Spolek Šalamoun

  Hlavní menu

  Národní knihovna


  LN o J.Bokovi


  Zákony v elektronické podobě

  Státní zastupitelství ČR

  Přehled soudců a soudů ČR

  Soudy ČR na Internetu

  Potřebujete advokáta?

téma
* DICHTUNG UND WAHRHEIT V TRESTNÍM ŘÍZENÍ
  Vydáno dne 20. 08. 2007 (1816 přečtení)

DICHTUNG UND WAHRHEIT V TRESTNÍM ŘÍZENÍ
Zdeněk Jemelík, člen občanského sdružení Šalamoun
Vyšlo 20.8.2007 na Vulgo (http://www.vulgo.net/)
zdenek.jemelik@spoleksalamoun.com

Příběh č.1 – Rostislav Roztočil

Příběh č. 2 – Erguen Yekta Uzunoglu

Příběh č.3 – Jiří Čunek

Mezi skutečným životem a jeho zpodobením ve vyprávění je vždy určitý rozdíl. Platí to i v trestním řízení. Jeho účastníci téměř vždy vyprávějí své případy jinak, než je uvedeno v rozsudku, který se ovšem popisem skutkové podstaty k pravdě pouze přibližuje. U případů, jichž se z jakýchkoli důvodů zmocnili novináři, nebo k nimž se vyjadřují aktivisté z řad veřejnosti, může být dokonce skutkový podklad procesu východiskem pro rozvíjení příběhů, jež jsou někdy od holé skutečnosti značně vzdáleny. Tyto odvozené příběhy mohou být někdy dokonce zajímavější a důležitější než jejich základ.

Příběh č.1 – Rostislav Roztočil

Příkladem může být příběh Rostislava Roztočila, odsouzeného v r. 1985 v nepřítomnosti k vysokému trestu za loupežnou vraždu, které se měl dopustit počátkem r. 1975 na třicetipětiletém egyptském vědeckém aspirantovi. Odsouzený v r.1980 emigroval. Rakouský soud nevyhověl československé žádosti o vydání, protože obžalobu vyhodnotil jako nedostatečně doloženou. Německé orgány pak zamítly novou žádost o vydání v r. 1992, aniž by uznaly za nutné ho o řízení informovat. Rostislav Roztočil neznal svůj rozsudek a nevěděl, že na něj Krajský soud v Praze vydal v r. 1992 zatykač. Unikal trestu až do r. 2000, kdy byl při jedné z četných návštěv staré vlasti na hranicích zatčen a dodán do věznice. Z hlediska mezinárodněprávních závazků České republiky byl pak pět let protiprávně vězněn, nejdříve ve Valdicích, později v Plzni- Borech. Veřejnosti se připomněl v listopadu r.2005, kdy těsně před zahájením řízení o povolení obnovy procesu společně s vrahem Romanem Čabradou uprchl z vězení. Rázem se stal mediální hvězdou. Zájem o něj se pak znova oživil v prosinci r.2006, kdy byl obnoven jeho proces. Německý soud ho sice vydal k trestnímu stíhání do České republiky, ale naložil s ním jako s bezúhonným občanem, požívajícím dobré pověsti, jenž během dlouhého pobytu v SRN nikdy nevzbudil zájem policie: německé orgány Roztočila nezadržely a umožnily mu, aby se do Prahy vrátil jako svobodný člověk. Při návratu se opět dostal do ohniska zájmu médií. Naše orgány přebytkem velkorysosti netrpěly a v přítomnosti televizních kamer jej zadržely přímo na letištní ploše. Senát předsedkyně Oldřišky Rysové Krajského soudu v Praze na něj uvalil vazbu a opakovaně ji prodlužoval. Stížnosti proti uvalení vazby odmítal Vrchní soud v Praze senátem předsedkyně Jaroslavy Maternové tak dlouho, až Nejvyšší soud ČR na základě stížnosti spolku Šalamoun vyloučil paní předsedkyni ze všech úkonů v tomto řízení. Důvod námitky podjatosti byl prostý: soudkyně Maternová byla členkou senátu Nejvyššího soudu, který v r. 1985 poslal Roztočila na 24 let do vězení. Senát předsedy Martina Zelenky pak obžalovaného propustil 18. května z vazby. Další vývoj potvrdil nesmyslnost uvalení vazby: obžalovaný se neukryl ani neuprchl a dostavoval se bez potíží k soudu – a nakonec si vyslechl nový rozsudek, tentokrát na „pouhých“ třináct let. Rozsudek není dosud pravomocný, obžalovaný se proti němu odvolal.

V krátkém výseku z jeho životního příběhu, uvedeném v rozsudku, vystupuje Rostislav Roztočil jako hodně drsná postava. Taxikář, vekslák a muzikant, řídil se dobovou zásadou „kdo neokrádá stát, okrádá rodinu“ a dostával se do menších střetů se zákonem kvůli „škodám na majetku v socialistickém vlastnictví“. Jeho stolní společnost v kavárně tvořili veksláci, pasáci holek, prostitutky. Vraždu kvůli přesně nezjištěné částce peněz měl spáchat s dvěma pologramotnými kriminálníky mimořádně brutálním způsobem: Egypťana vyvezli v taxíku za Prahu, cestou ho zbili do krve a okradli, pak ho na mostě přes Labe ztloukli do bezvědomí, bezvládné tělo zatížili traverzou, zabalili do deky a hodili ještě žijícího do řeky. Zde se jeví jako neuvěřitelný surovec, jenž je schopen kvůli troše peněz úplně všeho.

Z vyprávění příbuzných, dobových přátel, blízkých žen a maminky jeho přítelkyně vystupuje úplně jiný člověk: spíše nesmělý, jemný, vždy ochotný pomoci, dobrý syn a manžel, starostlivý otec. Z rovnováhy ho vyvedlo pouze nečekané ukončení milostného vztahu, který navázal po rozvodu: vyčítal, hrozil sebevraždou, vyvoláním havárie auta, v němž s přítelkyní jeli. Podle jeho přítele Václava Procházky právě rozchod s přítelkyní byl posledním a rozhodujícím popudem k emigraci.

Ač byl zetěm tajemníka KSČ, Roztočil nenáviděl komunisty, což mimo jiné projevoval účastí na šíření ilegálních tiskovin.

Také ve věznici si dokázal vytvořit dobré postavení u personálu i spoluvězňů. A jeho schopnost nevtíravě okouzlovat ženy nezničilo ani vězení. Po zahájení procesu o obnovu řízení jej začal veřejně napadat bývalý kamarád, kterému prý před útěkem ze země zpronevěřil větší částku peněz. Roztočil tu věc ale vysvětluje jinak a mám dojem, že mezi nimi došlo ke smíru. Špatně, ale bez udání bližších důvodů, o něm mluví bývalý člen jeho kapely, který se s ním setkal během dvouměsíčního pobytu v uprchlickém táboře Traiskirchen. Podle něho je Roztočil darebák, s kterým by se nebavil. Naopak Roztočil ho označuje za emisara StB, jenž ho přesvědčoval k návratu do vlasti pod pohrůžkou umístění jeho dětí v dětském domově. Tento svědek svůj dvouměsíční pobyt v táboře popírá. Má smůlu: zachovaly se o něm archivní dokumenty. V Rakousku a Německu se Roztočil určitě jako darebák neprojevoval: od opuštění socialistického Československa vedl nenápadný život, naprosto odlišný od dřívějších způsobů taxikáře a veksláka: pracoval, staral se o rodinu, nikdy se nedostal do střetu se zákonem (tvrdí to spolková policie).

