Spolek Šalamoun

  Hlavní menu

  Národní knihovna


  LN o J.Bokovi


  Zákony v elektronické podobě

  Státní zastupitelství ČR

  Přehled soudců a soudů ČR

  Soudy ČR na Internetu

  Potřebujete advokáta?

téma
* AROGANCE KRYPTOTOTALITNÍ MOCI
  Vydáno dne 22. 05. 2009 (1212 přečtení)

MARTIN STÍN: AROGANCE KRYPTOTOTALITNÍ MOCI
Vyšlo 21.5.2009 na Politikonu jako 266. Sloupek,22.5.2009 na Neviditelném psu a Virtually
martin.stin@seznam.cz

Téměř po dvaceti letech vývoje od totality k demokratickému právnímu státu je významná část obyvatelstva znechucena způsobem a úrovní výkonu státní moci. Demokratizační změny pronikly v různých oblastech státní správy do nestejné hloubky. Při setkání s orgány vynucování práva musí mít občan často pocit, že se v nich čas zastavil, pokud se nezačal pohybovat zpět: jejich činnost se z velké části dosud řídí předpisy staršími 40 let, na mnoha vedoucích místech působí pohrobci normalizace a stále v nich straší duch nadřazenosti nad bezprávný „pracující lid“. Příslušné orgány se nechovají jako zařízení specifických služeb státu občanům, ale jako bezcitná síla, stojící nad nimi, někdy přímo proti nim. Rovnost stran při střetu občana se státem či opačně je pouhou iluzí, hodnou atmosféry děl Franze Kafky. To nejdůležitější, co se změnilo pro státní zaměstnance s předlistopadovou minulostí, je vymizení strachu z všemocné státostrany, která zasahovala jako paralelní moc a mohla kohokoli existenčně zlikvidovat např. na základě stížností pracujících, jež šetřila sama podle svých vnitřních pravidel. Dualismus moci státního aparátu a státostrany byl sice nedemokratický a protiprávní, ale občas do určité míry chránil občany před svévolí služebníků státu.

V oblasti vynucování práva tak lze v současnosti nalézt prvky arogance kryptototalitní moci. S příklady, svědčícími ve prospěch mého tvrzení, se setkáváme na každém kroku.

Tak v pondělí dospělo u Okresního soudu v Teplicích k prvostupňovému, zatím nepravomocnému zprošťujícímu rozsudku pětileté trestní stíhání známého občanského aktivisty Luboše Patery. Obžaloba ho vinila z trestných činů útoku na státní orgán a pomluvy. Obžalovaný si ji „vykoledoval“ tím, že podal trestní oznámení na skupinu soudkyň a advokátku své manželky, které podle názoru různých justičních autorit se dopustily pochybení, jimiž zasáhly negativně do jeho života. O podání trestního oznámení informoval veřejnost na tiskové konferenci, při které zájemcům rozdával jeho text. Prověřováním jeho trestního oznámení se orgány nezabývaly, zato napadené soudkyně a advokátka obratem odpověděly vyvoláním trestního řízení proti němu, které ovšem bylo vedeno s plnou vážností. Podřadné podstavení občana ve sporu s představiteli státní moci zde bylo odhaleno v plné nahotě.

Mimochodem, obžaloba prokázala kromě nerovnosti občanů také platnost přísloví „kdo chce psa bít, hůl si najde“: je běžně známé, že soudce jako osoba není státní orgán, takže stíhání pro tr.č. útoku na státní orgán bylo od počátku zjevně nesmyslné. To však nezabránilo policii a státnímu zastupitelství pohnat pana Pateru před soud, a z Brna nepřiletěla žádná diosa ex machina, aby ho ochránila před zbytečným obtěžováním. Jsme si přece rovni, ale někteří jsou tak nějak rovnější…

Připomínám, že při prvním hlavním líčení došlo ke konfliktu mezi veřejností na straně jedné a předsedkyní soudu a samosoudkyní na straně druhé, když se veřejnost nechtěla podrobit zákazu vnášení záznamových zařízení a mobilních telefonů do budovy a trvala na právu pořizovat hlasový záznam z hlavního líčení. Obě soudkyně své vystupování okořenily projevy pohrdání ústavou. Předseda krajského soudu na ně za to podal kárné žaloby. Předsedkyně se jejímu projednání vyhnula odstoupením z funkce, soudkyni uznal kárný senát za vinnou, ale upustil od potrestání. V řízení pak pokračoval jiný soudce a jednání pokračovalo až do konce ve vlídném ovzduší, bez trapného omezování veřejnosti v jejích právech.

