Spolek Šalamoun

  Hlavní menu

  Národní knihovna


  LN o J.Bokovi


  Zákony v elektronické podobě

  Státní zastupitelství ČR

  Přehled soudců a soudů ČR

  Soudy ČR na Internetu

  Potřebujete advokáta?

téma
* UDIVENÁ "VĚRCHUŠKA"
  Vydáno dne 03. 09. 2007 (1761 přečtení)

Martin Stín: Udivená „věrchuška“
Vyšlo 30.8.2007 na Politikonu jako 175. „sloupek“

Sejde-li se na jednom místě více účastníků různých trestních řízení a začnou si vyměňovat zkušenosti, zazní příběhy sotva uvěřitelné, bohužel často pravdivé. Šokující zážitky si odnášejí hlavně ti, kdo přicházejí do styku s orgány činnými v trestním řízení po prvé a mnozí na ně nezapomenou do konce života. Společenství účastníků trestního řízení není ale příliš početné a vedle něho žije nic netušící většina národa, která si vůbec nedovede představit, co lze zažít za zdmi policejní služebny, ve styku se státními zástupci, v soudní síni či dokonce ve vězení. Neví nic o pocitech člověka, který přišel po prvé v životě k podání vysvětlení na policejní služebnu s pocitem, že se přece ničeho nedopustil, vše se za chvíli vysvětlí a on si pak půjde v klidu dát pivo. Nemilosrdné soustrojí trestního řízení ale začne do sebe soukat nezkušenou oběť, někdy sice pomalu, ale téměř vždy jistě. Překvapený občan pak znepokojeně pozoruje, že policista jeho vysvětlení asi nevěří, klade další a další všetečné otázky, pak přichází s nepřímými důkazy, které se vzaly bůhví odkud, modeluje si mozaiku jakéhosi virtuálního příběhu, v němž je účastníkovi předem přisouzena role pachatele trestného činu. Sbírá poznatky, jež se hodí do mozaiky,ostatní zahazuje, ty, které by umožnily vznik jiného obrazu, hodně daleko. Pak pošta doručí obžalobu, nad kterou obžalovaný nevěřícně kroutí hlavou a po ní přijde obsílka na veřejné jednání soudu. A vše jede znova od začátku: stejné zdánlivě nesmyslné otázky na věci, jež se nestaly, nepochopitelné výpovědi svědků, z nichž někteří si již nic nepamatují, jiní do výpovědi vkládají své dohady, do toho sem-tam někdo řekne něco rozumného, soud přečte listinné důkazy, z nichž jedné části nerozumí obžalovaný, další státní zástupce, zbytku soudce. Pokračuje doplňování mozaiky virtuálního děje, jejíž vytváření začalo v přípravném řízení. Mezitím se obžalovaný začíná podivovat tu podivným otázkám, tu pro něj nepochopitelnému mlčení obhájce, o němž začíná mít dojem, že pro něho v podstatě nic nedělá. Začíná se mu točit hlava z rychlosti, s jakou se vyprazdňuje prasátko s úsporami, z něhož se kutálí proud peněz do kasičky obhájce. Ze směsi ověřených skutečností, polopravd a zjevných nesmyslů soud nakonec spřede virtuální příběh, který se vždy ve větší nebo míře liší od skutečnosti, ať v dobrém nebo ve zlém smyslu. Na něj pak naroubuje rozsudek, který odsouzenému připadá jako zlý sen. Samozřejmě, většina trestních řízení probíhá v souladu s právem a logikou, nicméně výše popsaných kafkovských hrůzností se dějí ročně nejméně desítky, možná stovky, a jedno každé z nich je ostudnou skvrnou na štítě státu, jenž se prohlašuje za právní.

Přechod z většinového společenství těch, kteří netuší, do menšiny poučených zkušeností s trestním řízením přicházívá nečekaně jako úder blesku a obvykle vyvolá šok. Nikdo z nepoučených není pojištěn proti možnosti, že jednou bude muset přejít do opačného tábora. Může se to stát každému z nás, neměli bychom proto chodit lhostejně kolem případů, v nichž bezcitné soustrojí trestního řízení mele naše bližní. Zážitkům z trestního řízení se většinou podivují běžní občané, kteří nemají žádnou možnost přímého ovlivňování poměrů ve státě. Stroj je mele jako pasivní hmotu hlava-nehlava, vinný-nevinný. Každý z nich si nese svůj kříž sám, zahlušen svou bolesti, nevšímavý k trápení bližních, od nichž je izolován. V poslední době se ale přihodilo pár případů, kdy se začali záludnostem trestního řízení podivovat i někteří lidé, kteří by díky svému postavení mohli přispět k zlepšení poměrů, kdyby se o jejich neúnosnosti dověděli včas.