Daleko nejsilnější částí jeho příběhu jsou okolnosti jeho emigrace v r.1980 a cest do staré vlasti v letech 1993-2000. Až na výjimky nelze dosud objektivně od sebe oddělit v jeho vyprávění skutečnost od bájení. V době, kdy proti němu v Rakousku probíhalo na žádost československých úřadů vydávací řízení, se stal středem pozornosti tamního tisku. Psalo se o něm jako o oběti intrik československých tajných služeb, které obžalobu proti němu vykonstruovaly, buď aby ho cestou vydávacího řízení dostaly zpět k potrestání, nebo aby ho v novém prostředí znemožnily. Zazněly ale také domněnky, že by legenda o vraždě mohla být zástěrkou vyslaného špiona. Někdy byl pro novináře zběhlý agent, s kterým si jeho chlebodárci chtěli vyřídit účty, jindy byl naopak špión, vyslaný na Západ. Byl líčen jako důstojník raketových vojsk, který vyzradil důležitá vojenská tajemství. Zavražděný Egypťan měl být ve skutečnosti zpravodajský důstojník, vyslaný do Československa na výcvik a egyptské úřady prý jeho smrt nepotvrdily. Nepodařilo se zatím zjistit, odkud se tyto zprávy vzaly, kdo vyvolal jejich šíření a proč tak činil. Prvotní zájem sice časem opadl, ale ojedinělé články vycházely přibližně dva roky. Roztočil sám se domnívá, že mediální kampaň byla dílem československých zpravodajských služeb. Jejich zájem o něj nechápe. Doma s nimi prý nikdy neměl nic společného a odolal také vábení jejich verbířů, kteří za ním přijeli do Traiskirchenu z československého zastupitelského úřadu ve Vídni. Snad je popudilo zjištění, že jezdil do Berlína a Budapešti jako kurýr blíže neurčené německé zpravodajské služby a utekl do zahraničí právě včas, když se o něj StB začala zajímat. S německými zpravodajci ztratil spojení a ani neví, jak by měl spolupráci prokázat. Podle určitých zlomků informací, které nepocházejí od Roztočila, lze soudit, že vyprávění o kurýrních cestách nemusí být čirý výmysl, ale přímý důkaz není. Žena, která ho měla s německými špióny seznámit, má na jejich tehdejší vztah hezké vzpomínky, ale k této zásluze se nehlásí.

Je jisté, že mylná byla informace o jeho důstojnické hodnosti. Rostislav Roztočil si odbyl vojenskou službu jako vojín u brigády raketových vojsk ve Staré Boleslavi. Byl řidičem velitele brigády a kontrarozvědčíků. Propuštěn byl v r. 1968. Vypráví, že se zmocnil aktovky s mapami a jinými tajnými vojenskými dokumenty. Ukrýval je až do emigrace. V Rakousku je pak předal příslušným orgánům, které mu odměnou zařídily urychlené vyřízení žádosti o asyl. Mimo dokumentů měl vyvézt ze země ilegálně drženou pistoli. To vše zní nevěrohodně už vzhledem k museální povaze dokumentů z r.1968, ale existence pistole je doložena svědecky. Jisté také je, že se Roztočil domohl udělení asylu neobvykle rychle.

Podivné jsou i některé okolnosti jeho emigrace, které jsou částečně prokázány. Roztočil vyjel z Československa vlakem přes Maďarsko, Rumunsko, Jugoslávii až do Rakouska. Dochovaly se jízdenky. Pas mu byl odebrán kvůli dřívějšímu pokusu o emigraci, proto cestoval s pozměněným pasem kamaráda. Sám si jej prý upravil výměnou fotografií, a to tak dokonale, že bez potíží prošel přes čtvery státní hranice a v Rakousku s ním získal krátkodobé pobytové visum. Když se pak rozhodl požádat o asyl pod svým pravým jménem, které prokazoval řidičským průkazem, vyvstaly mu potíže, protože rakouské orgány nechtěly věřit, že pas je padělek. Doklad mu byl odebrán, takže jej nelze prozkoumat.

Perličkou příběhu je jeho shledání s osiřevšími dětmi. V době, kdy tisícům dětí bylo znemožňováno následování rodičů, kteří nelegálně opustili republiku, Roztočilovy děti směly přijet za otcem, a to právě v době, kdy ve vydávací vazbě čekal na rozhodnutí rakouského soudu o československé žádosti o jeho vydání. Jejich vydání prý vyjednal Přemysl Janýr st., významný představitel exilové sociální demokracie, tehdy působící v úřadě rakouského kancléře Bruno Kreiskeho. Osud dětí pak měl být předmětem jednání mezi Bruno Kreiskim a Gustávem Husákem při jeho návštěvě ve Vídni. Můžeme přemýšlet, proč se Přemysl Janýr st. zasadil zrovna o tyto děti, proč jejich vydání požadoval po Československu osobně Bruno Kreisky, a jaký důvod měl Husákův režim, aby právě v tomto případě vyhověl, nicméně nelze zpochybnit skutečnost, že děti se skutečně k otci dostaly a žijí v Německu dosud.

Podivné věci se odehrály i v polistopadovém období. Rostislav Roztočil si požádal o československý pas a od r.1993 začal navštěvovat starou vlast nevěda, že od r.1992 je na něj vydán zatykač. Jezdil sem soukromě i pracovně jako trenér mládeže fotbalového klubu. Pas si při každé změně názvu státu vyměnil za nový, vždy prostřednictvím mnichovského konzulátu, takže celkem získal tři. Stal se účastníkem silniční nehody v Písku, při které se prokazoval pasem, ale nebyl zatčen. Ani pohraniční orgány se kvůli jeho obousměrným pohybům přes naši hranici neznepokojovaly. Až v r. 2000 na něho na Svatém Kříži čekala zásahová jednotka. Zjevně byl zatčen na udání dosud nezjištěného „dobrodince“.

