Spolek Šalamoun

  Hlavní menu

  Národní knihovna


  LN o J.Bokovi


  Zákony v elektronické podobě

  Státní zastupitelství ČR

  Přehled soudců a soudů ČR

  Soudy ČR na Internetu

  Potřebujete advokáta?

téma
* PŘED REKODIFIKACÍ TRESTNÍHO ŘÁDU II
  Vydáno dne 19. 03. 2007 (1108 přečtení)

PŘED REKODIFIKACÍ TRESTNÍHO ŘÁDU II
Zdeněk Jemelík, Praha
Vyšlo 19.3.2007 na Britských listech
zdenek.jemelik@spoleksalamoun.com

Navazuji na článek, jenž vyšel na Britských listech 7.3.2007. Nevynesl mi kamenování, zato věcnou odezvu JUDr. Aleše Uhlíře na stránkách Britských listů a několik málo e-mailů s nepodstatnými připomínkami. Námět nebo můj způsob jeho uchopení zřejmě nevzbudily velký zájem. Odpovídá to obecným postojům veřejnosti: většinu občanů začínají záležitosti justice zajímat teprve ve chvíli, kdy je její nelítostné soukolí začne drtit. Vracím se tedy k námětu s přáním, aby se rozvinula širší debata, protože na každého z nás může dojít.

Před nedávnem vzrušovaly veřejnost zprávy o nadužívání a zneužívání odposlechů telefonických rozhovorů. Nemluvilo se při tom o tom, že stejným neřádstvem je sledování elektronické a listovní pošty policií. Nicméně společnost se sjednotila na názoru, že vstupování do komunikace mezi občany je vážným narušením jejich soukromí, k němuž smí orgány činné v trestním řízení sáhnout jen ve zvlášť odůvodněných případech, samozřejmě jen se souhlasem soudu. Objevily se návrhy na zavedení zákonné povinnosti orgánů činných v trestním řízení dodatečně uvědomit sledovaného občana, že byl odposloucháván. Postižený by měl mít právo proti provedeným odposlechům se dodatečně ohradit u soudu. To jsou samozřejmě správné záměry. Veřejnost ale netuší, že k daleko hlubšímu a častějšímu narušování soukromí může docházet při prověřování podezření, k němuž policie nepotřebuje souhlas soudu, může je konat na popud státního zástupce nebo z moci úřední, sbírá při něm o podezřelém jakékoli informace, jež se dle jejího názoru vztahují k věci. Podezřelého při tom nemusí ani kontaktovat až do té doby, než se ujistí, že podezření je důvodné. Pak ho teprve musí uvědomit o zahájení úkonů trestního řízení, čili sdělit mu obvinění. Pokud nevyústí prověřování ve sdělení obvinění, policie je zastaví a sledovaný občan se v krajním případě nemusí vůbec dovědět, že se o něj zajímala. Nad kroky, které policie činí během jeho prověřování, nemá sledovaný žádnou kontrolu. Doba, po kterou lze takto v tichosti provádět prověřování, je trestním řádem omezena v závislosti na závažnosti podezření. Jenže státní zástupce ji může na žádost policie nebo i z vlastního popudu bez omezení prodlužovat. Bylo by zřejmě na místě omezit úpravou trestního řádu prostor pro policejní a státnězástupcovskou libovůli také v této věci. Dokonce je tato potřeba naléhavější než u odposlechů, protože jde o základní proceduru, kdežto odposlechy jsou nadstavbovým opatřením. V žádném případě by nemělo být prověřování časově neomezené a o jeho opakované prodloužení by měl státní zástupce žádat souhlas soudu. Pokud prověřování nevyústilo v zahájení trestního stíhání, občan by se měl po jeho ukončení dovědět, že se o něj policie zajímala, a měl by být obeznámen s důvody jejího zájmu i s obsahem shromážděných informací. Možná by měl být informován již v okamžiku, kdy státní zástupce rozhodl o prodloužení prověřování nad základní lhůtu.

