Spolek Šalamoun

  Hlavní menu

  Národní knihovna


  LN o J.Bokovi


  Zákony v elektronické podobě

  Státní zastupitelství ČR

  Přehled soudců a soudů ČR

  Soudy ČR na Internetu

  Potřebujete advokáta?

téma
* ZNOVA O KAUZE ROSTISLAVA ROZTOČILA
  Vydáno dne 15. 02. 2007 (1097 přečtení)

VĚZEŇ MEDIÁLNÍ HVĚZDOU
Martin Stín, Praha
Vyšlo na Politikonu 15.2.2007 jako 147.sloupek
martin.stin@seznam.cz

První zprávou nočního zpravodajství veřejnoprávní televize v úterý 13.2.2007 bylo oznámení o zastavení trestního stíhání Rostislava Roztočila za útěk z borské věznice v listopadu 2005. Zájem se udržel ještě i ve zpravodajských relacích následujícího dne. Nechápu sice proč, ale nepochybně šlo o zprávu prvořadého významu, důležitější než odhalení spojení bývalého předsedy vlády Josefa Tošovského s StB. Příběhu tohoto vězně věnovala média vždy mimořádně velkou pozornost, téměř stejnou jako případu Jiřího Kajínka. Jeho společník při útěku, Roman Čabrada, je tolik nezaujal. Rostislav Roztočil sám o sobě není celebrita. Je to všední člověk, který se až do útěku ze socialistického Československa v r. 1980 živil taxikařinou, a ani v Rakousku a Německu, kde se nakonec usadil, neudělal oslnivou kariéru. V době, kdy byl na naší hranici zatčen, pracoval jako trenér mládeže místního hokejového klubu. Pokud jeho případu věnují média mnohem větší pozornost než např. trestním procesům bývalých ministrů vlády ČR, nasvědčuje to tomu, že společenská závažnost trestného činu je pro ně méně důležitá než nosnost vyprávěného příběhu. Soudím totiž, že třicet let stará vražda, ke které možná ani soudem popsaným způsobem nedošlo, není pro současníky tak důležitá jako pohled do zákulisí výkonu politiky, který nabízejí soudní řízení proti ministrům a jiným vysokým státním úředníkům.

Roztočilův příběh je přitažlivý především prvkem osudovosti: je to skutečně zlý osud, vyjet si na weekendový výlet do staré vlasti, být na hranici zatčen, dovědět se o 15 let starém odsouzení za 25 let starou vraždu, putovat bez soudu do vězení a vrátit se domů za pět let, a to ještě jen díky zdařilému útěku z věznice. Druhým prvkem jeho přitažlivosti je jakýsi opar tajemství, který jej obestírá. Podivná je sama vražda s mrtvolou, která vyplavala z Labe, byla spálena jako mrtvola neznámé totožnosti, ale o sedm let později se vědělo, že patřila egyptskému doktorandovi, možná agentovi egyptské zpravodajské služby, a na základě anonymního udání bylo zahájeno trestní stíhání proti pachatelům, mezi nimiž měl být i Roztočil. Ten ovšem v té době byl již pět let v zahraničí, nemohl se hájit a nemohl být konfrontován s ostatními údajnými spolupachateli. Rakousko jej tehdy do Československa nevydalo, protože obžalobu považovalo za nedostatečně podloženou. A aby toho nebylo málo, Československo za ním poslalo do Rakouska jeho osiřelé děti právě v době, kdy seděl ve vydávací vazbě, ačkoli děti uprchlíků většinou zadržovalo až do r.1989. Tajemnost příběhu má na svědomí i dobový rakouský tisk, který jeho kauzu líčil jako výsledek intrik čsl. tajných služeb.

