Spolek Šalamoun

  Hlavní menu

  Národní knihovna


  LN o J.Bokovi


  Zákony v elektronické podobě

  Státní zastupitelství ČR

  Přehled soudců a soudů ČR

  Soudy ČR na Internetu

  Potřebujete advokáta?

téma
* PŘÍBĚH VÝPRAVČÍHO JOSEFA ŠILHAVÉHO VE JMÉNU PRÁVA
  Vydáno dne 13. 08. 2009 (2423 přečtení)

PŘÍBĚH VÝPRAVČÍHO JOSEFA ŠILHAVÉHO VE JMÉNU PRÁVA
Mgr. Dalibor Šilhavý, syn odsouzeného

Trpělivý čtenáři, poslyš příběh nespravedlivě odsouzeného, zápolícího s povrchností české justice, která nemá nejmenší problém s odsouzením kohokoli a čehokoli, ať již má, anebo nemá samotné obvinění reálný základ. Vezměme tedy na vědomí základní fakta celého příběhu, abychom dle „svého soudu“ učinili si obrázek o funkčnosti právního systému ve zdejším demokratickém zřízení.

Shodou okolností náš příběh začíná o Vánocích a téměř symbolicky na sv. Štěpána prvomučedníka, tedy 26.12. léta páně 2006. Tehdy, jako už tolikrát za třicet let svého působení na dráze, nastoupil výpravčí Josef Šilhavý směnu na nádraží v Brandýse nad Orlicí v dopravní kanceláři, která je jen pár schodů pod bytem, kde po dlouhá léta žije. Ujal se svých povinností vyplývajících z role venkovního výpravčího a s kolegou, hlavním výpravčím, zajišťovali normální chod stanice a plynulost provozu. Jen pro představu, jde o stanici na hlavní severozápadní trati, kde projede za noc kolem sto dvaceti vlaků. Ve čtvrt na osm večer přijel do stanice osobní vlak od Chocně, pokračující dále na Ústí nad Orlicí a z něho vystoupilo kolem patnácti osob. Bylo kolem nuly a lidé kvapem mizeli z nástupiště do teplých domovů, vždyť byla zima a byly Vánoce. Mezi vystoupivšími cestujícími byla i druhá klíčová postava našeho příběhu paní Libuše Růžičková se svou dcerou Veronikou. Vystoupily ze střední části vlaku a měly jako ostatní namířeno domů. Zde, laskavý čtenáři, náš příběh přerušíme a podíváme se do stejné stanice o chvíli později, tedy dvě a půl minuty po příjezdu osobáku, z něhož Libuše s dcerou vystoupila. Stanicí zrovna projíždí z druhé strany, tedy od Ústí rychlík a strojvedoucí později vypráví: „Projížděl jsem čtyřiaosmdesátikilometrovou rychlostí stanicí, když náhle jsem spatřil asi 100 metrů před sebou osobu, stála z vnější strany koleje, ta osoba se vůbec nehýbala, na zvukové znamení nereagovala, stačilo tak málo, stačilo udělat krok. Osoba byla sama, stála bokem, nejprve jsem troubil, pak zatáhl rychlobrzdu. Do poslední chvíle jsem myslel, že odtamtud vystoupí, pak už jsem se nedíval, měl jsem zavřené oči, nechtěl jsem to vidět.“ Když v dopravní kanceláři slyšeli výpravčí skřípění rychlobrzdy, Josef Šilhavý již vybíhal podívat se, co se stalo, na to k němu běžel strojvedoucí, že někoho přejel. Ve sledu následujících několika desítek minut došlo k příjezdu policie, ohledání místa střetu, přistavení náhradní soupravy, přestoupení cestujících a odjezdu náhradního vlaku. Rok poté byl vedlejší výpravčí Josef Šilhavý obžalován z nedbalosti, jíž způsobil smrt a následně byl dvakrát odsouzen okresním soudem na 8 měsíců s podmínkou na dva roky, kterýmžto rozsudkem ho později odsoudil i soud krajský.

Podívejme se nyní letmo, kolik světla vneslo do případu vyšetřování a jaké nové skutečnosti vyplynuly z hlavního líčení u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí, kde byl případ svěřen do rukou samosoudce Mgr. Jiřího Procházky.

