Spolek Šalamoun

  Hlavní menu

  Národní knihovna


  LN o J.Bokovi


  Zákony v elektronické podobě

  Státní zastupitelství ČR

  Přehled soudců a soudů ČR

  Soudy ČR na Internetu

  Potřebujete advokáta?

téma
* SPRAVEDLNOST PRO RENATU VESECKOU
  Vydáno dne 28. 03. 2010 (1284 přečtení)

ZDENĚK JEMELÍK, SPRAVEDLNOST PRO RENATU VESECKOU
Vyšlo na Politikonu 28.3.2010
jemelik@rambler.ru

Když jsem se dověděl, že nejvyšší státní zástupkyně Renata Vesecká zaštítila svou autoritou rozhodnutí státního zástupce NSZ Stanislava Potoczka o předání trestní věci Jiřího Čunka do rukou jihlavského státního zástupce Arifa Salichova, poslal jsem jí „soustrastný“ e-mail s předpovědí neodvratného pádu.

Již před ní jsem podobně „potěšil“ Jana Kubiceho, u něhož mi předpověď vyšla dosti rychle, zatímco Renata Vesecká stále sedí ve svém křesle. Nejvyšší státní zástupce je orgán vlády, proto má jeho funkce zčásti politický ráz a bezpečnost jeho postavení závisí na vůli politických stran. Je tomu tak v celé Evropě a jinak tomu ani být nemůže. Donedávna si její hlavu žádala rudooranžová aliance, ale pak na ni náhle, „jak když utne“, jakoby zapomněla. Společnou vinou s ní spřízněné Topolánkovo vedení „strany a vlády“ ji samozřejmě chránilo. Ale nejvýznamnější krok k pojištění její bezpečnosti učinila až Daniela Kovářová, delegovaná ODS do úřednické vlády, která úspěšnou stížností pro porušení zákona proti bagatelním usnesením dozorového státního zástupce z počátku Čunkova trestního stíhání vyvolala ve veřejnosti falešné zdání, že zásah státních zástupců NSZ z 4. června 2007 byl oprávněný a právnicky čistý. Po příslušném rozsudku Nejvyššího soudu ČR pak projevy nevole vůči Renatě Vesecké téměř úplně utichly.

Čtenáři mých článků vědí, že jsem dlouhodobě kritikem činnosti státního zastupitelství, které považuji za momentálně nejslabší článek řetězce orgánů činných v trestním řízení. Zásah státních zástupců ve prospěch Jiřího Čunka jsem vždy považoval za protiprávní a nemravný a dožadoval jsem se, aby jeho vykonavatelé včetně nejvyšší státní zástupkyně byli voláni k odpovědnosti. Současně jsem odmítal paranoidní konstrukci „justiční mafie“, vymyšlenou exprokurátorkou Marií Benešovou, a na ní postavenou štvavou kampaň bulváru proti exministrovi Pavlovi Němcovi a jeho přátelům. Její nevinnou obětí se nakonec stal hlavně „ďábel-našeptávač justiční mafie“, místopředseda Nejvyššího soudu ČR Pavel Kučera, jenž jako soudce do počínání státních zástupců nijak zasáhnout nemohl. Mediální štvanice neměla oporu ve skutkových zjištěních, jež by obstála v trestním řízení. I když měla pouze způsobit morální újmu domnělým „mafiánům“, paradoxně posloužila také jako prostředek k odpoutání pozornosti od pravých viníků.

Série mých článků, obsahujících kritiku poklesků státních zástupců obecně a zásahu do kauzy Jiřího Čunka zvlášť, je viditelným odrazem neveřejných vystoupení spolku Šalamoun, která směřují k zkvalitnění činnosti státního zastupitelství, k jeho očistě od dinosaurů totalitního režimu a také k vyvození důsledků ze selhání v kauze Jiřího Čunka. Jejich součástí byla řada návrhů na kárné řízení se státními zástupci, opakované podněty ke stížnosti pro porušení zákona proti usnesení státního zástupce NSZ Stanislava Potoczka z 4. června 2007 o předání trestní věci Jiřího Čunka do Jihlavy a v neposlední řadě také trestní oznámení proti skupině státních zástupců a dalších činitelů resortu spravedlnosti kvůli nepravostem, souvisejícím s kauzami „katarského prince“ a Jiřího Čunka.