Samo rozhodnutí plzeňského státního zástupce o zastavení trestního stíhání Rostislava Roztočila kvůli útěku z vězení je spolu s usnesením Krajského soudu v Praze z 19.12.2006 o povolení obnovy Roztočilova procesu ukázkou síly mezinárodněprávních závazků, jež jsou nadřazeny národnímu právu. Podle našeho práva je útěk z vězení trestný jako trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí. Povolení obnovy procesu je možné pouze tehdy, najdou-li se nové důkazy nebo vzniknou-li nové okolnosti, jež nebyly v době původního řízení známy a mohou mít vliv na posouzení viny a výše trestu. Německá strana ale podmínila Roztočilovo vydání do České republiky tím, že mu bude povolen nový proces, a nebude stíhán za útěk z vězení. Podle mezinárodních úmluv nezbylo našim orgánům nic jiného, než tyto podmínky přijmout. Jednoduše pochopitelné to je v případě útěku z vězení: ten není v Německu trestný, pokud při něm prchající vězeň nezpůsobí škody na životech, zdraví a majetku. Z toho důvodu Německo nevydává uprchlé vězně do jiných zemí, pokud nezaručí uprchlíkovi beztrestnost útěku z vězení. Složitější to je v tomto případě s obnovou procesu. Podle Mezinárodní úmluvy o ochraně lidských práv a Listiny základních práv a svobod má každý, kdo byl souzen v nepřítomnosti jako uprchlý, právo, aby po návratu do vlasti byl souzen znova v přítomnosti, v podmínkách spravedlivého procesu. Z mezinárodněprávního hlediska měl Roztočil toto právo již v r. 2000, kdy byl zadržen na naší hranici při vstupu do země. Ale Česká republika se s přejímáním této zásady opozdila, takže ji převzala do trestního řádu až v r.2002. Proto byl Roztočil z hranice dodán přímo do vězení, i když tím byly porušeny mezinárodněprávní závazky státu. V listopadu 2005, kdy utekl z vězení, již bylo nařízeno na den 1. prosince 2005 veřejné zasedání soudu k projednání návrhu na povolení obnovy procesu, který s pomocí spolku Šalamoun podala jeho sestra, a k němuž se odsouzený připojil podáním své obhájkyně. V té době bylo jasné, že dosažení obnovy procesu bude velmi obtížné. Soudkyně Oldřiška Rysová, které byl případ přidělen, dávala najevo, že není obnově nakloněna.Tvrdila, že návrh sestry odsouzeného neobsahuje odpovídající argumenty pro povolení obnovy a pokračovala v tom ještě o rok později při zasedání soudu, na němž se povolením obnovy podrobila diktátu mezinárodního práva. Ve skutečnosti sestra odsouzeného použila dva argumenty, z nichž jedním bylo právě ustanovení mezinárodního práva o nároku navrátilce, odsouzeného v nepřítomnosti, na spravedlivý proces. Soudkyně, která shodou okolností zahájila kariéru ve stejném roce, kdy Rostislav Roztočil utekl do Rakouska, samozřejmě věděla, že mezinárodněprávní závazky jsou nadřazeny ustanovením národního práva, ale nedokázala překonat stín svého totalitně-pozitivistického právního myšlení, které jí nedovolilo soudit přímo podle Listiny základních práv a svobod a nedbat dobového znění trestního řádu. Ještě větší potíže jí činil druhý argument, jímž byl odkaz na tvrzení dobového rakouského tisku, že Rostislav Roztočil je obětí intriky čsl. tajných služeb. Soud v r.1985 o tiskové kampani v Rakousku něco málo věděl, ale za tehdejších politických poměrů se vůbec nemohl pokusit prověřit možnost, že by tvrzení rakouského tisku měla reálný základ. Ve změněných politických podmínkách soud samozřejmě má přímo povinnost tak učinit. Soudci, kteří přišli z justice protiprávního předlistopadového režimu, to ovšem takto nemusejí chápat a vzniká pak otázka, proč jsou dosud ke škodě lidu této země ve svých úřadech trpěni. Spolek Šalamoun našel některé indicie, které nasvědčují tomu, že rakouské noviny nepsaly o úplném nesmyslu. Přibývající kamínky postupně zapadají do mozaiky a mají podobu uceleného souboru nepřímých důkazů. Jenže paní soudkyni se tato cesta k obnově přímo oškliví. Návrh na obnovu, který vypracovala Roztočilova skvělá obhájkyně, je pro ni příjemnější. Neobsahuje žádné úvahy, jež by byly v rozporu se vzorci myšlení, jež si vštípila při studiu práva a v praxi soudkyně totalitního režimu. Obsahuje kvalitně zpracovanou kritiku procesu z let 1982-5, ovšem žádné nové důkazy, žádné nové okolnosti, soudu v r.1985 neznámé. Podle běžné praxe by soud nejspíš návrh na povolení obnovy procesu zamítl. Ostatně 1.12.2005 vše nasvědčovalo tomu, že soudkyně Oldřiška Rysová obnovu nepovolí, ale v kritické chvíli zasáhl ve prospěch obžalovaného státní zástupce, který si vyžádal provedení výslechu Rostislava Roztočila před německým soudcem a ukončení řízení tím znemožnil. Nebýt zásahu německé justice, Rostislav Roztočil by se patrně domohl práva až cestou řádných a mimořádných opravných prostředků. Útěkem přerušil zahájené řízení o obnovu zhruba na dobu jednoho roku. Je otázka, zda náprava předpokládaného odmítnutí návrhu na povolení obnovy procesu v řízení, probíhajícím podle standardního scénáře, by byla rychlejší. Přesto se zdráhám Rostislava Roztočila za útěk z věznice pochválit. Měl dobré vztahy s jejím personálem, který mu neubližoval nad nezbytnou míru. Díky jeho útěku přišlo o chleba a také před soud několik lidí, kteří nenesli žádnou odpovědnost za neštěstí, jež ho postihlo. Na druhé straně se nelze hněvat na kanára, který uletí z nedopatřením nedovřené klece a nemyslí na to, že na svobodě zajde hladem.

