Spolek Šalamoun

  Hlavní menu

  Národní knihovna


  LN o J.Bokovi


  Zákony v elektronické podobě

  Státní zastupitelství ČR

  Přehled soudců a soudů ČR

  Soudy ČR na Internetu

  Potřebujete advokáta?

téma
* KAUZA UZUNOGLU: LEGENDA A SKUTEČNOST
  Vydáno dne 01. 04. 2007 (1711 přečtení)

KAUZA UZUNOGLU: LEGENDA A SKUTEČNOST
Vyšlo 1.4.2007 na Britských listech
Zdeněk Jemelík, Praha
zdenek.jemelik@spoleksalamoun.com

Vynesením rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 senátem předsedy Vítězslava Rašíka vstoupila věc Erguena Uzunoglu, Haci Mehmeda Buluta a Mehmeda Raufa Özdemira do nové vývojové fáze. Po dvanácti a půl letech od sdělení obvinění ze 14. září 1994 byl vynesen první rozsudek ve věci, a to na základě druhé obžaloby, podané v r. 2000, která vinila obžalované z trestných činů vydírání a omezování osobní svobody. Další obvinění podle původní obžaloby z r.1995 soudy vyloučily v rámci jejího předběžného projednání. Zůstaly dva útoky trestných činů zmíněné právní kvalifikace, z nichž soud rozsudkem uznal za prokázaný pouze jeden, a to týrání a věznění poškozeného Gürkana Gönena. Souběžně se zúžením předmětu obžaloby byla vyřazena z rozhodovacího procesu příslušná část důkazních materiálů, z nichž část byla získána nezákonným způsobem. Očištění procesu od balastu neopodstatněných obvinění je důležitou okolností, kterou je třeba mít na paměti při posuzování obsahu desinformačních sdělení, šířených panem odsouzeným Uzunoglu a jeho sympatizanty.


Obhajoba rozsudek na místě zpochybnila odvoláním, státní zástupce si ponechal lhůtu na rozmyšlenou. Tím začalo další kolo jednání, které proběhne před Městským soudem v Praze jako soudem odvolacím. Nebudu předjímat výsledek odvolacího řízení a vůbec ponechám stranou otázku objektivnosti posouzení viny senátem Vítězslava Rašíka. Pokud by chtěl někdo následující text považovat za dokazování viny odsouzených, mýlí se – jsem v tomto bodu přísně neutrální. Nejde mi ostatně v tomto článku o vlastní trestní řízení, ale o desinformační kampaň, která je provází. Považuji pouze za prokázané, že se skutek stal. V tomto bodě se shoduji s dvěma ze tří obhájců, kteří ve dnech 27. a 29.3. 2007 u soudu vystupovali. Spor může být veden pouze o to, zda důkazy, na jejichž základě soud jeho spáchání přisoudil obžalovaným, jsou dostatečně „neprůstřelné“. Jako ve všech případech, kdy se rozsudek zčásti opírá o nepřímé a mezerovité důkazy, lze připustit možnost, že odvolací soud rozsudek zruší. Ve vztahu k osobě odsouzeného Uzunoglu zvyšuje zranitelnost rozsudku i skutečnost, že soud dal přednost výpovědi poškozeného v přípravném řízení, v které odsouzeného jednoznačně usvědčoval z rozhodujícího podílu na souzeném trestném činu, před výpovědí před soudem, v které naopak jeho přímou účast vyloučil. Na okraj dodávám, že znám důvody poškozeného ke změně výpovědi, proto pro svou osobu považuji postup soudu pouze za chybu formální.

Je možné, že v odvolacím řízení neobstojí výrok o trestu. Státní zástupce požadoval pro obžalované nepodmíněné tresty v trvání vazby. Soud uložil tresty zdánlivě mírnější: odsouzenému Uzunoglu trest odnětí svobody v trvání dvou let s odkladem na zkušební lhůtu pěti let, oběma dalším tresty vyhoštění z ČR na dobu deseti let. Kdyby soud vyhověl žalobě, pro odsouzené by věc právní mocí rozsudku prakticky skončila. Nemuseli by do vězení a začal by běh lhůty pro zahlazení trestu. Zdánlivě mírnější trest ve skutečnosti znamená, že následky obvinění z r. 1994 budou ovlivňovat jejich životy po dalších pět, popř. deset let.

