Spolek Šalamoun

  Hlavní menu

  Národní knihovna


  LN o J.Bokovi


  Zákony v elektronické podobě

  Státní zastupitelství ČR

  Přehled soudců a soudů ČR

  Soudy ČR na Internetu

  Potřebujete advokáta?

téma
* PŘED REKODIFIKACÍ TRESTNÍHO ŘÁDU I
  Vydáno dne 08. 03. 2007 (1738 přečtení)

PŘED REKODIFIKACÍ TRESTNÍHO ŘÁDU I
Zdeněk Jemelík, Praha
Vyšlo 7.3.2007 na Britských listech
zdenek.jemelik@spoleksalamoun.com

Ministr spravedlnosti Jiří Pospíšil vyhlásil náročný legislativní program. Významný je jeho záměr předložit sněmovně nový trestní řád. Úmysl je to jistě bohulibý, protože v současnosti se naše trestní řízení podřizuje zákonu z r. 1961, novelami různě poflikovanému. Jím bylo kodifikováno přizpůsobení našeho trestního řízení sovětským zvyklostem, zahájené v 50. letech minulého století. Až do té doby se naše trestní právo vyvíjelo v kontextu evropského právního vývoje a zachovávalo si spojení se svými kořeny, které vězely až v minulosti rakousko-uherského právního řádu. Současná zamýšlená rekodifikace je tedy velkou výzvou, abychom se vrátili k principům trestního řízení demokratického právního státu, které ctí „staré země“ EU i země anglosaského práva.

Nemyslím, že lze s jistotou očekávat, že výzva bude využita. Především není záruka, že naši zákonodárci nepochovají kvůli malichernostem nový trestní řád, stejně jako to udělali s trestním zákonem, jenž má rovněž nejvyšší nárok, aby byl poslán do výslužby: pochází totiž rovněž z r.1961.

Na druhé straně není jisté, zda se pro hlubokou změnu principů trestního řízení najde pochopení u komunity právníků, kterou dnes tvoří téměř bez výjimky lidé, již nabyli vzdělání a praxi za působnosti socialistického trestního práva, nebo aspoň měli socialistické učitele, na současný systém jsou zvyklí a profesionální slepota jim brání vidět jeho slabiny. Možná vznikne analogie s rozdílností náhledu na soudcovskou nezávislost mezi soudci a laiky, kteří se stali nedobrovolnými zákazníky justice: zatímco někteří soudci považují soudcovskou nezávislost až za právo božského původu, oběti bezpráví sní o vymáhatelnosti odpovědnosti soudce za profesní selhání, běžné v jiných náročných povoláních. Státní zástupci a policisté budou sotva chtít připustit, aby jim do jejich špinavých kuchyní přípravného řízení začal strkat nos soud, ale význam případného zavedení tohoto systému rád pochopí občan, jenž narazil na neprůstřelnost dohody policie a státního zástupce, že nebudou stíhat trestný čin, jímž se mu stalo příkoří, nebo naopak že „udělají“ nevinného člověka.

Kvalita trestního řádu a způsob jeho použití vykonavateli práva jsou rozhodující pro úroveň přípravného řízení a na jeho výsledcích postavené obžaloby. Žehrajíce na soud, že se nesprávně orientoval ve skutkové podstatě a dospěl k nesprávným závěrům, ve skutečnosti z velké části naříkáme nad špatně provedeným přípravným řízením a fušersky připravenou obžalobou, jež soudu připravily neprůhledné informační prostředí, v němž se může dobrat pravdy jen přibližně, s velkými potížemi a někdy vůbec. Hloubka a kvalita reformy trestního řízení, založená rekodifikací trestního řádu, se dotkne životů statisíců účastníků trestního řízení. Je proto na místě v ní jít až ke kořenům, aby nový trestní řád sloužil celá následující desetiletí bez nutnosti rozsáhlých novelizací, a nelpět křečovitě na socialistických tradicích jen proto, že jsme si na ně zvykli.

