Spolek Šalamoun

  Hlavní menu

  Národní knihovna


  LN o J.Bokovi


  Zákony v elektronické podobě

  Státní zastupitelství ČR

  Přehled soudců a soudů ČR

  Soudy ČR na Internetu

  Potřebujete advokáta?

téma
* PŘÍBĚH DAVIDA LOUPEŽNÍKA
  Vydáno dne 26. 04. 2007 (1452 přečtení)

Martin Stín: Konec trápení Davida Loupežníka?
Vyšlo na Politikonu 26.4.2007 jako 157.sloupek
martin.stin@seznam.cz

Veřejnost matně tuší, že je rozdíl mezi evropským kontinentálním právem na straně jedné a anglosaským na straně druhé. Představu si vytváří nejspíš podle krimi filmů, v nichž se zájmem sleduje řízení před porotními soudy, pojatá jako napínavá divadelní představení. Rozdíly jsou ale podstatnější a některé z nich se dotýkají až životních zájmů účastníků trestního řízení. Například značně odlišný proti anglosaským zvyklostem je způsob rozhodování o vině. U nás rozhoduje soud na základě důkazů, předložených žalobcem a obhajobou. Občas je prakticky rozhodnuto již podáním obžaloby. I když těžší případy soudí v první instanci senáty s občanskými přísedícími, rozhodující úlohu má vždy profesionální soudce, jehož argumentaci se přísedící obvykle přizpůsobí. Soudce je jen člověk, i když je vzdělaný a zkušený, proto je omylný. Náprava jeho omylů opravnými prostředky je zdlouhavá a občas úplně selže. Anglosaské trestní právo procesní má již v prvoinstančním řízení pojistku proti omylnosti jednotlivce: o vině rozhodují občanské poroty, sestavené pro každý případ zvlášť, na soudu zcela nezávislé. Soudce pak ukládá trest.

Dalším rozdílem je vztah k recidivě. Naše praxe je taková, že recidivista je často shledán vinným, sotva vstoupí do soudní síně. Znám případ zvrhlého soudce, který měl tak velký zájem na odsouzení obžalovaného, že mu přičetl k tíži dávno zahlazené odsouzení k nepatrnému podmíněnému trestu za bezvýznamný skutek, který se stal před více než deseti lety, krátce po plnoletosti pachatele. Naproti tomu poroty nesmí o trestní minulosti obžalovaného nic vědět, aby nebyly sváděny k souzení „za charakter“, když přípustné je pouze soudit „za skutek“. Nejen naši soudci, ale ještě více policisté a státní zástupci propadají často pokušení použít recidivu jako náhražku za chybějící důkazy o vině.

Uvědomil jsem si to, když jsem nedávno sledoval závěrečnou část hlavního líčení ve věci obžalovaného, jehož identitu skryji za alias David Loupežník. Ve věku 27 let stál po páté před soudem. Ač pochází ze spořádané rodiny, která jeho výchově věnovala patřičnou péči a obklopuje ho láskou a pozorností, ač neprojevuje asociální sklony, je abstinent a není závislý na drogách, a jako úspěšný podnikatel je finančně zabezpečený, vyslechl si první rozsudek již jako dvacetiletý. Tehdy měli se společníkem vykrást auto a způsobit při tom škodu pod dva tisíce Kč. Při údajné loupeži se měl zmocnit bezcenných věcí, které nepotřeboval, a kdyby je chtěl, při své výdělečné schopnosti si je mohl bez rozmýšlení koupit. Pak již to šlo rychle: vazebně vyšetřované loupežné přepadení, vydírání se zbraní v ruce, křivé obvinění policisty a nakonec další loupežné přepadení. Prvním odsouzením mu byl jakoby vypálen cejch na čelo a policisté měli při každém setkání s ním od počátku jasno: je to darebák. Měl navíc smůlu: dráždil své vrstevníky z policejních služeben v okolí jak svou podnikatelskou úspěšností, tak suverénním vystupováním. Zdá se, že policisté si na něho vypěstovali alergii. Ještě dříve, než došlo k prvnímu loupežnému přepadení, jim stálo za námahu zaznamenávat si průjezdy jeho auta jejich obvodem, ač v té době nebyl trestně stíhán. Často jej zastavovali a pokutovali i pod smyšlenými záminkami. Nestandardní zacházení s ním se vystupňovalo po skončení vazebního vyšetřování. Z vazby si přinesl vzpomínku na špatné zacházení při výsleších a doživotní následky na zdraví po zanedbané léčbě triviálního onemocnění, jež ho přivedly do invalidního stavu. Zážitky z vazby a vyšetřování u něj vyvolaly syndrom strachu z vazby a policistů, který se projevuje panikou při každém běžném styku s nimi. Na druhé straně policisté s ním nejednají právě něžně. Jeden z mnoha případů nestandardního nakládání s ním popsal před soudem jako svědek obhajoby v řízení kvůli křivému obvinění policisty příslušník Inspekce ministra vnitra, který se nechtěně stal svědkem jednoho z četných konfliktů Davida Loupežníka s policisty. Soud svědectví vyloučil jako nesouvisející s věcí. To nic nemění na skutečnosti, že jeho obsah je povážlivý.