Skutková podstata procesu proti odsouzenému Erguenovi Uzunoglu & spol. má jednoznačně povahu kriminální záležitosti. Liší se tím od řízení s politickým pozadím, která v poslední době zviřovala hladinu veřejného zájmu, jako jsou kauzy Vladimíra Hučína, Vladimíra Mlynáře & spol. a ostatně i Rostislava Roztočila, jejíž političnost spočívá v možnosti odhalení detailů konkrétní nezákonné akce bezpečnostních orgánů totalitního režimu. Právě proto je velmi zvláštní, že za Erguena Uzunoglu se vehementně berou nevládní organizace zvučných jmen, jež osud výše zmíněných odsouzených nikterak nezajímal. Porušení lidských práv Rostislava Roztočila je při tom rozsáhlejší než v případě Erguena Uzunoglu : byl pět let vězněn bez řádného soudu a nyní jeho propuštění z vazby překáží jedna ze soudkyň protiprávního režimu, která ho v r. 1985 v nepřítomnosti odsoudila. Mám zde na mysli Nadaci Charty 77, Český helsinský výbor a od 29.3.2007 dokonce i českou pobočku Amnesty International, která svým anglickým prohlášením z 30.3.2007 nasadila korunu desinformačnímu úsilí Erguena Uzunoglu a jeho agitpropčíků. Táži se: proč je ochrana lidských práv Erguena Uzunoglu důležitější než neštěstí jiných souzených osob?

Zdá se, že to je především výsledek osobního charismatu odsouzeného Uzunoglu a jeho úžasné společenské obratnosti, s kterou se dokáže vemluvit do přízně lidí a získat spojence. Svůj vliv k vyvolání zájmu médií a k zaplnění soudní síně sympatizanty, projevujícími urážlivou nevraživost k soudu, použili v jeho prospěch zejména František Janouch a Libuše Šilhánová, jež občas podporuje senátor Jaroslav Štětina. Jejich úsilí vyvrcholilo 13. března 2007, kdy Erguen Uzunoglu poskytl jejich desinformačnímu úsilí dramatický prvek vyhlášením hladovky na protest proti délce trvání jeho trestního řízení a proti špatným poměrům v české justici. V neinformované veřejnosti vyvolal dojem, že konec procesu je stále v nedohlednu, ač věděl, že je nařízeno závěrečné hlavní líčení na dny 27. a 29.března 2007. Okouzlil tím i další osobnosti, mezi nimi také Václava Havla, které se připojily k řetězové hladovce na jeho podporu a jsou nyní za šašky. Není mi jasné, zda nositelé desinformací jednají s plným vědomím možných účinků svých činů, či zda jen neprohlédli, že jsou zneužíváni a svůj vliv sami dále zneužívají na podporu čehosi, co za podporu nestojí, totiž na vyvolání tlaku proti nezávislosti soudu. Své záměry ale vyjádřili jasně: snaží se dosáhnout toho, aby kauza Uzunoglu byla „konečně vyřešena stažením obžaloby a vynesením zprošťujícího rozsudku“, čehož ovšem standardním soudním postupem nelze dosáhnout. Směrováním útoků nejen na soudce, ale také na ministra spravedlnosti ukázali, že se jim stýská po starých dobrých časech, kdy se těšili důvěře komunistického režimu právě v jeho nejhorší vývojové etapě. Tehdy bylo možné o rozsudku rozhodnout mimo soud politickým rozhodnutím jejich „Matky-strany“. Podlehnutí charismatu není povinné: ještě před rokem se „zviditelňovaly“ v soudní síni i jiné veřejnosti známé osobnosti, které časem pochopily, čemu by sloužily, a přestaly docházet.

Souběh s vývojem v soudní síni nasvědčuje tomu, že výše zmíněné agitační snažení má za cíl zahalit případ do kouřma a pro veřejnost vytvořit virtuální obraz odsouzeného Uzunoglu jako mučedníka, naraženého na kůl krutou českou justicí. V soudní síni se souběžně s výše zmíněnou desinformační kampaní tužil obhájce Vladimír Jablonský, který spolu s obžalovaným soustavně urážel soudce a obstrukčním jednáním zdržoval řízení. Opakovaně vyzýval soudce, aby se vyloučil z jednání, čehož dokonce jednou dosáhl. Městský soud ale usnesení o vyloučení zrušil, čímž zabránil nejhorším průtahům. Obhájce musel při tom vědět, že vyloučení senátu by znamenalo opakování soudní části trestního řízení od samého začátku, čili ztrátu až dvou let. Tím vším si nakonec vysloužil trestní stíhání pro pohrdání soudem. Urážkám a nátlaku čelil i svědek-poškozený Gürkan Gönen, opakovaně nazývaný obžalovaným při různých vystoupeních v soudní síni „tureckým ilegálem“ nebo „tureckým parchantem“. To nestačilo: nakonec se díky jeho trestnímu oznámení dostal na dva dny do policejní cely předběžného zadržení.

