Spolek Šalamoun

  Hlavní menu

  Národní knihovna


  LN o J.Bokovi


  Zákony v elektronické podobě

  Státní zastupitelství ČR

  Přehled soudců a soudů ČR

  Soudy ČR na Internetu

  Potřebujete advokáta?

téma
* KDYŽ HVÍŽĎALA HVÍZDÁ…
  Vydáno dne 07. 07. 2009 (1219 přečtení)

KDYŽ HVÍŽĎALA HVÍZDÁ…
Zdeněk Jemelík, člen spolku Šalamoun
jemelik@rambler.ru

Komentáře Karla Hvížďaly patří tradičně k tomu nejlepšímu, co se v tomto žánru dá na internetových médiích číst. Proto jsem zbystřil pozornost, když jsem objevil jeho komentář „Justiční mafii vytvořili politici: lidovci a Topolánek“, věnovaný námětu zásahu státních zástupců do trestního stíhání Jiřího Čunka, jímž se rovněž zabývám od samého začátku v červnu 2007. Článek vyšel původně na jeho blogu, pak jej převzaly různé tituly. Přivábil mě neodolatelně jako hvízdání Sirény.

Zajímavá je otázka, proč se Karel Hvížďala do námětu pustil právě teď, tedy zda to má souvislost s nedávným mediálním vystoupením Pavla Rychetského a Paroubkovou odezvou na ně. Autor to nevysvětluje, ale souvislost s probíhající předvolební kampaní se zdá být dobře viditelná ze závěru, v němž vysvětluje, že špatné právní poměry zavinili politici: „lidovci, a teprve pak Mirek Topolánek osobně, a až nakonec justice. Zanedlouho máme volby a občané jim to mohou spočítat.“ Schází jen přímý pokyn, která je ta pravá strana, jež vyklidí Augiášovy chlévy ve státním zastupitelství (kauza „Čunek“ je věcí státního zastupitelství, s justicí nemá nic společného), a volební agitka je na světě. Nepodezírám Karla Hvížďalu ani z politického romantismu, vedoucího k podpoře pidistran, ani ze sympatií ke KSČM, takže odpověď na klasickou kriminalistickou otázku „cui bono?“ mi připadá jasná.

Komentátor není investigativec, nemusí mít vlastní pramen poznatků, pracuje s těmi, jež načerpá ve veřejném prostoru. Rozumí se samo sebou, že by měl pracovat s prověřenými informacemi ze spolehlivých zdrojů, protože komentováním nesmyslů nemůže vzniknout nic jiného než další nesmysl. Ovšem Karel Hvížďala se v tomto případě neomezil na komentování, ale předkládá čtenáři přímo ucelená skutková zjištění, např. hned v úvodu vysvětluje, jak celá „kauza Čunek-Vesecká“ vznikla: „Hlavními viníky … nejsou představitelé justice, ale celé vedení lidovců a pak teprve Mirek Topolánek, jenž na svou záchranu…požádal bývalého ministra spravedlnosti Pavla Němce, který dělal jeho poradce, aby to nějak zařídil. Ten zřejmě zorganizoval přes pana Kučeru (připomeňme jeho slova: Jde o vládu, nezávislost justice musí jít stranou) a paní Veseckou záchrannou akci, která měla bezprostřední úspěch“. Připusťme, že toto je jedno z možných rámcových vysvětlení, jak mohlo dojít ke skandálnímu odnětí věci vyšetřovateli a dozorovému státnímu zástupci těsně před podáním návrhu na obžalobu, ale v žádném případě neexistují žádné ověřené informace, že se věci skutečně seběhly aspoň přibližně právě takto. Není známo, co by v té věci měl zařídit Pavel Kučera, místopředseda Nejvyššího soudu ČR, jehož pravomoc vůči státním zástupcům je absolutně nulová. Ostatně ani jeho údajný výrok o přednosti zájmu na udržení vlády před nezávislostí justice nebyl hodnověrně prokázán, natož, aby se někdo zamyslel nad tím, který z několika možných významů věty by mohl mít médii vytvořený „ďábel našeptávač“ Kučera na mysli. Mimo to jsou možné i další scénáře průběhu „záchranné akce“ ve prospěch Jiřího Čunka. Např. ze skutečnosti, že ono pohoršení vyvolávající usnesení NSZ ze 4. června 2007 nevydala nejvyšší státní zástupkyně, ale ředitel odboru Stanislav Potoczek, by se dalo odvodit, že obhájce se domluvil přímo s ním a Renata Vesecká se do hry zapojila až dodatečně. Vnitřní dělba činností ve státním zastupitelství tuto možnost nevylučuje, ani různé další. Víra, že podání na adresu Renaty Vesecké skutečně přistane na jejím stole, je naivní. Holou skutečností zůstává pouze poznatek, že aféra je zahalena tajemstvím a ještě po dvou letech od vypuknutí popouzí veřejnost. Klid nenastane dříve, dokud nebude úplně vyjasněna. Jenže žádný příslušný orgán se o rozkrytí pravdy nesnaží, pokud dokonce pokusům o její objasnění cíleně nepřekáží. Jedna z cest k pravdě vede přes stížnost ministra pro porušení zákona, o jejíž projednání Nejvyšším soudem ČR by kromě různých občanských aktivistů stála i nejvyšší státní zástupkyně Renata Vesecká. Jde jen o to, aby se našel ministr, který by ji podal… Druhá cesta vede přes policejní objasnění role jednotlivých účastníků akce. Policie dostala kvalifikovaný impulz přesně před rokem…