Tato část Roztočilova životního příběhu nebyla připuštěna soudem jako část dokazování. Prověření jejího obsahu je mimo rámec možností soukromé osoby. Spolek Šalamoun proto podal trestní oznámení u PČR-Úřadu pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu (ÚDV) na neznámého pachatele pro podezření, že tajné služby totalitního státu vykonstruovaly Roztočilovo obvinění. Je nesporné, že k nějaké vraždě došlo, dva z odsouzených se na ní určitě podíleli, ale nepovažujeme za úplně jednoznačně prokázané, že Egypťan byl skutečně zavražděn a komu patřila mrtvola, vylovená v červnu 1975 z Labe. O Roztočilově účasti máme důvodné pochybnosti. Nicméně prověření legendy o působení StB v této kauze může prověřit pouze orgán s odpovídajícími pravomocemi. ÚDV neprovedl žádné relevantní vyšetřovací úkony, jež by vedly k objasnění věci, nicméně z neznámých důvodů vpředvečer zahájení řízení o povolení obnovy vydal tiskovou zprávu, v které prohlásil, že se podezření spolku Šalamoun nepotvrdilo.Toho využila předsedkyně senátu, která od té doby zásadně odmítá jakékoli návrhy na dokazování, jež by vedly k prokázání zásahu StB do případu. Její výrazný bodyspeach nenechává nikoho na pochybách o tom, že takovou „ptákovinou“ se vůbec nehodlá zabývat. Oldřiška Rysová se stala soudkyní ve stejném roce, kdy antikomunista Roztočil odešel do exilu, byla tedy nomenklaturním kádrem protiprávního režimu. Byla vedena k nenávisti k exulantům, považovaným za úhlavní nepřátele režimu, jehož byla horlivou služkou. Je možné, že to dosud ovlivňuje její postoj k výše zmíněné části Roztočilova životního příběhu. Na podněty, aby se z řízení vyloučila pro podjatost, ovšem nereaguje.

Aniž bych se pouštěl do podrobností, musím uvést, že v průběhu ústního řízení vyšly najevo dříve neznámé okolnosti, jež nasvědčují podezření, že trestní řízení proti Rostislavu Roztočilovi bylo přinejmenším nestandardní. Vyšetřování začalo krátce po nalezení mrtvoly domnělého Egypťana. Někteří ze svědků se dostali do cely předběžného zadržení a dokonce i do vazby. Policisté s nimi mluvili o Roztočilově účasti na zločinu, ale ten jediný nebyl k věci nikdy vytěžen, zůstával na svobodě a byl obžalován až po útěku ze země. Svědci mimo to prozradili, že operativní složky policie proti nim používaly fyzického násilí a zastrašování. Po těchto okolnostech není v původním trestním spisu, uzavřeném v r. 1985, ani stopy. Soudkyně Rysová je při vyhodnocení důkazů samozřejmě pominula, stejně jako jiné nové poznatky, které se týkaly přímo objasňování okolností vraždy. Některé z nich zastřela nesprávnou protokolací. Kdyby se přesně držela zjištěných poznatků, musela by např. uznat, že neví, kdo vlastně byl vyloven v červnu r. 1975 z Labe a nemohla by použít výpovědi svědků, kteří byli při výsleších biti. Dokazování by se jí rozsypalo jako domeček z karet.

Pravdu o obsahu legendy o Rostislavovi Roztočilovi jako o možné oběti intrik československých tajných služeb se zjevně hned tak nedovíme. Je to smutné, protože její utajování znemožňuje objektivní vyhodnocení obžaloby z původního procesu. Může způsobit nové odsouzení nevinného člověka. Pro soudce protiprávního režimu je ovšem důležitější neprolomitelnost soudního rozhodnutí z r. 1985 než směšný pojem „spravedlnost“.

Příběh č. 2 – Erguen Yekta Uzunoglu

Kurdský lékař, básník a podnikatel byl spolu s dalšími dvěma obžalovanými stíhán pro podezření, že mučili a věznili dva turecké občany. Řízení skončilo po čtrnácti letech zprošťujícím rozsudkem a Erguen Uzunoglu tvrdí, že jeho stíháním se české orgány činné v trestním řízení nechaly zneužít jeho obchodní konkurencí. Za útokem na něho měl stát bývalý ministr zahraničí a tehdejší velvyslanec v Turecku Jaromír Johannes. Jeho příběh byl v průběhu let opakovaně bohatou pastvou pro novináře a předmětem zájmu občanských aktivistů. Zprošťující rozsudek je konečným výsledkem, pokud státní zastupitelství proti němu nepodá dovolání. Jinak mohou následovat pouze spory se státem o odškodnění za dlouhou vazbu a jiné utrpěné škody a žaloby osvobozeného obžalovaného na ochranu osobnosti proti korunnímu svědkovi obžaloby a novinám, jež špinily jeho pověst.

Trestní řízení proti Erguenovi Uzunoglu & spol. není jediné, které dospělo k závěru po tolika letech. Od ostatních srovnatelných procesů se liší mimořádnou délkou období od zatčení dne 13. září 1994 a uvalení vazby do zahájení ústního řízení před soudem dne 27. září 2005. Skutková podstata procesu má jednoznačně povahu kriminální záležitosti. Řízení bylo ve své přípravné mimosoudní části postiženo těžkými vadami. Policie zatížila dokazování četnými procesně nepoužitelnými důkazy, jejichž odhalení vedlo k postupnému vypouštění jednotlivých bodů původních obvinění. Poslední ránu přípravě řízení pak zasadila vypuzením z ČR všech obžalovaných a poškozených mimo obžalovaného Erguena Uzunoglu a korunního svědka Gürkana Gönena. Vypuzení účastníci zmizeli v Turecku a komunikaci s českými orgány nadále odmítali. To vedlo k obrovským průtahům řízení. Senát Obvodního soudu pro Prahu 4 předsedy Vítězslava Rašíka proto zastavil trestní stíhání obžalovaných usnesením z 25. září 2003, poněvadž dospěl k názoru, že tehdy již devítileté trestní stíhání je neúnosným zásahem do životů obžalovaných. Když Městský soud v Praze jeho rozhodnutí zrušil, pokusil se řízení předat do Turecka, kde žili čtyři z šesti účastníků řízení. Teprve po neúspěchu tohoto dobře pochopitelného pokusu nařídil ústní jednání. Na průtazích se podílelo také Městské státní zastupitelství v Praze, které podalo první obžalobu v r.1995 a po jejím odmítnutí soudem potřebovalo na její nové předložení plných pět let. Bylo v tom ovšem zčásti také nevinně, protože dlouho nemohlo zařídit seznámení se spisem u obžalovaných, kteří zmizeli v Turecku. Pro soud ale začala historie definitivně běžet až od r. 2000.