Rekodifikace trestního řádu by se ale měla týkat i postavení obětí trestných činů, v jazyce trestního řádu označovaných slovem „poškozený“. Sledujeme-li publicistické ohlasy na probíhající trestní řízení, snadno zjistíme, že se novináři převážně soustřeďují na příběhy obžalovaných či odsouzených. Někdy o nich jen věcně referují, jindy kritizují nespravedlivost řízení, ať již skutečnou či domnělou. Jen výjimečně se dočteme o trápení obětí trestné činnosti, které se nemohou přes veškeré vynaložené úsilí domoci zadostiučinění. Tato okolnost je publicistickým odrazem skutečnosti, že postavení poškozeného v trestním řízení je velice slabé. Zastupování jeho zájmů přebírá stát, který je – jak známo – špatný hospodář. Trestní řízení není výjimkou z tohoto pravidla. Veřejnost se občas doví z médií, že odsouzený se složitě snaží o opravu svého rozsudku, ale osudy desítek postižených, již se marně domáhají objasnění trestného činu, na nich spáchaného, jí unikají. Není proto běžně známo, že poškozený má jen nepatrnou šanci zvrátit rozhodnutí státního zástupce, který zastavil trestní stíhaní, a nemá nástroj, jímž by napadl osvobozující rozsudek ve prospěch pachatele, o němž se domníval, že byl v přípravném řízení usvědčen. Trestně stíhaný má řadu nástrojů ke své obraně: každé usnesení policie a státního zástupce může napadnout stížností. Při výslechu smí lhát, navrhovat důkazy, klást otázky svědkům. Proti rozsudku může podat odvolání. Neuspěje-li v odvolacím řízení, může zkusit mimořádné opravné prostředky a jako poslední útočiště žádost o milost prezidenta republiky. Poškozený vstupuje do zápasu o zadostiučinění s vědomím, že neprokázané obvinění se může stát důvodem pro jeho trestní stíhání pro trestný čin křivého obvinění. Nesmí lhát a ve srovnání s pachatelem má mnohem menší naději, že vnutí orgánům činným v trestním řízení svědky a důkazy, jež si přeje provést. Odloží-li policejní orgán jeho oznámení, obvykle tak učiní kusým sdělením bez podrobného odůvodnění. Poškozený má pak možnost bránit se stížností do tří dnů od doručení usnesení policejního orgánu o odložení. Důvody odložení jen matně tuší a nemá jistotu, že mu ve vymezené lhůtě bude umožněno nahlédnutí do spisu. Je tak znevýhodněn proti obviněnému, který před podáním návrhu na obžalobu musí být seznámen s celým spisem. Dostane-li se věc před soud, poškozený má právo klást otázky a navrhovat důkazy. Odvolání ve věci v neprospěch obžalovaného smí podat pouze státní zástupce, ale poškozený nemá nástroj, jímž by ho k tomu přiměl, a nemá možnost použít mimořádných opravných prostředků. Jeho právo na odvolání je omezeno pouze na protest proti nepříznivému rozhodnutí o náhradě škody. K významnému zlepšení postavení poškozeného v přípravném řízení by došlo postavením přípravného řízení pod dohled soudu, jak jsem uvedl v předešlé části článku. V soudní části trestního řízení by bylo na místě přiznat poškozenému právo odvolání ve věci a otevření přístupu k mimořádným opravným prostředkům. Maličkostí, která by prospěla poškozeným, by bylo mírné prodloužení procesních lhůt pro předkládání stížností a odvolání.