V socialistickém modelu je pánem trestního řízení státní zástupce, který dozoruje přípravné řízení až do podání obžaloby a dále pak vystupuje jako veřejný žalobce. Činnost státních zástupců probíhá za zavřenými dveřmi, mimo zraky veřejnosti. Je neprůhledná jako inkviziční proces. Stížnosti proti jejich případným chybným rozhodnutím jsou sice přípustné, ale pravidla jejich vyřizování jsou nastavena tak, že naděje na úspěch stěžovatele je velmi malá. Ostatně rozhodnutí státních zástupců bývají odůvodněna tak kuse, pokud vůbec, že stěžovatel má značně ztíženou úlohu : neznaje důvody rozhodnutí, správné argumenty proti nim nalezne jen náhodou.

Při tomto uspořádání orgánů činných v trestním řízení stojí obviněný proti represivním orgánům státu bez opory a jen obtížně se brání porušování svých práv, pokud k němu dojde. Možnosti poškozeného dohlížet na řádné prošetření jeho věci jsou ještě menší. Stát vezme jeho záležitost za svou, ale z toho, jak s ní nakládá, se poškozenému neodpovídá a kontrolu svého počínání v podstatě neumožňuje.

V zemích, jejichž vývoj nebyl ovlivněn sovětským právním řádem, probíhá trestní řízení již od počáteční fáze vyšetřování pod dohledem soudu. Zpravidla zde existuje úřad vyšetřujícího soudce, který rozhoduje o nejdůležitějších krocích trestního řízení a zajišťuje rovnováhu sil mezi obviněným a státním zástupcem obdobně, jak se to později děje při hlavním líčení před soudem. Zatímco v našem systému lze napadnout pochybné rozhodnutí státního zástupce v přípravném řízení pouze stížností, která bude nejspíš vyřízena jen formálně v neveřejném řízení, v zemích s úřadem vyšetřujícího soudce lze každé rozhodnutí v přípravném řízení podrobit přezkumu v dvoustupňovém veřejném soudním řízení. Proti současnému stavu u nás to je výhoda možná více pro poškozené než pro obviněné: usnesení o odložení věci lze napadnout před soudem a v případě úspěchu tak dosáhnout stíhání obviněných, k jejichž pronásledování má souručenství policistů a státních zástupců nápadnou a ničím nezhojitelnou nechuť.

Při příležitosti rekodifikace trestního řádu stojí také za úvahu přehodnotit režim řízení po zrušení rozsudku Ústavním soudem ČR nebo Nejvyšším soudem ČR po dovolání či stížnosti pro porušení zákona, a také režim řízení o povolení obnovy procesu. Úspěšných dovolání a ústavních stížností je málo. Také úspěch podnětu ke stížnosti pro porušení zákona není častý: většinu podnětů ministerstvo odmítne, a z přijatých uspějí u Nejvyššího soudu ČR sotva dvě třetiny. Když už se ale na odsouzeného štěstí usměje, vzápětí mu často radost zkazí obecný soud, ke kterému se jeho věc vrátí. Soudci se v mnoha případech cítí dotčeni, že jejich rozhodnutí znectil soud, který uplatňuje v hodnocení věcí poněkud jiné principy než oni. Vyrovnají se s tím tak, že pokynům nadřízeného soudu vyhoví jen zdánlivě, obejdou je formalistickými kličkami, a novým rozsudkem se ve výši trestu od původního vzdálí co nejméně, popřípadě vůbec. Jen dají starému rozhodnutí nový slovní obal. O návrhu na povolení obnovy procesu rozhoduje soud, který věc soudil v první instanci. Kladný výsledek je výjimkou, neboť soudci téměř vždy považují každý pokus o mimořádné přezkoumání jejich rozsudku za svatokrádež. Odstrašujícím příkladem je věc Adély Rajdlové, jejíž prvoinstanční soudce opakovaně veřejně prohlásil, že nepodmíněný trest, uložený odvolacím soudem, je nesmyslný. Nicméně obnovu procesu nepovolil ani při prvním pokusu, ani při druhém, nařízeném Nejvyšším soudem ČR na základě stížnosti ministra pro porušení zákona. Neprolomitelnost soudního rozhodnutí je dalším justičním fetišem, stojícím nad spravedlností. Bylo by vhodné upravit tato řízení takovým způsobem, aby v nich rozhodovaly úplně jiné soudy než původně, které nejsou zatíženy nutkáním obhajovat svá zrušená rozhodnutí. Proti tomu lze namítat, že nový soud by musel nastudovat spis od začátku, což by byla velká ztráta času. Jenže je třeba vzít v úvahu, že výsledkem chybného rozsudku je nespravedlivé zmarnění osobní svobody jedince, cenného statku, chráněného ústavním pořádkem. Za těchto okolností je namítání zvýšené pracnosti přímo nemravné a justice by se s ním měla bez odporu vyrovnat. Ostatně nové nastudování spisu nezaujatým soudcem umožní najít vady, které dříve unikly pozornosti.

