Spolek Šalamoun

  Hlavní menu

  Národní knihovna


  LN o J.Bokovi


  Zákony v elektronické podobě

  Státní zastupitelství ČR

  Přehled soudců a soudů ČR

  Soudy ČR na Internetu

  Potřebujete advokáta?

téma
* KAUZA ROSTISLAVA ROZTOČILA A MINULOST SOUDKYŇ
  Vydáno dne 08. 03. 2007 (2486 přečtení)

Martin Stín: Osud Rostislava Roztočila v rukou komunistických fosilií
Vyšlo na Politikonu 8.3.2007 jako 150.sloupek
martin.stin@seznam.cz

Obnovený proces proti Rostislavu Roztočilovi přitahuje značnou pozornost médií, která je na pozadí nezájmu o soudy proti bývalým ministrům vlády České republiky neodůvodnitelná veřejným zájmem. Zjevně je zajímavý lidskou dimenzí Roztočilova životního příběhu, jenž stojí za to, aby byl znova a znova připomínán: obyčejný člověk, jakých jsou statisíce, který nevynikl ničím mimořádným, prožívá osud, jaký by si s ním nikdo z nás nevyměnil. V podmínkách normalizačního Československa žil jako většina z nás – jak se dalo, ve všedním zaměstnání, bez perspektiv, zabývaje se běžnými starostmi o skromné uživení rodiny. Nebyl úplně bez chyb. V duchu tehdejší obecné zásady, že ten, kdo neokrádá stát, okrádá rodinu, se dostal krácením tržeb svému zaměstnavateli do menšího střetu se zákonem. Údajně si před útěkem půjčil větší částku peněz od známého, kterou dosud nevrátil. Mimo neuspokojeného věřitele o něm mluví špatně jedině člověk, jehož označil za vyjednavače StB, který za ním přijel do uprchlického tábora v Traiskirchenu přimět ho vydíráním k návratu do Československa. Ale jeho přátelé z té doby na něho vzpomínají v dobrém a nevěří, že spáchal zločin, kvůli němuž stojí před soudem po 31 letech od jeho uskutečnění.

Na jaře r. 1980 se mu podařilo za podivných okolností, s amatérsky pozměněným pasem, přes čtvery státní hranice uprchnout do Rakouska. V té době již měla Veřejná bezpečnost několik měsíců v rukou anonymní udání, jež ho vinilo z účasti na vraždě, spáchané počátkem r. 1975. V r.1982 požádalo Československo rakouskou vládu o jeho vydání. Ale soud ve Wiener Neustadt rozhodl, že obžaloba není průkazně podložena důkazy a jeho vydání odmítl. Vydávací řízení bylo vedeno vazebně. A právě v době, kdy seděl ve vyšetřovací vazbě, mu komunistický režim vydal osiřelé děti. Po propuštění z vydávací vazby žije dále životem obyčejného člověka, nevzbuzujícího pozornost svého okolí a úřadů. Na rozdíl od socialistické etapy života žije nyní bez konfliktů se zákonem a dobrými mravy. Mezitím byl ve vlasti v nepřítomnosti odsouzen k úhrnnému trestu 24 let odnětí svobody. Nevěděl o tom, a také se nedověděl o nové čsl. žádosti o vydání z r. 1992 a o vydání zatykače. Tuto žádost německý soud zamítl z důvodu neplnění mezinárodněprávních závazků Československem, jež tehdy nezaručovalo právo na spravedlivý proces vracejícím se uprchlíkům, odsouzeným v nepřítomnosti. Až do r.2000 nespáchal Rostislav Roztočil ani nejmenší přestupek. Po pádu totality ztratil status politického uprchlíka, získal čsl. pas a povolení k trvalému pobytu a práci v Německu. Pas mu byl později dvakrát vyměněn za nový. Začal navštěvovat starou vlast a v letech opakovaně překračoval naše hranice, aniž by mu pohraniční orgány kladly překážky. Pak byl v r.2000 při vstupu do země zatčen a přepraven přes Vazební věznici Pankrác do Valdic. Odtud byl v r. 2004 přepraven na Bory.