Snad ještě kurioznější ukázkou bezmoci občana ve sporu se státem je řízení proti ministerstvu vnitra, zahájené žalobou z 30.12.1991 o náhradu škody z nesprávného úředního postupu a na ochranu osobnosti kvůli neoprávněnému zadržování cestovního pasu, které dospělo k právní moci rozsudku včerejším rozhodnutím Městského soudu v Praze jako soudu odvolacího. Počátky této kauzy se prolínaly s trestním stíháním žalobce, který byl nakonec až po sedmi letech obtěžování orgány činnými v trestním řízení pravomocně zproštěn obžaloby. Po desetiletém řízení si nejdříve vysoudil právo na omluvu, které se ale domohl až za další dva roky exekučně. Později mu soud přiznal nárok na malé peněžité odškodnění, jež bylo posléze zvýšeno na směšných 30 tis. Kč., a na tom již zůstalo. O vzájemném postavení státu a občana v této kauze vypovídá zjevný nepoměr mezi náklady státu při 17letém soudním řízení a přisouzenou, popř. státem proti nároku žalobce ušetřenou částkou. Obě strany finančně prodělaly.

Žalobce od začátku sporu zastupoval bezplatně jeho kamarád, z počátku student práv, dnes magistr, v každém případě především mimořádně erudovaný právník. Od podzimu r.2007 řízení stagnovalo kvůli snaze senátu zbavit se kvalitního odpůrce nepřipuštěním jeho účasti. I když jde o zásah do ústavního práva, občanský soudní řád umožňuje soudu nepřipustit zastupování zmocněncem: účastník řízení má toliko nezpochybnitelné právo použít služeb advokáta nebo hájit svůj zájem sám. V případě použití zmocněnce je závislý na libovůli soudu, zda mu to povolí. Protiopatřením proti nepřipuštění zmocněnce byla v tomto případě ústavní stížnost, do jejíhož projednání muselo být řízení ve věci přerušeno. Zmocněnec se mezitím stal zaměstnancem advokátní kanceláře a k obnovenému hlavnímu líčení dne 13.května 2009 se dostavil s plnou mocí substituta. Dva členové senátu reagovali na jeho domnělou „lest“až hystericky a podrobili ho ponižujícímu výslechu, jímž dali najevo, že pochybují o čestnosti nejen jeho, ale i jeho zaměstnavatelky. Soudci nyní čelí stížnostem a návrhu na kárné řízení. Očekával bych, že se před včerejším vyhlášením rozsudku omluví, ale nedočkal jsem se: mlčením vyjádřili přesvědčení, že je jejich svatým právem občana ponížit a urazit, takže není proč se omlouvat. Jsme si rovni, ale někteří mezi námi jsou tak nějak rovnější…Soudci mají právo hájit se proti nevhodnému chování účastníků řízení pořádkovými opatřeními, což je na místě. Ale uražený a ponížený občan se satisfakce domůže jen ojediněle.

Občan se může dostat do stavu naprosté bezmoci také ve vztazích k státním zástupcům. Doložím to na případu, který dosud nebyl uzavřen, proto neumožním jeho identifikaci. Poškozený zaznamenal na konci přípravného řízení zákroky státní zástupkyně, jež svými důsledky ulehčily obžalovanému. Vyvolaly také několik procesních anomálií, které zatížily hlavní líčení. Při čekání před soudní síní se pak stal svědkem neobvyklé události: do náruče obhájkyně se vrhla jemu neznámá žena. Obhájkyně pak vysvětlila obžalovanému, že „to byla naše paní státní zástupkyně“ a poučila ho, že nemá mít strach, že vše bude v pořádku. Skutečně bylo. Předsedkyně senátu přidala k procesním pochybením žalobkyně svá vlastní a řízení vedla hladce ve prospěch obžalovaného. Žalobkyně si notovala s obhájkyní, takže prakticky došlo k zdvojení obhajoby. Ve prospěch obžalovaného shodně uváděly nepravdivé informace, které byly v přímém rozporu se založenými listinnými důkazy. Předsedkyně jejich chvalozpěv na obžalovaného svědomitě papouškovala. Klíčoví svědci nebyli k hlavnímu líčení předvoláni, a když se dostavili z vlastní vůle, nebyli vpuštěni do soudní síně. Soud se nakonec spokojil se čtením jejich výpovědí z přípravného řízení. V postavení speciální recidivy pak byl obžalovaný odsouzen k podmíněnému trestu na spodní hranici rozpětí, jehož horní hranice je 8 let.