Zastavení trestního stíhání Rostislava Roztočila pro útěk z věznice patrně vnímá jako nespravedlnost jeho společník Roman Čabrada, odsouzený za tento čin k trestu odnětí svobody v trvání dva a půl roku. Je to zvláštní úkaz: dva rovnocenní účastníci téhož činu, jeden odsouzený, druhý beztrestný. Důvodem je rozdílné mezinárodněprávní pozadí jejich případů. Roman Čabrada byl zadržen ve Francii, která si podmínku beztrestnosti za útěk při jeho vydání nestanovila. Proto s ním naše justice naložila podle národního práva.

Rozhodnutí o zastavení trestního stíhání kvůli útěku z vězení je příjemné, ale daleko lepší pro Rostislava Roztočila by bylo propuštění z útěkové vazby, kterou na něj bůhvíproč uvalila soudkyně Oldřiška Rysová. Rostislav Roztočil přicestoval do České republiky dobrovolně s vědomím, že bude po příletu zadržen, nečekal, až jej zadrží německé orgány a pošlou k soudu s eskortou. Lepší důkaz zájmu o účast při soudním jednání nemohl podat. Když předstupoval před soud, existovalo podezření, že strávil ve vězení pět let, ačkoli se žádného trestného činu nedopustil. Povolením obnovy procesu došlo k zrušení rozsudku z r.1985, takže na Rostislava Roztočila musí být nahlíženo jako na nevinného. Přesto jej soudkyně Oldřiška Rysová poslala zpět za mříže. Zajímá mě, jak se vyrovná se svým svědomím – pokud ještě není tak okoralá provozováním profese trestní soudkyně, že už žádné nemá - jestliže se v dalším řízení prokáže jeho nevina a ukáže se, že k pěti letům protiprávního věznění přidala zcela zbytečně dalších několik měsíců. Do Roztočilova osudu ale neblaze zasáhla také další předlistopadová soudkyně, JUDr. Jaroslava Maternová z Vrchního soudu v Praze, která jako předsedkyně senátu stížnostního soudu zamítla stížnost obžalovaného proti uvalení vazby. Vstoupila tak do jeho života již po druhé. Byla totiž členkou senátu Nejvyššího soudu ČSSR, který v r. 1985 Roztočilovi přisoudil 20letý trest. Podle ustanovení §30 odst.(3) trestního řádu se měla vyloučit z řízení pro podjatost. Je otázka, proč tak neučinila. Bylo by trestuhodné, pokud chtěla úmyslně předejít přezkumu zmetku, na jehož výrobě se před více než dvaceti lety podílela. Jestliže si ale na svou účast na Roztočilově procesu vůbec nevzpomněla, je na místě pochybovat o její intelektuální způsobilosti soudit. Proces je tak intenzivně medializovaný, že by se jí měly dvacet let staré vzpomínky vybavit. Nejhroznější a zcela nezpochybnitelná je ovšem skutečnost, že kdyby se paní soudkyně řádně seznámila se spisem, musel by se jí rozsudek dostat do rukou a v něm by narazila na své jméno. Za to jí buď osud Rostislava Roztočila zjevně nestál, nebo mu uškodila vědomě. Zjištění, že soudce rozhoduje o lidské svobodě, aniž by se důkladně seznámil s věcí, nebo ví, ale škodí záměrně, je děsivé. Z úmyslu patrně paní soudkyni nikdo neusvědčí, zbývá tedy lajdáctví jako důvod k nerespektování zákona. Je špatné, že lajdácká příprava na řízení není kárným přestupkem podle zákona o soudech a soudcích. Kdyby tomu bylo jinak, paní soudkyně by měla přirozený nárok na postavení mimo službu a pohnání před kárný senát s návrhem na zbavení úřadu. Vše je o to smutnější, že tento exces není výjimečný v řadě rozhodnutí této předlistopadové soudkyně, která bude přesto nerušeně soudit až do dosažení věku 70 let. Je to negativní důsledek velkorysého převzetí právní úpravy postavení soudce demokratického státu po vzoru zemí, jež nemají žádné soudce s minulostí zatíženou službou protiprávnímu režimu.


( Celá tisková zpráva | Informační e-mailVytisknout článek | Zdroj: Martin Stín, Praha )

  Kontakt
Korespondenční adresa:
P.O.Box 383, 111 21 Praha 1

Pobočka Šumperk:
P.O.BOX 103, Šumperk 1

SpolekSalamoun(a)SpolekSalamoun.com

Statutární orgán:
předseda spolku - John Bok

Korunový účet:
č.ú.: 170718584/0300

IČO:63837714

Registrace
Ministerstvem vnitra ČR:
II./S-OS/1-25819/94-R

Administrátor:
Johanne - Angel D'Shadow,
Václav Peričevič

  Soud s Johnem Bokem

  VYŠLA NÁM KNIHA
Lecba Bokem

Vyšla nám kniha......

  Měsíčník TRESTNÍ PRÁVO

mesicnik Trestni pravo

Spolek Šalamoun se stal pravidelným přispěvatelem měsíčníku Trestní právo. Má v něm pravidelnou rubriku Pohled odjinud, do které píše různé úvahy o justici z vlastního pohledu.

mesicnik Trestni pravo

Náhled článku Spolku Šalamoun v měsíčníku Trestní právo.