Podobnými vadami jsou ovšem zatížena i jiná trestní řízení, jež proběhla bez zájmu veřejnosti, ač zoufalí obžalovaní také usilovali o medializaci svého trápení. Zřejmě tedy nestačí pouhá vadnost postupu orgánů činných v trestním řízení k vyvolání zájmu. Zodpovězení otázky po příčinách pozornosti, kterou procesu proti Erguenovi Uzunoglu & spol. věnovala řada významných osobností a také nevládní organizace zvučných jmen, by proto bylo zajímavé a patrně i poučné. Není jistě náhodou, že v soudní síni vysedávali takoví lidé jako Jaromír Štětina, Libuše Šilhánová, František Janouch, Petr Pithart, Karel Schwarzenberg, Jan Ruml, Jiřina Šiklová, Petruška Šustrová a další, že prohlášení na podporu obžalovaného vydávaly nevládní organizace zvučných jmen, jako Nadace Charty 77 (neznalou veřejností neprávem zaměňovaná za původní Chartu 77), Český helsinský výbor a dokonce i česká pobočka Amnesty International, že k účasti na manifestační řetězové hladovce „za urychlení řízení“ těsně před jeho závěrem se nechal svést i Václav Havel. Ústřední postavou mediálních akcí ve prospěch obžalovaného byl František Janouch, jaderný fyzik, předseda Nadace Charty 77, jenž kvůli této věci pravidelně dojížděl do Prahy ze Švédska. Obžalovaného Erguena Uzunoglu z počátku svou přítomností v soudní síni podporoval také John Bok, předseda občanského sdružení Šalamoun, které se ale omezilo na pouhé sledování procesu, aniž by činilo vlastní kroky ve prospěch obžalovaných. Poté kdy John Bok zjistil, že mu Erguen Uzunoglu podsunul nepravdivé informace, a kdy po změně obhájce obžalovaný začal uplatňovat taktiku obstrukcí a urážek soudce, předseda Šalamouna se víckrát v soudní síni neukázal. Naopak spolek Šalamoun později veřejně kritizoval chování obžalovaného a jeho obhájce v soudní síni a zpochybňoval mediální kampaň, řízenou Františkem Janouchem, aniž by zpochybňoval nevinu obžalovaného. Erguen Uzunoglu se za kritiku svého způsobu vedení obhajoby mstí lží, že důvodem chování Šalamouna bylo nevyhovění jeho finančním požadavkům. Žádné mu ale předloženy nebyly, naopak z počátku jeho manželka stála o přijetí do Šalamouna a nabízela se, že by se zabývala fundraisingem. Zájem jí ale dlouho nevydržel a zůstalo jen při slibech. Ze soudní síně se postupně vytratila většina celebrit. Vytrvali František Janouch a Libuše Šilhánová, občas se objevil senátor Štětina.

Kladu otázku, proč byla ochrana lidských práv Erguena Uzunoglu pro výše zmíněné osobnosti a nevládní organizace důležitější než neštěstí jiných nespravedlivě souzených osob, kolem nichž procházejí bez povšimnutí. Zdá se, že to je především výsledek osobního charismatu odsouzeného Uzunoglu a jeho úžasné společenské obratnosti, s kterou se dokáže vemluvit do přízně lidí a získat spojence. Nezastaví se při tom ani před použitím desinformací, což dokázal 13. března 2007, kdy dramaticky vyhlásil hladovku na protest proti délce trvání jeho trestního řízení a proti špatným poměrům v české justici. V neinformované veřejnosti vyvolal dojem, že konec procesu je stále v nedohlednu, ač věděl, že je nařízeno závěrečné hlavní líčení na dny 27. a 29.března 2007. Svedl tím různé neinformované osobnosti, mezi nimi také Václava Havla, které se připojily k řetězové hladovce na jeho podporu a byly pak za šašky. Útoky nejen na soud, ale i na ministra spravedlnosti se spolu se svými sympatizanty snažil dosáhnout toho, aby jeho případ byl „konečně vyřešen stažením obžaloby a vynesením zprošťujícího rozsudku“, čehož ovšem standardním soudním postupem nelze dosáhnout: po stažení obžaloby nelze vynést rozsudek. Požadavky, vyslovované v mediální kampani, předpokládaly zachování předlistopadových poměrů v justici. Myšlení některých sympatizantů Erguena Uzunoglu má kořeny hluboko v jejich komunistické minulosti, proto jim nepatřičnost navrhovaného řešení unikla.

Za účelem ovlivňování veřejnosti ve svůj prospěch se Erguen Uzunoglu snažil vytvářet o sobě legendu, jejíž některé prvky jsou obtížně ověřitelné, popřípadě jsou nepravdivé. Je zarážející, s jakou lehkostí ji přijali jak jeho sympatizanti, tak média. Tím nechci zlehčovat známé skutečnosti o křivdách, jimž byl během dlouhého řízení vystaven, ani význam zprošťujícího rozsudku. Uvádím toto jako příklad souběžné existence legendy a strohé reality. Ponechávám na čtenáři, aby si udělal vlastní úsudek, zda žonglování s nepravdami, překrucování skutečností a očerňování soudce a korunního svědka byly skutečně nezbytné pro dosažení výsledku.

Erguen Uzunoglu se mimo jiné stylizuje do podoby dávného přítele chartistů, kteří si ale na něj příliš nepamatují. Skutečností zůstává, že přišel do Československa jako politický běženec, a to z prostředí, v kterém měla vliv marxistická Kurdská strana pracujících, některými zdroji považovaná za extrémistickou, případně teroristickou. Podle jeho tvrzení neměl ale nic společného ani s ní, ani s tureckými komunisty. Přišel v době, kdy se zde směli usazovat pouze cizinci, kteří byli přijatelní, a raději přímo použitelní pro československé tajné služby, případně pro jejich sesterské organizace v jiných zemích Varšavské smlouvy. Spojení s nimi ale vylučuje. Později ostatně začal československým orgánům vadit pro své styky s adventisty a byl ze země vypovězen. Přestavuje se jako zakladatel Kurdského institutu a organizace Lékaři bez hranic. Posledně zmíněná organizace se ale k jeho účasti na svém vzniku odmítla vyjádřit. Pro posuzování jeho podílu na souzené trestné činnosti to je ovšem zcela bez významu a nemění to nic na tom, že s ním orgány činné v trestním řízení při některých úkonech nakládaly nezákonně.

Hlavně se Erguenovi Uzunoglu podařilo vytvořit legendu o sobě jako o hrdinovi, jenž odmítl zastavení řízení, o němž rozhodl senát soudce Rašíka 25. září 2003 z výše zmíněných důvodů. Erguen Uzunoglu tvrdí, že se proti jeho usnesení odvolal, ač pro něho i spoluobžalované by zjevně znamenalo okamžitou úlevu. Trval prý na tom, že si přeje, aby dosáhl očištění svého jména před soudem. Přiznám se upřímně, že této legendě jsem zpočátku uvěřil i já, protože mě nenapadlo, že by mi doktor Uzunoglu mohl vyprávět ověřitelný nesmysl. Snad tomu i sám věří. Děsí mě, že legenda stále žije, i když jsem její lživost odhalil již 31.3.2007 v Britských listech. Převzala ji ještě 10.8.2007 redakce pořadu Česká justice rozhlasové stanice Český rozhlas 6, a to přímo úvodním slovem moderátora. Skutečnost je úplně jiná. Erguen Uzunoglu se skutečně proti Rašíkovu usnesení odvolal, ale pouze co do jeho odůvodnění. V závěru své stížnosti uvedl: „… navrhuji, aby Městský soud v Praze napadené usnesení …zrušil a sám ve věci rozhodl, že se trestní stíhání zastavuje…, neboť je nepochybné, že se nestal skutek, pro který se trestní stíhání vede.“ Nešlo tedy o námitku proti zastavení trestního stíhání jako takovému, ale pouze proti jeho odůvodnění. Zejména není ve stížnosti vyjádřeno přání pokračovat až do očištění jeho jména pravomocným rozsudkem, jak se snaží Erguen Uzunoglu veřejnosti namluvit. Městský soud v Praze v senátu předsedkyně Evy Burianové se s jeho stížností snadno vypořádal stručným vyjádřením: „Pokud jde o stížnost obv.MUDr. Uzunoglu, který se domáhá zastavení trestního stíhání …proto, že se nestal skutek, pro který se trestní stíhání vede, musela být jako nedůvodná…zamítnuta, neboť bez projednání předmětné obžaloby nelze ve věci rozhodnout.“ Proti logice závěru stížnostního soudu nelze nic namítat. Ve skutečnosti k zastavení řízení nedošlo, protože stížnostní soud vyhověl státnímu zástupci, jenž namítal, že délka řízení odpovídá mimořádnosti případu. K jeho názoru i k rozhodnutí stížnostního soudu lze mít vážné výhrady, ale o ně teď nejde: podstatné je, že pokračování trestního řízení si nevynutil hrdinný obžalovaný, ale nelítostný státní zástupce. Z hlediska posouzení viny je ovšem i tato okolnost bez významu. Opět se pouze vnucuje otázka, zda bylo takové klamání veřejnosti nutné pro dosažení zprošťujícího rozsudku. Obžalovaný má právo hájit se před soudem libovolnými prostředky, smí zapírat a lhát: ale zde byla klamána veřejnost, nikoli soud.

