Spolek Šalamoun

  Hlavní menu

  Národní knihovna


  LN o J.Bokovi


  Zákony v elektronické podobě

  Státní zastupitelství ČR

  Přehled soudců a soudů ČR

  Soudy ČR na Internetu

  Potřebujete advokáta?

téma
* MARIE BENEŠOVÁ ŘÍDÍ PERSONÁLNÍ POLITIKU TOPOLÁNKOVY VLÁDY
  Vydáno dne 07. 09. 2007 (887 přečtení)

Martin Stín: MARIE BENEŠOVÁ ŘÍDÍ PERSONÁLNÍ POLITIKU TOPOLÁNKOVY VLÁDY
Vyšlo 6.9.2007 na Politikonu jako 176. „sloupek“

Toto není poplašná zpráva, ani informace Rádia Jerevan. Jen absurdní asociace, která se mi vybavila, když jsem se z médií dověděl, že tři ministři mají opustit svá křesla. Byl mezi nimi také Jiří Pospíšil, jehož měl nahradit Cyril Svoboda. V té souvislosti jsem si vzpomněl na společné účinkování pana ministra a stínové ministryně spravedlnosti ČSSD, bývalé totalitní prokurátorky, později nejvyšší státní zástupkyně ČR Marie Benešové v Otázkách Václava Moravce. Tehdy mu s mateřskou převahou a přátelským pousmáním pobaveně sdělila, že by mu více slušela funkce předsedy legislativní rady vlády, kterou nyní drží Cyril Svoboda. Kdyby tedy později dementovaná zpráva současně obsahovala sdělení, že Jiří Pospíšil převezme Svobodův úřad, dalo by se ironicky říci, že Mirek Topolánek vyhověl přání stínové ministryně ČSSD. K odvolání ale nedošlo a nemá smysl přemýšlet, zda to je dobře nebo špatně.

Je ovšem málo pravděpodobné, že by vypuštění zprávy o připravovaném odvolání bylo úplně náhodné. Sotva šlo o úmyslné matení veřejnosti. Spíše unikla z vedení koalice neúplná informace o jednání, jež na toto téma proběhlo, která byla mylně vyložena, nebo později došlo ke změně rozhodnutí. Milovníci teorií spiknutí již jistě přemýšlejí o tom, že tisková konference Městského soudu v Praze dne 4.září 2007 byla načasována tak, aby poskytla veřejnosti informace, které by učinily rozhodnutí o odvolání srozumitelným, ale Topolánkovo dementi její účelnost smazalo. „Zlí jazykové“ tvrdí, že se o odvolání Jiřího Pospíšila skutečně jednalo, ale nakonec byl záměr opuštěn, protože veřejnost vnímá časté střídání ministrů spravedlnosti záporně a ODS by za něho stejně neměla náhradu. Podotýkám, že k politické kultuře Rakouska patří zvyklost obsazovat úřad ministra spravedlnosti odborníkem bez politické příslušnosti.

Úvahy o odvolání Jiřího Pospíšila se objevily v době, kdy pohled zvenčí na úroveň jeho výkonu v úřadě šéfa resortu není jednoznačný. Z hlediska ocenění veřejností patří k nejúspěšnějším ministrům. Vděčí za to obratné mediální politice, spočívající v systematickém „prodávání“ všech iniciativ a reformních opatření v justici, které ministerstvo pod jeho vedením uskutečnilo, a to i těch, jejichž základy byly položeny již bývalým ministrem Němcem, jenž ovšem v této příznivé spojitosti zásadně nebývá zmiňován. Opakem hlasitého zveřejňování zpráv, jež podporují příznivý obraz ministra v očích věřejnosti, je mlčení o obtížích, jako jsou nesnáze s financováním dobudování brněnského justičního areálu nebo stěhování Obvodního soudu pro Prahu 6, nemluvě o katastrofických zprávách o hrozícím finančním kolapsu justice, do jejichž šíření se zapojili pražští soudci tiskovou konferencí dne 4.září 2007. Protože se zatím nenašel nikdo, kdo by měl zájem na mediálním „rozmazávání“ záporných barev ministrova obrazu, na jeho oblíbenost u veřejnosti to nemá nepříznivý vliv. Mediální péči o svůj obraz doplňuje pan ministr sliby pozvání svých kritiků na pracovní večeře, s jejichž plněním si neláme hlavu.