Předně čtenáři věz, že odsouzený Josef Šilhavý říká u soudu, že když se osobní vlak rozjížděl, na peróně mezi kolejemi se již nikdo nenacházel. V inkriminované stanici není totiž, pro vysvětlení popisované věci, zajištěn mimoúrovňový přístup na nástupiště a kolejiště se tudíž musí opouštět, v případě vlaku od Chocně, přes kolej bližší staniční budově, po jednom ze třech dřevěných přechodů. Výpověď vnějšího výpravčího nezávisle na sobě u soudu potvrzují pod přísahou pravdomluvnosti i zúčastnění svědci: strojvedoucí osobního vlaku, který zároveň říká, že by s vlakem neodjel, kdyby mohlo dojít k ohrožení cestujících, průvodčí, který rovněž dohlíží na odjezd, vnitřní výpravčí, který kontroloval volnost pro rychlík a nezávisle na nich tvrdí, že na peróně již nikdo nebyl i člověk, který shodou okolností jako jediný odcházel od vlaku, stejně jako sražená osoba Libuše Růžičková, ve směru odjezdu vlaku, neboť oba bydleli v zadní části Brandýsa pod hradem a tímto směrem také vede malá pěšina při konci nástupiště, jiný svědek, který by detailně popsal odchod „poškozené“ od vlaku neexistuje, zbytek cestujících odešel drážní budovou na druhé straně nástupiště. Dcera Veronika, která společně s matkou z vlaku vystoupila, se bez dalšího objasnění objevila u tragédie až cca po deseti minutách s tím, že sražená je její maminka, že někdy po vystoupení z vlaku upadla, a že si nic bližšího od té doby nepamatuje. Žel Bohu, nebyla pro svou nezletilost nikdy k soudu pro další objasnění celé věci „samosoudcem“ Procházkou přizvána.

Pohleďme nyní na věc z jiného úhlu a přibližme si samotné vyšetřování. Krom velmi laxního ohledání místa činu v nešťastný vánoční večer, kdy nebyli zajištěni žádní svědci z řad cestujících zmíněného osobního vlaku a v podstatě ani téměř žádné důkazy tragédie, byly vyšetřovací pokusy na místě samotném konány dva. Jeden neoficiální se realizoval na jaře 2007. K němu nebyl z nepochopitelných příčin přizván ani obžalovaný, ani nikdo z řad drážních zaměstnanců, kteří zmíněného večera zajišťovali obsluhu vlaku. Vězme, že přítomni byli pouze policisté, figuranti a státní zástupkyně. Jak již bylo předesláno, v Brandýse jsou z mezikolejového prostoru tři přechody, k tragédii došlo na posledním z nich, tedy nejblíže lokomotivě a nejdále od dopravní kanceláře, ovšem pokus se konal na prvních dvou. Pokusu byl přítomen jak hlavní vyšetřovatel, tak státní zástupkyně, tento vyšetřovatel byl rovněž u případu v den tragédie, není tudíž jiné vysvětlení, než že se snažili poskládat příběh po svém, bez přítomnosti svědků. Je svědecky doloženo, že poškozená vystoupila z prostřed vlaku mezi prvním a druhým přechodem, ve vzdálenosti pěti metrů k bližšímu druhému přechodu, zůstává tedy otázkou, jak se sražená osoba na třetí přechod dostala, když z přepravních podmínek a staničního řádu jasně vyplývá, že osoba vystoupivší z vlaku musí nejkratší cestou opustit kolejiště, což byl v tomto případě druhý přechod a svědecké výpovědi ukazují k tomu, že pravděpodobně tímto přechodem poškozená i kolejiště opustila, neboť ji při odjezdu osobního vlaku nikdo v kolejišti neviděl. Z bezpečnostního hlediska je snad každému cestujícímu zřejmé, že osoba, která k tomu není povolaná, nesmí bez vyzvání staničního personálu do kolejiště již vstupovat. Zůstává záhadou, jak se tedy dostala sražená Libuše Růžičková na třetí přechod vzdálený od prostředního 60 metrů a ještě k tomu dvě minuty po odjezdu osobního vlaku, nejasné je rovněž to, že dcera nebyla strojvedoucím z rychlíku, který poškozenou srazil, na osvětleném peróně viděna a navíc se objevila až po dobrých deseti minutách po události přímo u dopravní kanceláře. To samosoudce Procházku ovšem nijak netrápilo a dále se tím nezaobíral, leč zvídavý čtenář by pravděpodobně tak netečným k podobným nejasnostem zůstati neměl.

