Spolek Šalamoun

  Hlavní menu

  Národní knihovna


  LN o J.Bokovi


  Zákony v elektronické podobě

  Státní zastupitelství ČR

  Přehled soudců a soudů ČR

  Soudy ČR na Internetu

  Potřebujete advokáta?

téma
* PO ODVOLACÍM ŘÍZENÍ V KAUZE ROSTISLAVA ROZTOČILA II
  Vydáno dne 08. 02. 2008 (1736 přečtení)

KAUZA ROZTOČIL: OZVĚNY VYKONSTRUOVANÝCH PROCESŮ
Zdeněk Jemelík, člen spolku Šalamoun
Vyšlo na Virtually 8.2.2008
zdenek.jemelik@spoleksalamoun.com

Usnesením senátu JUDr. Martina Zelenky Vrchního soudu v Praze ze dne 5.února 2008 bylo pravomocně ukončeno obnovené trestní řízení proti emigrantovi Rostislavovi Roztočilovi. Soud potvrdil 13letý trest odnětí svobody, který mu uložil senát JUDr.Oldřišky Rysové Krajského soudu v Praze v červenci r.2007. Proti původnímu trestu odnětí svobody z r. 1985 v trvání 24 let za brutální vraždu 35letého egyptského posluchače postgraduálního studia, které se měl dopustit koncem ledna r.1975, z něhož mu po „umazání“ trestu za nedovolené opuštění republiky a započítání amnestie zůstalo 17 let, to je příznivý výsledek. Přesto v médiích a na internetu vypuklo po vynesení rozsudku vzrušení a sám odsouzený reagoval z Německa rozčileně. Zazněly výroky typu „ Rostislav Roztočil bude muset na 13 let za mříže“, které svědčí o povrchnosti autorů. K takovému vzrušení zatím není důvod. Především: nejsme na konci příběhu. Verdikt senátu JUDr.Martina Zelenky není zcela určitě posledním slovem v této věci, neboť bude cestou mimořádných opravných prostředků podroben kritickému přezkoumání Nejvyšším a v případě nutnosti také Ústavním soudem ČR. Pochybuji, že v něm obstojí. Mimo to Rostislav Roztočil je sice český občan, ale žije dlouhodobě v Německu. Určitě nenastoupí dobrovolně výkon trestu, který považuje za nespravedlivý. Přibyl tak další jedinec k houfu šesti tisíc odsouzených, kteří nenastoupili do vězení (pro srovnání: ve věznicích pobývá zhruba 16 tisíc odsouzených). Krajský soud v Praze bude muset na něj vydat zatykač a požádat německé orgány o jeho vydání. Protože o vydání Rostislava Roztočila ke stíhání v České republice rozhodl Vrchní zemský soud ve Stuttgartu za podmínek dle mezinárodního práva, bude opět na něm, aby přezkoumal, zda české soudy dodržely vydávací podmínky a na základě toho znova rozhodl. Nebezpečí, že se zopakuje ostuda české justice z r.1982, kdy Rostislava Roztočila odmítl vydat soud ve Wiener Neustadt kvůli nedostatečnému odůvodnění obžaloby, považuji za reálné. Mimo toho všeho většina novinářských zpráv pominula okolnost, že odsouzený má již část trestu za sebou. Po zatčení v září r.2000 na hraničním přechodu Sv.Kříž si odpykal pět let v situaci porušení mezinárodněprávních závazků České republiky. Dalších pět měsíců strávil ve vazbě po návratu do ČR za účelem účasti na soudním řízení. Ovšem ani vyhlídka na dalších více než sedm a půl roku za mřížemi není potěšitelná, zvlášť s přihlédnutím k okolnosti, že odsouzený by se vrátil na svobodu na prahu sedmdesátky.