Podle osvědčených komunistických zvyklostí podmínkou úspěšnosti ovlivňování veřejného mínění je vytvoření obrazu nepřítele, kterému se pak přičte odpovědnost za všechny nezdary. V legendě o „českém Dreyfusovi“, modelované Františkem Janouchem, se jím nestali policejní důstojníci, kteří rozhodovali o nezákonných úkonech ke škodě obžalovaného, ani oba státní zástupci, kteří se nedokázali řádně vypořádat s podklady z policejního vyšetřování a podali postupně dvě obžaloby, z nichž nakonec ani jedna neobstála před soudem. Ti i oni by jistě kritiku zasloužili, ale velících policejních důstojníků bylo více a jejich pochybení by bylo třeba odhalit pečlivým rozborem policejního vyšetřovacího spisu. To by bylo ovšem podstatně pracnější než napsat pár demagogických prohlášení pro tisk. Tvůrcům legendy úplně uniklo, že by mohli položit otázku po odpovědnosti obou žalobců, kteří žalostně selhali: kdyby konali řádně svou práci, zejména první obžaloba by se nedostala před soud, a druhá snad jen nedopatřením. Za veřejného nepřítele byl raději prohlášen předseda senátu Vítězslav Rašík, jemuž pak byly přičteny k tíži všechny hříchy světa. Mělo to dobrý důvod: Erguen Uzunoglu byl sice poškozen přípravným řízením, ale soudce Rašík měl v rukou rozhodovací pravomoc a bylo proto třeba jej zastrašovat.

Když jsem začal docházet na veřejná jednání v této věci, připadal jsem si jako u tzv. lipského procesu a Erguen Uzunoglu mi připomínal Georgi Dimitrova: jeho květnatá obhajoba byla hlavně žalobou na policii, která se snažila získat podklady pro obžalobu i za cenu nezákonností. Předseda senátu mu ponechával naprosto volný prostor a jeho vystoupení pečlivě protokoloval. Lepší prostředí si obžalovaný sotva mohl pro svou obhajobu přát. Změna nastala, když si Erguen Uzunoglu zvolil nového obhájce. Začaly obstrukce, způsobující zpomalování řízení, a současně mediální kampaň, kritizující neúnosnou délku řízení a usilující o jeho ukončení nějakým nestandardním krokem ve prospěch obžalovaného. Takový krok ale náš trestní řád nezná. Obhájce opakovaně předkládal návrhy na vyloučení senátu nebo jeho předsedy pro podjatost. Jistě věděl, že po změně senátu musí být celé řízení provedeno od začátku znova, čili že se snaží vyvolat prodloužení procesu přibližně o dva roky. Když na jeho první návrh senát reagoval usnesením, kterým se z řízení vyloučil, obhájce okamžitě podal stížnost. Následovalo několikaměsíční přerušení řízení, protože o stížnosti proti vyloučení senátu musel rozhodnout Městský soud v Praze. Vedle obstrukcí si soudce vyslechl i četné urážky, výklady o své nezpůsobilosti vést řízení, oznámení, že obhajoba už s ním nechce nikdy jednat a dokonce výhružky soudními žalobami v Turecku. Obstrukce vyvrcholily, když se k soudu dostavil korunní svědek Gürkan Gönen, jenž se dosud řízení vyhýbal. Obhájce i obžalovaný vyvinuli neuvěřitelné úsilí, aby zmařili jeho výslech. Kdykoli mu chtěl soudce položit otázku, obhájce nebo obžalovaný bez dovolení vstali a začali vznášet námitky. První den výslechu se tak soudci nepodařilo položit ani jednu otázku. Následující den po několika hodinách maření výslechu obžalovaný Uzunoglu prohlásil, že se cítí nemocen a opustil soudní síň. Výslech Gürkana Gönena byl pak dokončen až o šest týdnů později, a opět zaplnil celé dva jednací dny. Celkem tedy soud potřeboval čtyři pracovní dny na slyšení korunního svědka obžaloby, jehož obsah byl přiměřený třem až čtyřem hodinám čistého času. Obhájce i obžalovaný při tom svědka uráželi, hovoříce o něm jako o „tureckém ilegálovi“ či „tureckém parchantovi“. Předseda senátu Vítězslav Rašík projevil vůči Erguenovi Uzunoglu nesmírnou trpělivost a nedal se svést k žádném zákroku do práv obhajoby ani k použití pořádkových opatření. Nicméně pomlouvačná kampaň proti němu dále pokračovala…Je pravda, že soudce nakonec podal na obhájce Vladimíra Jablonského trestní oznámení pro pohrdání soudem, ale tím nijak neovlivnil jednání v soudní síni. Taková je pravda o legendě o soudci Rašíkovi jako o údajném viníkovi utrpení Erguena Uzunoglu.

