Spolek Šalamoun

  Hlavní menu

  Národní knihovna


  LN o J.Bokovi


  Zákony v elektronické podobě

  Státní zastupitelství ČR

  Přehled soudců a soudů ČR

  Soudy ČR na Internetu

  Potřebujete advokáta?

téma
* PÁR VŠIVÝCH DROBNÝCH
  Vydáno dne 08. 01. 2008 (1503 přečtení)

PÁR VŠIVÝCH DROBNÝCH
Zdeněk Jemelík, člen spolku Šalamoun
Vyšlo na Britských listech 8.1.2008
zdenek.jemelik@spoleksalamoun.com

Již několik let trvá nespokojenost ministerstva spravedlnosti a také části soudcovské komunity s úrovní činnosti Nejvyššího soudu ČR. Nespokojenost dávají najevo také jeho soudci, a to nikoli nějaká nepočetná „pátá kolona“, jak by se dalo soudit z blábolení Marie Benešové v nedělních Otázkách Václava Moravce. Za příčinu nedostatků se obecně považuje způsob, jímž soud řídí jeho předsedkyně Iva Brožová. Situace na Nejvyšším soudu ČR je vážná.V napjaté atmosféře, která zde panuje, se soudcům nepracuje dobře. Veřejnost se o špatném stavu soudu dověděla před třemi roky, kdy ministr Pavel Němec jako hlava státní správy soudů ztratil trpělivost s podřízenou, která odmítala bavit se o výtkách ke své práci, a postěžoval si prezidentovi republiky. Ten pak využil svého práva, daného čl. 62 písm.f) Ústavy (prezident republiky jmenuje ze soudců předsedu a místopředsedy Nejvyššího soudu) v součinnosti s tehdy platným §106 odst.1 zákona o soudech a soudcích (předseda a místopředseda soudu může být ze své funkce odvolán tím, kdo ho do funkce jmenoval, jestliže závažným způsobem nebo opakovaně porušuje zákonem stanovené povinnosti při výkonu státní správy soudů) a vzpurnou předsedkyni z jejího úřadu odvolal. Všude ve světě je běžné, že slušný manažer, jehož funkce vznikla jmenováním, v případě nespokojenosti nadřízených s jeho výkonem bez dlouhých diskusí sbalí aktovku a jde si hledat štěstí jinam. Je to riziko postavení: vysoký prestiž úřadu, velká pravomoc, možnost organizovat si sám svůj čas, společenská vážnost postavení a skvělé hmotné zabezpečení jsou vyváženy nejistotou existence. Iva Brožová je vysoce postavená úřednice státu, jemuž je povinována loajalitou. Dalo by se očekávat, že po odvolání předá svou kancelář nástupci a dle své volby se buď vrátí k práci soudkyně Nejvyššího soudu ČR nebo využije svého postavení jako výhodného výchozího postavení pro zahájení nové kariéry na jiném působišti. Ne tak vzpurná dáma. Vzepřela se prezidentovi ústavní stížnosti, ke které přiložila návrh na zrušení §106 odst. 1 zákona o soudech a soudcích, na který se prezident republiky odvolal při rozhodnutí o jejím odvolání. Projevila tím názor, že jí přísluší takřka božské postavení, jímž se nemůže pochlubit žádný jiný ústavní činitel: měřítkem úrovně jejího výkonu je pouze její osobní názor a v úřadě setrvá, jak dlouho se jí zlíbí. Ústavní soud ČR jí překvapivě vyhověl, a to i v požadavku na zásah do zákona o soudech a soudcích. Díky tomuto „státotvornému“ rozhodnutí Ústavního soudu ČR vznikla zcela nenormální situace: předsedové soudů se stali neodvolatelnými až do té doby, než Parlament zaplní mezeru v zákoně. A to může trvat hodně dlouho. O tom, že rozhodnutí Ústavního soudu ČR o obou podáních Ivy Brožové jsou při nejmenším zvláštní, svědčí i skutečnost, že několik z jeho soudců se od nich distancovalo vydáním odlišných stanovisek. Byl mezi nimi i sám předseda Ústavního soudu ČR Pavel Rychetský.

