Spolek Šalamoun

  Hlavní menu

  Národní knihovna


  LN o J.Bokovi


  Zákony v elektronické podobě

  Státní zastupitelství ČR

  Přehled soudců a soudů ČR

  Soudy ČR na Internetu

  Potřebujete advokáta?

téma
* PAN PREZIDENT NEUDĚLIL MILOST...
  Vydáno dne 20. 07. 2007 (1440 přečtení)

Martin Stín: Pan prezident neudělil milost…
Vyšlo na Politikonu 19.7.2007 jako 169. sloupek
martin.stin@seznam.cz

Aby bylo jasno: vyjadřuji-li pochybnost nad jedním z mnoha prvků Klausova způsobu výkonu úřadu prezidenta republiky, nepřipojuji se k jeho odpůrcům, kteří se již nyní zabývají opatřeními, jimiž by zabránili jeho dalšímu zvolení. Jednoznačně si přeji, aby byl Václav Klaus mým prezidentem i v dalším volebním období. Nebrání mi to ale v kritickém pohledu na jeho působení v jednotlivostech.

K následující úvaze mě přiměla zpráva o udělení milosti Alexandru Bosnayovi, jenž nese nepřímou odpovědnost za zmaření lidského života a další škody, a trestného činu se patrně dopustil pod vlivem alkoholu a drog. Václav Klaus mu prominul třicet z třiceti šesti měsíců trestu odnětí svobody. Nekritizuji to: je to jeho právo. Ostatně ani neznám v úplnosti prezidentovy úvahy, jež ho k rozhodnutí přivedly. Pouze upozorňuji, že se tento případ vychyluje z jeho běžné praxe udílení spíše malých úlev z krátkých trestů za nezávažné trestné činy. Většina takto omilostněných by neudělením milosti příliš neutrpěla. Naproti tomu znám případ staré ženy, která by patrně zemřela ve vězení, kdyby jí pan prezident neprominul dva roky odnětí svobody: takovou milost hodnotím jako skutečně velkorysý, ušlechtilý skutek. Pokud se budu zabývat jen zkrácením trestu odnětí svobody, v řadě Václavem Klausem udělených milostí převládá zkrácení trestu o několik málo měsíců. Až dosud se vždy jednalo o případy, u nichž se dalo počítat s tím, že udělení milosti nevyvolá vášnivé diskuse veřejnosti a nepopudí soudcovskou lobby. Milost pro Alexandra Bosnaye je patrně první, která by mohla vyvolat pohoršení: trochu připomíná známou Havlovu milost lékaři, jenž řídil v opilosti a zabil člověka.

Václav Klaus kritizoval svého předchůdce za příliš štědré a neuvážené udílení milostí a zavázal se, že za jeho působení „jich bude jako šafránu“. Není mi dodnes jasné, proč před volbou prezidenta Stanislav Gross a jiní politici tolik útočili na Václava Havla před koncem jeho mandátu kvůli jeho přístupu k agendě milostí a ještě méně rozumím tomu, proč právě tato drobnost se stala prubířským kamenem vhodnosti uchazeče o úřad prezidenta pro všechny poslanecké kluby. Chápu Václava Klause, že nebojoval proti této davové hysterii a stejně jako ostatní uchazeči přislíbil šetření milostmi. Byla to poměrně malá úlitba za zvolení, kterou platili všichni kandidáti. Velikost „špetky šafránu“ ovšem není exaktně stanovena a je pouze věcí úvahy pana prezidenta, jak si ji nastaví. Měl by ji určit přiměřeně společenské potřebě. Ta je podle mého soudu tak velká, že ideální „špetka šafránu“ by měla být proti té současné nejméně dvojnásobná. Václav Klaus její velikost omezuje tím, že na rozdíl od svého předchůdce neuděluje abolice, což je v pořádku, ale navíc odmítá napravovat pochybení justice, i když ví, že k nim dochází. Pan prezident je velmi dobře informován o stavu justice, o četnosti justičních přehmatů a zcela jistě si uvědomuje, že mezi tisíci odmítnutých žádostí jsou desítky od žadatelů, kteří skutečně utrpěli křivdu. Přesto se drží plnění vynuceného slibu. Dokonce jen neochotně a v ojedinělých případech povoluje cestou milosti odklad nástupu trestu nebo jeho přerušení, ač v takovém případě nenapravuje rozhodnutí soudu o vině a trestu. Pro srovnání: Gustáv Husák udělil v letech 1987-9 průměrně 1.811 milostí ročně, kritizovaný Václav Havel v letech 1990-2002 jen 150, Václav Klaus v letech 2003-6 pouhých 35. Stojí za zmínku, že Václav Klaus vyhověl několika žádostem o milost, jež odmítl domněle „marnotratný“ Václav Havel.

