Spolek Šalamoun

  Hlavní menu

  Národní knihovna


  LN o J.Bokovi


  Zákony v elektronické podobě

  Státní zastupitelství ČR

  Přehled soudců a soudů ČR

  Soudy ČR na Internetu

  Potřebujete advokáta?

téma
* ZÁHADNÁ SMRT VE VALENCII
  Vydáno dne 12. 04. 2007 (1657 přečtení)

ZÁHADNÁ SMRT VE VALENCII
Zdeněk Jemelík, Praha
Vyšlo 6.4.2007 v 4. čísle měsíčníku Policista
hispagra@seznam.cz

Náhoda mi umožnila nahlédnout do způsobu, jakým pracují při prověřování podezření na spáchání trestného činu španělské orgány činné v trestním řízení. Stalo se to v krásném přístavním městě Valencia, velikostně blízkém Praze. K jeho zvláštnostem patří velká obměna přechodných obyvatel nejrůznějších národností, daná existencí přístavu, snadnou dostupnosti pozemní i leteckou dopravou a skvělým podnebím, usnadňujícím přežívání na ulici. Zvláštností je rozsáhlý park, vybudovaný ve vyschlém korytě dávnověké řeky. Je hájenou zónou pro bezdomovce, v které policie nekontroluje doklady a pokud možno ji nenavštěvuje. Přesto je v něm poměrně bezpečno a místní obyvatelé jej rádi a hojně navštěvují. Sám jsem jím několikrát prošel v noci a nebyl jsem nikdy obtěžován. Park bude mít důležitou úlohu v dalším vyprávění.

Než přejdu k vlastnímu příběhu, musím předeslat, že činnost španělských orgánů činných v trestním řízení má jiný legislativní, organizační a zvykový rámec než u nás. U nás se v poslední době hodně diskutuje o tom, že justice by měla být řízena soudcovskou samosprávou. Španělsko je jednou ze zemí, v kterých tento systém funguje. Justici řídí Nejvyšší justiční rada, které jsou podřízeny soudy, probační a vězeňská služba a také justiční policie, což je v podstatě obdoba naší služby kriminální policie a vyšetřování. Ministerstvo spravedlnosti zajišťuje různé obslužné činnosti a státní zastupitelství má postavení samostatného ministerstva s pracovišti u jednotlivých soudů. Začlenění justiční policie pod vedení Nejvyšší justiční rady je zvláštní kapitola. Platí zde dvojí podřízenost. Po funkční stránce jsou útvary justiční policie přímo podřízeny soudům, v některých případech jsou k soudům trvale přičleněny speciální policejní jednotky, jež pracují pouze pro ně. Po organizační stránce je ale justiční policie složkou Národní policie, tedy organizace obdobné Policii ČR. Prakticky to znamená, že příslušníci justiční policie si chodí jinam pro práci a jinam pro peníze a vybavení. Kupodivu to funguje. Další zvláštností je existence vyšetřovacích soudů, u nás zrušených v 50.letech 20.století při převzetí sovětského modelu organizace trestního řízení. Pánem přípravného řízení není státní zástupce, ale vyšetřující soud. Státní zástupce jako veřejný žalobce stojí již v přípravném řízení proti podezřelému a soud od počátku „píská jejich utkání“. O každém důležitém úkonu přípravného řízení rozhoduje soud, jehož rozhodnutí je přezkoumatelné v dvoustupňovém veřejném soudním jednání. Prakticky to vypadá tak, že policie, která narazila na trestný čin, provede všechny základní vyšetřovací úkony a s jejich výsledky se dostaví k vyšetřujícímu soudci, který rozhodne, jak se s věcí naloží (i zde platí u soudu zásada ústnosti jednání). U trestných činů s následkem smrti patří k základním úkonům také pitva, kterou vykoná forenzní lékař, přičleněný k vyšetřovacímu soudu. Analýzy tělních tekutin, daktyloskopii, zkoumání dokladů atd. provádí tzv. vědecká policie, která je složkou justiční policie. Vyšetřovací spis kompletuje vyšetřující soudce. Vyšetřující soudci a policisté jsou ve veřejných listinách většinou označeni jen identifikačními čísly. Další zvláštností poměrů je bezplatnost trestního řízení, bohatě vyvážená nutností jednat s vyšetřovacím soudem i dalšími orgány pouze prostřednictvím advokáta. S občanem jako takovým se soud vůbec nebaví. Při veřejném líčení advokát obhajoby nepředkládá věc soudu bezprostředně, ale prostřednictvím obstaravatele, což je státní úředník, ve španělštině označený pro nás matoucím názvem „procurador“. Označení je odvozeno od slovesa „procurar=opatřit, obstarat“ a nemá obsahově nic společného s nám známým označením „prokurátor“. Nemajetní Španělé mají ovšem možnost obstarat si bezplatnou právní pomoc advokáta, přiděleného Kolegiem advokátů, které má pro tento účel u soudu zvláštní kancelář. Poslední zvláštností je jazyk, jímž se soudy vyjadřují. Používá se v něm archaických gramatických tvarů, které neumí všichni Španělé aktivně používat a někteří jim nerozumí ani pasivně. Advokát tak plní občas úlohu tlumočníka a překladatele ze „soudní“ do hovorové španělštiny.

