Spolek Šalamoun

  Hlavní menu

  Národní knihovna


  LN o J.Bokovi


  Zákony v elektronické podobě

  Státní zastupitelství ČR

  Přehled soudců a soudů ČR

  Soudy ČR na Internetu

  Potřebujete advokáta?

téma
* SEŠLA Z OČÍ, KÉŽ NESEJDE Z MYSLÍ…
  Vydáno dne 13. 04. 2006 (1955 přečtení)

SEŠLA Z OČÍ, KÉŽ NESEJDE Z MYSLÍ…
Martin Stín, Praha
Psáno pro Politikon 13.4.2006 jako 104.sloupek
martin.stin@seznam.cz

Věnováno Michaele K.

V pátek 10.března zapadla brána ruzyňské věznice za Adélou Rajdlovou, známou čtenářům internetových médií spíše jako Adélka Vražednice. Na základě krutého rozsudku senátu Jaroslavy Maternové z Vrchního soudu v Praze ze dne 24.ledna zmizela z našich očí na dlouhých pět let. Završila se tak osobní tragedie mladé ženy, která 2.července 2002, tehdy jako devatenáctiletá, za nejasných okolností zasadila tři rány nožem náhodnému partnerovi z klubové zábavy. Mladík přežil. Po dvou letech vyšetřování a soudního řízení byla odsouzena v odvolacím řízení rovněž výše uvedeným senátem za pokus o vraždu k sedmi letům vězení. Původní rozsudek senátu Petra Brauna z Městského soudu v Praze jako soudu nalézacího zněl ale na deset let odnětí svobody, přičemž po vrácení věci odvolacím soudem byla odsouzená potrestána jen třemi roky vězení s podmíněným odkladem nástupu trestu. Souběžně byl trestně stíhán i poškozený Erik Smatana pro pokus o znásilnění. Soudce Vítězslav Rašík z Obvodního soudu pro Prahu 4 jej opakovaně, navzdory názoru odvolacího soudu, shledal vinným. Senát Evy Burianové z Městského soudu v Praze, známé také z procesu proti Václavu Havlovi z března 1989, jej nakonec v odvolacím řízení zprostil viny. Tím patrně zpečetil osud Adélky Vražednice, jejíž řízení dospělo k závěru o něco později. Senát Jaroslavy Maternové byl se zprošťujícím rozsudkem ve prospěch Erika Smatany obeznámen. Celkem bylo v obou procesech vydáno osm rozhodnutí, která jsou navzájem tak rozporná, že si troufám celek označit za „souzení ode zdi ke zdi“.



Podle poškozeného jej dívka bezdůvodně napadla v průběhu poklidného rozhovoru, při němž on ležel na zádech na trávníku a ona mu seděla obkročmo na nohou asi ve výši kolen. Podle jejího tvrzení ale šlo o obranu proti brutálnímu pokusu o znásilnění notně podnapilým mladíkem (1,8 promile alkoholu v krvi). Jedinými přímými důkazy o tom, co se mezi mladými lidmi sběhlo, jsou jejich vzájemně si odporující výpovědi a zjištěná zranění. Neexistuje žádný důkaz platnosti té nebo oné verze. Soudce Rašík vyšel ze situace se ctí: v situaci hluboké důkazní nouze sice dvakrát shledal Erika vinným, ale uložil trest, který ani trestem nebyl: vyhostil odsouzeného z ČR. Ve stejně nejisté situaci soudci Braun a Maternová sáhli ke krutým nepodmíněným trestům odnětí svobody. Soudce Braun později původního rozhodnutí litoval a opakovaně veřejně zkritizoval oba rozsudky soudkyně Maternové (slyšte na www.spoleksalamoun.com-hlavní strana-Soud s Adélou Rajdlovou - audio záznamy) Konečné rozsudky v obou kauzách jsou výsledkem subjektivních spekulací soudů, které „nabyly přesvědčení“. Jejich rozhodnutí budou mít pro život mladé ženy zničující účinky. V rozporu se základními pravidly trestního řízení se soudy ve svém uvažování přidržely presumpce viny ve spojení se zásadou „in dubio contra reo (v pochybnostech v neprospěch obžalovaného) .“

Až po právní moci rozsudku se Adélky ujala nejdříve TV Nova skvělou reportáží „Na ostří nože“ Marcely Sobotkové, pak následoval můj článek „Bojovná Marcela“ v Literárních novinách a následně se do úsilí o její záchranu zapojilo občanské sdružení Šalamoun-Spolek na podporu nezávislé justice v ČR. V té době se odsouzená pokusila o sebevraždu. Dle ošetřujícího psychiatra MUDr.Ivana Davida, ředitele Psychiatrické léčebny Bohnice, byl pokus vážně míněný a ohrozil ji na životě. Nechybělo tak mnoho a rozsudek soudkyně Maternové se mohl nepřímo stát rozsudkem smrti.