Na základě znalosti jeho trestních spisů jsem přesvědčen, že David Loupežník nespáchal žádný z trestných činů, za které byl odsouzen. První odsouzení bylo výsledkem nešťastné souhry náhod a neúčinně vedené obhajoby, ty další jsou projevem subjektivního postoje příslušníků orgánů činných v trestním řízení k obžalovanému, který je recidivista a dráždí svým suverénním vystupováním.

Poslední trestní případ Davida Loupežníka, jímž jsem toto vyprávění otevřel, je zajímavý ještě z dalších důvodů. Sám příběh není úplně běžný. Točí se kolem prodejny, která byla v rozpětí několika málo let přepadena třikrát. Šňůře útoků učinil konec její majitel tím, že při třetím přepadení zastřelil oba lupiče. Všechna přepadení proběhla podle velmi podobných scénářů. Určitý detail z průběhu prvního a druhého přepadení se opakuje, nelze proto vyloučit, že je spáchali stejní nenechavci. David Loupežník byl obviněn již z účasti na prvním přepadení. Strávil kvůli tomu několik měsíců ve vazbě, kde vážně onemocněl. O následcích jsem se zmínil výše. Účast mu nebyla prokázána. Byl ale nakonec odsouzen za podílnictví, protože jako majitel bazaru koupil levně notebooky, jež pocházely z loupeže. Soud „uvěřil“, že o jejich kriminálním původu jistě věděl. Podle logiky soudu by patřili za mříže všichni majitelé bazarů a zastaváren. K druhému loupežnému přepadení došlo na podzim r.2000, asi za čtyři měsíce po propuštění Davida Loupežníka z vazby. Policisté ho z neznámých důvodů vytipovali jako možného pachatele a sdělili mu obvinění. Opět na něj uvalili vazbu, ale tentokrát jej za pár dní propustil soudce, jemuž se případ zdál podivný. Za Davidova spolupachatele vybrali Ukrajince, kterého se jim pak nikdy nepodařilo dostihnout. Nakonec se zjistilo, že v době přepadení se již nezdržoval na našem území. Vyšetřování proti Davidovi trvalo přibližně rok. Pak se dlouho nic nedělo. Státní zastupitelství potřebovalo celé čtyři roky, aby přišlo na nápad, že by věc nedosažitelného Ukrajince mohlo vyloučit do samostatného řízení. Teprve tím bylo umožněno, aby byla v červnu r. 2005 podána žaloba. V té době vyvrcholily Davidovy konflikty s policií. Podal pak trestní oznámení na policistu, který ho údajně šikanoval zastavováním jeho vozidla pod různými záminkami. Oznámil příslušnému policejnímu orgánu, že ho policista pokutoval, ale nedal mu pokutový blok. Jeho oznámení bylo odloženo jako nedůvodné a policista na něj podal trestní oznámení pro křivé obvinění. Davidovi Loupežníkovi to vše vyneslo navýšení souhrnného trestu o šest měsíců a prodloužení zkušební lhůty o rok. Uznejte: takové věci se hned tak každému nestávají.

Případ je ale zajímavý hlavně jako důkaz pro tvrzení, že za velkou částí justičních přehmatů se skrývá mizerná práce orgánů činných v přípravném řízení, které ztěžují soudu správnou orientaci ve skutkové podstatě neúplným, věcně nesprávným až zavádějícím dokazováním, případně předložením procesně nepoužitelných nebo dokonce zmanipulovaných důkazů. Soudce, který není tvrdý na státního zástupce, nevrátí věc k došetření a snaží se napravit vady přípravného řízení dokazováním přímo před soudem, má značně ztíženou úlohu. V bahně zmatečných důkazů-nedůkazů se domáhá pravdy jen s nesmírnými obtížemi a snadno dospěje k mylným závěrům.