Pokud v nadpisu článku nyní volám po spravedlnosti pro Renatu Veseckou, vůbec to neznamená, že bych změnil dříve zveřejněné kritické názory. „Šalamounská“ zásada důsledné nestrannosti mě ale nutí k vystoupení v její prospěch, když se jí děje křivda a současně média opět natloukají do hlav bezbranných občanů falešný virtuální obraz skutečnosti.

Trest má následovat za proviněním co nejdříve. Pokud se toho nepodaří dosáhnout, při pozdějším hodnocení se má přihlížet k dalšímu chování provinilce. A společenská naléhavost jeho potrestání s ubíhajícím časem klesá. V době „panování“ přechodné úřednické vlády nebylo potrestání pachatelů nepřístojnosti z 4.června 2007 na pořadu dne, protože by asi vyvolalo potřebu jmenovat nového nejvyššího státního zástupce. To je krok s dlouhodobými účinky, obsahově daleko složitější a obtížnější než odvolání nejvyšší státní zástupkyně, a zjevně přesahující mandát přechodné vlády. V každém případě od 4.června 2007 uplynulo již dost času na to, aby Renata Vesecká nebyla hodnocena jen ve vztahu k oné nešťastné záležitosti.

Samozřejmě, že trvám dále na názoru, že neustála politický tlak na ušetření Jiřího Čunka nepříjemností soudního projednání jeho věci. Bylo to trapné zvlášť proto, že mu patrně nehrozilo odsouzení. Jde o závažné profesní selhání, protože nejvyšší státní zástupce musí být vůči politickým tlakům odolný a jeho nestrannost je institucionálně tak dobře pojištěna, že si odolnost může dovolit. Nelze proto vyloučit, že vláda, jež vzejde z voleb, se nakonec přece jen bude zabývat únosností jejího setrvání ve funkci. Čím později k tomu ale dojde, tím větší váhu budou mít další prvky jejího působení. Až na výše uvedené vybočení bude asi obtížné najít závažné důvody pro její odvolání.

Pro veřejnost je velmi obtížné vytvořit si reálný obraz o úrovni výkonu nejvyššího státního zástupce obecně a Renaty Vesecké zvlášť. Především ho zastírá nesprávná představa o téměř neomezené pravomoci nad celou soustavou státního zastupitelství, která je odrazem více než čtyřicetiletého působení generální prokuratury. Ve skutečnosti nejvyšší státní zástupce „velí“ pouze státním zástupcům a dalším zaměstnancům NSZ a dvěma vrchním státním zástupcům. Nemůže proto přímo zasahovat do činnosti nižších státních zastupitelství a jeho způsobilost napravovat účinně zlořády, které zjistí sám nebo na něž upozorňují občanští stěžovatelé, je značně omezena.

Postavení Renaty Vesecké bylo od nástupu do funkce ztížené okolnostmi subjektivního rázu. Převzala úřad v atmosféře, zjitřené spory kolem vydání trestního stíhání „katarského prince“ do Kataru zákonným rozhodnutím exministra Pavla Němce a kolem odvolání Marie Benešové. Někteří státní zástupci NSZ se solidarizovali odvolanou nejvyšší státní zástupkyní a od počátku viděli v Renatě Vesecké vetřelkyni.

V té době bylo (a zčásti stále dosud je) státní zastupitelství skanzenem přetrvávající moci předlistopadového protiprávního režimu. Udrželi se v něm, a to zejména ve vedoucích funkcích, předlistopadoví prokurátoři a soudci a jejich nejhorší odnož, vojenští prokurátoři a soudci. Ti se dostali do nezáviděníhodného postavení lidí, kterým změna režimu přinesla možnost profesního přežití za cenu popření dřívějších právních a politických názorů, popřípadě za cenu zlomení svědomí, pokud je ovšem měli:najednou měli sloužit režimu, mezi jehož představiteli byli stejní lidé, které dříve pronásledovali jako odpůrce komunistické totality, a měli při tom dbát základních práv a svobod, jež dříve potlačovali. Nicméně chtěli přežít, proto se navenek přizpůsobili novým poměrům. Své pracovní návyky, postoje k účastníkům trestního řízení, lpění na úzkostlivě formálním výkladu práva, pocity nadřazenosti nad běžné občany a víru ve vlastní neomylnost a nedotknutelnost si podrželi. Vtiskli ráz pracovnímu prostředí a zvyklostem na státním zastupitelství. Přenášejí tak dědictví totality na nově příchozí, kteří většinou rychle pochopí, že „kdo chce s vlky býti, musí s nimi výti“.