Dosud se nepřestal divit bývalý ministr informatiky Vladimír Mlynář, který nikdy nepochopí, podle jaké zvrácené logiky dospěla soudkyně Slepičková po nesmírně obsáhlém dokazování k závěru, že způsobil státu škodu tím, že použil prostředky státního výzkumného ústavu k naplnění základního kapitálu obchodní společnosti, založené sice podle soukromého práva, ale ze 100% vlastněné státem a řízené státními úředníky. V době, kdy byl ministrem české vlády, netušil, že by orgány činné v trestním řízení mohly fungovat tak, že svůj virtuální obraz nespáchaného hospodářského trestného činu nerušeně povýší na skutečnost, i když v průběhu dokazování lidé znalí věci, mezi nimiž nechyběl mimo jiné ani ministr financí, vysvětlili soudu zcela jednoznačně, že státu nevznikla škoda. Netušil, že by někdo mohl být odsouzen, i když ho ani orgány činné v trestním řízení nepodezíraly, že by se sám obohatil nebo umožnil osobní obohacení další osobě. Dnes to již ví, jenže mezitím rozšířil armádu bezmocných, čekajících v úzkostech na další rozhodnutí nevypočítatelných soudců.

Podivoval se také vicepremiér Jiří Čunek, když se přerovské orgány činné v trestním řízení předem nesklonily před majestátem člena vlády a zacházely s ním stejně jako s každým jiným, kdo jim přijde pod ruku, ba možná ještě hůře, protože po výrocích prezidenta republiky o padání hlav policistů chtěly mít svá rozhodnutí „obutá“ přímo v dobře okovaných botách. Připomínám v této souvislosti výrok z úst významného představitele justice, který zazněl na „kulatém stole“ Soudcovské unie v Praze dne 31.5.2007, jenž by od každého občanského kritika úrovně trestního řízení zněl kacířsky, totiž že „policisté jsou policisté a jiní nebudou, jsou vycvičeni na usvědčování pachatelů, a proto mají přirozený sklon k hledání znaků trestného činu v každém oznámeném činu.“ Toto v plné míře platí i pro státní zástupce, kteří stále jedou v kolejích, vyjetých sovětskou prokuraturou, a určitě i pro některé soudce trestních senátů. Jde ovšem o profesní deformaci myšlení, kterou si její nositelé možná ani neuvědomují a nelze je za ni ani příliš odsuzovat. Jedná se o subjektivní vadu, která musí být napravována systémovými opatřeními, zejména kvalitní soustavou kontrolních činností, opravných prostředků a dohledem veřejnosti v celém řetězu trestního řízení. Důsledků popsaného stavu si užil Jiří Čunek do sytosti. Ovšem kromě něj si jej „užívají“ také všichni řadoví „zákazníci“ orgánů činných v trestním řízení, nad žádným z nichž se ale v kritickou chvíli nesmiluje dobrá víla a nevytrhne je nelítostnému vyšetřovateli z rukou.

