Spolek Šalamoun

  Hlavní menu

  Národní knihovna


  LN o J.Bokovi


  Zákony v elektronické podobě

  Státní zastupitelství ČR

  Přehled soudců a soudů ČR

  Soudy ČR na Internetu

  Potřebujete advokáta?

téma
* PŘÍBĚHY DVOU VRAHŮ-NEVRAHŮ
  Vydáno dne 01. 05. 2008 (1013 přečtení)

MARTIN STÍN: PŘÍBĚHY DVOU VRAHŮ-NEVRAHŮ
Vyšlo na Politikonu 1.5.2008 jako 211. sloupek
martin.stin@seznam.cz

V tomto týdnu média připomněla příběhy dvou mužů, jejichž osudy mají určité podobné rysy. Oba byli odsouzeni pro vraždu, oba odmítají vinu a houževnatě usilují o zvrácení rozsudku, oba se „proslavili“ útěky z vězení. Samozřejmě na prvním místě se jedná o „nejslavnějšího českého vězně“ Jiřího Kajínka, jehož kauza krátkodobě ztratila na zajímavosti tím, že se v ní nic nového neděje: pro tuto chvíli byly vyčerpány dostupné opravné prostředky. Jeho příběh má v současnosti cenu pouze jako materiál pro literární či filmové zpracování: čili když už se nedá Kajínkovi pomoci, dá se na jeho neštěstí aspoň vydělat. Proto Kajínkův osud ustoupil do pozadí mediálního zájmu, zatímco do popředí se dostaly spory dvou konkurenčních zájemců o filmové ztvárnění jeho příběhu. Druhý zmíněný je Rostislav Roztočil. Média stručně zaznamenala, že v jeho věci byl učiněn důležitý procesní úkon: jeho obhájkyně podala 29.4.2008 dovolání k Nejvyššímu soudu ČR proti verdiktům Krajského soudu v Praze a Vrchního soudu v Praze, které se shodly v názoru na jeho vinu s Nejvyšším soudem ČSSR z r.1985. Ve skutečnosti je dění v jeho kauze o něco živější: 25.3.2008 podal spolek Šalamoun ve prospěch Rostislava Roztočila podnět ministrovi spravedlnosti ke stížnosti pro porušení zákona. Pokud by pan ministr včas vyhověl, Nejvyšší soud ČR by patrně projednal dovolání a jeho stížnost současně. To by byla ideální situace, protože dovolání se ze zákona zabývá jen právními vadami rozsudku, a naděje na jeho úspěch je proto velmi malá, zatímco stížností pro porušení zákona lze napadnout i další pochybení soudů. Při společném projednání se oba prostředky obvykle vzájemně posilují v účinnosti. Ideální situace ale v Roztočilově věci zatím nenastala, protože ministerstvo po pěti týdnech od podání mlčí jako sfinga a nic nenasvědčuje tomu, že podnět vůbec vzalo na vědomí. Je to tak nejpohodlnější. Naděje na úspěch osamělého dovolání je menší a po záporném rozhodnutí o něm již zpravidla nelze podat stížnost pro porušení zákona, protože zákon ministrovi nedovoluje napadnout rozhodnutí nejvyššího soudu. Z tohoto hlediska je neúspěch dovolání neštěstím pro odsouzeného, ale úlevou pro ministra a jeho úředníky: odpadne nutnost vykonat otravnou práci a ministr se vyhne riziku poškození prestiže případným zamítnutím jeho podání. Stížnost pro porušení zákona je ministrovým právem, nikoli povinností a politici ani úředníci se neřídí mravním imperativem využívat osudem propůjčené pravomoci k nápravě křivd. Možnost, že někdo prožije za mřížemi dlouhé roky, ač nespáchal žádný trestný čin, je ve srovnání s posvátnou krávou neprolomitelnosti soudního rozhodnutí zcela nezajímavá.