Šalamoun podporoval Adélu Rajdlovou při uplatnění mimořádných opravných prostředků a snažil se ji uchránit před nástupem trestu. Konečně 27. září 2005 se na Adélku usmálo štěstí: senát Ústavního soudu ČR s předsedou Jiřím Nikodýmem a zpravodajkou Dagmar Lastoveckou zrušil rozsudek senátu Jaroslavy Maternové a usnesení Nejvyššího soudu ČR, jímž bylo odmítnuto dovolání odsouzené, a současně zkritizoval postup nejvyšší státní zástupkyně, která se ve svém dovolání v neprospěch odsouzené dožadovala zvýšení trestu na deset let.

Zde šťastný obrat skončil. Věc se vrátila zpět do rukou senátu Jaroslavy Maternové, který se 24.ledna vyrovnal s výtkami Ústavního soudu ČR „tak, aby se vlk nažral a koza zůstala celá“ a při zmírněné právní kvalifikaci uložil znova nepodmíněný trest ve výši pěti let odnětí svobody. Pro srovnání: Heleně Čermákové „vynesla“smrt její dcery Terezky tři roky nepodmíněně. Správnost rozhodnutí senátu Jaroslavy Maternové zpochybňuje sama životní praxe: Adéla Rajdlová se nikdy před 2.červencem 2002 nedopustila násilí proti další osobě, a celé čtyři roky po činu rovněž ne, přičemž po celou dobu „žila řádným životem pracujícího člověka“. Smysl uložení nepodmíněného trestu je pochybný, neboť nepodmíněným trestem odnětí svobody má být společnost chráněna před nebezpečným jedincem a má být zjednána náprava odsouzeného, což zde zřejmě není třeba. Katastrofu pak dovršil 2. března opět senát soudce Brauna, který konečně začal jednat o návrhu z 1. června 2004na obnovu procesu. Soudce Braun – sám tehdy čelící návrhu na kárnou žalobu a trestnímu oznámení Krajského státního zastupitelství Praha - zkritizoval v průběhu jednání oba nepodmíněné tresty, uložené senátem soudkyně Maternové (k slyšení na hlavní straně www.spoleksalamoun.com). Ačkoli měl v rukou nástroj, jímž mohl napravit zjevnou a jím samým kritizovanou nespravedlnost, nepoužil jej: obnovu procesu nepovolil.

Adélka Vražednice za těchto okolností ztratila sílu k dalšímu odporu a nastoupila trest. Uvěznění na ni těžce dopadlo. Připadala si jako polapené zvíře, zavřené v kleci a čekající na porážku. Získala si soucit personálu, který se jí snažil v rámci zákonných možností její úděl ulehčit. O jejích pocitech vypovídá reportáž Petra Sirotka pro pořad Mikroforum Rádia Regina, vysílaná 20.března, dojemná nepředstíraným zlomením Adélčina hlasu na konci vzkazu panu prezidentovi. Reportáž je dostupná v internetovém archivu rádia i na www.spoleksalamoun.com/audio. 6. dubna byla odsouzená eskortována do věznice ve Světlé n.Sázavou, situované na paradoxní adrese v ulici Na Rozkoši. Zde se nachází v nástupním oddělení, psychicky zhroucená, opět přinucena hledat pomoc u psychiatra. Personál se k ní chová standardně, po ruzyňském soucitu nezůstal ani stín. Nedočká-li se Adélka nápravy, prožije za mřížemi pět let v době, kdy jiné ženy jejího věku zakládají rodiny: Vrátí se pak na svobodu zlomená, s narušenými sociálními vazbami.

Její psychická krize ukazuje, že člověk, který se cítí nespravedlivě odsouzen, snáší strázně vězeňského života podstatně hůře než skuteční pachatelé trestných činů. Vězení neznamená jen nutnost zdržovat se pouze na určeném místě a podřizovat se nařízenému dennímu řádu. Horší je souběžná nutnost trávit čas ve společnosti, kterou by si postižený dobrovolně nevybral, nedostatek činnosti a stereotypnost života za mřížemi, ztráta soukromí a intimity, zásadní omezení spojení s rodinou a přáteli, obtížnost pokrytí některých životních potřeb. Trýzní bývá nutnost konat potřebu nebo se mýt ve stísněném prostoru v přítomnosti dalších osob či svlékání do naha při tělesných prohlídkách. Všemi těmito strázněmi dnes prochází Adélka Vražednice, která se cítí nevinná v plném rozsahu obžaloby, a právě proto svůj osud nese zvlášť těžce.

