Spolek Šalamoun

  Hlavní menu

  Národní knihovna


  LN o J.Bokovi


  Zákony v elektronické podobě

  Státní zastupitelství ČR

  Přehled soudců a soudů ČR

  Soudy ČR na Internetu

  Potřebujete advokáta?

téma
* BABYLONSKÉ ZMATENÍ V JUSTICI
  Vydáno dne 25. 08. 2009 (1347 přečtení)

BABYLONSKÉ ZMATENÍ V JUSTICI
Zdeněk Jemelík, člen spolku Šalamoun
Vyšlo na Politikonu 25.8.2009
jemelik@rambler.ru

Původce babylonského zmatení jazyků se nadměrně namáhal. K vytvoření formálních překážek dorozumění mezi lidmi není jazyková různorodost nezbytná. Uživatelé jednoho jazyka se mezi sebou nedomluví, utvoří-li se mezi nimi elitářská skupina, která pro svou potřebu dá slovům přesně vymezený obsah, odlišný od většinového chápání. K častým příčinám vzájemných nedorozumění mezi soudci, popř. státními zástupci a stranami řízení je používání právnického ptydepe. Protože tyto komunity se považují za nadřazené nad občanskou chátrou, po stranách řízení samozřejmě požadují, aby se bezpodmínečně naučily mu rozumět. Lpění na normativně stanoveném obsahu slov a jejich spojení se pak někdy stává doslova pastí: nejen že je překážkou dorozumění se stranami, ale přímo brání orgánům vykonávat v souladu se „selským rozumem“ jejich poslání, jímž je zjednávání průchodu spravedlnosti.

Vždy jsem si myslel, že slovo „otec“ označuje muže, jenž zplodil dítě. Tím mu vznikla povinnost o ně pečovat. Za její neplnění by ho společnost mohla potrestat. Dnes vím, že tomu tak není. Otec je pouze muž, jenž se takto zapsal do matriky. Není-li zapsán, nemá žádnou odpovědnost a nemůže být trestně stíhán za neplnění vyživovací povinnosti, uložené soudem předběžným opatřením. Ze zákona to tak jednoznačně nevyplývá, ale vymysleli si to tak autoři Beckova komentovaného vydání trestního zákona. Státní zástupci se výkladu křečovitě drží bez ohledu na zvláštnosti jednotlivých případů. Není to úplně špatně: je v tom opatrnost, která by měla ochránit před nepříjemnostmi muže, kteří byli z otcovství neprávem nařčeni. Nicméně lpění na takto vymezeném pojmu slova „otec“ může orgánům činným v trestním řízení bránit v stíhání provinilců v situacích, v nichž jejich nečinnost nabývá povahy přímé ochrany pachatele trestného činu. Uvedu příklad: muž, odsouzený k podmíněnému trestu za pohlavní zneužívání čtrnáctileté, se nepřihlásí k otcovství dítěte, které zplodil s nezletilou matkou. Vyhne se tím nebezpečí nutnosti nastoupit odložený trest z dřívějšího rozsudku. V následném trestním řízení otcovství uzná a mimo to je usvědčen genetickými testy, je znova odsouzen, ale opět matriku nenavštíví. O dítě a matku se pak nestará a soud mu předběžným opatřením uloží placení směšné „uznávací“ částky. Rozhodnutí neplní, dítě a jeho matku nechá v nouzi, ale podle státních zástupců trestně stíhán být nemůže, protože není otcem ve smyslu zákona o rodině. Popsaný případ je nezpochybnitelností otcovství zcela odlišný od těch běžných, kvůli nimž je na místě opatrnost v přístupu k nezapsaným otcům, ale státní zástupce to nezajímá. Snad by aspoň pro budoucí podobné případy mohl nesmyslnost této zvyklosti napravit návodným judikátem Nejvyšší soud ČR, ale to by musel podnět ke stížnosti pro porušení zákona postižené matky proniknout přes hradbu ministerských úředníků na stůl ministra. „Experti“ Jiřího Pospíšila takovou možnost nepřipustili. Jak se bude věc vyvíjet, když se do čela ministerstva dostala žena, která by snad mohla mít více porozumění pro postavení finančně nezajištěných matek, je zatím ve hvězdách. Nápravu by mohla zjednat také nejvyšší státní zástupkyně pokynem obecné povahy, opět v případě, že by se o problému vůbec dověděla.