Nejděsivější na celé věci je použití nepravdivých informací jako nástroje k získání výhod pro odsouzeného. První z používaných falešných legend je líčení Erguena Uzunoglu jako hrdiny, který nesouhlasil se zastavením trestního stíhání rozhodnutím soudce Rašíka a vynutil si pokračování, aby dosáhl úplného očištění svého jména zprošťujícím rozsudkem. Této legendě jsem zpočátku uvěřil i já, protože mě nenapadlo, že by mi ji pan Uzunoglu mohl vyprávět, kdyby nebyla pravdivá. Skutečnost je ovšem úplně jiná. Senát soudce Rašíka zastavil trestní stíhání obžalovaných usnesením z 25. září 2003 pod sp.zn. 2 T 11/2002,protože usoudil, že devítileté trvání řízení je neúnosným zásahem do lidských práv obžalovaných. Soud velmi pečlivě vyhodnotil dosavadní průběh trestního stíhání, konstatoval, že pro objasnění věci by vzhledem k míře složitosti byla přiměřená doba dvou let a dospěl k závěru, jenž stojí za doslovnou citaci: „…ačkoli se nejedná o věc, která by svou složitostí výrazně vybočovala z obvyklého rámce projednávaných trestních věcí, trvá trestní stíhání více než 9 let, přičemž obvinění …celkovou dobu trestního stíhání nezavinili. Dosavadní délkou trestního stíhání tak bylo porušeno právo obviněného na spravedlivý proces v přiměřené lhůtě…a proto soud trestní stíhání obviněných zastavil.“ Je pravda, že Erguen Uzunoglu podal proti tomuto usnesení včas stížnost „ a to pro nesprávnost výroku usnesení“. V jejím závěru uvedl: „… navrhuji, aby Městský soud v Praze napadené usnesení …zrušil a sám ve věci rozhodl, že se trestní stíhání zastavuje…,neboť je nepochybné, že se nestal skutek, pro který se trestní stíhání vede.“ Nešlo tedy o námitku proti zastavení trestního stíhání jako takovému, ale pouze proti jeho odůvodnění. O stížnosti rozhodl Městský soud v Praze usnesením z 8.1.2004 pod sp. zn. 9 To 495/2003, jímž zrušil usnesení senátu Vítězslava Rašíka a uložil mu, „aby o věci znova jednal a rozhodl“. Stížnost Erguena Uzunoglu vyřídil v závěru usnesení velmi stručně: „Pokud jde o stížnost obv.MUDr. Uzunoglu, který se domáhá zastavení trestního stíhání …proto, že se nestal skutek, pro který se trestní stíhání vede, musela být jako nedůvodná…zamítnuta, neboť bez projednání předmětné obžaloby nelze ve věci rozhodnout.“ Proti logice závěru stížnostního soudu nelze nic namítat. Totéž ale nelze říci o závěrech k souběžně podané stížnosti státního zástupce, který namítal, že převážnou část průtahů zavinili obžalovaní po odjezdu do Turecka. Soud přezkoumal odůvodnění jeho stížnosti a ztotožnil se s ním: „ Není žádných pochybností o tom, že trestní stíhání v předmětné trestní věci trvá již více jak 9 let. Nelze však souhlasit s názorem obvodního soudu, že jde o věc, která příliš nevybočuje z rámce běžných věcí, a to již s ohledem na rozsah spisového materiálu, který tvoří 25 svazků, a zejména je zřejmé, že k průtahům ve vyřizování této věci došlo převážně nikoli vinou orgánů činných v trestním řízení. Proto bylo napadené usnesení z podnětu stížnosti státního zástupce zrušeno a soudu 1. stupně uloženo, aby o věci znovu jednal a rozhodl.“ Takže policie, dozorovaná státním zástupcem, vypudila spoluobžalované Erguena Uzunoglu z ČR do Turecka, ztížila tím styk s nimi, ale vinni průtahy jsou vyhnaní obžalovaní. Pokud se vůbec Haci Mehmed Bulut a Mehmed Rauf Özdemir o tomto „moudrém“ rozhodnutí dověděli, patrně jim bylo lhostejné, protože věděli, že na ně česká justice do Turecka stejně nedosáhne. Tíha rozhodnutí Městského soudu v Praze tak dopadla pouze na Erguena Uzunoglu. Budiž mu útěchou, že se jím dostal do skvělé společnosti: pod usnesením je podepsána soudkyně, která byla kdysi členkou senátu, jenž poslal za mříže Václava Havla.

