajdlová skutečně dopustila soudem akceptovaného skutku, je nebezpečná psychopatka a soud měl především zajistit preventivní ochranu společnosti před ní a její řádné ústavní psychiatrické vyšetření. Aby podpořila představu o „vraždícím monstru“, dala si soudkyně Maternová hodně práce s hledáním negativních poznatků o obžalované. Hodily se jí k tomu choulostivé údaje o jistých zdravotních potížích, konstatování, že při dvou policií podchycených napadeních manželem i sebevražedném pokusu z počátku r.2002 byla pod vlivem alkoholu, i zjištění, že při rozvodovém řízení v r.2004 neudávala násilí ze strany manžela jako důvod k rozvodu. Její postup spočíval ve vyhledávání a zdůrazňování všeho špatného, co se dalo o Adéle Rajdlové zjistit, a bagatelizaci všeho, co by mohlo vyznět v její prospěch. Je to zřejmé z výroků písemného vyhotovení rozsudku: „ Vysvětlení jednání obžalované je za tohoto stavu, k němuž jí nedal poškozený žádný podnět, možno hledat pouze v osobnostní struktuře jmenované. Psychologický znalecký posudek ji charakterizuje jako osobnost v rozmezí širší normy bez sklonů k agresivitě (pozn.: zdůrazněno autorem), ale se zvýrazněnými sklony k nestálosti, nezdrženlivosti a k nedodržování sociálních norem…“ Dále paní soudkyně tvrdí, že „ v době páchání trestné činnosti se nacházela obžalovaná ve stavu lehké intoxikace alkoholem, což zvýšilo pohotovost k afektivnímu jednání.“ Toto tvrzení nemá oporu v dokazování. Policie opominula zjištění obsahu zbytkového alkoholu v její krvi při zadržení, z něhož bylo možno zpětně vypočítat jeho přibližný obsah v době činu. V žádné ze svědeckých výpovědí není zmínka o vnějších příznacích opilosti obžalované. Její konzumace piva, uváděná svědky i jí samou, byla v normě a nemohla vyvolat patologické změny chování; ostatně pivo, obsahující alkaloid lupulin, působí spíše tlumivě. Naproti tomu soudkyně Maternová ve své pokleslé snaze za každou cenu pošpinit Adélu Rajdlovou zamlčuje skutečnost, že poškozený podle svědeckých výpovědí jevil vnější známky silné opilosti a v jeho krvi bylo zjištěno 1,8 promile alkoholu. Jeho stav byl patrně horší, než lze usuzovat z mechanického výkladu obsahu alkoholu, protože Erik Smatana se opil absintem, jehož podávání je v některých zemích zakázáno právě pro jeho psychotropní účinky. O jeho stavu ostatně zřetelně vypovídá skutečnost, že bezprostředně po „napadení“ si byl vědom pouze rány na krku. Pak došel na toaletu klubu, kde zjistil, že má ránu i na břiše. Ale o třetím, životu nebezpečném zásahu do krajiny srdeční se dověděl až v nemocnici, když se po operaci probral z narkózy. Jeho schopnost vnímat byla silně snížena opilostí, která samozřejmě musela ovlivnit i spolehlivost jeho paměti. Na rozdíl od Adély Rajdlové, po prvé vyslýchané krátce po činu, si mohl výpověď promyslet během hospitalizace.

Jako v celém předchozím řízení, ani tentokrát soudkyně Maternová nevěnovala pozornost další okolnosti, jednoznačně svědčící ve prospěch obžalované: nepoměru fyzické zdatnosti účastníků incidentu: droboučká Adéla Rajdlová neměla naprosto žádnou šanci ubránit se podstatně mohutnějšímu, těžkou fyzickou prací zocelenému partnerovi.

Všechny výše uvedené úvahy soudkyně Maternové spojují společné znaky: použitá zjištění se týkají událostí, časově více méně vzdálených od 2.7.2002, které nemají bezprostřední význam pro pochopení toho, co se té noci stalo mezi Adélou Rajdlovou a Erikem Smatanou. Všechna zjištění jsou účelově vykládána v její neprospěch, vše, co by svědčilo v její prospěch, se zamlčuje nebo aspoň bagatelizuje, občas se i trochu lže v její neprospěch. Nejde o dokazování, ale obyčejné, sprosté špinění. Vývody ze zjištění mají pouze spekulativní charakter a příčinu jednání Adély Rajdlové nijak neobjasňují. Ve svém celku jde o výsměšné obcházení výhrad Ústavního soudu ČR.

Soudkyně se nezamyslela nad skutečností, že není znám žádný jiný případ agresivního chování Adély Rajdlové, přestože od kritické noci již uplynuly téměř čtyři roky. Její pohled na události z 2.7.2002 lze přes všechnu její tvrdošíjnou snahu o prokázání viny obžalované stále vyložit pouze tak, že lehkomyslná, veselá, po zábavě toužící a zcela neagresivní osmnáctiletá dívenka bezdůvodně na několik vteřin zešílela, napadla poklidně se bavícího Erika Smatanu, a opět se vrátila do své normální psychické polohy, v které dodnes setrvává. Kdo chce, nechť tomuto bludu věří.