Proti příznivému náhledu veřejnosti stojí záporné stanovisko opozice, která si žádala jeho hlavu kvůli jeho postoji k překvapivému zásahu nejvyšší státní zástupkyně do kauzy Jiřího Čunka. Opozice ale neměla naději na úspěch, protože sporný zákrok posloužil vládní koalici. Takže hlavy padat nebudou, i když ve „starých“ zemích EU by padaly jako zralé hrušky. Naše politická kultura je ovšem od „staré Evropy“ značně odlišná, tedy pokleslá, a snese ledacos, co by jinde neprošlo.

S výzvou na odvolání Jiřího Pospíšila se obrátil na předsedu vlády také spolek Šalamoun, který je nespokojen se způsobem, jímž pan ministr zvládá nebo spíše nezvládá agendu stížností pro porušení zákona. Ty jsou velmi účinným nástrojem nápravy justičních přehmatů, jichž se naše justice občas dopouští. Jeho předchůdce jej používal poměrně často, i když narážel na nepochopení Nejvyššího státního zastupitelství ČR a některých soudců Nejvyššího soudu ČR a byl později kriminalizován kvůli domnělému nezákonnému postupu v této věci. Exministr Pavel Němec připomínal v jistém směru Pavla Rychetského, jenž často dával najevo povědomí o neutěšeném stavu jeho resortu. Pavel Němec byl mimo to nadán darem soucitu, za jehož projevy byl stíhán nenávistí všech, kdo si pletou spravedlnost s nelítostným trestáním. Ministr Pospíšil „dělá vše jinak než jeho předchůdce“, proto je při vyřizování podnětů ke stížnosti pro porušení zákona zdrženlivý. Zásadně je postupuje k prověření státnímu zastupitelství. „Šalamouni“ mu to vyčítají, protože státní zastupitelství je orgánem obžaloby a tímto způsobem se mu dostává skvělé příležitosti mařit v zárodku naděje nespravedlivě odsouzených na záchranu. Dochází tak k porušení rovnováhy sil mezi obžalobou a obhajobou. Zákon ministrovi takový postup umožňuje, ale neukládá. Většina stanovisek státních zastupitelstev k podnětům ke stížnosti pro porušení zákona je záporná, protože se řídí zásadou, že soudci a státní zástupci jsou neomylní a neprolomitelnost soudního rozhodnutí je důležitější než spravedlnost. Předkladatel podnětu nemá právo znát obsah stanoviska státního zastupitelství, natož polemizovat s jeho argumentací. Stanoviska státního zastupitelství sice nejsou pro ministra závazná, ale obvykle jsou respektována. Pokud je nerespektoval exministr Němec, ohradil se státní zástupce, činný při Nejvyšším soudu ČR, a soudci jeho námitkám obvykle vyhověli. Ministr Pospíšil předchází takové situaci tím, že problematické stížnosti raději za těchto okolností nepodává. Předkladatel podnětu pak dostane jednověté vyrozumění ministerského úředníka, že „pan ministr neshledal důvod k podání stížnosti pro porušení zákona“. Je pravda, že stížnost pro porušení zákona je právem, nikoli povinností ministra. Na druhé straně je skutečností, že ministr je ve svém resortu odpovědný za chování státu vůči občanům a jiný nástroj přímého zasahování do sporných případů nemá. Moc zavazuje: kdo má možnost ji používat ve prospěch bližních, má mravní povinnost tohoto daru využít. Před bezprávím nelze zavírat oči a ustupovat.