Renata Vesecká sice působila v předlistopadové prokuratuře rovněž, ale poměrně krátkou dobu. Nečinilo jí proto velké mravní potíže začít s likvidací svých bývalých souvěrců. Sotva se v úřadě trochu ohřála, vypudila prvního náměstka Marie Benešové Jaroslava Fenyka, kdysi pro neblahé zásluhy opakovaně povyšovaného vojenského prokurátora, a sesadila z vedoucích funkcí jiné pohrobky totalitního režimu, jako Tomáše Havlíka, Lumíra Crhu či Romana Hájka. Po nich přišel postupně na řadu větší počet dalších, méně významných, na všech stupních státního zastupitelství. V tomto ohledu bylo vystřídání Marie Benešové, bývalé dlouholeté prokurátorky ve službách protiprávního režimu, podstatně méně zkompromitovanou Renatou Veseckou nesporným přínosem.

Nicméně kolonie pohrobků protiprávního režimu uvnitř státního zastupitelství je stále velmi početná a patří k ní velká část vedoucích pracovníků všech stupňů soustavy. Ti přirozeně tuší, že na ně může také jednou přijít řada, cítí se personální politikou Renaty Vesecké ohroženi a kdykoli najdou příležitost, snaží se podkopat její postavení.

Vztah kolektivu státních zástupců k nejvyšší státní zástupkyni se dále výrazně zhoršil v souvislosti s protiprávním zásahem NSZ do kauzy Jiřího Čunka. Státní zástupci se rozštěpili na zastánce a odpůrce zásahu, vypukla „válka žalobců“. Čas a zčásti i šikanování odpůrců způsobily, že půtky časem utichly. Nicméně tu a tam ještě stále vyvěrají na povrch projevy nespokojenosti.

Všechny skupiny odpůrců Renaty Vesecké se prolínají, používajíce jako společnou základnu pro některá vystoupení jinak užitečnou Unii státních zástupců.

Sama Renata Vesecká možná mimoděk dodala svým odpůrcům odvahu k útokům na sebe korektním trváním na svobodě slova, když se aspoň slovně zastala šikanovaného státního zástupce Adama Bašného, sesazeného z funkce vedoucího oddělení kvůli veřejnému konstatování zhoubných důsledků zásahu NSZ do kauzy Jiřího Čunka pro důvěryhodnost státního zastupitelství.

V těchto dnech doplácí paní nejvyšší státní zástupkyně na toleranci tím, že se stala terčem rozhořčené veřejné kritiky ze strany některých státních zástupců za to, že navrhla paní ministryni spravedlnosti jmenování dvou mladých právníků přímo do funkcí státních zástupců NSZ s určením pro legislativně analytickou činnost. Jeden z nich byl až dosud jejím asistentem, druhý asistoval náměstkovi Zdeňkovi Koudelkovi. Palba se soustřeďuje na ni, ačkoli jmenování státních zástupců je pravomocí ministra a až dosud bývala Daniela Kovářová oblíbeným terčem novinářské nevraživosti. Dlužno dodat, že právo ministra jmenovat státní zástupce není jen formální, ale je spojeno s odpovědností. Novinové titulky měly správně znít asi takto: „Ministryně spravedlnosti jmenovala na návrh nejvyšší státní zástupkyně státními zástupci NSZ dva mladé právníky, kteří nesplňují potřebné kvalifikační předpoklady.“ Bylo by to formálně správně, věcně zcela špatně.

Dovedu ovšem pochopit, že ministerstvo nekladlo odpor, když oba navržení ve skutečnosti splňovali všechny kvalifikační předpoklady, předepsané zákonem, paní nejvyšší státní zástupkyně jejich navržením neporušila žádný právní předpis a jejich jmenování bylo jejím zjevným přáním.