Neblahý vývoj její věci od lednového rozsudku odhaluje mechanismy, jimiž soudy a státní úředníci mohou libovolně škodit vzpouzejícím se odsouzeným. Adéla Rajdlová uplatnila prostřednictvím svého obhájce právo na dovolání a ústavní stížnost. Již před tím, krátce po doručení rozsudku, spolek Šalamoun podal v její prospěch podnět ke stížnosti pro porušení zákona a žádost o milost. Obhájce mimo to podal stížnost proti zamítnutí návrhu na obnovu procesu. Je to pět nástrojů, z nichž s každým je spojena naděje na odročení nástupu trestu, příp. na jeho přerušení. Ponecháme-li stranou prezidenta republiky, jenž přirozeně má dát přednost vyřízení věci justicí, jako první mohl nařídit odklad nástupu trestu ministr spravedlnosti, pokud by se rozhodl podat stížnost pro porušení zákona. Úředníci ministerstva ale možnost rychlého rozhodnutí ministra zablokovali odesláním podnětu ke stížnosti k posouzení Nejvyššímu státnímu zastupitelství ČR. Formalisticky postupovali podle podzákonného předpisu, jímž ministr není vázán a již několikrát se bez něj obešel. Tím odsunuli ministrovo rozhodnutí o několik měsíců. Další byl na řadě soudce Braun, který mohl rozhodnout o odkladu nástupu trestu ve spojitosti s povolením obnovy procesu. Obnovu ale nepovolil. Měl pak bez průtahů postoupit stížnost obhájce k posouzení odvolacímu soudu a vrátit tak Adéle naději na odklad nástupu v případě kladného rozhodnutí o stížnosti. Dal však přednost odeslání spisu s dovoláním k Nejvyššímu soudu ČR, kde si jistě v klidu poleží několik měsíců. Ústavní soud ČR je zatím „mimo mísu“, protože ze zákona musí jednat až jako poslední.

Kritika nepodmíněných trestů soudcem Braunem nasvědčuje tomu, že odpor obhajoby a občanského sdružení Šalamoun proti rozsudku senátu Jaroslavy Maternové má racionální jádro. Je velmi dobře možné, že v rámci projednávání některého z mimořádných opravných prostředků bude rozsudek opět zrušen. Lze pak očekávat buď úplné zproštění obžaloby z důvodu uznání nutné obrany nebo uložení podmíněného trestu. Bylo proto rozumné nechat odsouzenou až do konečného rozhodnutí na svobodě, aby se předešlo případnému neoprávněnému škodlivému zásahu do jejího života. V jejím případě není důvod se obávat, že by uprchla ze země nebo jinak mařila další řízení.Těžkopádností úředního postupu a možná i zlou vůlí soudců a úředníků ale vznikla situace, kdy nespravedlivě odsouzená musí čekat na spravedlnost ve vězení. Takové zacházení s ní má povahu mučení, je nehumánní a někdo by mu měl konečně učinit přítrž, neb je ostudou tohoto státu obecně a naší justice zvlášť.


( Celá tisková zpráva | Informační e-mailVytisknout článek | Zdroj: zdenek.jemelik@spoleksalamoun.com )

  Kontakt
Korespondenční adresa:
P.O.Box 383, 111 21 Praha 1

Pobočka Šumperk:
P.O.BOX 103, Šumperk 1

SpolekSalamoun(a)SpolekSalamoun.com

Statutární orgán:
předseda spolku - John Bok

Korunový účet:
č.ú.: 170718584/0300

IČO:63837714

Registrace
Ministerstvem vnitra ČR:
II./S-OS/1-25819/94-R

Administrátor:
Johanne - Angel D'Shadow,
Václav Peričevič

  Soud s Johnem Bokem

  VYŠLA NÁM KNIHA
Lecba Bokem

Vyšla nám kniha......

  Měsíčník TRESTNÍ PRÁVO

mesicnik Trestni pravo

Spolek Šalamoun se stal pravidelným přispěvatelem měsíčníku Trestní právo. Má v něm pravidelnou rubriku Pohled odjinud, do které píše různé úvahy o justici z vlastního pohledu.

mesicnik Trestni pravo

Náhled článku Spolku Šalamoun v měsíčníku Trestní právo.