Falešné je i prohlašování pokusu Vítězslava Rašíka o předání věci do Turecka za „ostudu české justice“. V situaci, kdy z šesti účastníků řízení čtyři žili trvale v Turecku a nejevili zájem o spolupráci se soudem na rychlém ukončení procesu, to bylo rozumné řešení. Není pravda, že by předáním věci do Turecka byla ohrožena osobní bezpečnost Erguena Uzunoglu. Ten již v té době do Turecka jezdil a měl přátele v nejvyšších kruzích společnosti. Jistě ho chránilo i německé občanství. Ostatně obžalovaný nemusí nezbytně být u všech jednání soudu, je-li řádně zastoupen obhájcem.

Odsouzený také neprávem vyčítá soudci Vítězslavu Rašíkovi, že přes jeho upozornění stíhal mrtvého obžalovaného Gökmena. Dokonce kvůli tomu na něj v soudní síni několikrát hřímal a hrozil mu odvetou prostřednictvím tureckého soudu. Skutečnost je opět jiná. Na základě informací a listin, které dodal obž. Uzunoglu, obhájce obž. Gökmena sdělil 15.2.2000 soudu, že jeho klient 27.5.1999 zemřel a dožadoval se zastavení jeho trestního stíhání. Tlumočníkům se nepodařilo přeložit dodané listiny, protože údajně neznali odborné výrazy v nich obsažené. Prověřování informace pak prováděl Interpol, který 7.8.2001 sdělil, že obž. Gökmen žije a 7.září téhož roku oznámil, že listiny, dodané obž. Uzunoglu pouze potvrzují, že se obž. Gökmen podrobil rtg vyšetření a 24.2.1999 byl propuštěn z nemocnice. Až později soud obdržel úmrtní list a trestní stíhání zastavil. Je samozřejmé, že nemohl zastavit trestní stíhání obž. Gökmena bez úředního ověření jeho skonu, zvláště když listinné „důkazy“, dodané obž. Uzunoglu nasvědčovaly spíše pokusu o oklamání soudu než o smrti obžalovaného.

Úplně přesný není ani tradovaný údaj o délce vazebního vyšetřování, který jsem rovněž dosud automaticky přebíral. Pokud se délka vazby udává v měsících, většinou se dočteme, že Erguen Uzunoglu byl ve vazbě 32 měsíců. Ke zkoumání správnosti údaje mě přivedl Petr Uhl (jemuž se tímto omlouvám za neoprávněnou výtku k tomuto bodu), který v komentáři v Právu z 30.března 2007 uvádí 31 měsíců, stejně jako Amnesty International v anglickém prohlášení z téhož dne. Ani jeden údaj není správný. Erguen Uzunoglu byl zatčen v noci 13. září 1994, propuštěn z vazby 12. března 1997. Ať počítám, jak počítám, vychází mi přibližně 30 měsíců. Není to ovšem podstatné. Délka vazby byla beztak hrůzná právě pro svou nadbytečnost, neboť pokračovala dávno po ukončení vyšetřovacích úkonů. Technicky vzato odsouzení mohli být postaveni před soud ještě před propuštěním z vazby, kdyby policie a státní zástupci dobu jejich věznění řádně využili. Možná ale mají štěstí, že se tak nestalo.

