Spolek Šalamoun

  Hlavní menu

  Národní knihovna


  LN o J.Bokovi


  Zákony v elektronické podobě

  Státní zastupitelství ČR

  Přehled soudců a soudů ČR

  Soudy ČR na Internetu

  Potřebujete advokáta?

téma
* KACHNÍ HNÍZDO MARTINA VESELOVSKÉHO
  Vydáno dne 12. 03. 2009 (1178 přečtení)

MARTIN STÍN: KACHNÍ HNÍZDO MARTINA VESELOVSKÉHO
Vyšlo 12.3.2009 na Politikonu jako 256. sloupek,dále na Neviditelném psu, Virtually a stránkách spolku Šalamoun
martin.stin@seznam.cz

Posláním veřejnoprávního média je poskytování vyváženého nestranného zpravodajství, na jehož základě si „zákazníci“ mohou vytvořit vlastní, pokud možno objektivní názor. K zásadám tvorby zpráv patří ověřování informací nejméně ze dvou zdrojů. Měřítkem vyváženosti a nestrannosti zpravodajství Martina Veselovského, komentátora úterního vydání Událostí, komentářů České televize, věnovaného usnesení Vrchního soudu v Praze o zrušení rozsudku soudce Vojtěcha Cepla k žalobě na ochranu osobnosti sedmi žalobců proti advokátce Marii Benešové, je výsledek hlasování posluchačů na stránkách pořadu: „celá“ 2% si myslí, že si soudci uchovávají nezávislost, 97% je přesvědčeno, že se politici snaží ovlivnit výsledky některých kauz a další 1% neví, protože do zákulisí soudů nevidí. Je to skvělý výsledek, jenž dokazuje, že se komentátorovi návodným způsobem řízení relace podařilo zmást téměř všech 174 hlasujících diváků.

Martin Veselovský způsobem vedení pořadu podpořil proud rádobyinvestigativců, jejichž paranoidnímu vidění světa vyhovuje hledání skandálů a senzací tam, kde nejsou, a pro něž je uvážlivé prověřování a vyhodnocování důkazů v jednotlivostech i vzájemných souvislostech neznámým pojmem. Pouštějí se diletantsky do činností, jež patří do pracovní náplně zpravodajských služeb, při čemž se neostýchají fízlovat soukromí osob, proti nimž je vyslali jejich chlebodárci neznámých tváří, úmyslů a finančních zdrojů. Záměr Martina Veselovského byl jasný od úvodních otázek, z nichž dvě ze tří směřovaly k zpochybnění důvěryhodnosti usnesení vrchního soudu. „Dokazování“ pak směřoval zejména ve prospěch názoru, že usnesení je projevem snahy ovlivnit výsledek řízení na ochranu osobnosti proti advokátce Marii Benešové.