K nedorozumění dochází také při používání pojmu „zákonný soudce“. Podle práva označuje soudce, kterému byla věc přidělena neosobním, náhodným, na přáních soudu a stran řízení nezávislým postupem. Pouze za podmínek, stanovených zákonem, může být věc vyšším soudem odebrána dosavadnímu zákonnému soudci a přidělena novému. Je to tedy institut ochrany obžalovaného před ovlivněním jeho věci účelovým výběrem soudce. Mezi soudci je ale určitý počet jedinců s myšlením, deformovaným dlouholetým výkonem profese, kteří institut zákonného soudce chápou jako právo „vlastnit“ obžalovaného a tvrdě se brání jakýmkoli zásahům, jež by mohly vést k revizi jejich způsobu vedení případu a rozsudku „konkurenčními“ kolegy. Zákazem odebrání obžalovaného zákonnému soudci pak operují při zamítání výzev k vyloučení pro podjatost nebo při rozhodování o odebrání a přikázání věci podle §25 tr.ř. Cítí se být oprávněni zadržet podnět obžalovaného na delegaci věci a neodeslat jej příslušnému vyššímu soudu, domnívá-li se obžalovaný, že u zdejšího soudu nedojde spravedlnosti. Zadržením podání, adresovaného vyššímu soudu, zjevně porušují práva obžalovaného a „zadělávají si“ na kárné řízení. Kárný žalobce se ale zpravidla nenajde…Považuje se ale za přirozené, že odvolací soud po třech zprošťujících rozsudcích případ zákonnému soudci odebere, protože si přeje dostat obžalovaného za každou cenu „do tepláků“. Nový soudce pak obžalovaného poslušně „řádně osolí“. Přípustnost takového přístupu k institutu zákonného soudu uznává i Ústavní soud ČR. Soud a obžalovaný jsou v tomto případě v nerovném postavení. Pro obžalovaného je nesmírně obtížné zbavit se zákonného soudce, jenž mu dle jeho úsudku ubližuje, bez ohledu na to, zda se jeho výměny domáhá námitkou podjatosti nebo pokusem o předání věci úplně jinému soudu. Naopak odebrání zákonného soudce vyšší instancí jde hladce a v podstatě proti němu není obrany.

Jiskřivou perličkou jsou pojmy „ve prospěch“ a „v neprospěch“ obviněného (obžalovaného), užívané v řízení o stížnosti ministra pro porušení zákona. Zákon mu ukládá, aby uvedl, zda podává stížnost ve prospěch nebo neprospěch obviněného. Má to praktický význam: na základě stížnosti ministra nelze zhoršit postavení obviněného (obžalovaného). V případě, že Nejvyšší soud ČR na základě stížnosti v neprospěch obviněného rozhodne, že napadené rozhodnutí bylo vadné, jediným výsledkem je poučení vydávajícího orgánu o chybách, k praktické nápravě vadného rozhodnutí již nemůže dojít. Na toto ustanovení se např. odvolal exministr spravedlnosti Jiří Pospíšil v komentáři k rozhodnutí své nástupkyně napadnout stížností postup státních zástupců v kauze Jiřího Čunka. Vyjádřil se v této souvislosti, že ani v případě vyhovění stížnosti paní ministryně se Jiří Čunek před soud nedostane. Měl patrně na mysli usnesení státního zástupce Arifa Salichova o zastavení jeho trestního stíhání, což je klasický příklad, ozřejmující výše uvedený výklad. Stojí za námahu zamyslet se nad tím, co je v trestním řádu považováno za „prospěch“ či „neprospěch“ obviněného. „Selský rozum“ říká, že „prospěchem“ je zastavení trestního stíhání nebo zrušení či aspoň zmírnění výroku o vině a trestu, „neprospěchem“ opak. Při klasifikaci stížností pro porušení zákona proti soudním rozhodnutím to je průzračné. Jasné to je také v případě usnesení státního zástupce o odložení věci, o zahájení trestního stíhání či jeho zastavení. Pro laika je ale použití těchto pojmů neprůhledné v případě usnesení, která mají jen procesní účinky. Jako příklad uvádím zlopověstné usnesení státního zástupce NSZ Stanislava Potoczka z 4. června 2007 o odnětí trestní věci Jiřího Čunka OSZ v Přerově a jejím přikázání OSZ Jihlava. Usnesení bylo vydáno těsně před uzavřením policejní části trestního stíhání, takže nejsou k disposici průkazná rozhodnutí policejního orgánu a státního zástupce, jež by nezpochybnitelným způsobem prozrazovala jejich náhled na vinu obviněného. NSZ jeho vydáním pouze zpochybnilo postup orgánů činných v trestním řízení, ale oficiálně nepředjímalo, jaký bude výsledek dokončení trestního řízení v rukou nového „pána“. Z hlediska „prospěchu“ či „neprospěchu“ tak bylo zcela neutrální. Pokud připustíme, že neutrální nebylo, protože státní zástupce NSZ Stanislav Potoczek mimosoudně vyhodnotil průkaznost obvinění jako nedostatečnou a předal věc do rukou Arifa Salichova s cílem dosáhnout zastavení trestního stíhání, museli bychom postup státního zástupce NSZ Stanislava Potoczka hodnotit jako překročení pravomoci a nadržování, se všemi důsledky z toho vyplývajícími (žádné nebudou: díky váhavosti exministra Jiřího Pospíšila vypršela objektivní lhůta pro případné kárné stíhání autora usnesení). Samozřejmě, náprava „řádění“ přerovských orgánů by i pak byla na místě, ale jiným postupem, pro který by již NSZ nebylo příslušné. Je tedy „bezpečnější“ držet se názoru, že rozhodnutí NSZ je z hlediska „prospěchu“ či „neprospěchu“ neutrální. Takovou situaci ovšem trestní řád nezná. Může to být způsobeno i tím, že používání stížnosti pro porušení zákona proti usnesení státního zástupce je poměrně řídké, v oblasti námitek proti zastavení trestního stíhání bylo nahrazeno zřízením zvláštního oprávnění nejvyšší státní zástupkyně k přezkumu usnesení, takže zákonodárce možná ani s výše uvedenou situací nepočítal a neřešil ji. Je možné, že Nejvyšší nebo Ústavní soud ČR by mohly uvést judikátem postup při napadení procesně neutrálních usnesení státních zástupců do souladu se „selským rozumem“. Ten v tomto případě praví, že neutrální rozhodnutí by mělo být pouze prostě zrušeno, věc vrácena tam, odkud byla odebrána, a vady by měly být napraveny nižší instancí zákonným postupem. Prosté zrušení by ovšem znamenalo zneplatnění navazujících úkonů státních zástupců, tedy i usnesení Arifa Salichova o zastavení trestního stíhání. Jiří Čunek by se tak hypoteticky mohl nakonec dostat před soud (čímž by mu patrně nebylo ublíženo). Vznikla by situace ideální pro veřejnost a prospěšná pro důvěryhodnost státního zastupitelství.