Poškozený si spojil dojemný výjev před soudní síní s nepřátelským chováním žalobkyně, s podivným průběhem hlavního líčení a směšným rozsudkem. Usoudil, že řízení bylo zmanipulováno dohodou obhájkyně a žalobkyně, do které byla vtažena i předsedkyně senátu. Poslal proto exministrovi spravedlnosti Jiřímu Pospíšilovi jako jedinému justičnímu funkcionáři, jenž má kárnou pravomoc proti státním zástupcům i soudcům, podnět k zahájení kárného řízení. Jediným výsledkem bylo postoupení návrhu nadřízenému provinilé státní zástupkyně, myšlenkou na kárné řízení proti předsedkyni senátu se apriorně nikdo nezabýval. Vedoucí státní zástupce vyřešil věc svérázně: nechal pořídit zápis o zhlédnutí záznamu kamerového systému z chodby soudu, na němž prý podobný děj nebyl zaznamenán. Netušil, že v době, kdy mu byla věc postoupena, již záznam neexistoval a stěžovatel má k disposici jiný důkaz, že se věc sběhla tak, jak ve stížnosti uvedl. Poškozený pak rozšířil podnět ke kárnému řízení také na vedoucího státního zástupce. Po něm došlo na příslušného krajského státního zástupce, který bez prověření potvrdil pravdivost nepravdivého zápisu o zhlédnutí kamerového záznamu. Poškozený se odpovědi nedočkal. Událost se stala v první polovině ledna a není dosud ministerstvem uzavřena. Jediný, kdo má z věci prospěch, je odsouzený ničema.

Poškozený se nespoléhal na spravedlnost ministra nespravedlnosti, neb má s nevalnou úrovní kontrolní a dohledové činnosti ministerstva a s alibistickým chováním Jiřího Pospíšila dostatek zkušeností : ve většině případů, jež zná, se ministerstvo snažilo zastřít provinění stížnostmi napadených soudců či státních zástupců, pokud se vůbec stížností věcně bývalo. Obrátil se proto také na policii, která se k věci postavila rozumně aspoň v tom směru, že prověřováním podnětu pověřila místně nepříslušnou součást. Jakmile se ale o věci dovědělo obvyklé dozorové státní zastupitelství, odeslalo spis krajskému státnímu zastupitelství, příslušnému podle místa činu. A krajský státní zástupce, napadený jak trestním oznámením, tak návrhem na kárnou žalobu, se nevyloučil pro podjatost, ale pověřil dozorováním nad vyšetřováním kolegu napadeného okresního státního zástupce. Takto obšťastněný okresní státní zástupce se rovněž nevyloučil pro podjatost, ačkoli nesmí dozorovat věc, jež se týká jeho kolegy a jeho nadřízeného. V každém případě si rozhodování o osudu trestního oznámení drží v rukou státní zástupci, kteří jsou ve služebním poměru vůči podezřelým, nebo se jich vyšetřování dokonce týká. Za těchto okolností lze předpokládat, že trestní oznámení bude odloženo, i kdyby se prokázalo, že napadení státní zástupci rukou společnou a nerozdílnou zavraždili čertovu babičku. Také v tomto případě se jedná o projev arogance kryptototalitní státní moci, která směle jedná nezákonně s vědomím, že jí to stejně projde. Jak se může bránit občan proti souručenství vyšetřovaných státních zástupců ? Na to nechť si odpoví laskavý čtenář sám.