Bez ohledu na názor Ústavního soudu ČR pak soudkyně Maternová spěje k závěru: „ V souladu se svým vnitřním přesvědčením se vrchní soud neodchýlil od svého původního, ani doplněným dokazováním nenarušeného rozhodnutí, v němž dal výraz svému názoru, že obžalovaná svým jednáním naplnila po stránce objektivní i subjektivní zákonné znaky pokusu trestného činu vraždy … Je zřejmé, že výhrady vůči naplněné objektivní stránce příslušné skutkové podstaty jsou irelevantní za stavu, kdy byla odmítnuta a vyloučena beztrestnost z důvodů nutné obrany.“

Poslední věta citátu zasluhuje pozornost, neboť je v ní koncentrován arogantní, výsměšný postoj soudkyně Maternové k názoru Ústavního soudu ČR. Otázkou beztrestnosti z důvodů nutné obrany se totiž soudy v tomto řízení vůbec nezabývaly. Soudkyně Maternová zrušila usnesením první rozsudek soudce Petra Brauna s desetiletým trestem za pokus o vraždu a vrátila mu věc k novému projednání s výhradami k použité právní kvalifikaci a výslovným vyzváním, aby uvážil, zda jednání obžalované nelze hodnotit jako nutnou obranu. Ústavní soud ČR v nálezu z 27.9.2005 soudce Brauna tvrdě kritizoval za způsob, jakým se vyrovnal s úkoly, uloženými odvolacím soudem. Vytkl mu, že neprovedl požadované doplnění dokazování a při nezměněné důkazní situaci se vyrovnal s usnesením odvolacího soudu bezpracně, pouhou změnou právní kvalifikace a přímo revolučním zmírněním trestu, ač ho k tomu neopravňovala žádná nová zjištění. Otázkou nutné obrany se senát Petra Brauna vůbec z podnětu usnesení odvolacího soudu nezabýval. Na tomto místě je třeba připomenout, že různé judikáty poskytují oporu názoru, že pro posuzování nezbytnosti obrany nejsou rozhodná věcná skutková zjištění o nebezpečnosti útoku a subjektivních úmyslech útočníka, ale subjektivní vnímání a vyhodnocení závažnosti útoku jeho obětí. Tohoto hlediska nedbali ani Petr Braun, ani Jaroslava Maternová, ač dbajíce presumpce neviny a zásady „in dubio pro reo“ tak měli učinit. Jejich pohled na počínání Adély Rajdlové z hlediska posouzení beztrestnosti z důvodu nutné obrany odporuje jinak běžnému vyhodnocování obdobných situací v případech, kdy oběť nepřežila a nemohla vypovídat.

Soudkyně Maternová se proti výše uvedeným námitkám možná odvolá na písemné vyhotovení rozsudku z 26.1.2006, v němž se stejně jako ve zrušeném rozsudku z 20.4. 2004 zmiňuje o výsledcích trestního řízení, vedeného proti Eriku Smatanovi pro podezření z trestného činu pokusu o znásilnění Adély Rajdlové. Toto řízení nemohu veřejně komentovat, protože bych mohl být obviněn z podjatosti proti soudkyni Evě Burianové, která proti setrvalému názoru nalézacího soudu zprostila Erika Smatanu obžaloby; podjatost z osobních a politických důvodů bych nemohl popřít. Podotýkám ale, že zohledněním zmíněného řízení se soudkyně Maternová vzdala části své nezávislosti soudce, neboť mínění soudkyně Burianové ji nijak nezavazovalo. Ani ohledy na její názor ji tedy neomlouvají. Na nebezpečnost takového „šilhání přes plot do sousedovy zahrádky“ ostatně od počátku upozorňoval Smatanův obhájce Jaroslav Planeta, který stále setrvává na názoru, že rozdělení věci do dvou samostatných řízení, vedených navíc u soudů různého stupně, je absurdní (omlouvá ho, že nezná stanovisko Nejvyššího soudu ČR, který naopak tento postup specielně v tomto případě schvaluje).