Pro laika je obtížně srozumitelný vztah pojmů „důkaz“ a „uvěření“ soudem nějakému tvrzení. Laik považuje „důkaz“ za něco nezpochybnitelného, viditelného, na co si lze sáhnout. Je pro něj jen obtížně přijatelná představa, že lze obžalovaného odsoudit na základě pavučiny nepřímých důkazů, které do sebe (někdy často jen zdánlivě)zapadají. Za zcela nepřijatelnou se pak považuje přeměna ničím nepodloženého tvrzení svědka v důkaz tím, že soud „uvěří“ v jeho pravdivost. Takový postup nápadně připomíná zázrak v Káni Galilejské, ale vzdálenost mezi mocí Krista a prozíravostí našich soudců je nepřijatelně velká. Jako příklad uvádím příběh recidivistky-pachatelky drobných podvodů, kterou nařkl bývalý zaměstnavatel, že mu nevrátila půjčku, přesahující částku 1 milionu Kč. Žádné doklady o poskytnutí půjčky ani svědectví nepředložil. Jeho firma byla v době údajného vyplacení půjčky v úpadku, takže není vůbec jisté, zda předmětnou částkou disponoval. Soud mu „uvěřil“ a uložil obžalované trest, jímž se dostala na úroveň vrahů. Při novém projednání věci po odvolání svědek dlužnou částku snížil asi o třetinu. A soud mu opět „uvěřil“, byť velký rozdíl mezi oběma udanými částkami zpochybňuje jeho věrohodnost, a původní trest ponechal v platnosti. Od civilního řízení by poškozený patrně odešel s prázdnou, ale u soudců, posedlých potřebou trestat, uspěl. Dlužno dodat, že zde se neblaze projevila odlišnost kontinentálního práva od anglosaských zvyklostí: obžalovaný má být souzen pouze „za skutek“, nikoli „za povahu“. V našich podmínkách má obžalovaný, kterého přivedla před soud eskorta v poutech, téměř naprostou jistotu, že bude znova odsouzen.

Výše uvedená nedorozumění jsou smutnou ilustrací významu výroku předsedy Ústavního soudu ČR Pavla Rychetského, že právo není o spravedlnosti. Ospravedlňují volání laické veřejnosti po širším uplatnění „selského rozumu“ a přirozeného smyslu pro spravedlnost v trestním řízení, jež by neměly být „válcovány“ právním formalismem.


( Celá tisková zpráva | Informační e-mailVytisknout článek | Zdroj: Zdeněk Jemelík )

  Kontakt
Korespondenční adresa:
P.O.Box 383, 111 21 Praha 1

Pobočka Šumperk:
P.O.BOX 103, Šumperk 1

SpolekSalamoun(a)SpolekSalamoun.com

Statutární orgán:
předseda spolku - John Bok

Korunový účet:
č.ú.: 170718584/0300

IČO:63837714

Registrace
Ministerstvem vnitra ČR:
II./S-OS/1-25819/94-R

Administrátor:
Johanne - Angel D'Shadow,
Václav Peričevič

  Soud s Johnem Bokem

  VYŠLA NÁM KNIHA
Lecba Bokem

Vyšla nám kniha......

  Měsíčník TRESTNÍ PRÁVO

mesicnik Trestni pravo

Spolek Šalamoun se stal pravidelným přispěvatelem měsíčníku Trestní právo. Má v něm pravidelnou rubriku Pohled odjinud, do které píše různé úvahy o justici z vlastního pohledu.

mesicnik Trestni pravo

Náhled článku Spolku Šalamoun v měsíčníku Trestní právo.