Karel Hvížďala má dále za prokázáno, že pověstný Ceplův rozsudek v řízení na ochranu osobnosti sedmi žalobců proti Marii Benešové „existenci mafie jen stvrdil“. Nastolil tím otázku vypovídací hodnoty rozsudku, zrušeného odvolacím soudem, tedy z právního hlediska zcela bezcenného. Novinář, který jej použije jako informační zdroj, v každém případě riskuje, že se stal obětí mystifikace. Vojtěch Cepl skutečně pustil na veřejnost různé cenné informace z útrob řízení o převedení Čunkova případu z moci přerovského státního zástupce Radima Obsta do rukou jihlavského Arifa Salichova, ale přece jen nemohl potvrdit existenci chiméry, byť se o to snažil. Karel Hvížďala se navíc zásadně mýlí, když tvrdí, že „kauza teď leží u Ústavního soudu, kam podala stížnost paní Marie Benešová, bývalá nejvyšší státní zástupkyně“. Proti nepravomocnému rozsudku nelze podat ústavní stížnost, takže Ústavní soud ČR se nebude zabývat meritem věci. Stížnost Marie Benešové se týká pouze její nelibosti nad odnětím věci soudci Vojtěchu Ceplovi a dotýká se nejen jejího ústavního práva na zákonného soudce, ale také téhož práva sedmi žalobců.

Autor má pravdu, že kauza je ranou pro justici, ovšem z jiného důvodu, než si myslí: protože novináři a veřejnost neumí odlišit justici od státního zastupitelství, jež je složkou moci výkonné, ostuda z kauzy „Čunek-Vesecká“ padá i na soudcovský stav, který k ní v tomto případě přichází zcela nevinně. Není divu, že Soudcovská unie protestuje. Nechci idealizovat poměry v soudnictví, nicméně na tomto případu je zřejmá užitečnost odlišení obou soustav: soudní řízení je veřejné, což podstatně snižuje nebezpečí zneužití moci soudní. Naproti tomu státní zastupitelství, věrno genetickému zakódování zvyklostí totalitní prokuratury a ještě před ní prokuratury sovětské, jedná za zavřenými dveřmi s omezenými možnostmi kontroly a nápravy chybných rozhodnutí. Shoduji se s autorem v názoru, že zásah NSZ do kauzy Jiřího Čunka byl nehoráznost a nepodceňuji projevy vnitřní opozice ve státním zastupitelství. Domnívám se však, že nejsou jen projevem odporu proti nesprávnému postupu v této věci, ale také mohou být odvetou Renatě Vesecké za poměrně rozsáhlé personální změny na vedoucích místech státního zastupitelství, které postihly především bývalé předlistopadové prokurátory a oblíbence její sesazené předchůdkyně.