Vytvářením falešné legendy se odsouzený a jeho sympatizanti také snaží zničit důvěryhodnost svědka-poškozeného Gürkana Gönena. Poukazují především na to, že přišel do Československa pod jménem Otan Göksel a pod touto identitou zde žil asi deset let. Na toto jméno měl skutečně všechny doklady, včetně zbrojního pasu, a pod ním získal i vysokoškolský diplom. Skutečný Otan Göksel při tom žil v Turecku netuše, že zde se za něj někdo vydává. Svědek se k údajně pravé identitě později sám přiznal cizinecké policii a nechal si vystavit nové doklady na jméno Gürkan Gönen. Obhájce Vladimír Jablonský ovšem před soudem tvrdil, že svědek má ještě třetí jméno, je starší než udává, a byl členem skupiny Mehmeda Ali Agci, pachatele atentátu z května 1981 na papeže Jana Pavla II. Tvrdí o něm rovněž, že je zpravodajec, vyškolený v SSSR, který pracuje pro tureckou a českou policii. Až zábavný je způsob, jaký k ostouzení svědka používá obhajoba v souvislosti s jeho první účastí na soudním jednání. Tehdy se Gürkan Gönen dostavil v doprovodu dalšího Turka, jehož označil za svého příbuzného. Obhájce ovšem přesvědčoval soud, že se jedná o Gönenova řídícího důstojníka turecké tajné služby a žádal jeho zatčení. Erguen Uzunoglu pro změnu v závěrečné řeči dne 29.3.2007 prohlásil, že zmíněný Turek byl drogový boss Ali Kemal Cinar a odsuzoval svědka za to, že s tímto člověkem obchodoval. O Alim Kemalu Cinarovi se ale v průběhu jednání mluvilo několikrát, a to vždy jako o významném představiteli mezinárodního obchodu s drogami, který žil v Praze, ale nyní je ve vazbě v Polsku, kde ho čeká výjimečný trest. Takže nevíme, která ze tří nabízených identit tajemného Turka platí. Pikantní na věci je, že dle tvrzení Gürkana Gönena se Ali Kemal Cinar podílel na obchodních jednáních Erguena Uzunoglu v Soudkově firmě Skywalker s.r.o.

Obhajoba se mimo to snaží vzbudit dojem, že Gürkan Gönen vyvolal značné průtahy řízení tím, že se nedostavoval na předvolání k výslechu svědka-poškozeného. Tuto desinformaci podává v ucelené formě zvláště anglická zpráva Amnesty International z 30. března 2007, která tvrdí, že soud nemohl kvůli jeho nekázni několik měsíců jednat a dokonce uvádí nesprávné datum prvního nařízeného (potažmo Gönenem zmařeného) hlavního líčení 25.června 2004. Je pravda, že Gürkan Gönen se z počátku k soudu nedostavoval, ať již z jakýchkoli důvodů, za což byl soudcem potrestán třemi pořádkovými pokutami v celkové výši 50 tis. Kč. Erguen Uzunoglu podal na Gönena kvůli jeho absencím trestní oznámení pro pohrdání soudem. V té souvislosti byl policií vyslýchán dne 30. října 2006 soudce Rašík, který skutečně potvrdil, že svědek-poškozený Gönen se nedostavil k hlavnímu líčení celkem šestkrát. První z nich, nařízené na 27.září 1995, se ale nekonalo z důvodu neúčasti obžalovaného Uzunoglu. Žádné z hlavních líčení nemuselo být odvoláno kvůli neúčasti Gürkana Gönena, ani nedocházelo k předčasnému ukončení soudních jednání kvůli jeho nepřítomnosti. Ke škodlivosti jeho absencí se soudce vyjádřil takto: „Gönen je poškozený v té věci, takže jeho výslech je opravdu důležitý. Následky jeho nepřítomnosti byly takové, že jsme ho museli opakovaně předvolávat a žádat policii o předvedení.“ Nezmínil se v nejmenším, že by soud nemohl jednat kvůli nepřítomnosti svědka-poškozeného. Pomlouvači ale nikde nezmiňují, že když se pak Gürkan Gönen dostavil k hlavnímu líčení ve dnech 24.-25. srpna a 5.-6. října 2006, obhajoba se snažila obstrukcemi jeho výslech znemožnit. Kdykoli chtěl soudce položit otázku, vstal bez dovolení obhájce nebo obžalovaný, vznášeli nejrůznější námitky a bránili kladení otázek i odpovědím. První den se soudci nepodařilo položit ani jednu otázku. Když to nešlo jinak, obžalovaný Uzunoglu prohlásil, že se cítí nemocen a opustil soudní síň.Proto soud potřeboval čtyři pracovní dny na slyšení korunního svědka obžaloby, jehož obsah byl přiměřený třem až čtyřem hodinám čistého času. Je možné, že byl vytvořen rekord, hodný zápisu do Guinessovy knihy rekordů.