Řada v divení patrně nyní přišla na přerovskou okresní státní zástupkyni Janu Staňkovou. Ojedinělá média uveřejnila včera zprávu, že brněnský krajský státní zástupce Petr Coufal odložil její stížnost na jihlavského státního zástupce Arifa Salichova, kterou podala kvůli tomu, že na tiskové konferenci kritizoval dle jejího názoru nepřiměřeně práci jejího podřízeného, státního zástupce Radima Obsta. Ve „válce státních zástupců“ tedy trvá zrcadlový stav: Petr Coufal stojí za Arifem Salichovem, na druhé straně ostravská krajská státní zástupkyně neustoupila od podpory Radima Obsta. Pokračuje „potěšitelný“ stav, v němž vidíme dva státní zástupce, kteří rozhodovali ve stejné věci, nejméně jeden se dopustil pochybení, ale jejich nadřízení trvají na tom, že pracovali správně.Ve srovnání s tím, jakou pozornost média dříve věnovala všemu, co souviselo s kauzou Jiřího Čunka, je nesmělý mediální ohlas na tuto zprávu sám o sobě příznačný. Jana Staňková se možná diví, že se stížností neuspěla. Měla totiž pravdu v tom, že tento způsob komunikace nebyl dříve mezi státními zástupci obvyklý. Především se ovšem nestávalo, že by státní zástupci dávali tiskové konference právě v takové nezvyklé situaci, kdy byli rozhodnutím nadřízeného orgánu vehnáni do „opravování“ díla svých kolegů. Státní zástupkyně Jana Staňková jistě podala stížnost v dobré víře, že je v právu a uspěje, ale přesto svým podáním projevila jistou naivitu: sotva mohla očekávat, že Jiří Coufal pokárá Arifa Salichova za vystoupení, které ve srovnání s jeho vlastním běsněním na televizní obrazovce v Otázkách Václava Moravce dne 12.8.2007 bylo jen slabým čajíčkem. Bylo také naivní očekávat vyvolání rozporu mezi dvěma starými harcovníky prokuratury protiprávního režimu, spjatých společnou špatnou minulostí. Arif Salichov má mezi disidenty pověst horlivého pronásledovatele chartistů. Ještě v r.1988 se měl podílet na posledním předlistopadovém trestním stíhání básníka Ivana Martina Jirouse alias Magora a signatářů jeho manifestu „Už dost!“ „Magor“ si odnesl od soudu nepodmíněný trest za pobuřování a rozvracení socialistického pořádku, který musel nastoupit. A Petr Coufal je bývalý zástupce krajského prokurátora, pověřený dozorováním řízení, vyšetřovaných StB. Oba sloužili oddaně v represivním aparátu protiprávnímu režimu : to je jednoznačný test úrovně jejich právnické vyspělosti. Dnes stejně horlivě střeží zákonnost státu, jenž by měl být pro ně z hlediska jejich dřívějších postojů nepřátelský. Kozlové se stali zahradníky v absurdistánské zahradě. Ale i kdyby toho všeho nebylo, byl by počin státní zástupkyně Jany Staňkové naivní: musí přece vědět, že praxe stížnostního řízení v soustavě státních zastupitelství se řídí zásadou č.1, podle které státní zástupci nikdy nechybují, a pokud chybují, stejně platí zásada č.1. Účinnost zásady č.1 zvyšuje zásada č.2, která praví, že vytrvalým stěžovatelům se na jejich podání neodpovídá, i kdyby byli v právu (což se nemůže stát, protože přece platí zásada č.1) To ví valná většina občanských stěžovatelů, kteří se kdy na státní zastupitelství obrátili a není důvod, proč by měla být jinak vyřízena stížnost státní zástupkyně na kolegu, jenž možná právě vyhověl důležitému, byť nahlas nevyslovenému politickému zadání.

Naivitu projevil i spolek Šalamoun, který veřejně vyzval ministra spravedlnosti, aby podal podnět ke stížnosti pro porušení zákona proti usnesení nejvyšší státní zástupkyně o odebrání věci Radimu Obstovi a jejím přidělení Arifu Salichovi. Šalamoun tím chtěl dosáhnout toho, co kdysi provedl bývalý ministr Němec, nařčený z nezákonného postupu ve věci vydání trestního stíhání „katarského prince“ do jeho vlasti: přezkoumání zákonnosti zákroku Nejvyšším soudem ČR. Bylo by to čisté, průhledné řešení, uskutečněné orgánem vysoce odborně vyspělým, s nezpochybnitelnou autoritou a nezávislým na politických vlivech. Naivita Šalamouna spočívá v tom, že nedocenil vysoký stupeň formalismu v posuzování procesní použitelnosti právních nástrojů. Trestní řád sice ministrovi umožňuje podat stížnost proti usnesení státního zástupce, jímž byl dle jeho názoru porušen zákon, ale účinnost tohoto nástroje byla omezena judikátem Nejvyššího soudu ČR, který rozhodl, že stížnost v neprospěch obviněného či obžalovaného má mít jen akademický význam; tedy touto cestou nelze rušit účinky vadného právního rozhodnutí. Učení právníci ministerstva nechtějí přistoupit na „selský“ názor, že usnesení Renáty Vesecké je z hlediska zájmů obviněného neutrální, neboť ve chvíli, kdy je vydala, nemohla předjímat, jak dopadne posouzení důvodnosti obvinění či případné obžaloby. Z toho důvodu prý pan ministr stížnost nemůže podat, i kdyby chtěl, protože zrušení usnesení by nedosáhl. Za takového stavu je tedy usnesení nejvyšší státní zástupkyně prakticky nepřezkoumatelné. Byla samozřejmě možnost napadnout je ústavní stížností, ale platí zde šedesátidenní procesní lhůta a hlavně výsledek bychom se dověděli v nedohlednu.