Příběh, jehož prostřednictvím jsem se seznámil se zvláštnostmi španělského trestního řízení, se odehrál na podzim r. 2004. Z ČR tehdy uprchl mladík, údajně vyléčený narkoman, kterému se nechtělo podrobit se ústavnímu psychiatrickému vyšetření. Přes Francii se neznámým způsobem dostal až do Valencie. Žil zde asi tři měsíce. Občas zatelefonoval z pouličního automatu matce, ale nesvěřoval se, kde bydlí, s kým se stýká, čím se živí. Jeho matka se domnívá, že žebral. V září 2004 se náhle odmlčel a v listopadu dostala jeho matka zprávu, že ve Valencii náhle zemřel. Vyvstala jí starost o zpopelnění, převoz urny do ČR, zřízení pomníčku. Dostala výtah z vyšetřovacího spisu, jehož součástí byl popis okolností smrti a zkrácený pitevní protokol.

Z dodaných dokumentů se dověděla, že syn zemřel za velmi podivných okolností. Místní pořádková policie byla telefonicky upozorněna několika návštěvníky výše zmíněného parku současně, že v něm pobíhá nahý mladík, který se chová nějak podivně. Policejní hlídka skutečně na místě našla zmateně pobíhajícího naháče, který působil vyděšeným dojmem, měl zvýšenou teplotu, občas něco mumlal nesrozumitelným jazykem, vyzvracel nahnědlou tekutinu a nakonec upadl do křečí, při nichž se válel po zemi. Policisté jej zvedli a snažili se, aby se neporanil. Vytrhl se jim, uběhl několik kroků a upadl. Přivolaný lékař záchranné služby po neúspěšných resuscitačních pokusech konstatoval smrt. Tělo neneslo stopy násilí ani vpichy. V okolí se nenašly žádné osobní věci ani doklady zesnulého. Policisté jej podle vzhledu považovali za jednoho z mnoha tisíc marockých ilegálních přistěhovalců, jež v podobných případech nikdo nepostrádá. Při pitvě se zjistilo, že bezprostřední příčinou smrti byl masivní infarkt myokardu, srdce bylo abnormálně velké, játra devastovaná. Analýzou tělních tekutin nebyly zjištěny stopy běžných psychotropních látek. Vzorky tekutin se uchovávají pro potřeby podrobnějšího vyšetřování tři měsíce, ale pro nezájem vyšetřujících orgánů nebylo využito možnosti hledat méně běžné látky. Policie neměla k disposici srovnávací fotografie, proto tehdy nemohla vědět, že barva pleti a odulost tváře zesnulého nebyla přirozená. Vyšetřující soudkyně rozhodla, že se věc nebude vyšetřovat jako podezření na trestný čin, protože příčina smrti byla přirozená a tělo neneslo znaky násilí. Neidentifikovaná mrtvola putovala do lednice soudní prosektury. Později se podařila daktyloskopická identifikace zesnulého, což umožnilo informování matky.