Spíše přízrakem než skutečnou postavou je korunní svědek obžaloby Gurkan Gönen, který se objevil u soudu jen na čtyři dny svého výslechu. Tvrdil, že je mu vyhrožováno neznámými lidmi, bojí se. Krátce po druhém výslechu byl zatčen, odvezen v poutech na policejní služebnu v Kladně, kde byl dva dny držen v cele předběžného zadržení. Došlo k tomu v rámci trestního stíhání pro podezření z trestného činu pohrdání soudem, kterého se měl dopustit tím, že pětkrát nevyhověl soudní obsílce. Trestní oznámení na něho podal obžalovaný Uzunoglu. Toto řízení tak „zdobí“ další kuriozita:běžně se orgány činné v trestním řízení vzpírají prověřovat trestní oznámení obžalovaných proti svědkům obžaloby, zde si naopak vedly nadstandardně horlivě. Trestní stíhání bylo nakonec zastaveno. Gürkan Gonen je záhadnou postavou již proto, že do Československa přišel více než před dvaceti lety jako politický uprchlík s falešnou identitou, na kterou mu vysílající organizace obstarala doklady. Je ochoten přísahat, že neměl nic společného s tureckými komunisty, ale dle Erguena Uzunoglu je agent, vycvičený v Sovětském svazu (odkud to Erguen Uzunoglu ví?). Tehdy se jmenoval Otan Göksel a s tímto jménem vstoupil do řízení proti Erguenovi Uzunoglu. Pravý Otan Göksel zatím žil pokojně v Turecku a netušil, že zde někdo užívá jeho jméno. Svědek-poškozený zde pod falešnou identitou vystudoval, získal inženýrský titul na Vysoké škole ekonomické. Působil jako dopisovatel tureckých novin, tlumočník a překladatel a pomáhal zakládat firmy Turkům, kteří se zde začali po r.1989 usazovat. Zhruba po deseti letech vyšel z ilegality a po prověření jeho identity v Turecku Interpolem dostal nové doklady na své pravé jméno Gürkan Gönen. Erguen Uzunoglu ovšem tvrdí, že ani toto jméno není pravé. Ve skutečnosti se podle něj má jmenovat Mustafa Özer a měl být tureckou policií spojován s Mehmedem Ali Agczou, pachatelem atentátu na papeže Jana Pavla II. Tato zpráva ovšem není ověřena a má drobnou slabinu: v době atentátu na Jana Pavla II. měl Gürkan Gönen 13 let. Na pomocníka při tak závažném trestném činu by mi připadal příliš mladý. Podivné jsou i vztahy obou mužů. Zatímco Erguen Uzunoglu byl úspěšný bohatý podnikatel s rozvinutými společenskými styky s vlivnými lidmi, Gürkan Gönen je věčný outsider, který by sotva mohl svého vlivného krajana poškodit. Přesto měl Erguen Uzunoglu nějaký důvod mu škodit: již v r. 1992 se snažil odhalit jeho pravou identitu upozorněním přímo ministra vnitra Rumla. Zvláštní kapitolou je i úloha Gürkana Gönena jako poškozeného v této kauze. Příběh jeho mučení a věznění, na kterém stojí obžaloba má drobné trhliny, ale nejdůležitější je, že on sám jej při výslechu před soudem znehodnotil. V přípravném řízení vypovídal, že Erguen Uzunoglu nejen že zorganizoval jeho mučení a věznění, ale byl osobně přítomen a sám jej tloukl pistolí. Avšak před soudem vypověděl, že obžalovaný nebyl jeho mučení přítomen, sám mu nijak neubližoval a dokonce by prý na to ani neměl povahu. Soudce Rašík si patrně o této výpovědi myslel své a přidržel se výslechu z přípravného řízení, zatímco odvolací soud na tento rozpor nahlížel přesně opačně. Gürkan Gönen, jehož trestní oznámení stálo na začátku čtrnáctiletého trestního stíhání, tak nakonec zařídil obžalovanému zprošťující výrok soudu. Za to ho nyní čeká soudní řízení na ochranu osobnosti, vyvolané žalobou Erguena Uzunoglu, v němž mu může být uloženo zaplatit žalobci odškodné za poškození dobrého jména.

Příběh č.3 – Jiří Čunek

Není obvyklé, že by se v médiích probíralo trestní stíhání úřadujícího člena vlády, a to nejen u nás, ale ani v zahraničí. Sama věcná základna obvinění Jiřího Čunka je nezajímavá a je výlučně věcí hyenismu novinářů a možná za nimi skrytých poštěvačů, že se kauza rozvinula v mediální štvanici, která zatěžovala činnost vlády, nepříznivě ovlivnila její důvěryhodnost a bude zřejmě svými důsledky ještě dlouho otravovat ovzduší ve společnosti. Je zajímavé, že přebujelý zájem nezávislého tisku opadl jako po pokynu neviditelnou taktovkou okamžitě po zásahu nejvyšší státní zástupkyně Renáty Vesecké do řízení a znova se oživil až po zastavení trestního stíhání jihlavským státním zástupcem Arifem Salichovem. Ale stejně již nedosáhl dřívější intenzity. Přitom nejskandálnější částí celé kauzy je právě rozhodnutí Renáty Vesecké o odebrání věci státnímu zástupci Radimu Obstovi a její přidělení Arifu Salichovi.

Zajímavější než trestný čin, jehož se měl kličkující vicepremiér dopustit, je původ případu. Dlouho vše nasvědčovalo tomu, že na začátku stála zavilá ženská zášť Marcely Urbanové, která si se zmijím kousnutím do zátylku počkala na okamžik, kdy jejího bývalého šéfa obzvlášť zabolelo. Nařčení z přijetí úplatku předcházelo obvinění ze sexuálního obtěžování, jež nedostalo podobu trestního oznámení. Zveřejnil je ovšem sám Jiří Čunek. Veřejnost se také dověděla o stížnostech Marcely Urbanové na domnělé poškozování jejích podnikatelských zájmů vsetínskou radnicí. Pak teprve přišlo trestní oznámení pro přijetí úplatku, které ale podal její advokát Jiří Novák, člen ODS a bývalý ministr spravedlnosti. Její ochotu vypovídat proti Jiřímu Čunkovi si zajistil až po prvním styku s policií. Marcela Urbanová se po celou dobu řízení chovala téměř jako Johanka z Arcu. Zdálo se, že je ochotna nechat se za svou pravdu upálit na hranici. Po zběsilém vystoupení krajského státního zástupce Petra Coufala v Otázkách Václava Moravce změkla. Rozešla se s Jiřím Novákem a uchýlila se pod ochranná křídla advokátky Kláry Samkové-Veselé. Vzhledem k tomu, že Jiří Novák není specialista na trestní věci a Marcele Urbanové bylo pokleslým státním úředníkem s ohavnou minulostí veřejně vyhrožováno trestním stíháním pro křivé obvinění, lze její krok schválit. Není ale v pořádku, že Jiřímu Novákovi vyčítá, že šel s její informací na policii a namočil ji do této ošklivé záležitosti. Jako uvědomělý občan neměl jinou volbu, byť neměl zákonnou povinnost tak jednat: od Marcely Urbanové dostal informaci, že se Jiří Čunek dopustil jednání, neslučitelného s mravními nároky na ministra vlády ČR. Musel se postarat o její prověření, aby byl podezřelý buď očištěn nebo vykázán z vlády. Marcela Urbanová tak z postavení Johanky z Arcu přešla rovnýma nohama do role malé zmatené venkovanky, neznalé práva a proto nezpůsobilé odhadnout důsledky svých činů a nést za ně důsledky. Předpokládám, že jí tato změna taktiky nepomůže. Má jen dvě možnosti: buď prokázat pravdivost svých tvrzení, čili vinu Jiřího Čunka, nebo přijmout trest za neopodstatněné osočení.