Druhý vyšetřovací pokus byl učiněn z podnětu odvolacího krajského soudu k doplnění časových odstupů při vystupování a opouštění kolejiště po příjezdu osobního vlaku. Konal se v únoru roku 2009. Nejen, že nebyl přizván jediný ze svědků a byly zamítnuty všechny námitky ze strany obžalovaného co se týče zastavení vlakové soupravy, ale soudce svévolně posílal figuranty po prostředním perónku k lokomotivě, ač tudy dle svědeckých výpovědí poškozená s dcerou jít nemohly, nebo to alespoň žádné svědectví nepotvrzuje. Ve třech za sebou jdoucích pokusech zastavil soudce soupravu vždy dál od budovy směrem ke třetímu přechodu i přes to, že něco takového není v žádné z výpovědí. Vrcholem pak bylo, že odmítl přístup veřejnosti k pokusu, což hraničí s protiústavním jednáním a je to v konfliktu s právem na veřejný proces. Celou frašku pak rámovalo 6 policistů zajišťujících hladký průběh bizardéria. Asi třicet lidí, kteří celou kauzu bedlivě sledují, stálo za plotem, dobrých 30 metrů od místa, kde se nacházel soudce a kde vystupovali podivně pomalí figuranti i bylo jim soudcem zakázáno cokoli fotit a natáčet.

Podívejme se nyní, trpělivý čtenáři, zběžně na všechny tři rozsudky nad obžalovaným.Třikrát dostal 8 měsíců trestu odnětí svobody, s podmíněným odkladem na dva roky, některé části odůvodnění jednotlivých rozsudků jsou vskutku hodné pozastavení:

Rozsudek Okresního soudu ze dne 30.7.2008 – obžalovaný je vinen, že nevěnoval dostatečnou pozornost vystupujícím lidem a zanedbal povinnosti. Otázkou ovšem zůstává, jak na to pan soudce přišel? Jediné, co ho k takovému rozsudku opravňuje je to, že je „samosoudce“, a že si vymyslel teorii navzdory svědeckým výpovědím. V této teorii poškozená vystoupila, šla podél soupravy po prostředním perónku spolu s dcerou, ta u lokomotivy upadla a mezitím se podle něho již počal vlak rozjíždět, matka zvedla dceru, pomohla jí z kolejí, vrátila se pro tašku (což je proti veškerým předpisům!) a v tom ji přejel rychlík. Nic nevadí, že od nezávislých svědků žádné podobné indicie nedostal. Zanedbání povinností dotvrzuje soudce i tím, že Josef Šilhavý nevyhlásil staničním rozhlasem po zastavení osobního vlaku upozornění na blížící se rychlík. Jak to má ale udělat, když stojí 80 metrů od budovy u vlaku a kontroluje výstup a nástup cestujících, již neřekl. Vypusťme, milý čtenáři, rovněž to, že se zdá takové upozornění zbytečným, když výpravčí fyzicky kontroluje odchod cestujících přímo u vlaku. Obžalovaný i svědci tvrdí, že mezi kolejemi při rozjezdu nikdo nebyl, to je u soudu označeno profesní slepotou. Dále jsou v rozsudku rozebírány časy ze záznamových zařízení a rozpor mezi zjištěními obžaloby a obhajoby. Jisté podle výpovědí je (ku škodě teorie) pouze to, že v kolejišti nikdo po rozjezdu osobní soupravy nebyl, vše ostatní, tedy i co se týká časových rozporů, kde se jedná přibližně o rozdíl dvaceti vteřin, je irelevantní. Jestliže samosoudce dále v rozsudku zpochybňuje tvrzení vnitřního i vnějšího výpravčího ohledně kontroly volnosti a stavění vlakové cesty pro rychlík, při čemž uvádí, že obviněný neříká pravdu, když tvrdí, že vnitřní výpravčí kontroloval volnost perónu vyběhnutím před budovu, je jeho tvrzení přinejmenším zavádějící. Obviněný vnější výpravčí cestu pro rychlíkovou soupravu nestavěl, a ani nemohl, když se nenacházel uvnitř dopravní kanceláře, to je úkolem vnitřního výpravčího, přičemž vnější se může pouze domnívat, kdy bylo pro rychlík postaveno. Je úkolem vnitřního hlavního výpravčího, aby cestu pro rychlík postavil a nijak to nevylučuje, že peron zkontroloval, při kteréžto činnosti ho Josef Šilhavý ten večer viděl. Pokud dále v rozsudku vytýká soudce vnějšímu výpravčímu špatnou viditelnost, je to zarážející. Viditelnost byla dle zprávy vyšetřovatele dobrá, lampy na peróně svítily všechny a jsou nainstalovány podle drážních norem. Jakou souvislost mají tyto normy s vnějším výpravčím tak zůstává velkou neznámou. Že došlo k uklouznutí Veroniky, dcery poškozené, jak je uvedeno dále v rozsudku a v dceřině výpovědi, soudce dokládá otisky dlaní na třetím přechodu. Jak je ale možné, že nedošlo k ověření tak důležitého důkazu a jak je možné s tímto „důkazem“ dále laborovat? Nikdo již nikdy nezjistí, komu tyto otisky rukou v začínající jinovatce patřily, nikdo ze strany obžalovaného a pravděpodobně ani ze strany vyšetřovatele rovněž neslyšel od dcery poškozené, kde spadla. Zůstává pak pouze velkým otazníkem, proč, odvolávaje se na traumatizaci Veroniky u veřejného procesu, nebyla tato přizvána alespoň k vyšetřovacímu pokusu, nevnesla by snad do situace jasno?