V některých zemích je postavení poškozeného navíc posíleno připuštěním soukromé žaloby také v některých trestních věcech. Proti návrhu na její zavedení u nás by jistě státní zástupci a soudci namítali, že by přinesla prudké zvýšení počtu obžalob, z nichž část by jistě byla zpracována nekvalifikovaně a zbytečně by zatěžovala soudy. Nicméně musíme připustit, že v některých případech by soukromá trestní obžaloba mohla orgánům činným v trestním řízení odlehčit. Soukromý žalobce by stejně v rámci její přípravy musel shromáždit důkazy, tedy provést jakési zjednodušené přípravné řízení, jímž by nezatěžoval policii a státní zástupce. U některých druhů trestné činnosti by tato cesta mohla být schůdná.

Ještě hůře než poškozený je na tom občan, který oznámí trestný čin, jímž není bezprostředně poškozen. Uplatňuje se proti němu zásada „co tě nepálí, nehas“, staví se hráze tzv. udavačství. Oznamovatel má pouze právo na informaci o způsobu, jakým bylo naloženo s jeho oznámením, ale to pouze tehdy, pokud o ni na začátku nezapomene požádat. Pokud občan oznámením trestného činu hájí zákonem chráněný veřejný zájem, tato úprava jeho postavení oznamovatele znevažuje jeho občanský postoj. Měl by být vymezen okruh trestných činů, u nichž by oznamovatel, jenž si to přeje, měl mít práva účastníka řízení, aby mohl prosazovat svůj osobní zájem na věci veřejné.

Cizorodým prvkem v trestním řízení jsou zájmová sdružení občanů, jimž současný trestní řád přiznává určitá procesní práva a nabízí možnosti podílet se na resocializaci odsouzených. Jen několik málo z nich má profesionální aparát s právnickým vzděláním. Některá jsou svépomocnými organizacemi občanů, které sjednocuje konkrétní spor s justicí, jiná se zabývají pouze věcmi nečlenů, kteří se na ně obrátili s žádostí o pomoc. Mimo registrovaných občanských sdružení občas vznikají neformální uskupení občanů, ustavená ad hoc na podporu konkrétního obžalovaného. Mezi metodami, jimiž různá sdružení občanů ovlivňují trestní řízení, jsou poměrně velké rozdíly. Vždy však vyvolávají určité rozpaky orgánů činných v trestním řízení, které někdy nevědí, jak na občanskou iniciativu reagovat. Rekodifikace trestního řádu je příležitostí k revizi pravidel jejich působení. Stát by měl uznat, že zájmová sdružení občanů – pokud neorganizují výtržnosti v prostorách soudů – jsou nástrojem občanské společnosti, který obohacuje trestní řízení o alternativní pohledy na výkon spravedlnosti. Pomáhají tedy k překonání profesionální slepoty orgánů činných v trestním řízení. Pro orgány je občan v jakémkoli procesním postavení jen hercem v krátkém úseku divadla, zvaného trestní řízení. Nezajímá je příliš, odkud herec vstoupil na jeviště, jaký vliv má jeho účast na hře na jeho společenské zázemí, co se s ním a s jeho blízkým stane, až spadne opona. Tento přístup k účastníkům řízení je někdy i překážkou věcně správného a úplného objasnění skutkového děje. Zájmová sdružení občanů mají v řadě případů komplexní informace o účastnících řízení a mohou nabídnout pohledy na skutkový děj, k nimž se profesionální orgány nemohou dopracovat. A proti pozitivistickému pojetí práva vnášejí do trestního řízení přirozený smysl pro spravedlnost. Působení občanských sdružení v trestním řízení se nikdy nestane masovým jevem, protože se jedná o dobrovolnou činnost, která již svou povahou neláká k hromadnému zapojení občanů. Není proto třeba se obávat rozložení trestního řízení, pokud by se úpravou trestního řádu postavení občanských sdružení posílilo. Základním nástrojem uplatnění jejich vlivu by mělo nadále zůstat právo nabídnout společenskou záruku za delikventa. Společenské organizace by ji mohly předložit již v přípravném řízení. Proti současné úpravě by předmětem společenské záruky mohlo být i ručení za nevinu, podložené vlastním dokazováním a kritikou dokazování, předkládaného obžalobou. Předkladatel společenské záruky by měl mít právo její aktivní obhajoby v řízení, v němž by měl procesní postavení účastníka, kladoucího otázky,navrhujícího doplnění dokazování a předkládajícího závěrečné návrhy.