Trestní věc Jiřího Čunka překročila svým významem váhu trestného činu přijetí úplatku, neboť vyvolala pochybnosti o deklarované nezávislosti orgánů činných v trestním řízení a jejich odolnosti vůči politickým tlakům. Vše začalo dobře míněným vystoupením prezidenta republiky, který se vyjádřil, že by měly padat hlavy policistů, neprokáže-li se důvodnost vyšetřování. Osobně bych šel dále než prezident: měla by platit zásada, že příslušníci orgánů činných v trestním řízení (policisté, státní zástupci, soudci), kteří obtěžovali občana neoprávněným trestním stíháním, by měli být vždy voláni k odpovědnosti, ať již jejich selhání bylo důsledkem pouhého profesního selhání nebo zlého úmyslu. Hrozba padáním hlav v jednotlivém případě, zvláště jedná-li se o stíhání vlivné osobnosti, je ale nevhodná: zavání porušováním rovnosti občanů před zákonem a je nesystémovým opatřením. Prezident má právo udělovat milost a není nikomu odpovědný za to, jak s ním naloží. Pokud by zastavil Čunkovo stíhání cestou milosti, mělo by to logiku. Ale jeho hrozba policistům, jejíž naplnění by ani nemohl pro nedostatek pravomoci zařídit, logiku postrádala. Je navíc možné, že pan prezident Jiřímu Čunkovi více uškodil než prospěl: nelze vyloučit, že policisté vyšetřovali zvlášť důkladně, aby předešli možnosti, že na jejich závěrech se najdou chyby. Mimo to pan prezident „pustil hrůzu“ na policisty, aniž by si uvědomil, že pány našeho trestního řízení jsou po sovětském vzoru státní zástupci, kteří tedy měli být adresáty jeho vzkazu spíše než policisté. Pan prezident se ale dotkl obecného problému, který je obtížně řešitelný. Proti útokům podobného druhu, jaký postihl Jiřího Čunka, není v podstatě nikdo chráněn a nelze jim předcházet. Je na místě za neoprávněné osočování tvrdě trestat, ale tím se následky zlého skutku již nenapraví. Trestní stíhání může znamenat konec individuální kariéry politika, i kdyby se nakonec prokázala jeho nevina. Současně ho odvádí od výkonu jeho základních povinností, je psychickou zátěží, jež snižuje jeho výkonnost, a snižuje důvěryhodnost orgánu, jehož je členem. Dochází zde ke střetu individuálního zájmu se zájmem veřejným. Jiří Čunek nadřadil svou vzestupnou politickou kariéru nad veřejný zájem a pro tuto chvíli je vítězem. Je otázka, jak dlouho mu radost z úspěchu vydrží: voliči ho mohou potrestat v příštích volbách nepřízní a je možné, že sebou vezme do pekla i svou stranu. Marcela Urbanová bude možná za jeho obvinění potrestána. Škody, které trestní stíhání Jiřího Čunka způsobilo, tím ale nebudou odčiněny. Byť je to kruté, při srovnání všech pro a proti mi nakonec vychází, že napadený politik má v obdobném případě odejít do ústraní a případně se po vyřešení problémů pokusit o návrat. Veřejný zájem je důležitější než kariéra jedince.

Vysloveně skandální charakter má další přídatný příběh, který vykvetl na základě Čunkovy kauzy: zásah nejvyšší státní zástupkyně Renáty Vesecké do řízení. Byla jím porušena jak rovnoprávnost občanů před zákonem, tak nezávislost orgánů činných v trestním řízení a zákonem stanovené vymezení pravomocí jednotlivých instančních stupňů v soustavě státních zastupitelství. V očích veřejnosti byla také zpochybněna nedotknutelnost procesních pravidel trestního řízení. Renáta Vesecká ale dosáhla vedlejšího účinku, s nímž patrně nepočítala: protože následky jejího rozhodnutí kromě předem očekávané záchrany Jiřího Čunka před soudním stíháním přerostly až do hrozby odvetou vůči policistům a státním zástupcům, kteří ho patrně chtěli poslat před soud, ohrožení státní zástupci a policisté se rozpomněli na svou nezávislost a na právo na svobodu myšlení a projevu a začali se stavět na odpor. Před očima veřejnosti tak dvě proti sobě stojící skupiny státních zástupců a policistů vyjadřují vzájemně neslučitelné názory na způsob vyšetřování této kauzy. Není pochyb, že je tím otřesena důvěra veřejnosti v nestrannost orgánů činných v trestním řízení a jejich odolnost vůči politickým vlivům. Zatímco Jan Kubice postrašil veřejnost nedostatečně podloženým tvrzením o prorůstání organizovaného zločinu do státní správy, Renáta Vesecká obnažila nezpochybnitelným způsobem pronikání politických vlivů do rozhodování orgánů činných v trestním řízení. V této situaci má veřejnost právo vědět, kdo je v právu: zda Radim Obst nebo Arif Salichov. Protože schizma zasáhlo i krajské státní zástupce, není jiné řešení než nechat přezkoumat postup orgánů činných v trestním řízení nezávislým soudem – nebo na dlouho odkázat slavnostní výroky o nezávislosti, nestrannosti a vysoké odborné úrovni orgánů činných v trestním řízení do říše pohádek a bájí, tj přiznat si, že nejsme právním státem, ale něčím mezi asijskou despocií a Absurdistánem.

Kauza dále odhalila personální kontinuitu státních zastupitelství s prokuraturou protiprávního režimu. Skutečnost, že zákonnost v trestním řízení střeží stejní lidé, kteří byli vykonavateli bezpráví normalizačního státu, je deprimující a ukazuje, jakým omylem byla „sametová“ taktika změny režimu v r. 1989. Na veřejnost vystoupil krajský státní zástupce Petr Coufal, jehož neomalené vyhrožování Marcele Urbanové z televizní obrazovky vybočuje z mezí jeho pravomoci, je porušením presumpce neviny a zásad obyčejné lidské slušnosti. Petr Coufal je bývalý náměstek krajského prokurátora, pověřený dozorováním politických kauz a činnosti StB, tedy nepochybně mimořádně spolehlivý nomenklaturní kádr protiprávního režimu. Do stejné sorty lidí patří i státní zástupce Arif Salichov, rovněž bývalý prokurátor, kdysi horlivý pronásledovatel chartistů. Ještě v r. 1988, kdy se již režim otřásal v základech, se podílel na stíhání básníka Ivana Martina Jirouse alias „Magora“ za vydání manifestu „Už dost“. Spolu s ním bylo vyšetřováno čtyřicet chartistů, signatářů manifestu. „Magor“ si z tohoto stíhání odnesl svůj poslední předlistopadový nepodmíněný trest. Chartisté vyčítají Salichovi i jeho polistopadové působení, zejména zákrok z r.1995 proti novináři Milanu Kočíkovi, rozkrývajícímu praktiky lokálních postkomunistických struktur, kterého poslal do psychiatrické léčebny, údajně svázaného v poutech do kozelce. Ochranný dohled nad Milanem Kočíkem prý čistě náhodou schválil stejný soudce, který v r.1988 poslal do vězení „Magora“. Novinář se nakonec dostal proti vůli svých pronásledovatelů na svobodu, neboť lékaři zjistili, že je duševně zdráv. Bylo by omylem se domnívat, že dva výše uvedení výtečníci jsou ojedinělým, zapomenutým pozůstatkem strach vyvolávající složky represivního aparátu zločinného režimu. Naopak, jsou jedni z mnoha a jejich vystoupení ukazuje, co promoření státních zastupitelství bývalými prokurátory a vojenskými prokurátory může v konkrétních případech znamenat. Když nic jiného, tak tito lidé byli vychováni k podřizování svého jednání politickým rozhodnutím. Stavět na nich nezávislost orgánů činných v trestním řízení je proto nesmysl. Nelze ostatně vyloučit, že Renáta Vesecká si vybrala Arifa Salichova pro tuto špinavou práci právě proto, že od něho vzhledem k jeho minulosti očekávala pochopení pro její nevyslovitelný požadavek na záchranu Jiřího Čunka.