Stanoviska státních zastupitelství skutečně nejsou neomylným vodítkem pro posuzování oprávněnosti podnětu ke stížnosti. Příkladem budiž případ mladého muže P.M., odsouzeného na 10 let vězení za vydírání a vraždu prostitutky. Spolek Šalamoun napadl rozsudek podnětem ke stížnosti pro porušení zákona, který byl odmítnut na základě jeho záporného vyhodnocení státním zastupitelstvím. Obhájce napadl rozsudek ústavní stížností ze stejných důvodů, které uplatnil Šalamoun. Ústavní soud ČR rozsudek zrušil a nařídil nové projednání věci nalézacím soudem. Obžalovaný pak odešel od nového soudního řízení s trestem 18 měsíců, z nichž větší část již měl za sebou. Být po vůli státních zástupců a ministerských úředníků, mladý muž by strávil zbytečně ve vězení osm a půl roku z nejlepších let svého života.

Někdy ovšem pan ministr odmítne podnět bez prověření státním zastupitelstvím a bez seznámení s trestním spisem, a to s děsivou rychlostí. Příkladem budiž příběh jiného mladého muže M.N., jenž je ukázkovým příkladem kriminalizace podnikatelského neúspěchu. Rozsudek napadl podnětem ke stížnosti pro porušení zákona spolek Šalamoun. Jedná se o obchodníka s pohledávkami, který byl odsouzen za dva domnělé útoky trestného činu podvodu. Prvým útokem se nebudu zabývat, poněvadž jeho skutková podstata je příliš složitá a jeho objasnění je neuspokojivé, ale zejména méně významný je z hlediska závažnosti uloženého trestu: spoluodsouzený organizátor podvodu si od soudu odnesl podmíněný trest dva a půl roku vězení. V druhém útoku se M.N. ujal zprostředkování zápočtu pohledávky za Novou hutí a.s. v hodnotě 32 mil. Kč. Pro obchodníka to je skvělý obchod: podniká bez vkladu vlastního kapitálu a jeho výnosem je sleva, s kterou od věřitele pohledávku převezme, v tomto případě více než tři miliony Kč. Konečný příjemce pohledávky, který ji přímo uplatní u dlužníka zápočtem proti svým závazkům, zaplatí zprostředkovateli, až jeho věřitel provede zápočet. Nemůže být tedy ošizen. Zprostředkovatel si pak odečte svou provizi a vypořádá obchod s původním věřitelem. V našem případě měl M.N. smůlu. První zájemce, který se původně o odkoupení pohledávky zajímal, od obchodu odstoupil, a zprostředkovatel musel hledat dále. Mohl samozřejmě od obchodu rovněž odstoupit, ale vidina třímilionové provize jej přiměla, aby pokračoval. Netušil, že původní věřitel pojal nedůvěru, pohledávku u Nové huti a.s. zablokoval, aniž by jej o tom informoval, a podal trestní oznámení pro podezření na podvod. M.N. po několika dnech našel solventního zájemce, ale transakce nakonec neproběhla, protože zápočet pohledávky nebylo možno provést kvůli jejímu zablokování původním věřitelem. Kupující se necítil poškozen, neboť do neúspěšné transakce nevložil žádné peníze.. Za nějaký čas si pak pro M.N. přišli policisté a obvinili ho z pokusu o podvod. Trestného činu podvodu se dopustí ten, kdo jiného uvede v omyl a způsobí škodu, nebo ke škodě jiného obohatí sebe nebo umožní neoprávněné obohacení jiné osobě. V tomto případě škoda nevznikla a ani vzniknout nemohla, k obohacení ke škodě jiného nedošlo, ani k němu dojít nemohlo. Zprostředkovatelův „výdělek“: šest let ztráty svobody. Spolek Šalamoun namítal, že skutek, za který byl M.N. odsouzen, byl obchodním nezdarem, nikoli trestným činem. Na zamítnutí podnětu ke stížnosti pro porušení zákona, podloženého pečlivým prostudováním objemného trestního spisu, stačily panu ministrovi pouhé tři pracovní dny od doručení, v době, kdy byl vázán účastí na zasedání Poslanecké sněmovny a Vlády ČR.