Neznepokojuje mě proto tolik udělení milosti Alexandru Bosnayovi, jež měřeno očima kritiků milostí Václava Havla by zasluhovalo zařazení do kategorie „podivných milostí“, jako okolnost, že prezident se v právu na udělování milostí sám dobrovolně omezil a na omezení lpí s úzkostlivostí, která podstatně snižuje smysl existence tohoto nástroje. Jsem totiž přesvědčen, že kdo má moc-právo činit dobrodiní, má mravní povinnost své moci užívat přiměřeně skutečným potřebám. Totéž platí přiměřeně i pro ministra spravedlnosti, který má právo, nikoli povinnost, podávat stížnosti pro porušení zákona a snaží se je využívat co nejméně. Pro používání obou nástrojů jsou také důvody, vyplývající z povahy státu jako smlouvy mezi státní mocí a občany: nedokáže-li stát zabránit justičním přehmatům, musí mít nástroje, jimiž aspoň ty nejviditelnější napraví.

Znám jen zlomek žádostí o milost, jež pan prezident zamítl. Nicméně jsem si jist, že mezi těmi, u nichž by vyhovění bylo napravením justičního přehmatu, je zcela určitě několik, jimž mohl vyhovět z humanitárních důvodů, ale neudělal to právě z obav, aby nemohl být viněn ze zásahu do nezávislosti soudu. Např. 58letá ods. J.J. má za sebou počestný život a celoživotní bezúhonnou kariéru, na jejímž konci se stala obětí komplotu a skončila ve vězení. Údajným trestným jednáním nezískala žádný prospěch. Jako jedna z mnoha nespravedlivě odsouzených nedokázala duševně se vyrovnat se zlým osudem a přežívá s pomocí psychiatra. Pravděpodobně by se podařilo její odsouzení v dalším řízení zvrátit, ale odsouzená odmítá jít touto cestou, protože nechce znova prožívat psychický tlak z účasti při vyšetřování a soudním jednání. Šedesátku zjevně „oslaví“ ve vězení. S žádostí o milost neuspěla stejně jako Z.V., jehož policie před 14 lety zaměnila za pravého pachatele, a který má v současné době nastoupit trest v situaci, kdy si právě založil rodinu a stal se otcem dítěte. V obou případech by milost měla povahu aktu lidskosti a soucitu.

Ve vězení jsou také odsouzení, kteří mají naději na nápravu soudních rozhodnutí cestou mimořádných opravných prostředků. Je kruté, že musí na spravedlnost čekat za mřížemi, a to někdy hodně dlouho. Pan prezident by mohl zmírnit jejich utrpení přerušením výkonu trestu, ale dělá to velice zřídka, byť tím odsouzené neodnímá moci soudní. Např. v médiích často zmiňovaná ods. Adéla Rajdlová čeká od září r.2006 na rozhodnutí Ústavního soudu ČR o stížnosti proti usnesení Vrchního soudu v Praze z 24. ledna 2006. Čeká také na projednání návrhu z prosince r.2006 na povolení obnovy procesu, o němž soud nemůže jednat, protože nemá k disposici trestní spis, nacházející se nyní u Ústavního soudu ČR. Naději na konečný úspěch má dosti slušnou, protože sám prvoinstanční soudce, jenž se její věcí zabývá od samého počátku, opakovaně veřejně kritizoval uložení nepodmíněného trestu odvolacím soudem jako nesmyslné ( důkaz k slyšení na www.spoleksalamoun.com). Také v jejím případě mohl pan prezident ulehčit její osud přerušením výkonu trestu, ale žádostem opakovaně nevyhověl.