Častý pohled na podřimující přísedící trestních senátů a vědomí jejich faktické závislosti na předsedovi senátu občas vyvolává mezi laiky hlasy po zřízení porotních soudů, běžných v zemích anglosaského práva. Jejich zřízením by se vyřešil problém, jenž je závažnější než nezpůsobilost některých přísedících překonat únavu: oddělení rozhodování o vině a trestu mezi dva na sobě nezávislé orgány. Zcela jistě by se následně snížil podíl vadných rozsudků obecně a zvláště by recidiva přestala být až důvodem k odsouzení sama o sobě. Stává se, že vina recidivisty je soudu předem zcela jasná tak, že ji není třeba svědomitě zkoumat, protože obžalovaný již byl trestán. Znám extrémní případ odsouzeného, který takto v rozpětí čtyř let nasbíral pět rozsudků. V jiné věci soudce kladl k tíži obžalovanému bagatelní tresty, zahlazené před více než 10 lety. Porota dle anglosaského práva nesmí znát trestní minulost obžalovaného, aby ji nesvádělo pokušení odsoudit ho „za charakter“, když dle zákona se smí soudit jen „za skutek“. Porotní soudy u nás nemají tradici a sestavování poroty je organizačně složitá záležitost. Trvalo by dlouho, než by občané začali považovat účast v porotě za čest a občanskou povinnost. Soudcovská komunita, která je sama o sobě konzervativní, by jejich zavedení kladla odpor. Nicméně lze tvrdit téměř s jistotou, že námaha, vložená do takového projektu, by se během let bohatě zúročila.

Rekodifikace trestního řádu je vhodnou příležitostí pro vylepšení právní úpravy rozhodování o vazbě, s cílem podstatně omezit nadužívání vazebního stíhání. Nový trestní řád by měl vazbu jednoznačně pojednat jako výjimečné opatření, jehož ukládání musí být orgánům činným v trestním řízení náležitě znepříjemněno posílením práv obhajoby. Výrazným omezením možnosti prodlužovat kolusní vazbu by se měl vyvinout tlak na policii, aby na vyšetřování věcí vazebně stíhaných obviněných pracovala s maximálním nasazením tak, aby nemařili čas ve vazbě nečinností. Protože uvalení vazby je vždy omezením základních práv a svobod obviněného, bylo by na místě připustit meritorní zkoumání stížností proti vazebnímu stíhání veřejným ochráncem práv. Výstupem jeho přezkumu rozhodnutí o uvalení vazby by byla stížnost pro porušení zákona, vyřizovaná Nejvyšším soudem ČR ve zvláštním, přednostním režimu. Právo ministra spravedlnosti na uplatnění stížnosti pro porušení zákona proti uvalení vazby by zůstalo rovněž zachováno.