Rozsudek Okresního soudu ze dne 26.3.2009 - obžalovaný je vinen, že nevěnoval pozornost atd., atd. Dále v odůvodnění soudce uvádí, že z výpovědi svědkyně Kadlecové, která jak z oceánu zapomnění vyplula po roce a čtvrt, je zřejmé, že šli Růžičkovi po prostředním perónku. Z její výpovědi ale, světe div se, nic takového nevyplývá, pouze je uveden směr na druhou stranu od budovy. A mimochodem, o věrohodnosti paní Kadlecové, která se objevila po takové dlouhé době s nezvykle vytříbenou schopností paměti, má pisatel tohoto lejstra vážné pochybnosti, protože přes plejádu podrobností jsou v její výpovědi zjevné nesrovnalosti. Pisatelovy rozpaky nad hodnověrností výpovědi ale vůbec nesdílí pan magistr Procházka, který ji bere za klíčovou. Nikterak mu nevadí, že svědkyně mluví o mlze a ve vyšetřovací zprávě nic takového není, že jí to velmi klouzalo na osvětleném perónu, kde začínala doslova řádit jinovatka, ale pak se nebála vydat neosvětlenou cestou uprostřed zahrad pod nádražím, jsouc v šestém měsíci těhotenství a bez doprovodu shlédnout, co se stalo. Není nikterak podivným, že na dvěstě metrů od místa tragédie slyšela přes korpus drážní budovy náraz do těla poškozené, přičemž již sekundy před tím vše přehlušovalo skřípění rychlobrzdy blížící se soupravy. Náraz, jak uvádí strojvedoucí, byl pouze cítit, nikoli slyšet, leč jak je vidno, zázračné slechy vážené svědkyně sahají dále. Rychlobrzdu slyšel mimochodem i svědek, který byl mezi vystupujícími a osobním vlakem přijel, pro ilustraci časového rozpětí, ušel se snoubenkou 500 metrů, nežli zvuk brzdy zaznamenal. Rovněž je rozpor ve výpovědi svědkyně Kadlecové, co se týče lokalizace venkovního výpravčího, tedy obžalovaného. Na peróně staví výpravčího na konec vlaku, přestože z předchozích výpovědí vyplývá, že byl na úrovni prostředního vozu. Je podivuhodné, že tato svědkyně je pro pana samosoudce magistra Procházku naprosto klíčová. Pokud je v rozsudku uvedeno, že obžalovaný neposypal perony, pak vězme, že dnes to již ve stanici nikdo na starosti nemá, tehdy byl odpovědným hlavní výpravčí, který by měl dát k takovému úkonu venkovnímu rozkaz, k ničemu takovému ovšem nedošlo, a hleď čtenáři a rozvaž, zda se sype jinovatka. Abychom, vážený a trpělivý čtenáři. nezapomněli, naše poškozená podle výpovědi strojvedoucího rychlíku i dle závěrů patologa na tomto jinovatkou pokrytém přechodu stála bokem a ve vzpřímené poloze.