Do paradoxní situace se dostali občanští aktivisté, seskupení kolem Vladimíra Hučína, kteří podporovali Jiřího Čunka v domnění, že jeho trestní stíhání je úkladem kryptokomunistické mafie. Zavedla je nechuť k státnímu zástupci Radimu Obstovi, jejímž základem je patrně jeho účast na rehabilitačních procesech Vladimíra Hučína. V nich obhajoval neprolomitelnost rozhodnutí normalizačních soudů a dle pamětníků, kteří tehdy sledovali řízení v soudní síni, si při tom vedl tak horlivě, že si vysloužil i napomínání od soudce. Také jeho nadřízená, Jana Staňková, není pro Vladimíra Hučína a jeho sympatizanty neutrální osobou, neboť se chovala nepřátelsky v průběhu jeho trestního stíhání. Radim Obst byl proto od počátku vystaven nevybíravým útokům této skupiny. Mimo jiné mu vyčítali, že pochází z rodiny, která měla vazby na StB a z toho dovozovali nevhodnost svěření této politicky citlivé kauzy do jeho rukou. Ani si při tom neuvědomili, jak hluboce mají zakořeněný komunistický způsob nazírání na lidi. Byli to přece komunisté, kdo povýšili třídní a rodinný původ na dědičný hřích a učinili jej jedním ze základních kriterií při výběru kádrů. V Listopadu 1989 jsme na náměstích při cinkání klíči skandovali, že „nejsme jako oni“. Daný příklad ale ukazuje, že někdy „jsme jako oni“. Nahrazení Radima Obsta a Jany Staňkové Arifem Salichovem a Petrem Coufalem není ovšem z hlediska hodnocení jejich politické minulosti a vztahu k demokracii zrovna srovnatelné s výhrou jackpotu ve sportce.

„Válka státních zástupců“ přivedla sociální demokraty k vyslovení požadavku na zpevnění nezávislosti státního zastupitelství. Připadá mi to jako zpráva z Rádia Jerevan. Nejvyšší státní zástupkyně Renáta Vesecká si totiž svůj protiústavní zásah do trestního řízení Jiřího Čunka mohla dovolit právě proto, že je zcela nezávislá: v existujícím kompetenčním guláši a při silném zájmu politických intrikánů na záchraně Jiřího Čunka před soudním projednáním jeho věci se nenajde nikdo, kdo by ji okamžitě postavil mimo službu a zahájil řízení za její odvolání. Je nesmysl namlouvat veřejnosti, že podlehla nátlaku z obav, že by v případě neposlušnosti mohla být odvolána. Odvolání nejvyššího státního zástupce je tak obtížné, že ministr spravedlnosti se nemůže odvážit je navrhnout, nemá-li k tomu velmi važné důvody – a ty se nedají jen tak snadno vymyslet. Jde ovšem o to, co sociální demokraté zahrnují do pojmu zpevnění nezávislosti státního zastupitelství. Uplatnění návrhů, které přednesla Marie Benešová dne 19.8.2007 v Otázkách Václava Moravce, stojí za vážnou úvahu. Jinak by ale veřejnost měla vědět, že naše struktura orgánů činných v trestním řízení, v které je státní zástupce pánem přípravného řízení, kopíruje sovětský model a byla zavedena komunisty v padesátých letech minulého století. Lišíme se tím od předúnorového Československa a velké části „starých“ zemí Evropské unie, kde přípravné řízení řídí soud. Postavení státních zastupitelství v přípravném řízení posílilo a je dnes přibližně stejné, jakému se těšily prokuratury normalizačního Československa. Projednávání trestních věcí státními zástupci probíhá v podmínkách velmi omezených možností kontroly účastníky trestního řízení a v téměř úplném utajení před veřejností. Na rozdíl od soudů vždy rozhoduje jednotlivec, jehož případná pochybení jsou obtížně napravitelná. Tento téměř inkviziční způsob vedení řízení na státním zastupitelství umožňuje zastírat individuální pochybení a zneužití moci a je příčinou sériového vydávání neoprávněných požadavků na uvalení vazby, předkládání obžalob, jež neobstojí a pouze zbytečně zatěžují soudy, a na druhé straně bránění v trestním stíhání osob, jež si to skutečně zaslouží. V systémech, v nichž je státní zástupce již v průběhu přípravného řízení podřízen soudu, lze jeho vadná usnesení napadnout a nechat přezkoumat ve veřejném dvoustupňovém řízení. Volání po větší nezávislosti státních zástupců, podnícené „válkou státních zástupců“ by paradoxně mohlo přivést k posílení vlivu sovětských zvyklostí v trestním řízení.

Jiřího Čunka v souvislosti s jeho trestním stíháním lituji. Především již proto, že se stal předmětem mediální štvanice, a to bez ohledu na to, zda je vinen či nikoli. Běžný občan by trestním řízením pro podezření z přijetí půlmilionového úplatku prošel nepozorovaně, aniž by vyvolal zájem nezasvěceného okolí. Novináři by ho neobtěžovali. Dále proto, že ho tandem Renáta Vesecká - Arif Salichov připravil o možnost očistit se ve veřejném procesu od podezření nebo naopak chlapsky přijmout trest. Díky tomu zůstane doživotně pro část veřejnosti podezřelým člověkem a také zbabělcem, který se bál obhajovat svou nevinu před soudem do té míry, že přijal zvýhodnění v trestním řízení, na které neměl zákonný a tím méně mravní nárok. A konečně ho lituji proto, že musel přijmout záchranu z rukou bývalých prokurátorů protiprávního režimu. Je to dost velké ponížení, kterého jej mohla nejvyšší státní zástupkyně ušetřit vhodnější volbou státního zástupce.


( Celá tisková zpráva | Informační e-mailVytisknout článek | Zdroj: zdenek.jemelik@spoleksalamoun.com )

  Kontakt
Korespondenční adresa:
P.O.Box 383, 111 21 Praha 1

Pobočka Šumperk:
P.O.BOX 103, Šumperk 1

SpolekSalamoun(a)SpolekSalamoun.com

Statutární orgán:
předseda spolku - John Bok

Korunový účet:
č.ú.: 170718584/0300

IČO:63837714

Registrace
Ministerstvem vnitra ČR:
II./S-OS/1-25819/94-R

Administrátor:
Johanne - Angel D'Shadow,
Václav Peričevič

  Soud s Johnem Bokem

  VYŠLA NÁM KNIHA
Lecba Bokem

Vyšla nám kniha......

  Měsíčník TRESTNÍ PRÁVO

mesicnik Trestni pravo

Spolek Šalamoun se stal pravidelným přispěvatelem měsíčníku Trestní právo. Má v něm pravidelnou rubriku Pohled odjinud, do které píše různé úvahy o justici z vlastního pohledu.

mesicnik Trestni pravo

Náhled článku Spolku Šalamoun v měsíčníku Trestní právo.