To vše je za námi a ztrácí rychle důležitost. Celý skandál kolem vyšetřování Jiřího Čunka a zásahu Renáty Vesecké odplul v toku času a tiše vyšuměl. Média si hledají novou hračku, a jistě ji brzy najdou, a Jiří Čunek vystupuje před televizními kamerami s nenuceností člověka, po němž bláto z mediální štvanice steklo, aniž by zanechalo čmouhy. Utichly i silácké řeči o stíhání Marcely Urbanové, která by si je možná skutečně zasloužila, ale její obhájkyně by se dožadovala použití Čunkova spisu jako listinného důkazu. Je ovšem lépe držet jej pod pokličkou. Parlamentní komise pro kontrolu činnosti BIS vyvrátila obvinění Radima Obsta ze styků s StB. Vše se zklidňuje, na všechny křivdy, které s tímto řízením souvisely, veřejnost brzy zapomene.

Vše zlé je na něco dobré. Díky tomu, že se trestní řízení týkalo vysokého ústavního činitele a vstoupilo do dějin také neobvyklým zásahem nejvyšší státní zástupkyně a následnou „válkou státních zástupců“, média mu věnovala nadstandardní pozornost a vytáhla na povrch spoustu informací, z nichž se zděšená veřejnost dověděla, že úroveň činnosti orgánů činných v trestním řízení potvrzuje důvodnost znepokojení Soudcovské unie nad nebezpečným stupňováním kriminalizace společnosti, a částečně také svědčí ve prospěch nedávného výroku bývalé nejvyšší státní zástupkyně Marie Benešové, že v České republice nastal stav rozvalu právního státu. Její výrok je nadsazený a hlavně neúplný. K úplnosti mu chybí doznání osobní odpovědnosti za špatný stav státních zastupitelství, jenž v tomto řízení vyplul na povrch. Ten totiž nevznikl za působení Renáty Vesecké, ale je výsledkem celého předchozího vývoje, během něhož právě pod vedením Marie Benešové se vyznačoval posilováním zvyklostí totalitních prokuratur v činnosti státních zastupitelství. Pokud vznikly pochybnosti o zákonnosti zásahu Renáty Vesecké do kauzy Jiřího Čunka, pak Marie Benešová ji zneužitím pravomoci k pronásledování ministra Pavla Němce a jeho náměstků vydatně zastiňuje. Dobré na výše popsaném stavu je pouze to, že se o úskalích současného způsobu fungování orgánů činných v trestním řízení dověděla nejen široká veřejnost, ale také nositelé státní moci, a to nejen ti, kteří se stali přímými účastníky děje: zcela jistě byli upozorněni Čunkovi kolegové ve vládě, jejíž činnost byla aférou ovlivňována. Pokud by jejich prožitek vyústil v zásadní změnu přístupu vlády a zákonodárců k poměrům v justici a státním zastupitelství, celá nepříjemná záležitost by mohla přerůst v začátek pozitivních změn. Ty by měly vést k otevření policie a státních zastupitelství veřejné kontrole, vykonávané soudy, a k prosazení zásady vyvozování odpovědnosti příslušníků orgánů činných v trestním řízení a soudců za přehmaty, způsobené záměrně nebo z nedbalosti.


( Celá tisková zpráva | Informační e-mailVytisknout článek | Zdroj: martin.stin@seznam.cz )

  Kontakt
Korespondenční adresa:
P.O.Box 383, 111 21 Praha 1

Pobočka Šumperk:
P.O.BOX 103, Šumperk 1

SpolekSalamoun(a)SpolekSalamoun.com

Statutární orgán:
předseda spolku - John Bok

Korunový účet:
č.ú.: 170718584/0300

IČO:63837714

Registrace
Ministerstvem vnitra ČR:
II./S-OS/1-25819/94-R

Administrátor:
Johanne - Angel D'Shadow,
Václav Peričevič

  Soud s Johnem Bokem

  VYŠLA NÁM KNIHA
Lecba Bokem

Vyšla nám kniha......

  Měsíčník TRESTNÍ PRÁVO

mesicnik Trestni pravo

Spolek Šalamoun se stal pravidelným přispěvatelem měsíčníku Trestní právo. Má v něm pravidelnou rubriku Pohled odjinud, do které píše různé úvahy o justici z vlastního pohledu.

mesicnik Trestni pravo

Náhled článku Spolku Šalamoun v měsíčníku Trestní právo.