Roztočilův proces je velmi složitá kauza. Trestný čin se stal v lednu r.1975. Oficiální trestní stíhání bylo zahájeno v r.1982 a pravomocný rozsudek byl vynesen v r.1985. Ze dvou přímých svědků žije jen jeden. Ve skutkových zjištěních jsou rozpory. A mediální kampaň v Rakousku v r. 1982 vnesla do případu neobvyklý prvek – podezření, že obžaloba proti Rostislavu Roztočilovi byla vykonstruována čsl. tajnými službami. Přehodnocení poznatků, shromážděných v původním procesu, je samo o sobě vzhledem k časovému odstupu a změně společenských poměrů velmi obtížné. Prvostupňové řízení, které provedl senát JUDr. Oldřišky Rysové, nemělo se spravedlivým procesem nic společného. To vše byly důvody, které měly vést odvolací soud k velmi důkladnému přezkoumání prvostupňového spisu. Přesto senát JUDr.Martina Zelenky nepovažoval za nutné provést vlastní dokazování, pouze doplnil důkazy čtením dvou soudu (nikoli obhajobě) dříve neznámých bezvýznamných rozsudků nad Rostislavem Roztočilem pro drobnou hospodářskou trestnou činnost. Přibližně za dvě a půl hodiny včetně třičtvrtěhodinové přestávky na poradu senátu bylo „vymalováno“, přičemž usnesení bylo patrně připraveno předem. Je otázka, zda veřejné jednání mělo jiný než formální smysl.

Jedním z vlivů, který mohl vyvolat nevraživý postoj k obžalovanému, byl jeho útěk z vězení 8. listopadu 2005. Tento čin vyvolal velkou pozornost veřejnosti, měl odezvu také v zahraničí a vrhl na českou justici a vězeňskou službu špatné světlo. Doplatil na něj odvoláním sotva jmenovaný ředitel věznice, pár lidí přišlo o chleba, jeden z dozorců byl soudně stíhán. Rostislav Roztočil se tehdy vrátil do Německa a spoléhal se, že jej německá justice českým úřadům nevydá. V té době se stal mediální hvězdou a ochotně poskytoval rozhovory novinářům, před nimiž vyjadřoval záporné názory na českou justici a úroveň vězeňství. Výrok, že borská věznice v době jeho útěku byla děravá jako sýr, příslušníci vězeňské služby jistě neslyšeli rádi a zapamatovali si jej. Čekalo jej však zklamání: německý soud ho vydal k trestnímu stíhání do České republiky. Protože žil v Německu mnoho let jako naprosto bezzávadový vážený občan a projevoval zájem o očištění svého jména před českým soudem, dostal možnost odcestovat k soudu do Prahy jako svobodný člověk.

Česká justice se k němu po návratu zachovala zhůvěřile. Po příletu 18.12.2006 byl přímo na letištní ploše zatčen a ráno předveden k plánovanému veřejnému projednání návrhu na povolení obnovy procesu. Zde byl zrušen rozsudek z r. 1985, ale současně byla na Rostislava Roztočila senátem JUDr. Oldřišky Rysové na návrh žalobce JUDr. Tomáše Milce uvalena útěková vazba. Nesmyslnost rozhodnutí je zřejmá ze skutečnosti, že po propuštění z vazby se Rostislav Roztočil dále dobrovolně zúčastňoval jednání soudu až do vynesení rozsudku. Existenční tíseň ho pak přiměla k návratu do Německa, protože u nás, kde ztratil zázemí, by se ve svém věku neuživil. Předseda senátu Vrchního soudu v Praze JUDr. Martin Zelenka se při úterním jednání ztrapnil obhajobou svévole středočeských orgánů. Snažil se zlehčit dobrovolnost Roztočilova návratu tvrzením, že obžalovaný měl kromě nedobrovolné cesty do Prahy s eskortou pouze jedinou alternativu k dobrovolnému příjezdu, a to emigraci do země, která by ho nevydala. Ale právě okolnost, že se Rostislav Roztočil neskrýval před německými orgány, aby se vyhnul eskortování, ani neuprchl do jiné země, je jednoznačným projevem jeho vůle. Druhým důkazem je jeho dobrovolná účast při soudním jednání po propuštění na svobodu. Uvalení vazby bylo projevem barbarské svévole orgánů činných v trestním řízení.