V té době se jeho sestra spojila se spolkem Šalamoun a s jeho pomocí podala návrh na obnovu procesu. Veřejné jednání soudu bylo nařízeno na 1.12.2005. Krátce před jeho konáním však Rostislav Roztočil uprchl společně s Romanem Čabradou z vězení a přes Vídeň se dostal zpět do svého německého domova. Tam se přihlásil u státního zastupitelství. Řízení o povolení obnovy procesu bylo 1.12.2005 zahájeno v jeho nepřítomnosti. V Německu pak strávil nějaký čas ve vazbě. Posléze byl propuštěn na svobodu, našel si zaměstnání a čekal na výsledek dalšího vydávacího řízení. Vrchní zemský soud ve Stuttgartu nakonec vyhověl české žádosti o vydání s podmínkou, že Rostislav Roztočil nebude stíhán za útěk z věznice, neb ten by v Německu nebyl trestným činem, a že mu bude povolena obnova procesu. Rostislav Roztočil pak uposlechl výzvy Krajského soudu v Praze a dostavil se 19.12.2006 k projednání návrhu na povolení obnovy procesu. Soudu nezbylo, než se sklonit před imperativem mezinárodněprávních závazků a obnovu povolit, ač ponechán sám sobě by tento argument pro povolení obnovy neuznal. 5.února 2007 pak státní zástupce zastavil jeho trestní stíhání kvůli útěku z vězení. Tím ale končí výčet vynuceného dobra, které obžalovanému poskytla česká justice, jíž se dobrovolným příjezdem do Prahy důvěřivě vydal na milost a nemilost. Soudkyně Oldřiška Rysová sice povolila obnovu procesu, ale současně na obžalovaného uvalila útěkovou vazbu. Stížnost obžalovaného proti jejímu rozhodnutí pak na Vrchním soudu v Praze zamítla soudkyně Jaroslava Maternová.

Víme o životě Rostislava Roztočila před emigrací poměrně dost. Nejednoznačnost jeho obrazu jsem zmínil již výše. Je třeba k němu doplnit poznatek o jeho upřímné nenávisti ke komunistům, které dával průchod šířením exilových tiskovin. Jeho setkání se zmíněnými soudkyněmi proto působí jako detail z absurdního divadly a neodbytně připomíná, že žijeme v zemi Franze Kafky a Josefa Švejka. Jeho osud u soudu prvního stupně je nyní v rukou soudkyně, která získala svůj úřad ve stejném roce, kdy uprchl z dosahu mimo jiné také naší justice, aby nyní padl do stejných rukou. Její chování od počáteční liknavosti při zpracování návrhu na povolení obnovy až po vystupování při probíhajícím hlavním líčení ve věci dává tušit, že udělá vše pro to, aby nepoddajný emigrant skončil za mřížemi, za které ho poslal soud protiprávního režimu. Ještě horší vyhlídky má Rostislav Roztočil u Vrchního soudu v Praze, kde předsedkyně senátu má přímou spoluodpovědnost za uložení jeho mimořádného trestu v nepřítomnosti v r. 1985, neboť byla členkou senátu Nejvyššího soudu ČSSR, který ho tehdy odsoudil. Takže antikomunistovi Roztočilovi se útěk před komunisty z r.1980 jaksi nepovedl. Co nedokázal estébacký emisar v Traiskirchenu, dokázala jeho naivní důvěra v justici státu, jenž se tváří jako demokratický a právní, nicméně umožní služkám represivního aparátu režimu, jenž je dle současného práva považován za protiprávní, aby ho znova připravily o svobodu. Pro poměry v naší justici je příznačné, že ani jednu ze zmíněných dam nenapadne, že by se měly zastydět a z řízení se vyloučit. Proces má stále jasnější politické pozadí a účast podjatých předlistopadových nomenklaturních kádrů na rozhodování o osudu obžalovaného je proto nemravná až odporná.

Hlavní líčení obnoveného procesu, plánované na celý týden od 5. do 9.března, bylo ve středu 7. března překvapivě přerušeno. Na začátku jednání bylo stranám soudem doručeno usnesení Vrchního soudu v Praze o zamítnutí stížnosti obžalovaného proti uvalení vazby. Následovalo pak projednání návrhu obhajoby na propuštění obžalovaného z vazby, podporované nabídkou společenské záruky spolku Šalamoun a osobního přítele obžalovaného, jenž mu na dobu jednání soudu nabídl ubytování i zaměstnání. Z odůvodnění nabídky společenské záruky Šalamouna vyjímám:

„Soudu jsou dostatečně známy důvody, proč se angažujeme ve prospěch obžalovaného, shrneme je jen stručně:

1. rozsudek z r. 1985 není doložen nezpochybnitelnými důkazy
2. soud se musí vyrovnat s podezřením, že rozsudek nad obžalovaným je výsledkem intrik čsl. tajných služeb; podle výsledků našeho pátrání jde o důvodnou domněnku
3. zatčením obžalovaného v r.2000 a jeho uvězněním bez možnosti obhajoby v podmínkách spravedlivého soudního procesu byly porušeny mezinárodněprávní závazky ČR a krácena základní práva obžalovaného podle Úmluvy a Listiny
4. na rozdíl od soudu máme velmi podrobné informace o chování obžalovaného před útěkem z komunistického Československa, o jeho způsobu života v emigraci a známe ho z osobního styku při návštěvách ve věznici; vylučujeme, že by se tento spíše nesmělý člověk dopustil tak brutální vraždy
5. zrušením rozsudku a povolením obnovy procesu se obžalovaný znova dostal do postavení, v němž má právo na uplatnění presumpce neviny; vzhledem k tomu, že očekáváme zprošťující rozsudek, jeho držení ve vazbě považujeme za porušení presumpce neviny a prohlubování bezpráví, kterého se ČR dopustila na obžalovaném jeho uvězněním v r. 2000; další svévolné věznění považujeme za tr. č. podle § 232 tr.z.