Rozsudek krajského soudu dne 25.6.2009, který je nyní v platnosti a proti němuž není odvolání, že obžalovaný je vinen, že zanedbal svoje povinnosti tím, že přehlédl matku s dcerou, které šly po prostředním perónku na poslední přechod a nemohly to stihnout za dobu, po kterou stál osobní vlak ve stanici. Krajský soud tedy převzal teorii soudu okresního. Dále je v odůvodnění uvedeno, že poškozená s dcerou prokazatelně přijela vlakem. Nikdy nikdo ani slovem ze strany obžalovaného nezmiňoval, že by nepřijela,sáhodlouhé prokazování příjezdu poškozené s dcerou v rozsudku se proto jeví trochu nelogickým (ale vem to ďas). Odůvodnění dále praví, že poškozená nemohla stihnout opustit nástupiště a zase přijít nepozorovaně zpátky, leč je opomenuto, že z hlavního perónu vede přední východ přes nádražní budovu, zadní východ je na konci perónu a mimo ně ještě prostřední východ z perónu ústící na pěšinu „pod zahradami“, na níž se o 60 metrů dále napojuje i východ zadní a po níž chtěla poškozená s dcerou pravděpodobně odejít, neboť tudy obyčejně od vlaku odcházely. Že šlo odejít buď prostředním východem, po použití druhého a nejbližšího přechodu z kolejiště, nebo, že mohla po vystoupení z kolejiště na hlavní perón jít k zadnímu východu mnohem pohodlněji a neriskovat s dcerou na úzkém perónku uprostřed kolejí, je každému, kdo zná brandýské nádraží, více než zřejmé. Po stejné pěšině „pod zahradami“ odcházel i svědek, který jediný nakonec zadem skutečně odešel a po stejné pěšině přiklusala, dle výpovědi, z druhé strany i svědkyně Kadlecová, aby zjistila, co se stalo. Dispozičně je jisté, že tato svědkyně, pokud došla až na perón, šla právě tímto prostředním východem. Nakonec je v rozsudku napsáno, že odsouzený nechal cestující v kolejích a odešel do kanceláře, paní Růžičková si pak s kluzkým terénem v kolejišti prostě neporadila. Že Josef Šilhavý tvrdí – „šel jsem za posledními cestujícími, kteří odcházeli staniční budovou a v kolejišti již nikdo nebyl“, není bráno vůbec v potaz.

Co ti říci závěrem, milý a trpělivý čtenáři? Nikomu, kdo celou kauzu sleduje, není jasné, proč se státní zastupitelství rozhodlo soudit vnějšího výpravčího, když:
1. Za chod stanice odpovídá nadřízený výpravčí vnitřní služby, rychlík pustil do stanice on a oba výpravčí svorně tvrdí, že kolejiště bylo prázdné.
2. Za bezpečnostní situaci ve stanici odpovídá provozovatel, přičemž dle provozovatele, tedy Českých drah, vnější výpravčí v ničem nepochybil a tudíž může dál vykonávat svoji práci.

A jen tak mimochodem, co když se identická situace odehraje v dálkově řízené stanici, kdo bude odpovědný? To, co se přihodilo, je samozřejmě tragédie, ale přepravní podmínky porušila cestující, když buď neúměrně dlouho setrvala v kolejišti, nebo se do něho vrátila (dle samosoudce dokonce pro tašku) a při tom tam neměla co dělat, pokud ho už jednou opustila. To, že státní zástupce při závěrečné řeči sám u krajského soudu řekl, že nezávidí senátu rozhodování, protože jsou dvě verze jedné události a on sám by nevěděl, k jaké se přiklonit, jen dokresluje paradoxnost celého případu. Jediné, co nyní zbývá Josefu Šilhavému, je doufat v nejvyšší instance, protože trest už mu vlastně neodvolatelně běží. Zbývá stížnost pro porušení zákona, anebo dovolání k Nejvyššímu soudu. Nechejme se, laskavý a trpělivý čtenáři, který jsi to vydržel až sem, překvapit, čeho se náš hlavní hrdina dočká a jestli bude mít jeho nelehké putování justičními bažinami šťastný konec.

Dne 10.8.2009, ve Václavicích


( Celá tisková zpráva | Informační e-mailVytisknout článek | Zdroj: Dalibor Šilhavý )

  Kontakt
Korespondenční adresa:
P.O.Box 383, 111 21 Praha 1

Pobočka Šumperk:
P.O.BOX 103, Šumperk 1

SpolekSalamoun(a)SpolekSalamoun.com

Statutární orgán:
předseda spolku - John Bok

Korunový účet:
č.ú.: 170718584/0300

IČO:63837714

Registrace
Ministerstvem vnitra ČR:
II./S-OS/1-25819/94-R

Administrátor:
Johanne - Angel D'Shadow,
Václav Peričevič

  Soud s Johnem Bokem

  VYŠLA NÁM KNIHA
Lecba Bokem

Vyšla nám kniha......

  Měsíčník TRESTNÍ PRÁVO

mesicnik Trestni pravo

Spolek Šalamoun se stal pravidelným přispěvatelem měsíčníku Trestní právo. Má v něm pravidelnou rubriku Pohled odjinud, do které píše různé úvahy o justici z vlastního pohledu.

mesicnik Trestni pravo

Náhled článku Spolku Šalamoun v měsíčníku Trestní právo.