Kritice by neměla uniknout současná pravidla řízení o mimořádných opravných prostředcích. Hlavním mimořádným opravným prostředkem v oblasti působnosti obecných soudů je dovolání, nástroj, jehož použití vede k nápravě rozsudku jen výjimečně. Pravidla jeho použití jsou vymezená tak úzce, že jen málo rozsudků jím lze účelně napadnout. Působí to dojmem, že dovolání je hlavně prostorem, sloužícím k tomu, aby moudří soudci nejvyššího soudu měli příležitost složitým právnickým slohovým cvičením oslnit odsouzeného a dát mu uzřít svou bezkonkurenční jasnozřivost a nepochopitelnost práva. Věci by prospělo rozšíření podmínek přípustnosti dovolání o porušení trestního řádu při shromažďování a výkladu důkazů o souzeném skutkovém ději. Méně užívaným mimořádným opravným prostředkem je stížnost pro porušení zákona. Nešvarem při rozhodování o vyhovění či zamítnutí podnětu ke stížnosti je jeho přezkum místně a instančně příslušným státním zastupitelstvím. Porušuje se jím rovnováha mezi stranami řízení. Trestní řád by měl ministerstvu spravedlnosti přímo zakázat provádění přezkumu věci v rámci řízení o podnětu ke stížnosti pro porušení zákona jinému subjektu.

Za přehodnocení stojí úprava práva na zastoupení stran řízení. V zásadě by mělo být uznáno právo občana hájit se sám i v situacích tzv. nutné obhajoby. Žádný duševně zdravý občan nemůže být nucen, aby udělil plnou moc k zastupování někomu, komu věří méně než sám sobě. V případech, u nichž není tzv. nutná obhajoba, má nyní občan možnost obhajovat se sám nebo zvolit si advokáta. Zcela nelogicky se nepřipouští možnost zastupování obecným zmocněncem, ač by to někdy bylo lepší řešení než obhajoba bez jakékoli pomoci. Tato možnost by měla být do trestního řádu doplněna. Současná právní úprava zavádí téměř úplný monopol advokátů na zastupování účastníků trestního řízení. Je to dáno starostí o kvalitu služby, která je takto občanům vnucována. Věří se, že advokát je díky svému odbornému vzdělání vždy lepším zástupcem v trestním řízení než laik. Praxe ale ukazuje, že to nemusí být pravda. Jako ve všech jiných odvětvích lidské činnosti, tak i zde monopol a jím vyvolané snížení konkurence vede k poklesu úrovně služby. Advokát, jenž si nabere více klientů, než kolik fyzicky stačí obsloužit, může zanedbáním pro přepracovanost způsobit větší škody než poučený laik, které má obvykle osobní vztah k zastupované straně řízení a nedostatek vzdělání vyvažuje starostlivostí a vysokým pracovním nasazením. Poněkud paradoxně působí skutečnost, že současná právní úprava požaduje, aby dovolání a ústavní stížnost podal advokát, když současně stížnost k Evropskému soudu pro lidská práva může napsat kdokoli, ovšem dle veřejně dostupné osnovy.

Námětů na změny v trestním řádu se jistě najde daleko více. Pokud mě po uveřejnění tohoto článku neukamenují státní zástupci a advokáti , vrátím se k některým podnětům ke změnám později.


( Celá tisková zpráva | Informační e-mailVytisknout článek | Zdroj: Zdeněk Jemelík )

  Kontakt
Korespondenční adresa:
P.O.Box 383, 111 21 Praha 1

Pobočka Šumperk:
P.O.BOX 103, Šumperk 1

SpolekSalamoun(a)SpolekSalamoun.com

Statutární orgán:
předseda spolku - John Bok

Korunový účet:
č.ú.: 170718584/0300

IČO:63837714

Registrace
Ministerstvem vnitra ČR:
II./S-OS/1-25819/94-R

Administrátor:
Johanne - Angel D'Shadow,
Václav Peričevič

  Soud s Johnem Bokem

  VYŠLA NÁM KNIHA
Lecba Bokem

Vyšla nám kniha......

  Měsíčník TRESTNÍ PRÁVO

mesicnik Trestni pravo

Spolek Šalamoun se stal pravidelným přispěvatelem měsíčníku Trestní právo. Má v něm pravidelnou rubriku Pohled odjinud, do které píše různé úvahy o justici z vlastního pohledu.

mesicnik Trestni pravo

Náhled článku Spolku Šalamoun v měsíčníku Trestní právo.