Důkazní situace případu Davida Loupežníka byla neutěšená bezprostředně po skončení přípravného řízení. Svědecké popisy pachatelů byly plné rozporů. Např. zatímco majitel prodejny a jeho zaměstnanec, kteří byli přímo vystaveni útoku pachatelů, popisovali oblečení tmavých barev, dva ze svědků z okolí prodejny uvedli, že jeden z prchajících měl červenou mikinu. Svědci se neshodli, zda měli čepici oba pachatelé, či jen jeden, a to který. Majitel prodejny uvedl, že útočník, s kterým zápasil, měl čepici, ale současně udal barvu jeho vlasů a věděl, že je měl vystříhané (pod čepicí!) „do ostrůvku“. Hlavně jej však popsal jako muže vysoké postavy, jenž ho převyšoval asi o 20-25 cm. Mezi ním a Davidem Loupežníkem je ale výškový rozdíl pouhé tři centimetry. Jeden ze svědků popsal prchajícího lupiče, zjevově shodného s popisem, udaným majitelem prodejny a uvedl, že byl podobný na Davida Loupežníka, ale vyšší než on. Později při rekognici jednoznačně odmítl ztotožnit Davida Loupežníka s prchajícím zločincem. Jeho svědectví ale zapadlo, protože shodou náhod byl odsouzen. Majitel prodejny dále tvrdil, že ho měl lupič mlátit pažbou pistole do hlavy a způsobit mu krvácení. Krev se skutečně na udaném místě na podlaze našla, ale její krevní skupina nebyla zjištěna (!). Mimo to David trpí od dětství idiosynkrazií na krev, takže by za uvedeného průběhu napadení majitele prodejny patrně omdlel a policie by si jej vyzvedla přímo na místě činu. Při provádění rekognic byl porušen zákonem stanovený postup, takže jsou procesně nepoužitelné a zejména jejich výsledky jsou tak rozporné, že na jejich základě nelze ustanovit Davida Loupežníka jako pachatele. Usvědčujícím důkazem měla být pachová stopa na tašce pachatelů a na čepici, vylovené z kaluže a před očicháním psem uměle vysušené. V trestním spisu ale nebyl založen protokol o sejmutí otisku pachové stopy podezřelému, ač státní zástupkyně měla na jeho obstarání k dispozici plné čtyři roky. David Loupežník ostatně před soudem uvedl, že mu nebyla snímána pachová stopa. Až na výzvu obhájce založila státní zástupkyně do spisu kopii protokolu, na které – jaká náhoda! – chyběl Davidův podpis. Na vnitřní straně čepice, která měla patřit Davidovi, byla nalezena zaschlá kapka krve, jejíž krevní skupina se s jeho vlastní neshodovala. Výslechy svědků po více než pěti letech od činu nevnesly do věci jasno, neboť si již na událost vzpomínali jen matně. Pouze poškozený majitel vyloupené prodejny setrval na názoru, že David Loupežník je pachatelem.

Dokazování bylo nakonec zpochybněno nečekaným zásahem policie do řízení : až po odvolacím řízení s omluvou založila do spisu dokumentaci o nalezených otiscích prstů a stopy po obuvi, jež rozhodně nebyly Davidovy. Důkazní situace se mírně vychýlila ve prospěch obžalovaného.

Sledujíce pečlivost, s kterou předseda senátu prováděl dokazování, očekávali jsme od počátku zprošťující rozsudek. Když pak uznal Davida Loupežníka vinným a uložil mu trest odnětí svobody v trvání tří a půl roku, byli jsme nepříjemně zaskočeni. Davidova drobná maminka se v soudní síni skácela. Po odvolacím řízení se věc vrátila soudu prvního stupně k novému projednání. V dalším řízení byl David Loupežník při téměř nezměněné důkazní situaci zproštěn obvinění. Rozsudek není dosud pravomocný. Státní zástupce se proti němu odvolal, obhájce si ponechal lhůtu na rozmyšlenou. Avšak shoda závěrečné řeči obhájce, nabídky společenské záruky spolku Šalamoun a odůvodnění rozsudku jsou tak výrazné, že zvrácení výsledků prvoinstančního rozsudku je zcela nepravděpodobné.


( Celá tisková zpráva | Informační e-mailVytisknout článek | Zdroj: martin.stin@seznam.cz )

  Kontakt
Korespondenční adresa:
P.O.Box 383, 111 21 Praha 1

Pobočka Šumperk:
P.O.BOX 103, Šumperk 1

SpolekSalamoun(a)SpolekSalamoun.com

Statutární orgán:
předseda spolku - John Bok

Korunový účet:
č.ú.: 170718584/0300

IČO:63837714

Registrace
Ministerstvem vnitra ČR:
II./S-OS/1-25819/94-R

Administrátor:
Johanne - Angel D'Shadow,
Václav Peričevič

  Soud s Johnem Bokem

  VYŠLA NÁM KNIHA
Lecba Bokem

Vyšla nám kniha......

  Měsíčník TRESTNÍ PRÁVO

mesicnik Trestni pravo

Spolek Šalamoun se stal pravidelným přispěvatelem měsíčníku Trestní právo. Má v něm pravidelnou rubriku Pohled odjinud, do které píše různé úvahy o justici z vlastního pohledu.

mesicnik Trestni pravo

Náhled článku Spolku Šalamoun v měsíčníku Trestní právo.