Roztočilův útěk z vězení byl přirozenou reakcí člověka, šokovaného naprosto nečekaným zatčením v září r.2000 na hranicích Československa, které od r. 1993 bez potíží navštěvoval několikrát za rok. Nepochybně jednal zkratově, ale je to pochopitelné a omluvitelné. Není ale pravdou, že útěk byl nezbytný pro dosažení obnovy procesu. Ve skutečnosti u Krajského soudu v Praze probíhalo od podzimu r.2004 řízení o povolení obnovy procesu na základě návrhu jeho sestry, k němuž se obžalovaný připojil. Rostislav Roztočil se 8. listopadu 2004 rozhodl k útěku s vědomím, že na 1. prosinec je nařízeno veřejné líčení. Řízení pak skutečně v jeho nepřítomnosti proběhlo a jednání bylo odročeno na neurčito za účelem výslechu obžalovaného prostřednictvím německého soudu. Nedělejme si iluze: kdyby řízení o povolení obnovy od 1.prosince 2005 pokračovalo, buď by bylo neúspěšné, nebo by byl konečný výsledek obnoveného řízení ve věci stejný jako nyní. Soudkyně JUDr. Oldřiška Rysová by jinak nesoudila, než předvedla v r.2006/2007. Muselo by následovat použití mimořádných opravných prostředků, jež již bylo připraveno. Ale vše by se odehrálo o rok dříve a na obžalovaného by se nepohlíželo jako na uprchlého vězně.

Ač považuji JUDr. Martina Zelenku za nadprůměrně inteligentního a slušného soudce a jeho přísedící, JUDr. Jiří Lněnička a JUDr. Michal Hodoušek mají neméně dobrou pověst, sdílím stanovisko obhajoby, že rozhodnutí v neprospěch Rostislava Roztočila je ostudné. Očekávali jsme, že odvolací soud vrátí věc k doplnění dokazování.

Nesmiřitelnost rozporu mezi námi a soudem je dána také osobní znalostí odsouzeného. Nejenže znám Rostislava Roztočila osobně, ale zkoumal jsem také jeho obraz v očích lidí, s nimiž se stýkal v době, kdy se měl dopustit mimořádně brutálního zločinu. Někteří z nich vystupují v řízení jako svědci, jiné soud nezná. V jeho neprospěch se vyjádřil pouze pravděpodobný emisar 1.správy StB, dnes vážený a zámožný občan s významným společenským postavením, který se ho snažil v Traiskirchenu přemluvit k návratu do Československa, přičemž pro případ neposlušnosti mu vyhrožoval umístěním dětí do dětského domova. Psychologický profil Rostislava Roztočila se nekryje s představou surového vraha, utloukajícího svou oběť na veřejně přístupném místě kovovým předmětem.

Další hraniční čárou je rozdílný pohled na domněle politické pozadí procesu. Rostislav Roztočil tvrdí, že obžaloba byla mstou za jeho spolupráci se západoněmeckou zpravodajskou službou, které měl sloužit jako kurýr, přepravující balíčky s mikrofišemi do Berlína a Budapešti, dále za odcizení tajné vojenské dokumentace a její předání zpravodajské službě ústředí NATO. Podle mého soudu Rostislav Roztočil buď neví, co se kolem něj ve skutečnosti dělo, nebo je vázán závazkem mlčenlivosti, který se dosud bojí porušit. Část legendy, kterou o sobě vypráví, je fabulace, zbytek je neověřitelný bez mezinárodněprávní pomoci, vyžádané u zahraničních zpravodajských služeb. Věnoval jsem mnoho úsilí nalezení důkazů ve prospěch jeho tvrzení, ale našel jsem jen neurčitý náznak možného spojení odsouzeného se západoněmeckým zpravodajcem. Vůči myšlence dotazu u zahraničních zpravodajských služeb projevují příslušné orgány viditelnou nechuť. Kladné změny jsme snad dosáhli u ÚDV, bohužel až v době, kdy již byl Rostislav Roztočil v Německu a nepodařilo se nám ho přesvědčit, aby sem přijel k úvodnímu podání vysvětlení. Bez toho nemůže ÚDV konat, protože se jedná o policejní orgán, který se musí ve svém postupu řídit trestním řádem.