Iva Brožová si své neslušné vítězství nad hlavou státu patřičně vychutnala. Poskytovala rozhovory všem médiím, jež o ni projevila zájem a svou úspěšnou obranu dobrého bydla při tom halila do hávu boje za nezávislost justice na moci výkonné. Prezident republiky vystupoval v jejích vystoupeních jako inkarnace ďábla. Její triumf ale nebyl dokonalý. Dostala se do dosti nepříjemné společenské situace. Část soudců jejího soudu jí začala dávat najevo, že by se s ní raději rozloučili. Resignací jejích dosavadních stoupenců se rozpadla Soudcovská rada Nejvyššího soudu ČR. Ministr spravedlnosti sice nevyhověl podnětu spolku Šalamoun, aby ji za její mediální vystupování pohnal před kárný senát, ale opakovaně veřejně vyjádřil nespokojenost s úrovní jejího výkonu ve funkci. Vhodnost jejího případného odchodu uznala i Soudcovská unie. Při společenských akcích v rámci resortu, při nichž představitelky justice dostávaly květiny, na ni kytička nezbyla. A na shromážděních, organizovaných prezidentem republiky, smí sedět jen na místech pro bezvýznamné. Ani společenský chlad, který ji obklopuje, ji však nepřivedl ke spásnému nápadu na dobrovolné opuštění křesla. Nicméně média se postupně o ni přestala zajímat a úřady se smířily s tím, že v situaci neodvolatelnosti předsedů soudů ji nelze z místa vystrnadit. Skandál pomalu upadal v zapomnění.

Nově se problém vzdorné předsedkyně Nejvyššího soudu ČR vynořil v posledních dnech, kdy na ni ministr spravedlnosti podal kárnou žalobu kvůli zatajení čtyřicetimilionové pokuty, uložené Nejvyššímu soudu ČR finančním úřadem. Této věci věnoval značný prostor Václav Moravec v tříkrálových Otázkách, do kterých si pozval ministra spravedlnosti Jiřího Pospíšila a Marii Benešovou, kdysi prokurátorku protiprávního režimu, později nejvyšší státní zástupkyni, po sesazení bezvýznamnou právničku. A jejich debatu zpestřil dálkovým vstupem Ivy Brožové. Jiří Pospíšil se v tomto případě projevil v nejlepším světle. Jeho výklad problému byl naprosto jasný, srozumitelný, právnicky precizní. Marie Benešová s ním nemohla soutěžit ani obsahem svých sdělení, ani jasností formulací. Chyběly jí argumenty a s pouhým opakováním ničím nepodloženého tvrzení, že kárná žaloba je jen pokračováním úsilí o odstranění Ivy Brožové z jejího předrženého křesla na svého protivníka nestačila. Buď problematice neporozuměla, nebo jen z povinnosti představitelky opozice demagogicky napadala postavení protivníka. Dostala se prostě „mimo mísu“. Kárná žaloba ministra Pospíšila skutečně nemůže ukončit kariéru Ivy Brožové. Především pan ministr v žalobě nenavrhl kárnému soudu, jakou sankci by měl uložit. Za druhé odvolání není možné, protože nemáme platný právní předpis, podle něhož by je bylo možné provést; již výše jsem zmínil, že předsedové soudů jsou zatím neodvolatelní. Za třetí je úplně mylná představa Marie Benešová, že toto kárné řízení může posloužit jako jakási záloha, která se k odvolání Ivy Brožové použije, až to zákon dovolí. Omyl paní advokátky spočívá v tom, že kárné provinění lze v kárném řízení projednat jen jednou, takže po vyřízení Pospíšilovy současné žaloby nebude možné kartu pokuty na Ivu Brožovou znova vytáhnout. Mimo to navrhovaná právní úprava počítá s tím, že odvolání předsedy soudu bude možné jen rozhodnutím kárného senátu, jenž bude samozřejmě na přání moci výkonné zcela nezávislý.