V úvahách o příčinách jmenování Daniely Kovářové ministryní spravedlnosti v přechodné vládě se Karel Hvížďala pustil hodně daleko za hranice komentáře, vycházejícího z prověřených veřejných mediálních zpráv. Pro tvrzení, že ji Mirkovi Topolánkovi doporučil Pavel Němec jmenovitě na návrh Pavla Kučery, nemůže mít autor žádný věcný podklad. Opustil tak půdu komentátorství a pustil se do spřádání fám. Zásluhu Pavla Kučery vyvozuje z veřejného výroku paní ministryně před novináři, že ho považuje za svůj vzor. Zkušený soudce, blížící se sedmdesátce, obecně uznávaný za právnickou autoritu, jehož pověst až do kauzy „Cunek-Vesecká“ neutrpěla nejmenší šrám, kterého na Nejvyšší soud ČR kdysi přivedl Otakar Motejl, se těší úctě spousty lidí, a to navzdory kárné žalobě, kterou se mu jeho nadřízená odvděčila za loajalitu k prezidentovi republiky v jejím sporu s ním. Je-li úcta k němu znakem mafiánství, pak je „justiční mafie“ hodně početnou organizací. Zejména je nepřijatelné, že autor vypaluje cejch „mafiánky“ Daniele Kovářové, jejíž nahodilé skutky zatím nelze posuzovat jako projevy její osobní koncepce řízení resortu. Karel Hvížďala zde uplatňuje presumpci viny, aniž by k tomu měl ověřené důkazy. Znovujmenování Jiřího Křivance do čela severočeských žalobců nelze jednoznačně vyložit jako zákrok ve prospěch „mafie“. Daleko pravděpodobnější je domněnka, že vrchní státní zástupce Vlastimil Rampula, raněný ve své ješitnosti zákrokem Jiřího Pospíšila, zneužil její počáteční nezpůsobilosti orientovat se v hlubokých kalných vodách situace ve státním zastupitelství a přesvědčil ji o nutnosti rychle vrátit Jiřímu Křivancovi jeho židli. Předčasné až drzé je tvrzení, že „slova paní ministryně, že udělá vše pro to, aby kauzu Čunek dotáhla do konce, je proto možné číst jen jako mlhu vypuštěnou nad těmito kroky“. Je skutečností, že příslušný trestní spis se v současné době nachází na ministerstvu a paní ministryně se snaží udělat si vlastní obraz o této nepříjemné věci. Čas na hodnocení jejího „mafiánství“ nastane teprve tehdy, až ze svých poznatků vyvodí viditelné závěry. Nemění na tom nic ani výroky předsedy Ústavního soudu ČR Pavla Rychetského z 23.června, kterých se Karel Hvížďala dovolává. Jsou skutečně ilustrací vážného stavu resortu justice, ale v jiném smyslu, než si autor myslí. Je věcí zcela neslýchanou, že vysoký představitel justice překročil nepřekročitelné hranice mezi mocenskými sférami a poradil moci výkonné, co má dělat v tak vážné věci, jako je hodnocení jednání nejvyšší státní zástupkyně. Ve většině evropských zemí by po takovém estrádním vystoupení patrně musel odstoupit. Výroky Pavla Rychetského lze omluvit snad pouze jako výkřik zoufalství nad tím, že ztratil víru v nápravu excesu státních zástupců vlastními prostředky resortu spravedlnosti. Jinak by je bylo třeba chápat jako doklad ztráty soudnosti, protože zkušený politik a skvělý právník Pavel Rychetský si musí být vědom toho, že odvolání nejvyšší státní zástupkyně přechodnou vládou a jmenování jejího nástupce jsou kroky přes hranice jejího mandátu, ve své podstatě nehoráznost s daleko většími možnými důsledky než celá kauza „Čunek-Vesecká“. Některá související tvrzení Karla Hvížďaly jsou nesrozumitelná: nechápu např., jak by mohl Ústavní soud ČR „v budoucnu celou kauzu pomoci transparentně řešit“, když nevidím procesní cestu, kterou by se k němu věc mohla dostat.