Soud nakonec vyšel Ústavnímu soudu ČR vstříc aspoň tak, že při setrvání na správnosti svých dřívějších zjištění a stanovisek a v nezměněné důkazní situaci změnil právní kvalifikaci činu z pokusu o vraždu na ublížení na zdraví. Zachoval se stejně pošetile jako kdysi soudce Braun v reakci na názor odvolacího soudu. Spolehl se při tom na to, že si nikdo nevšimne, že ublížení na zdraví je rovněž úmyslný trestný čin, takže neobjasněnost příčin jednání Adély Rajdlové a z toho plynoucí nemožnost prokázat jí úmysl bude i nadále vadit. Aby poškozená pocítila, že si proti úsudku „vrchňáku“ nebude „vyskakovat“, odmítl senát Jaroslavy Maternové úvahy nalézacího soudu o přiměřenosti trestu a znova uložil nepodmíněný trest odnětí svobody. Zdá se, že odsouzená by mohla být spokojena, protože původním rozsudkem ji soudkyně Maternová poslala za mříže na sedm let, nyní jen na pět. Z jiného pohledu lze ale říci, že současný rozsudek je přísnější, protože odpovídá středu rozpětí trestních sazeb, zatímco původní byl tři roky pod spodní hranicí. Z vrozené zlomyslnosti připomínám, že soudce Braun veřejně zkritizoval nepodmíněný sedmiletý trest z 20.4. 2004 a stejně naložil s pětiletým trestem z 26.1.2006, který se mu jeví jako nepřiměřeně přísný a neúčelný. Poukazuje m.j. na to, že odsouzená žije od 2.7.2002 „řádným životem pracujícího člověka“, nedostala se do nového střetu se zákonem a byla potrestána i napětím z dlouhého trestního řízení, Erik Smatana přežil (k slyšení na internetových stránkách občanského sdružení Šalamoun). Na tomto místě poznamenávám, že až 2.3.2006, před jednáním o povolení obnovy procesu, jsem se od ošetřujícího psychiatra dověděl, že Adélin sebevražedný pokus z 10.6.2004 byl vážně míněný a dávka léků, které požila, byla smrtící. Jen souhra náhod způsobila, že mladá nevinná žena nezaplatila životem za krutý rozsudek soudkyně Maternové z 20.4. 2004.

Naše trestní řízení má některá kouzelná pravidla, která ztěžují či přímo znemožňují napravení vadných rozsudků. Papežská neomylnost soudců přece patří k základním sloupům absurdistánského trestního řízení. U většiny soudů sem patří zásada, že po zrušení rozsudku nápravným opatřením nebo v řízení o povolení obnovy procesu a v obnoveném řízení se věc vrací zpět do rukou soudce, který ji v předchozí části procesního postupu „zmršil“. Chybujícím soudcům se tak dostává do rukou nástroj, který jim umožňuje maskovat chyby a soudit špatně úplně do nekonečna. Z toho důvodu se po rozhodnutí Ústavního soudu ČR věc vrátila zpět do rukou soudkyně Maternové. Proto mohl soudce Braun odvrátit nebezpečí revize svého schizofrenního postupu v prvoinstančním řízení odmítnutím návrhu na obnovu procesu, ač osobně odmítá oba rozsudky soudkyně Maternové. Obnovou procesu by sice umožnil jejich napravení a odstranění jím samým konstatované nespravedlnosti, ale vyšlo by průkazně najevo, že se na počátku mýlil. V duchu výše zmíněných zásad se osud Adély Rajdlové dostává znova do rukou soudkyně Maternové, která nyní bude rozhodovat o stížnosti odsouzené proti zamítnutí návrhu na obnovu procesu soudcem Braunem. Mám obavy, že cesta ke spravedlnosti pro nespravedlivě odsouzenou nevede přes kolování její věci mezi spolupachateli justičního přehmatu, jehož je obětí. Paradoxně v souladu právě s míněním soudce Petra Brauna, které vyslovil při odůvodnění zamítnutí návrhu na obnovu (k slyšení na internetových stránkách občanského sdružení Šalamoun), apeluji tímto na prezidenta republiky a ministra spravedlnosti, aby využili svých pravomocí a ukončili bezdůvodné trýznění drobné neagresivní dívky, která čeká na slitování v cele ruzyňské věznice.


( Celá tisková zpráva | Informační e-mailVytisknout článek | Zdroj: zdenek.jemelik@spoleksalamoun.com )

  Kontakt
Korespondenční adresa:
P.O.Box 383, 111 21 Praha 1

Pobočka Šumperk:
P.O.BOX 103, Šumperk 1

SpolekSalamoun(a)SpolekSalamoun.com

Statutární orgán:
předseda spolku - John Bok

Korunový účet:
č.ú.: 170718584/0300

IČO:63837714

Registrace
Ministerstvem vnitra ČR:
II./S-OS/1-25819/94-R

Administrátor:
Johanne - Angel D'Shadow,
Václav Peričevič

  Soud s Johnem Bokem

  VYŠLA NÁM KNIHA
Lecba Bokem

Vyšla nám kniha......

  Měsíčník TRESTNÍ PRÁVO

mesicnik Trestni pravo

Spolek Šalamoun se stal pravidelným přispěvatelem měsíčníku Trestní právo. Má v něm pravidelnou rubriku Pohled odjinud, do které píše různé úvahy o justici z vlastního pohledu.

mesicnik Trestni pravo

Náhled článku Spolku Šalamoun v měsíčníku Trestní právo.