Iva Brožová v té části vystoupení, v které vysvětlovala své stanovisko k uložené pokutě, projevila nedostatek smyslu pro realitu. Čtyřicet milionů korun, o které její úřad nepřijde pouze v případě, že se nad ní ministr slituje a navýší jí rozpočet, jsou pro ni trochou všivých peněz, s nimiž lze nakládat podle zásady „z cizího krev neteče“. Už vůbec jí nevadí, že o tuto nepředstavitelnou částku bude ochuzen resort, jehož finanční situace vůbec není růžová. Pokuta, uložená finančním úřadem, je nástrojem, jímž je instituce trestána za finanční nekázeň. Mělo by být samozřejmé, že se uložení pokuty odrazí ve finančních sankcích vůči odpovědným osobám, které její uložení způsobily. Ale pro Ivu Brožovou to jsou peníze, přelévané z jedné kapsy státu do druhé a podivuje se, že ministerstvo financí nevyhovělo její žádosti o prominutí pokuty, jako by vyhovění bylo jeho samozřejmou povinností. Na svou obranu uvedla rozsah promíjení pokut, uložených jiným soudům. Jsou-li její čísla správná, mělo by je ministerstvo financí vysvětlit, protože je otázka, proč se vůbec pokuty ukládají, když se jich pak téměř 100% zase promine. Veřejnost by se samozřejmě měla dovědět, proč právě v případě Nejvyššího soudu ČR pokuta prominuta nebyla. To vše dohromady ale Ivu Brožovou jako manažerku neopravňuje, aby se spoléhala na to, že Nejvyšší soud ČR nakonec nebude muset pokutu zaplatit. Je samozřejmé, že o vzniklém problému měla neprodleně informovat nadřízeného ministra, aby jeho úřadu umožnila zahájit záchranná jednání s ministerstvem financí. Pokud ignorování ministra v tomto případě považovala za samozřejmou součást projevu nezávislosti justice, pak jde o doklad přímo patologického chápání pojmu. Ve skutečnosti jde o projev vrcholné neodpovědnosti, která by všude mimo oblast působnosti soudcokracie vedla k okamžitému vyhazovu manažera, trpícího bludy tohoto rozsahu. Iva Brožová dala k dobru ještě další bludnou představu. Podle jejího názoru Nejvyšší soud ČR nemůže dobře fungovat, protože výkonná moc již tři roky podkopává její autoritu, zejména prezident republiky svým protiústavním jednáním. Vše je jinak: protože Nejvyšší soud ČR nepracoval tak, jak by měl, a paní předsedkyně odmítala vzít na vědomí výhrady ministra spravedlnosti, prezident republiky ji odvolal z úřadu. Iva Brožová by měla proto vysvětlit, která jí nepřátelská nadpřirozená síla navodila stav, který vedl k jejímu odvolání. I když připouštím, že dosazení Jaroslava Bureše do funkce druhého místopředsedy soudu nebylo provedeno právnicky čistým způsobem, nemyslím, že jeho dosazením Nejvyšší soud ČR utrpěl. Každý okresní soud má nejméně dva místopředsedy, mnohem větší Nejvyšší soud ČR, řešící daleko složitější kauzy, pouze jednoho, jenž v době dlouhodobé nemoci paní předsedkyně přirozeně nestíhal vše, co bylo třeba. Dosazení druhého místopředsedy bylo rozumným řešením a nadbytečný by nebyl ani po jejím návratu. Potíž je možná v tom, že Jaroslav Bureš nepatří zrovna mezi oblíbence paní předsedkyně a jako právnická kapacita ji viditelně zastiňuje. Malí lidé mají kolem sebe nejraději trpaslíky, což Jaroslav Bureš není.

Ministr Pospíšil v podstatě nekomentoval sdělení Ivy Brožové, že v příštím týdnu podá správní žalobu na ministerstvo financí kvůli zamítnutí její žádosti o prominutí pokuty. Pouze podal věcnou informaci, že začal s ministerstvem financí jednat o rozložení pokuty do ročních splátek, nejlépe s konečnou lhůtou splatnosti deset let. Mlčky tím vyjádřil pochybnost o naději na úspěch správní žaloby. Způsobem, jakým věc podal, projevil neobyčejný takt a zdvořilost vůči protivnici. Soudní řád správní v §68 totiž stanoví, že „ žaloba je nepřípustná také tehdy, nevyčerpal-li žalobce řádné opravné prostředky v řízení před správním orgánem…“ Nejvyšší soud ČR nepodal proti uložení pokuty odpor, protože z odůvodnění rozhodnutí finančního úřadu bylo zřejmé, že byla uložena právem a není naděje na vyhovění. Nastala tedy situace, uvedená ve výše citovaném ustanovení správního řádu. Nemá-li Iva Brožová také na Nejvyšším správním soudu ČR nějaké kamarády, kteří by z náklonnosti k ní nebo z touhy pokořit moc výkonnou znásilnili právo, se správní žalobou by neměla uspět. Nechci spekulovat o tom, zda paní předsedkyně o beznadějnosti správní žaloby ví. Nevím, co by bylo horší: zda prostá nevědomost jako důkaz její odborné nezpůsobilosti či vědomost spojená s nesvědomitostí přístupu k veřejnosti, která by jí dovolila udělat klamavé gesto jen proto, aby zastřela svou bezmoc.


( Celá tisková zpráva | Informační e-mailVytisknout článek | Zdroj: Zdeněk Jemelík )

  Kontakt
Korespondenční adresa:
P.O.Box 383, 111 21 Praha 1

Pobočka Šumperk:
P.O.BOX 103, Šumperk 1

SpolekSalamoun(a)SpolekSalamoun.com

Statutární orgán:
předseda spolku - John Bok

Korunový účet:
č.ú.: 170718584/0300

IČO:63837714

Registrace
Ministerstvem vnitra ČR:
II./S-OS/1-25819/94-R

Administrátor:
Johanne - Angel D'Shadow,
Václav Peričevič

  Soud s Johnem Bokem

  VYŠLA NÁM KNIHA
Lecba Bokem

Vyšla nám kniha......

  Měsíčník TRESTNÍ PRÁVO

mesicnik Trestni pravo

Spolek Šalamoun se stal pravidelným přispěvatelem měsíčníku Trestní právo. Má v něm pravidelnou rubriku Pohled odjinud, do které píše různé úvahy o justici z vlastního pohledu.

mesicnik Trestni pravo

Náhled článku Spolku Šalamoun v měsíčníku Trestní právo.