Pozvání do pořadu přijali místopředseda Soudcovké unie Tomáš Mottl a novinář Ondřej Kundra, svou tvář a podjatý právní názor přes obrazovku ráda propůjčila žalovaná Marie Benešová, stejnou cestou se zdrženlivě vyjádřil právní zástupce žalobců, advokát Jaroslav Toman. Z pochopitelných důvodů odmítli účast Vojtěch Cepl ml., vrchní soud a ministerstvo spravedlnosti. Pozvání tří posledně uvedených je důkazem nekompetentnosti komentátora, který měl vědět, že mu nelze vyhovět: soudy a soudci by porušili pravidla soudcovské etiky, pokud by se propůjčili k mediální obhajobě svých stanovisek a ministerstvu vůbec nepřísluší, aby hodnotilo rozhodování soudů. S Tomášem Mottlem měl Martin Veselovský snadnou práci. Místopředseda Soudcovské unie je slušný člověk a slušný soudce. Jeho vystoupení v pořadu je obecnou ukázkou profesní deformace myšlení soudce v dobrém smyslu: vyjadřoval se velmi uvážlivě a zdrženlivě. Zjevně není zvyklý orientovat se v praktikách televizních komentátorů, takže nemohl čelit agresivnímu způsobu vedení pořadu (nevyčítám, konstatuji) Martina Veselovského a patrně neúmyslně zanechal v divácích dojem, že zrušení Ceplova rozsudku možná obstojí, ale odebrání věci původnímu soudci je setsakra podezřelá věc. Je to přirozené: Ceplova soudního jednání se nezúčastnil, takže způsob jeho vedení jako možný důvod odebrání případu nemohl hodnotit. Nicméně, pokud by měl někdo zájem a opakovaně si jeho vystoupení poslechl, patrně by dospěl k poznání, že vrchní soud při nejmenším nic hrozného neprovedl. Ondřej Kundra nezklamal: dále rozvíjel fantasmagorie, uplatněné v článku „Topolánek to věděl“ v 11. čísle Respektu. Usnesení vrchního soudu zjevně nečetl, jinak by musel tušit, že kachna o utajovaných schůzkách se neopírá o průkazné důkazy a možná by ji dále neprohluboval do ještě větší nesmyslnosti líčením další „utajované schůzky“ ministra Pospíšila. Svou naprostou neznalost věci prokázal úvahami, kam by směřovalo v novém prvoinstančním procesu dokazování, kdyby případ zůstal v rukou Vojtěcha Cepla ml.: nevšiml si, že pravidla dokazování v civilním řízení upravuje občanský soudní řád takovým způsobem, že předvolání premiéra by v tomto případě bylo pouze důkazem soudcovy svévole, a stejně by Marii Benešovou před odsouzením nezachránilo. K vystoupení právního zástupce žalobců Jaroslava Tomana lze uvést téměř totéž, co v případě soudce Mottla: korektní věcnost nemůže čelit dryáčnictví Marie Benešové a jejích výše zmíněných fanoušků. Paní žalovaná se v pořadu dopustila další urážky, když usnesení vrchního soudu označila za „trik“ žalobců, výsledek jejich úsilí o usměrnění řízení v jejich prospěch. V přímém přenosu tak nepřímo obvinila tři zkušené soudkyně z povolání, že se nechaly ovlivnit. Každý, kdo seděl v soudní síni Krajského soudu v Praze při Ceplově jednání, nemá oči podlité krví nenávistí k někomu z žalobců (vyhraněný osobní vztah Marie Benešové k některým z nich je dobře znám)a srovná své zážitky, popř. obsah protokolu z jednání s tím, co se píše v odůvodnění usnesení vrchního soudu, musí pochopit, že senát neměl jinou možnost než Ceplův „blábol“ zrušit a nové projednání věci svěřit někomu jinému v naději, že další soudce případu nebude politizovat a bude se chovat nestranně. Na okraj poznamenávám, že by bylo velmi zajímavé pozvat Marii Benešovou do vhodného televizního pořadu a položit jí otázku, zda má ze své dlouhé praxe prokurátorky, advokátky a státní zástupkyně poznatky o úspěšném ovlivňování soudců, a jak proti pachatelům nepřístojností postupovala jako státní zástupkyně, která má povinnost ex officio stíhat každý trestný čin. Její vyprávění o tom, „jak se ovlivňování dělá“ by jistě bylo osvěžující.

Na tomto místě musím čtenářům připomenout, že se v náhledu na zásah skvadry bývalých „předlistopadových“ prokurátorů-nositelů „třídního násilí“ do kauzy Jiřího Čunka v zásadě neodlišuji od soudce Vojtěcha Cepla. Oceňuji přínos jeho nepřístojně vedeného soudního řízení k prolomení informačního embarga, které na počínání žalobců uvalila Renata Vesecká & spol., nicméně je musím odmítnout jako výstřelek, jehož opakování by bylo nepřípustné. Pokud bychom chtěli z jeho počínání udělat zvyklost, bylo by snad vhodnější pozvat soudce Lynche nebo zavést střepinkové soudy: pokles kvality proti Ceplovu řízení by nebyl citelný, zato náklady na soudnictví by klesly téměř na nulu. V podstatě jediné, co se podařilo dosti spolehlivě prokázat, byl nevhodný výrok ostravské krajské státní zástupkyně Zlatuše Andělové, nejvýznamnější svědkyně na straně Marie Benešové, že (cituji přibližně) Čunek musí jít před soud, protože je prasák a projednání obžaloby by si paní státní zástupkyně u „svých“ soudů obhájila. Je sice pravda, že Pavel Kučera, Pavel Němec a Renata Vesecká se jako přátelé scházeli, ale u soudu nezaznělo žádné spolehlivé svědectví o obsahu jejich rozhovorů, jež by potvrdilo domněnku o plánování zásahu do Čunkova procesu či o nátlaku na severomoravské žalobce. K zákroku pak sice došlo, a já jej jako laik považuji za protiprávní, ale není prokázána příčinná souvislost mezi ním a inkriminovanými schůzkami. Pozoruhodná je spojitost mezi odůvodněním urážlivých výroků Marie Benešové a kauzou „katarského prince“. Z povídání paní žalované i z rozsudku vyplývá, že podle jejího i Ceplova mínění již tento případ je důkazem záškodnické činnosti „protistátního spikleneckého centra“, které podle zvyklostí předlistopadových represních orgánů ze sedmi žalobců vytvořila. Ale před soudem žádné dokazování k jejich účasti neproběhlo a zejména mimo Pavla Němce nikdo z nich neměl možnost do případu zasáhnout. Ostatně domnělí příslušníci „mafie“ se z větší části tehdy ani neznali a mám pochybnost, zda se všichni mezi sebou znají dnes. Marie Benešová prostě pokračuje v pokleslém mediálním vystupování, k němuž měla sklony i v minulosti, zvláště v době trestního řízení proti pánům Večerkovi a Dalíkovi, či v kauze „katarského prince“, kdy se naučila používat média jako nástroj vyřizování účtů s neposlušnými podřízenými nebo ministrem. V současné době jí dodává křídla pýcha z držení bezobsažného titulu „stínové ministryně“, o němž si mylně myslí, že ji povznáší z prachu bezvýznamnosti.