Přiznává-li současný trestní řád zájmovým sdružením občanů právo navrhovat podmíněné propuštění z výkonu trestu, nevidím důvodu, proč by se při rekodifikaci nemohlo rozšířit jejich oprávnění na všechny úkony, které smí činit osoby, blízké odsouzenému. Bylo by to humánní opatření ve prospěch nemajetných odsouzených, kteří nemají rodinné zázemí, nebo jejichž blízcí prostě nejsou způsobilí kvůli vzdělanostním a jiným překážkám jim pomoci. Občanské sdružení, které by se ujalo péče o ně dobrovolně a nezištně, by se patrně zasazovalo o své svěřence lépe než advokáti, přidělení advokátní komorou, kteří se věcí zabývají z povinnosti, nikoli ze zájmu.

Příprava nového trestního řádu je také příležitostí k diskusi o obsahu prezidentova práva na udělení milosti. Dosud o jeho naplnění rozhoduje především osobní přístup prezidenta, který byl jiný u Václava Havla než nyní u Václava Klause. Současný prezident přísně omezil počet udílených milostí a důsledně se vyhýbá nápravě skutečných či domnělých justičních přehmatů využitím svého práva. Nechce být totiž nařčen ze zasahování do vyhrazené oblasti působnosti justice. Jeho postoj je pochopitelný, ale vede k neuspokojování společenské poptávky. Justice se skutečně občas přehmatů až zločinů dopouští a její rozhodovací postupy jsou překážkou nápravy cestou opravných prostředků. V mnoha případech proto neexistuje justiční nástroj, jímž by se nespravedlivě odsouzený domohl spravedlnosti. Prezident by mohl věc napravit, ale ze zásady to neudělá. Společnost by se ale neměla smiřovat s tím, že v jejích věznicích maří život určitý počet nespravedlivě odsouzených. Kompromisním řešením by mohlo být rozšíření obsahu milosti prezidenta republiky o právo nařídit obnovu trestního řízení, v kterém již odsouzený nemá k disposici žádný opravný prostředek, a prezident se o něm domnívá, že nebylo provedeno v souladu s pravidly spravedlivého procesu.

Tím téma opouštím, aniž bych si činil nárok na tvrzení, že jsem je vyčerpal. Na závěr upozorňuji, že změna trestního řádu si vynutí úpravu dalších právních norem. Nejvíce se patrně dotkne zákona o soudech a soudcích, zákona o státních zastupitelstvích a jednacího řádu státních zastupitelství.


( Celá tisková zpráva | Informační e-mailVytisknout článek | Zdroj: Zdeněk Jemelík )

  Kontakt
Korespondenční adresa:
P.O.Box 383, 111 21 Praha 1

Pobočka Šumperk:
P.O.BOX 103, Šumperk 1

SpolekSalamoun(a)SpolekSalamoun.com

Statutární orgán:
předseda spolku - John Bok

Korunový účet:
č.ú.: 170718584/0300

IČO:63837714

Registrace
Ministerstvem vnitra ČR:
II./S-OS/1-25819/94-R

Administrátor:
Johanne - Angel D'Shadow,
Václav Peričevič

  Soud s Johnem Bokem

  VYŠLA NÁM KNIHA
Lecba Bokem

Vyšla nám kniha......

  Měsíčník TRESTNÍ PRÁVO

mesicnik Trestni pravo

Spolek Šalamoun se stal pravidelným přispěvatelem měsíčníku Trestní právo. Má v něm pravidelnou rubriku Pohled odjinud, do které píše různé úvahy o justici z vlastního pohledu.

mesicnik Trestni pravo

Náhled článku Spolku Šalamoun v měsíčníku Trestní právo.