Matka zesnulého byla s postupem valencijské policie nespokojena. Upnula se na myšlenku, že smrt nebyla přirozená. Věděla, že její syn by se nikdy nesvlékl na veřejnosti do naha. Syn se krátce před odjezdem podrobil komplexnímu lékařskému vyšetření a patologické změny organismu, zjištěné při pitvě, podle jejího mínění nebyly zjištěny. Jeho stav bezprostředně před smrtí byl podle jejího názoru takový, že se do něho sám nemohl přivést. Trvala proto na tom, že policie měla pátrat, jak a odkud se syn dostal na místo smrti a co ho přivedlo do stavu nepříčetnosti, v němž ho nalezla policie, příp. co bylo spouštěcím mechanismem infarktu.

Z poznatků z místa činu jí dávám za pravdu, že jeho přítomnost na místě smrti nemohla být náhodná ani dobrovolná. Nemohl se tam dostat jinak než v autě, z něhož byl poblíž místa smrti vyhozen. Také jeho momentální zdravotní stav nemohl být bezpříčinný. Podle popisu jeho chování ve vyšetřovacím spisu a vyprávění policisty, který byl přítomen na místě v okamžiku skonu usuzuji, že se mohlo jednat o intoxikaci méně běžnou toxickou látkou, která nebyla při rutinním testu zjištěna. Vše nasvědčuje tomu, že mladík byl dopraven na místo skonu někým, kdo se ho potřeboval zbavit. Do osudného stavu se mohl dostat sám nebo mu někdo pomohl. Podezření na trestný čin je důvodné, byť se možná jednalo jen o neposkytnutí pomoci. Ovšem najít ve velkoměstě, plném bezdomovců, ilegálních přistěhovalců a jiných asociálních živlů stopy po nahém mladíkovi neznámé identity, je srovnatelné s pověstným hledáním špendlíku v kupě sena. Hledání by bylo namáhavé a asi by nevedlo k výsledku, o zesnulého se nikdo nezajímal a nehrozilo, že by tomu mohlo být jinak, proto vyšetřující soudkyně uložila věc „k ledu“ a žádné pátrání neproběhlo.

Matka zesnulého se s postupem španělských orgánů nesmířila. Propadla posedlosti představou, že musí dosáhnout vyšetření příčin smrti svého syna. Prostřednictvím madridského konzulátu začala zaplavovat valencijský vyšetřovací soud stížnostmi a omílala je tak dlouho, až bylo nařízeno pátrání po jediném z více přítomných svědků, jehož policie identifikovala. Svědek se mezitím odstěhoval a také byly zlikvidovány uložené vzorky tekutin. Tok bezvýsledných stížností pak pokračoval ještě téměř rok. Když nešťastná žena narazila na mne, zahájil jsem vyjednávání s orgány činnými v trestním řízení. Z počátku to šlo ztuha, odpovědí bylo mlčení. Ochotu jevily madridské orgány, ale po předání zprávy do Valencie vše utichlo. Známý španělský advokát se mi smál a tvrdil, že hradbu mlčení vyšetřovacího soudu neprolomím, a bez souhlasu soudu se mnou nebude jednat policie. Mýlil se. Nakonec jsme během krátkého pobytu ve Valencii mluvili se všemi: s příslušníkem pořádkové policie, který zasahoval na místě, s jeho nadřízeným velitelem místního oddělení, s detektivem ze zemské mordparty, který případ převzal od hlídky, forenzním lékařem, vyšetřující soudkyní a nakonec i se státním zástupcem, kterého si zoufalá soudkyně přivolala na pomoc, když jsme se za účelem podání stížnosti začali dožadovat vydání usnesení o odložení věci. Policisté byli skvělí. Všichni se chovali k strádající matce s ohleduplností, odpovídající španělskému kavalírství. Ošklivý zážitek nám připravila soudkyně. Na výhrady k neúplnosti pitevního protokolu odpověděla, že máme možnost navštívit forenzního lékaře a vyžádat si nahlédnutí do úplného spisu. Když jsme odcházeli po neúspěšném jednání a tázali jsme se, kde forenzního lékaře najdeme, sdělila nám, že je již půl roku nemocen, neb pod vlivem výkonu povolání trpí depresemi. Nenechali jsme se odradit. Když jsme zjistili, že pracoviště forenzních lékařů se nachází v protějším vchodu do budovy, vstoupili jsme. Lékaře jsme samozřejmě našli. Choval se k nám velmi zdvořile a soudkyni kryl, jak se dalo: tvrdil, že nemocen skutečně byl, ovšem jen dva dny v minulém týdnu. Když došlo na předložení úplného protokolu, sdělil, že k tomu musí mít souhlas soudkyně. Po novém dlouhém dohadování s ní jsme nakonec odešli s nepořízenou.