Tím, že se dostavil k soudu na předvolání dobrovolně, obžalovaný podal nezpochybnitelný důkaz, že si přeje být souzen a očištěn nezávislým českým soudem… To platí bez ohledu na skutečnost, že Vrchní zemský soud ve Stuttgartu rozhodl o vydání obžalovaného české spravedlnosti: kdyby se chtěl vyhnout soudu, měl obžalovaný dost času na to, aby unikl do třetí země, která by ho nevydala. Postoje obžalovaného jsou konzistentní: již při prvním telefonickém kontaktu těsně po útěku z vězení oznámil, že v případě povolení obnovy procesu se dostaví dobrovolně před český soud, aby se před ním obhájil, a bude riskovat nové dočasné uvěznění. Tato prohlášení později několikrát opakoval a skutečně se podle nich chová. Dokazuje tím, že je myslí vážně.“

Soud nedbal slibu obžalovaného, ani společenských záruk a návrh na propuštění z vazby zamítl. Odmítl to zejména odkazem na Roztočilův útěk z vězení, který prý naznačuje, že by se v případě nepříznivého vývoje procesu mohl vyhýbat řízení. Roztočilův útěk se ovšem zdá nerozumným, zkratkovitým jednáním, které soud opravňuje k takovým úvahám. Jenže musíme Roztočilovi přiznat, že nebýt německé vydávací podmínky, obnovy procesu by se možná nedočkal. Případy, kdy soudci uznají, že se asi zmýlili a přistoupí na přezkoumání jejich rozhodnutí obnoveným procesem, jsou nesmírně vzácné. A přístup soudkyně Rysové byl od počátku předzvěstí potíží. Soud mimo to zcela pominul důležitou okolnost: 32 let bezúhonného Roztočilova života v emigraci a naprostou absenci násilných činů během celého jeho života.

Soudkyně Rysová navíc vydala ostudné rozhodnutí během tří dnů řízení, v němž zatím nepadl jediný důkaz o Roztočilově účasti při vraždě, zato se ukázalo, že komunistická policie se od počátku vyšetřování vraždy chovala nezákonně, a že měla jakýsi záhadný zájem, aby byl Roztočil do kauzy zatažen. Zazněla dokonce důležitá svědectví ve prospěch domněnky o neúčasti obžalovaného při činu. A uznává-li soudkyně Rysová platnost pravidel logiky, musí si dnes klást stejnou otázku jako já, totiž otázku totožnosti mrtvoly, která měla být Roztočilovou obětí, ale tvrdohlavě odmítá mít znaky totožnosti údajně zavražděného egyptského vědeckého aspiranta, dle rakouského tisku agenta egyptských tajných služeb. Zdůvodňuje-li tedy soudkyně Rysová uvalení vazby také tím, že Roztočilovi stále hrozí vysoký trest, naznačuje možná vůli odsoudit ho za každou cenu, nikoli objektivní reflexi dosavadního dokazování.


( Celá tisková zpráva | Informační e-mailVytisknout článek | Zdroj: Martin Stín, Praha )

  Kontakt
Korespondenční adresa:
P.O.Box 383, 111 21 Praha 1

Pobočka Šumperk:
P.O.BOX 103, Šumperk 1

SpolekSalamoun(a)SpolekSalamoun.com

Statutární orgán:
předseda spolku - John Bok

Korunový účet:
č.ú.: 170718584/0300

IČO:63837714

Registrace
Ministerstvem vnitra ČR:
II./S-OS/1-25819/94-R

Administrátor:
Johanne - Angel D'Shadow,
Václav Peričevič

  Soud s Johnem Bokem

  VYŠLA NÁM KNIHA
Lecba Bokem

Vyšla nám kniha......

  Měsíčník TRESTNÍ PRÁVO

mesicnik Trestni pravo

Spolek Šalamoun se stal pravidelným přispěvatelem měsíčníku Trestní právo. Má v něm pravidelnou rubriku Pohled odjinud, do které píše různé úvahy o justici z vlastního pohledu.

mesicnik Trestni pravo

Náhled článku Spolku Šalamoun v měsíčníku Trestní právo.