Nicméně zůstává skutečností, že v Rakousku byly od r. 1982 uveřejňovány zprávy o ovlivnění Roztočilova procesu, z nich část byla zjevně zkreslená a nevěrohodná, ale musely mít nějaký hmotný základ, který měl být v obnoveném procesu prověřen. Soud v r. 1985 o tom něco věděl, protože jeden článek z dobového tisku byl založen ve spisu. Ovšem v dané politické situaci by bylo přezkoumání temných rejdů čsl. tajných služeb soudem politicky nepřípustné a proto neproveditelné. Soud demokratického právního státu, za jaké se oba zúčastněné soudy považují, měl mravní povinnost vypořádat se s daným podezřením. K základním principům našeho trestního řízení patří zásada in dubio pro reo ve spojení s presumpcí neviny, která velí, aby se orgány činné v trestním řízení zabývaly vším reálným, co by mohlo svědčit ve prospěch obžalovaného. Touto zásadou zcela nepokrytě pohrdla soudkyně JUDr. Oldřiška Rysová, která na pokusy obhajoby přimět ji k přezkoumání této části skutkové podstaty reagovala nejen formálním zamítáním všech souvisejících návrhů, ale i výraznými nonverbálními projevy nechuti, jež vyvolávají pochybnosti o její nestrannosti a psychické způsobilosti soudit. Pohrdl jí i soudce JUDr. Martin Zelenka, který prohlásil, že mezi úvahami o vině obžalovaného a údajným politickým pozadím případu není žádná souvislost.

Na tomto příkladu lze ukázat důsledky zachování právní kontinuity České republiky s předlistopadovým protiprávním režimem a nedůsledné očisty orgánů činných v trestním řízení od soudců, kteří zahodili do hnoje svou profesní čest a úctu k obecným pravidlům mravnosti současně s rozhodnutím dobrovolně sloužit v represivních orgánech protiprávního, v konkrétní době nezastřeně kolaborantského režimu. Od těchto zaprodanců nelze očekávat citlivost k podezření na ovlivnění procesu zásahy tajných služeb kolaborantského režimu.

Ve skutečnosti souvislost mezi odsouzením a záměry tajných služeb je možná. Rostislav Roztočil totiž v žádném případě nebyl tuctový emigrant, i když dle názoru soudce JUDr. Martina Zelenky, vysloveného při odůvodnění rozhodnutí, prchal před nástupem trestu odnětí svobody. Vedle rakouské mediální kampaně ho z houfu běžných nepolitických emigrantů vylučují různé prokázané zvláštní okolnosti jeho emigrace a začátky působení v Rakousku. Z nich nejvýraznější je skutečnost, že v r.1982, právě v době, kdy se nacházel v extradiční vazbě, mu čsl. orgány vydaly do Rakouska jeho osiřelé děti. Režim, který zadržoval až do r. 1989 stovky dětí emigrantů, kteří se nedopustili před útěkem ze země žádných kriminálních trestných činů, poslal děti muži, souzenému pro brutální vraždu, a ohroženému vrácením do Československa k potrestání, nejspíš proto, aby se mu v emigraci lépe žilo! Pokud JUDr. Martin Zelenka skutečně věří tomu, že to byl projev korektního přístupu čsl. orgánů k obžalovanému, pak buď žil v jiné zemi než já, nebo ztratil soudnost. Vztah mezi vyšetřováním kriminálního činu a vysloveným podezřením ze zásahů tajných služeb si lze představit. Považuji za nejpravděpodobnější, že Rostislav Roztočil byl odsouzen za skutečného vraha a za odměnu mu byl umožněn hladký odchod do emigrace. Zda o tom věděl, či byl jen nevědomou obětí intrik, netuším, a nejsem si jist, že to ví on sám. Jsou samozřejmě možná i jiná vysvětlení, nicméně vyloučit spojitost mezi neobvyklými okolnostmi jeho emigrace a obžalobou v žádném případě nelze.