Jaká je cena lidského života pro špatné soudce, kteří s lehkou myslí posílají za mříže někdy i zcela nevinné lidi, a dostanou-li příležitost, všemi dostupnými prostředky pak brání nápravě svých špatných rozhodnutí ? Má iluze neomylnosti soudce větší cenu než spravedlnost ? A jakou cenu má lidský život pro prezidenta, jenž má v ruce nástroj, jímž by mohl mírnit lidské utrpení, ale omezuje se v jeho užívání více než je nezbytné? A konečně jakou cenu má lidský život pro zákonodárce, kteří vydírali prezidentské kandidáty uplatňováním požadavku na omezení užívání práva milosti ? Předpokládám, že žádný z poslanců a senátorů, kteří takto jednali, nebyl nikdy ve věznici ani jako návštěvník, nemá představu o četnosti justičních přehmatů ani o tragických dopadech nespravedlivého odsouzení do životů odsouzených a jejich rodin. Proto s takovou snadností formulovali prezidentským kandidátům požadavek, na který nyní doplácí zbytečným utrpením několik desítek občanů ročně.

Chápu, že necelých 17 tisíc vězňů ve výkonu trestu a dalších šest tisíc odsouzených, kteří nenastoupili z jakýchkoli důvodů do vězení, je z hlediska vlivu na volební výsledek v parlamentních volbách bezvýznamná skupina, která nestojí za pozornost politiků. Několik desítek nebo set nespravedlivě odsouzených mezi nimi je pak vůbec pod jejich rozlišovací schopností. Jako sociální skupina ani jako jednotlivci nemohou ovlivnit postavení prezidenta republiky ani volitelnost prezidentských kandidátů. Přesto jejich prostá existence je bez ohledu na jejich zanedbatelný počet skvrnou na kvalitě právního prostředí České republiky. Je proto vhodné použít jakýchkoli prostředků, aby se jejich počet snížil. Samozřejmě na prvém místě jsou systémová opatření k zlepšení kvality trestního řízení, ale kvůli tomu se nelze zříci povinnosti nápravy již spáchaných křivd. Milost prezidenta republiky je jedním z důležitých nástrojů, jež jsou určeny k tomuto úkolu. Pan prezident i zákonodárci by se proto k ní neměli stavět jako k pečlivě tajené neřesti.


( Celá tisková zpráva | Informační e-mailVytisknout článek | Zdroj: Martin Stín, Praha )

  Kontakt
Korespondenční adresa:
P.O.Box 383, 111 21 Praha 1

Pobočka Šumperk:
P.O.BOX 103, Šumperk 1

SpolekSalamoun(a)SpolekSalamoun.com

Statutární orgán:
předseda spolku - John Bok

Korunový účet:
č.ú.: 170718584/0300

IČO:63837714

Registrace
Ministerstvem vnitra ČR:
II./S-OS/1-25819/94-R

Administrátor:
Johanne - Angel D'Shadow,
Václav Peričevič

  Soud s Johnem Bokem

  VYŠLA NÁM KNIHA
Lecba Bokem

Vyšla nám kniha......

  Měsíčník TRESTNÍ PRÁVO

mesicnik Trestni pravo

Spolek Šalamoun se stal pravidelným přispěvatelem měsíčníku Trestní právo. Má v něm pravidelnou rubriku Pohled odjinud, do které píše různé úvahy o justici z vlastního pohledu.

mesicnik Trestni pravo

Náhled článku Spolku Šalamoun v měsíčníku Trestní právo.