Trapným výsledkem soustředění pozornosti na vývoj řízení sedmi žalobců proti Marii Benešové je poškozování pověsti justice, která v tom je téměř nevinně. Jediný soudce, který objektivně vzato v souvislosti s kauzou Čunek- Vesecká selhal, je bohužel Vojtěch Cepl ml. Skutečnost, že jednal v dobrém úmyslu a svým způsobem prospěl věci spravedlnosti a ochrany odolnosti právního prostředí proti politickým rejdům, na tom nemůže nic změnit. Ve skutečnosti celý rozruch se točí kolem nepřístojností státního zastupitelství, které není součástí justice, ale moci výkonné, což je běžné i jinde v Evropě. Ve své současné podobě je v podstatě reliktem sovětského pojetí trestního řízení. Velkou část vedoucích míst zastávají bývalí prokurátoři a jiní pohrobci normalizace, z nichž určitá část v důsledku ideologické zátěže z minulosti není způsobilá přijmout polistopadový posun v trestněprávním myšlení, vyvolaný navázáním našeho práva na principy, obsažené v mezinárodní Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Státní zastupitelství je neprůhledný systém, jehož způsob činnosti má některé prvky inkvizičního řízení. Právě díky tomu mohlo dojít jak k případnému poškozování práv Jiřího Čunka severomoravskými žalobci, tak k neoprávněnému předání věci do Jihlavy. Sám případ Jiřího Čunka a neobvyklého nakládání s jeho věcí je natolik neprůhledný a vzbuzuje oprávněné podezření na nezákonné jednání státních zástupců, že bude ještě dlouhou dobou vhodným nástrojem každého, kdo bude chtít zpochybnit počestnost jeho aktérů a jejich nadřízených, v dalším pak vládní koalice a vlády. Obviněný je jako jediný v pohodě: kolem něho budou možná padat hlavy, ale jeho osudu se to již patrně nedotkne. Nemá-li tato kauza ještě několik let otravovat vzduch, nezbývá, než ji otevřít, prověřit, poznatky zveřejnit a případně potrestat pachatele nezákonností, nechť to je kdokoliv. Na tento názor zatím neslyší nikdo z těch, již by potřebné kroky mohli učinit. Neuvědomují si, že čím déle trvá nežádoucí stav, tím větší je pravděpodobnost, že jeho náprava může stáhnout do propadla i je.


( Celá tisková zpráva | Informační e-mailVytisknout článek | Zdroj: Martin Stín )

  Kontakt
Korespondenční adresa:
P.O.Box 383, 111 21 Praha 1

Pobočka Šumperk:
P.O.BOX 103, Šumperk 1

SpolekSalamoun(a)SpolekSalamoun.com

Statutární orgán:
předseda spolku - John Bok

Korunový účet:
č.ú.: 170718584/0300

IČO:63837714

Registrace
Ministerstvem vnitra ČR:
II./S-OS/1-25819/94-R

Administrátor:
Johanne - Angel D'Shadow,
Václav Peričevič

  Soud s Johnem Bokem

  VYŠLA NÁM KNIHA
Lecba Bokem

Vyšla nám kniha......

  Měsíčník TRESTNÍ PRÁVO

mesicnik Trestni pravo

Spolek Šalamoun se stal pravidelným přispěvatelem měsíčníku Trestní právo. Má v něm pravidelnou rubriku Pohled odjinud, do které píše různé úvahy o justici z vlastního pohledu.

mesicnik Trestni pravo

Náhled článku Spolku Šalamoun v měsíčníku Trestní právo.