Arogance kryptototalitní státní moci je nebezpečná nákaza, kterou trpí i někteří úředníci ministerstva spravedlnosti. Čerstvou ukázkou je sdělení ředitele odboru dohledu předsedovi spolku Šalamoun, že ve věci podnětů ke stížnosti pro porušení zákona ve prospěch ods. Rostislava Roztočila z 5.12.2007, 25.3.,20.5. a 20.12.2008 a 9.2.2009 „po přezkoumání spisového materiálu paní ministryně neshledala ve výše uvedené věci důvody k podání stížnosti pro porušení zákona…atd.“ Roztočilův spis má několik set stran a pro poctivé přezkoumání důvodnosti podnětů by bylo třeba seznámit se také s obsahem spisů ze dvou řízení o povolení obnovy procesu, které předcházely ostudnému řízení u Krajského soudu v Praze - senátu normalizační soudkyně Oldřišky Rysové (jmenována v roce Roztočilovy emigrace). Lze právem pochybovat, že paní ministryně několik dní po nástupu do úřadu již má prostudovaný objemný složitý trestní spis. Pravděpodobnější je, že se dopisem sděluje, jak o věci rozhodl na základě stanoviska Nejvyššího státního zastupitelství ČR ředitel odboru, jenž je řadový státní zástupce, zapůjčený na ministerstvo z malého prvostupňového státního zastupitelství. Mohu si dovolit vyslovit pochybnost o pravdivosti jeho sdělení, protože v jiném případě mám nepravdivost doloženu: kdo se jednou uhnul od pravdy, je podezřelý navždy. Osud tohoto podnětu spolku Šalamoun je příznačný pro přístup exministra Jiřího Pospíšila k této agendě: snažil se stížnosti raději nepodávat a zásadně nechával posuzovat podněty státnímu zastupitelství. Vlastně se tak ptal žalobců, zda smí jít stížností proti jejich pochybné obžalobě, akceptované soudem za cenu porušení zákona. V případě Rostislava Roztočila podal spolek Šalamoun v dohodě s obhájkyní podnět s velkým předstihem tak, aby bylo umožněno projednání stížnosti pro porušení zákona a dovolání Nejvyšším soudem ČR ve společném řízení. Ministerstvo bylo upozorněno na tento zájem a požádáno o urychlené projednání podnětu. Důvodem ke spěchu byl i záměr předejít mezinárodní ostudě, kterou může vyvolat přezkoumání postupu senátu Oldřišky Rysové německým soudem. Podnět se ale nějaký čas povaloval na ministerstvu, a pak byl stejně odeslán na NSZ. Státní zástupci rovněž nespěchali a nakonec byl přezkum podnětu přerušen kvůli projednávání dovolání. NSZ pak sdělilo ministerstvu své záporné stanovisko patrně v únoru r.2009. Historie tohoto podnětu prozrazuje nezájem ministerských úředníků a samotného ministra o osudy lidí, kteří se dožadují ochrany v tragické životní situaci nespravedlivého odsouzení a ostatní opravné prostředky vyčerpali. Posuzování podnětů se vleče zcela zbytečně a bezdůvodně rok a více a rozhodnutí se svěřuje státním zástupcům, jejichž myšlení je převážně směrováno k usvědčování za každou cenu. Občané nemají prakticky žádnou možnost se bránit proti nevhodnému nakládání s jejich podněty. Rozhodnutí o zamítnutí se podává bez odůvodnění a neexistuje proti němu opravný prostředek. Stěžovat si nemá smysl, protože obsah odpovědi bude nejspíš formulovat napadený úředník. Ministři nespravedlnosti a pod jejich záštitou ministerští úředníci si přisvojili právo „házet podněty do koše“, diskuse s občanskou chátrou je nepřípustná.

Potěšitelná zpráva na závěr: po volbách nebude lépe. Zvítězí-li ODS, aroganci orgánů vynucování práva určitě potlačovat nebude, neboť to nikdy dříve nedělala a vytvářela pro ni smířlivou atmosféru. Zvítězí-li ČSSD, soudě podle soustavného obcházení zákona o poplatcích ve zdravotnictví, podle trestního oznámení gubernátora Davida Ratha na soudkyni Moniku Vackovou a přichvalování jeho neználkovského pohoršení nad standardní rychlostí vydání předběžného opatření dalším neználkem Jiřím N.Paroubkem, zákony budou nadále zbytečné. Vše se bude řídit podle jejich vůle či spíše zvůle tak, aby byla zajištěna jejich osobní moc a subjektivní názory a cíle.


( Celá tisková zpráva | Informační e-mailVytisknout článek | Zdroj: Martin Stín )

  Kontakt
Korespondenční adresa:
P.O.Box 383, 111 21 Praha 1

Pobočka Šumperk:
P.O.BOX 103, Šumperk 1

SpolekSalamoun(a)SpolekSalamoun.com

Statutární orgán:
předseda spolku - John Bok

Korunový účet:
č.ú.: 170718584/0300

IČO:63837714

Registrace
Ministerstvem vnitra ČR:
II./S-OS/1-25819/94-R

Administrátor:
Johanne - Angel D'Shadow,
Václav Peričevič

  Soud s Johnem Bokem

  VYŠLA NÁM KNIHA
Lecba Bokem

Vyšla nám kniha......

  Měsíčník TRESTNÍ PRÁVO

mesicnik Trestni pravo

Spolek Šalamoun se stal pravidelným přispěvatelem měsíčníku Trestní právo. Má v něm pravidelnou rubriku Pohled odjinud, do které píše různé úvahy o justici z vlastního pohledu.

mesicnik Trestni pravo

Náhled článku Spolku Šalamoun v měsíčníku Trestní právo.