Případně bylo by možné spojitost vyloučit, kdyby nebyly žádné pochybnosti o správnosti soudních závěrů o vině. Obžalovanému má být vina prokázána nezpochybnitelným způsobem při zachování respektu k zásadě in dubio pro reo ve spojitosti s presumpcí neviny. Tento proces však byl spíše veden v duchu třídní nenávisti a podle zásady in dubio contra reo ve spojení s presumpcí viny.

Až v průběhu slyšení svědků vyšlo najevo, že oficiálnímu trestnímu stíhání z let 1982-1985 předcházelo v letech 1975-9 vyšetřování, které nebylo uzavřeno sdělením obvinění. Protokolace z tohoto řízení byla skartována. Zúčastnili se ho téměř všichni významní účastníci oficiálního řízení, z nichž někteří byli vyšetřováni vazebně. Od policistů se dovídali o vraždě, zorganizované a spáchané Rostislavem Roztočilem, který jako jediný z účastníků nebyl policií vůbec obtěžován.Nemohli pochopit, proč tedy je Rostislav Roztočil na svobodě a oni na výslechu, v cele předběžného zadržení nebo ve vazbě. Při výsleších bylo proti účastníkům řízení používáno fyzické i psychické násilí. Oba výše zmínění soudci spokojeně zdůrazňují, že svědci potvrdili, že bití nemělo vliv na obsah jejich výpovědí. Nezbývá než konstatovat, že soudci JUDr. Oldřiška Rysová i JUDr. Martin Zelenka vědomě používají proti obžalovanému nezákonně získaných svědectví. To je v celém civilizovaném světě nepřípustné a nedovoluje to ani náš právní řád.

Poznatky o zmíněném „předpřípravném řízení“, získané senátem JUDr. Oldřišky Rysové, jsou povrchní a neúplné. Bylo nepochybně na místě, aby odvolací soud věc vrátil soudu prvního stupně a uložil mu tuto část děje důkladně objasnit. Oběma soudům unikla velmi zvláštní okolnost: obžalovaní a svědci, kteří byli vyslýcháni v dokumentované části řízení, se neodvolávali na to, že se již dříve k věci vyjadřovali. Ve spojitosti s okolností, že Rostislav Roztočil zůstal v utajené části řízení stranou zájmu policie a oficiální vyšetřování bylo zahájeno až po jeho emigraci, to vyvolává reminiscenci na vykonstruované procesy z padesátých let: nejdříve se účastníci řízení naučili, co mají říkat, pak se teprve konal veřejný proces, v němž obžalovaný nemohl svou obhajobou kazit hru.

Zanedbáním „předpřípravné“ fáze řízení ztratil proces proti Rostislavu Roztočilovi nárok na to, aby byl považován za objektivní a spravedlivý.