Náhodný souběh dění v těchto kauzách vyvolává otázku pro pravidlech, jimiž se řídí přitažlivost příběhů. Jiří Kajínek je jistě jednou z nejzajímavějších postav mezi českými vězni a nejvíce přitahuje pozornost lovců příběhů, nicméně látka, kterou jeho kauza nabízí ke zpracování, je ve srovnání s Roztočilovou přece jen chudá. Jejími nosnými prvky jsou pochybnosti o jeho pachatelství vraždy a útěky z výkonu trestu. Zájem o Roztočilovy zážitky a dění kolem jeho procesu byl chvilkový a z větší části opadl, přestože se zde nabízí bohatší látka než v Kajínkově případu. Také součástí jeho příběhu jsou pochybnosti o jeho pachatelství vraždy a útěk z vězení. Navíc zde je pěkná řádka nejasností, které jej z žánru krimi přenášejí do vyprávění z prostředí zpravodajských služeb. Tajemstvím zastřená zůstává jeho údajná činnost kurýra německých zpravodajců v období před emigrací. Podivné jsou okolnosti jeho emigrace a pozornost vzbuzuje obsah rakouské mediální kampaně, která ho v době vydávacího řízení líčila jako oběť intrik československých tajných služeb. Překvapující je zjištění, vyplývající z výpovědí svědků před soudem, že před trestním stíháním Rostislava Roztočila v letech 1982-5 proběhlo jiné řízení přibližně stejného obsahu jako současné. Svědci se při něm od policistů dovídali, že se měli zúčastnit na vraždě společně s Roztočilem, jenž byl jako jediný z celé skupiny na svobodě a nebyl vyšetřován. Zvláštní je i okolnost, že v době, kdy platil na něj vydaný mezinárodní zatykač, si postupně vyzvedl tři československé, popř. české pasy a po sedm let překračoval naši hranici v obou směrech až do kritického dne v r.2000, kdy na něj při příjezdu k nám čekala na hraničním přechodu zásahová jednotka, zjevně „objednaná“ neznámým „dobrodincem“.

Dramatičtější je také průběh Roztočilova usilování o zvrácení rozsudku z r.1985. První řízení o povolení obnovy procesu zmařil útěkem z vězení krátce před termínem již nařízeného veřejného stání. Další řízení o povolení obnovy procesu vyplynulo z plnění mezinárodněprávních závazků krajským soudem, který se musel podrobit vydávacím podmínkám německého soudu. Přestože Roztočil v úsilí o obnovu procesu získal zdánlivě více než Kajínek, neboť nové řízení na základě více než třicet let staré obžaloby proběhlo, ve výsledku jsou na tom oba přibližně stejně: Kajínek se trestu nezbavil, Roztočil byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 13 let.

U obou se občas vynoří podezření, že justice nemůže přistoupit na zprošťující rozsudek, protože by se tím dotkla nějakých nečistých zájmů. V Roztočilově případě má podezření politické zabarvení: soudci, zatížení působením v orgánech protiprávního režimu, udusili v zárodku každý pokus obhájkyně o otevření prostoru pro prověření domněnky, že rozsudek z r.1985 byl výsledkem intrik československých zpravodajských služeb. Nevyhovění návrhům obhajoby na provádění důkazů v tomto směru je zřetelnou ukázkou působení presumpce viny. Úcta k presumpci neviny by musela soudce přivést k poznání, že bez prověření údajů z dobového tisku, z výslechových protokolů a jiných důkazů nelze vynést rozsudek, protože poznávání skutkové podstaty by za těchto okolností bylo neúplné.


( Celá tisková zpráva | Informační e-mailVytisknout článek | Zdroj: Martin Stín )

  Kontakt
Korespondenční adresa:
P.O.Box 383, 111 21 Praha 1

Pobočka Šumperk:
P.O.BOX 103, Šumperk 1

SpolekSalamoun(a)SpolekSalamoun.com

Statutární orgán:
předseda spolku - John Bok

Korunový účet:
č.ú.: 170718584/0300

IČO:63837714

Registrace
Ministerstvem vnitra ČR:
II./S-OS/1-25819/94-R

Administrátor:
Johanne - Angel D'Shadow,
Václav Peričevič

  Soud s Johnem Bokem

  VYŠLA NÁM KNIHA
Lecba Bokem

Vyšla nám kniha......

  Měsíčník TRESTNÍ PRÁVO

mesicnik Trestni pravo

Spolek Šalamoun se stal pravidelným přispěvatelem měsíčníku Trestní právo. Má v něm pravidelnou rubriku Pohled odjinud, do které píše různé úvahy o justici z vlastního pohledu.

mesicnik Trestni pravo

Náhled článku Spolku Šalamoun v měsíčníku Trestní právo.