Následně Kolegium advokátů přidělilo matce zesnulého advokátku bezplatné právní pomoci. Ta dostala od vyšetřujícího soudu usnesení o odložení případu, které napadla žalobou. Dvoustupňové soudní řízení se pak táhlo přibližně tři čtvrtě roku a skončilo záporným výsledkem: soudy shledaly, že rozhodnutí vyšetřujícího soudu bylo správné, neboť příčina smrti byla přirozená a tělo neneslo stopy násilí. Pochybnosti stěžovatelky se měly vztahovat k části života zesnulého, která jeho skonu předcházela a neměla prokazatelný přímý vztah k příčině smrti. S těmito závěry bych mohl polemizovat, ale bylo by to zbytečné: na případné použití mimořádných opravných prostředků se mandát přidělené advokátky nevztahoval a matka nemá na zaplacení španělského advokáta peníze. Rozhodnutí je odstrašující ukázkou uplatnění pozitivistického přístupu k právu. Po věcné stránce se ovšem španělským orgánům nedivím, že se z případu vyvlékly. Pochybuji, že by se jej podařilo objasnit, kdyby se jeho vyšetřováním začaly zabývat hned v den mladíkova skonu. Vyšetřovací úkony, které si matka vynutila asi po třech měsících po jeho smrti, již vedly úplně do ztracena. Hledat stopy po roce by bylo zřejmě zcela beznadějné.

Za zmínku stojí chování španělských médií. Snažil jsem se případ medializovat v naději, že se snad přihlásí někdo, kdo nešťastného mladíka znal. Příběh zaujal dva významné regionální deníky, které uveřejnily před naším příjezdem i během našeho pobytu články i s fotografiemi zesnulého a jeho matky. Regionální televize natočila reportáž, kterou pak zřejmě neodvysílala. Žádné svědectví jsme nezískali.

Z příběhu nelze vyvodit obecné závěry, poněvadž je ojedinělý. Zdá se však, že nepodporuje domněnku, že změna struktury řízení orgánů činných v trestním řízení povede automaticky k zvýšení úrovně vyšetřování. Dokonce si myslím, že naše kriminální policie, působící v podmínkách „konzervativní“ řídící struktury orgánů činných v trestním řízení, by od případu tak rychle neutekla, i kdyby k němu došlo za stejně nepříznivých podmínek.


( Celá tisková zpráva | Informační e-mailVytisknout článek | Zdroj: Zdeněk Jemelík )

  Kontakt
Korespondenční adresa:
P.O.Box 383, 111 21 Praha 1

Pobočka Šumperk:
P.O.BOX 103, Šumperk 1

SpolekSalamoun(a)SpolekSalamoun.com

Statutární orgán:
předseda spolku - John Bok

Korunový účet:
č.ú.: 170718584/0300

IČO:63837714

Registrace
Ministerstvem vnitra ČR:
II./S-OS/1-25819/94-R

Administrátor:
Johanne - Angel D'Shadow,
Václav Peričevič

  Soud s Johnem Bokem

  VYŠLA NÁM KNIHA
Lecba Bokem

Vyšla nám kniha......

  Měsíčník TRESTNÍ PRÁVO

mesicnik Trestni pravo

Spolek Šalamoun se stal pravidelným přispěvatelem měsíčníku Trestní právo. Má v něm pravidelnou rubriku Pohled odjinud, do které píše různé úvahy o justici z vlastního pohledu.

mesicnik Trestni pravo

Náhled článku Spolku Šalamoun v měsíčníku Trestní právo.