Ani prověřování skutkových zjištění neobstojí z hlediska požadavků na férový proces. Orgány činné v trestním řízení záměrně potlačily některé důkazy a indicie, které zpochybňují obžalobu. Zabývaly se pouze anonymním oznámením trestného činu, jímž byl za vraha označen Rostislav Roztočil, nikoli však druhým, podle něhož se vraždy dopustil jiný podezřelý. Tohoto možného pachatele se nepodařilo předvést před soud ani v r.1985, ani v r.2007. Soudy dále podhodnotily skutečnost, že jediný žijící přímý svědek vraždy, recidivista Jan Bašista, uvedl, že přítomného Roztočila nezná, nikdy ho neviděl. Nicméně v předloženém souboru fotografií, který byl použit v r.1985, opět označil fotografii Rostislava Roztočila. Soudy v tom spatřují důkaz, že jeho výpověď byla účelová, vedená snahou pomoci obžalovanému. Je možné ale ještě jiné vysvětlení: zkušený kriminálník, který nechce mít potíže a byl v přípravném řízení „naučen“ označovat nějakou fotografii, ji automaticky označí kdykoli později, pokud mu bude znova předložena. Rostislav Roztočil má nápadné, dobře zapamatovatelné rysy, a navíc vyniká statnou postavou. Není možné, že by si jej Jan Bašista při přímém setkání nevybavil. Pokud by mu chtěl pomoci, jak se soudci domnívají, v souboru by prostě označil jinou fotografii. Ostatně Jan Bašista před senátem JUDr. Oldřišky Rysové nepopsal událost, které se měl zúčastnit, tvrdil, že si na ni již nepamatuje a ví, že snad mělo jít o nějakou vraždu. Aspoň se nezapletl v podrobnostech.

I když odvolací soud uvěřil shodně s prvostupňovým, že mrtvola, vylovená z Labe zhruba za půl roku po vraždě o několik kilometrů dále po proudu, patří zmizevšímu Egypťanovi, nelze považovat zjištění její identity za průkazné. Soudy se nepokusily vysvětlit, proč byla mrtvola krátce po nalezení spálena jako ostatky neznámé identity, ačkoli v té době již několik měsíců probíhalo celostátní pátrání Federální kriminální ústředny po údajném zavražděném, a jak o sedm let později poznaly, že šlo o mrtvolu Egypťana. Ani zjištěné identifikační markanty těla zesnulého neskýtají záruku, že identifikace je správná. Tendenčnost přístupu soudů k zjišťování skutečností dokresluje způsob vyhodnocení svědecké výpovědi Ing. Stankova o zvyklostech zmizevšího. Svědek sdělil soudu, že k zvláštnostem Nabila al Kalliniho patřil zvyk oblékat i v nejparnějším létě dlouhé spodky. JUDr. Oldřiška Rysová tuto část svědkovy výpovědi nezaprotokolovala, neboť mrtvola měla krátké spody. Na námitky obhajoby drze odpověděla, že nelze vyloučit, že zesnulý právě v úmrtní den svůj zvyk porušil. JUDr.Martin Zelenka se k stížnosti proti nesprávné protokolaci vyjádřil tak, že se jedná o nedůležitý údaj, protože svědek takto vypovídal i v přípravném řízení a jeho výroky jsou zaprotokolovány. Při odůvodnění usnesení se o věci nezmínil.

Celkově dosavadní průběh procesu s Rostislavem Roztočilem působí dojmem, že soudy nemají zájem na odhalení pravdy o pozadí kauzy. Nejsem si jist, zda o její odhalení stojí obžalovaný, i když by pro něj nespíš znamenala zproštění viny.


( Celá tisková zpráva | Informační e-mailVytisknout článek | Zdroj: Zdeněk Jemelík )

  Kontakt
Korespondenční adresa:
P.O.Box 383, 111 21 Praha 1

Pobočka Šumperk:
P.O.BOX 103, Šumperk 1

SpolekSalamoun(a)SpolekSalamoun.com

Statutární orgán:
předseda spolku - John Bok

Korunový účet:
č.ú.: 170718584/0300

IČO:63837714

Registrace
Ministerstvem vnitra ČR:
II./S-OS/1-25819/94-R

Administrátor:
Johanne - Angel D'Shadow,
Václav Peričevič

  Soud s Johnem Bokem

  VYŠLA NÁM KNIHA
Lecba Bokem

Vyšla nám kniha......

  Měsíčník TRESTNÍ PRÁVO

mesicnik Trestni pravo

Spolek Šalamoun se stal pravidelným přispěvatelem měsíčníku Trestní právo. Má v něm pravidelnou rubriku Pohled odjinud, do které píše různé úvahy o justici z vlastního pohledu.

mesicnik Trestni pravo

Náhled článku Spolku Šalamoun v měsíčníku Trestní právo.