Bez ohledu na to, zda jsou obžalovaní vinni, či nikoli, je celé trestní stíhání hrůzné jednak pro nezákonný postup některých policistů v přípravném řízení, tolerovaný dozorujícím státním zástupcem, a dále pro neuvěřitelné časové ztráty, které jsou především důsledkem vypuzení spoluobžalovaných Erguena Uzunoglu ze země policií. Odsouzený a jeho sympatizanti ale zcela protismyslně svalují celou odpovědnost za průtahy na soudce Rašíka, kterého viní i z krácení práv obhajoby vedením procesu. Soudce ve skutečnosti poskytoval obhajobě tolik prostoru, kolik potřebovala, a věnoval zvláštní péči protokolaci, i když současně pořizoval zvukový záznam. Bylo-li kromě obstrukcí obhajoby něco netypického na soudní části řízení, pak to byla právě mimořádná vstřícnost předsedy senátu vůči obhajobě a vůči obžalovanému navíc tolerance: přestože se opakovaně choval k soudu, svědkovi-poškozenému Gönenovi, ale i některým jiným svědkům urážlivě, nikdy ho nepokutoval. Dokonce ho ani neposadil na lavici obžalovaných, ač to kancelářský řád soudu nařizuje. Rozumím tomu všemu jako projevu soucitu, vyvolanému vědomím mimořádné délky trestního stíhání.

Vyvrcholením desinformačního snažení odsouzeného a jeho sympatizantů je tisková zpráva české pobočky Amnesty International z 29.3.2007 a na ni navazující stanovisko její londýnské centrály. Zvlášť důkladně je vypracován anglický text, jímž agitace ve prospěch Erguena Uzunoglu vstoupila do fáze očerňování poměrů v naší zemi před mezinárodní veřejností významnou nevládní organizací. Zpráva je neobjektivní a předkládá některá nepravdivá tvrzení, o nichž jsem se zmínil výše. Přináší důraznou zmínku o mučení Erguena Uzunoglu, o němž se však před soudem zmínil jen okrajově a neuvedl, v čem mělo spočívat. Nicméně na chybných základech nakonec Amnesty International dospěla k závěru, s nímž je možno plně souhlasit. Vyzývá české orgány, aby prošetřily procedurální pochybení, která vedla ke krácení práva odsouzeného Erguena Uzunoglu na spravedlivý proces a aby přijaly účinná opatření, jimiž by se předešlo opakování podobných hrůz. Závěr má ale malou vadu krásy: řádně vedeným vyšetřováním by patrně byli z nezákonného jednání v přípravném řízení usvědčeni někteří policisté a státní zástupci, z nichž část je dosud v činné službě (zatímco jiní – např. Josef Opava – jsou ve vězení, jiní opustili PČR, někteří již nežijí). Pochybuji ale, že vyšetřování povede kvůli odstupu času k výsledkům, a mimo to případně zjištěné kázeňské přestupky a trestné činy jsou již patrně promlčeny. Nejsem si jist, zda získané poznatky bude možno využít k prevenci opakování podobných případů, protože organizační struktura policie, způsoby řízení a také právní předpisy, upravující činnost policie a státních zástupců se od kritického období značně změnily. Přesto by se měl ministr vnitra dohodnout s nejvyšší státní zástupkyní a měli by se aspoň pokusit zjistit příčiny tak rozsáhlého selhání policie a státních zástupců v přípravném řízení této kauzy. Oběti svévole mají mravní nárok aspoň se dovědět, kdo a proč s nimi špatně nakládal, a to i v tom případě, že by se rozsudek nad nimi stal pravomocným.


( Celá tisková zpráva | Informační e-mailVytisknout článek | Zdroj: Zdeněk Jemelík )

  Kontakt
Korespondenční adresa:
P.O.Box 383, 111 21 Praha 1

Pobočka Šumperk:
P.O.BOX 103, Šumperk 1

SpolekSalamoun(a)SpolekSalamoun.com

Statutární orgán:
předseda spolku - John Bok

Korunový účet:
č.ú.: 170718584/0300

IČO:63837714

Registrace
Ministerstvem vnitra ČR:
II./S-OS/1-25819/94-R

Administrátor:
Johanne - Angel D'Shadow,
Václav Peričevič

  Soud s Johnem Bokem

  VYŠLA NÁM KNIHA
Lecba Bokem

Vyšla nám kniha......

  Měsíčník TRESTNÍ PRÁVO

mesicnik Trestni pravo

Spolek Šalamoun se stal pravidelným přispěvatelem měsíčníku Trestní právo. Má v něm pravidelnou rubriku Pohled odjinud, do které píše různé úvahy o justici z vlastního pohledu.

mesicnik Trestni pravo

Náhled článku Spolku Šalamoun v měsíčníku Trestní právo.