Hvížďalova domněnka, že „ministryně byla na místo vybrána ODS právě proto, aby… vyšetření kauzy (Čunek-Vesecká) zabránila“, nemá oporu ve skutkových zjištěních, dostupných ve veřejném prostoru. Byla tedy vyslovena s nezdvořilou předčasností. Pravděpodobněji zní jeho pesimistická úvaha, že „od politiků se … změny těžko dočkáme… těm … taková situace vyhovuje, protože nikdo z nich neví, kdy pomoc mafie bude sám potřebovat.“ Jsem ale optimističtější, protože věřím v sílu samoočistných mechanismů demokracie, které sice pracují velmi pomalu, ale často zcela nemilosrdně. Je sice pravda, že setkání s případy zneužívání pravomoci veřejného činitele typu kauzy „Čunek-Vesecká“ znechucují občany, vyvolávají v nich pocit bezmoci a odvádějí je od zájmu o politiku, ale nakonec téměř vždy se jejich nevole obrátí proti konkrétním původcům znechucení: stranám, skupinám, jednotlivcům, které pak vytlačí do bezvýznamnosti. Je pravda, že na zásahu NSZ do trestního stíhání Jiřího Čunka mohl mít zájem Mirek Topolánek, jemuž musí být Daniela Kovářová vděčná za jmenování, stejně jako měla Renata Vesecká důvod k vděčnosti vůči Pavlu Němcovi. Každý z nich bude mít svůj díl odpovědnosti za další vývoj případu. Budiž jim varováním právě osud Jiřího Čunka: vyhrál souboj s vyšetřovatelem o postavení před soud, který by ho patrně zprostil obžaloby, ale ztratil hru o postavení ve vysoké politice a začal sestupovat zpět do bezvýznamnosti. Totéž se časem přihodí i výše jmenovaným, pokud si včas neuvědomí, že nestrannost orgánů činných v trestním řízení není hračkou pro neodpovědné politiky, ale veřejným majetkem, na který ani oni nesmí sahat. Mají nejvyšší čas, aby kauzu otevřeli, vyvodili z ní důsledky podle zásady „padni komu padni“ a přijali opatření, aby se něco podobného nemohlo již nikdy opakovat. Jinak dojde na Hvížďalovo varování, že přijdou volby a „občané jim to mohou spočítat.“


( Celá tisková zpráva | Informační e-mailVytisknout článek | Zdroj: Zdeněk Jemelík )

  Kontakt
Korespondenční adresa:
P.O.Box 383, 111 21 Praha 1

Pobočka Šumperk:
P.O.BOX 103, Šumperk 1

SpolekSalamoun(a)SpolekSalamoun.com

Statutární orgán:
předseda spolku - John Bok

Korunový účet:
č.ú.: 170718584/0300

IČO:63837714

Registrace
Ministerstvem vnitra ČR:
II./S-OS/1-25819/94-R

Administrátor:
Johanne - Angel D'Shadow,
Václav Peričevič

  Soud s Johnem Bokem

  VYŠLA NÁM KNIHA
Lecba Bokem

Vyšla nám kniha......

  Měsíčník TRESTNÍ PRÁVO

mesicnik Trestni pravo

Spolek Šalamoun se stal pravidelným přispěvatelem měsíčníku Trestní právo. Má v něm pravidelnou rubriku Pohled odjinud, do které píše různé úvahy o justici z vlastního pohledu.

mesicnik Trestni pravo

Náhled článku Spolku Šalamoun v měsíčníku Trestní právo.