Důvodem k odvolání by jistě byly i katastrofické zprávy o špatném finančním stavu resortu justice, vydávané médii za únik z údajné tajné zprávy ministerstva a potvrzované údaji, předloženými pražskými soudci na tiskové konferenci 4. září 2007. V této věci ale není jasno, zda jsou zmíněné informace pravdivé. Ministerstvo vydalo 4. září tiskovou zprávu, kterou jejich pravdivost popírá. Časem se ukáže, zda média a pražští soudci šířili nepodložené nebo přehnané poplašné zprávy, či zda ministerstvo 4. září klamalo veřejnost. Řada uveřejněných číselných údajů v ministerské zprávě se ale příliš optimisticky netváří: uvedené zvyšování rozpočtu resortu není nijak výrazné a v případě Městského soudu v Praze sotva stačilo na vyrovnání vlivu inflace. I kdyby byly všechny informace o špatné finanční situaci soudů pravdivé, bylo by třeba před uplatněním personálních rozhodnutí pečlivě uvážit, do jaké míry jsou výsledkem špatného řízení resortu Jiřím Pospíšilem, a jak se na jejich vzniku podíleli jeho předchůdci, popř.předchozí vlády.

Tisková konference pražských soudců nakonec vyústila v oblíbenou mantru politizujících soudců o vyřešení všech bolestí justice jejím vyjmutím z podřízenosti ministerstvu spravedlnosti a ustavením soudcovské samosprávy. Nepřímo to byl signál nespokojenosti soudců s ministrem, který by předseda vlády neměl podceňovat. Ministr, jenž má proti sobě soudcovskou komunitu, sotva může prosazovat změny v justici. Přesvědčili se o tom bývalí ministři Motejl, Bureš i Rychetský, kteří raději svá křesla opustili, než by válčili proti nevůli soudců. Na okraj je ale třeba říci, že nebylo objasněno, jaký vliv by měla změna struktury řízení soudů na celkový objem prostředků, přicházejících do resortu, dále jaká je záruka, že by soudci-funkcionáři soudcovské samosprávy, kteří nemají vzdělání a praxi v plánování financování, rozhodovali o rozdělení omezených zdrojů lépe než specializovaní úředníci ministerstva, a kdo by soudil za soudce, kteří by se museli věnovat manažerskému řízení soudů, když soudci jsou údajně přetíženi případy. Nicméně ministr spravedlnosti by měl vzít varovný signál z tiskové konference pražských soudců rychle na vědomí a hledat způsob, jak zapojit soudce do řízení resortu. Zřízení soudcovské rady při úřadu ministra a obdobného sboru státních zástupců by bylo řešením, jež by možná utlumilo radikalismus fundamentalistických zastánců justiční samosprávy. Uvedené pochybnosti by platily i v případě, že by na Pospíšilovo místo nastoupil kdokoli jiný.

Odvoláním ministra Jiřího Pospíšila by se dále snížila průměrná délka setrvání polistopadového ministra spravedlnosti v úřadě, která usvědčuje všechny polistopadové vlády z podhodnocování důležitosti resortu justice. Vyvolání tohoto účinku bylo zjevně odvráceno nebo aspoň oddáleno. Až zpětně poznáme, zda to skutečně bylo pro justici a českou společnost příznivé.


( Celá tisková zpráva | Informační e-mailVytisknout článek | Zdroj: martin.stin@seznam.cz )

  Kontakt
Korespondenční adresa:
P.O.Box 383, 111 21 Praha 1

Pobočka Šumperk:
P.O.BOX 103, Šumperk 1

SpolekSalamoun(a)SpolekSalamoun.com

Statutární orgán:
předseda spolku - John Bok

Korunový účet:
č.ú.: 170718584/0300

IČO:63837714

Registrace
Ministerstvem vnitra ČR:
II./S-OS/1-25819/94-R

Administrátor:
Johanne - Angel D'Shadow,
Václav Peričevič

  Soud s Johnem Bokem

  VYŠLA NÁM KNIHA
Lecba Bokem

Vyšla nám kniha......

  Měsíčník TRESTNÍ PRÁVO

mesicnik Trestni pravo

Spolek Šalamoun se stal pravidelným přispěvatelem měsíčníku Trestní právo. Má v něm pravidelnou rubriku Pohled odjinud, do které píše různé úvahy o justici z vlastního pohledu.

mesicnik Trestni pravo

Náhled článku Spolku Šalamoun v měsíčníku Trestní právo.