Nejvyšší státní zástupce je manažer, proto má na jedné straně povinnost dbát o kariérní růst podřízených, na druhé straně musí mít právo vybírat si spolupracovníky. Mediální napadání Renaty Vesecké považuji za těchto okolností za neopodstatněné. Naopak je třeba ocenit, že vylepšila „kádrový profil“ svého úřadu, když mezi normalizační dinosaury přivedla mladé lidi, nezatížené aktivní účastí na potlačování občanských práv a svobod předlistopadovou prokuraturou.

Její kritici shodně namítají, že zde zmiňovaní noví státní zástupci nedosáhli věku 30 let, nemají praxi z působení na nižších stupních státního zastupitelství a paní nejvyšší státní zástupkyně si je vybrala ze svého nejbližšího okolí bez výběrového řízení. Stěžují si na absenci kariérního řádu a dovolávají se zvykového práva, které podle jejich tvrzení platilo v minulosti. Předstírají, že nejvyšší státní zástupkyně snad ani nemá právo vybrat si do svého týmu lidi, které osobně dobře zná.

Skutečnost je taková, že oba favorité Renaty Vesecké vyhovují všem podmínkám pro jmenování, jež stanoví zákon, včetně věku: zákonný limit je 25 let, ale oba již dosáhli věku 30 let. Postup při výběru a navržení na jmenování nových státních zástupců není zákonem určen. Právo nejvyšší státní zástupkyně vybírat a navrhovat uchazeče na jmenování vyplývá ze zákona. Pokud se její kritici dovolávají zvykového práva, působí to ve formalistickém prostředí státního zastupitelství až směšně. Mají sice pravdu, že výběr nových státních zástupců podle jejich představ by byl ve většině případů optimální, ale právě proto, že jde o zvykové právo, je třeba počítat s tím, že za specifických okolností nebude dodrženo. Mají také pravdu v tom, že státnímu zastupitelství by prospělo zavedení kariérního řádu, ale od zřízení úřadu v r.1994 jej žádný nejvyšší státní zástupce nepostrádal a nikdo je za to nekamenoval. Mimo to nevědí, nebo nechtějí vědět, že k odlišnostem od zavedených zvyklostí a k přeskakování instančních stupňů docházelo v personální činnosti nejvyšších státních zástupců i dříve, ale nikdo je za to nenapadal. Nejvýraznější případ dokonce sami uvádějí: Zdeněk Koudelka nikdy na státním zastupitelství nepracoval, a přesto přímo nastoupil do funkce náměstka nejvyšší státní zástupkyně. Politická opora znamená bohužel podobně jako za totality více než jakýkoli jiný kvalifikační předpoklad.

Kromě věcného posouzení námitek je třeba si všimnout, kdože se to pustil do zpochybňování nejvyšší státní zástupkyně. Pominu běžné poštěkávání nespecializovaných novinářů, jimž omezená znalost problematiky nedovoluje rozpoznat převážnou nesmyslnost zdánlivě oprávněných výtek nespokojených státních zástupců. Nebudu polemizovat ani s výpady Petra Uhla, který jako obvykle prokázal osobní podjatost a neznalost problematiky. Protože Renata Vesecká se dle jeho názoru (i mého) provinila nesprávným postupem ve věci Jiřího Čunka, pro komentátora Práva bude už navždy každý její další krok aspoň podezřelý, ne-li přímo nezákonný.

Za pozornost ale stojí sama skutečnost, že na štvaní proti paní nejvyšší státní zástupkyni se mediálním vystupováním podílejí státní zástupci Roman Hájek z NSZ a Jan Lata z Městského státního zastupitelství v Brně (jež má postavení okresního státního zastupitelství, čili nejnižšího stupně soustavy státních zastupitelství).

Roman Hájek patří k oněm slouhům protiprávního režimu, které Renata Vesecká hned na počátku svého působení na NSZ sesadila z vedoucích funkcí a s nadřízenou má nevyřízené osobní účty. Těší se značné neoblibě u bývalých disidentů, kteří mají špatné vzpomínky na jeho působení v politických procesech z období před pádem totality. Je zvláštní, že člověk s tak špatnou minulostí prošel sítem při výběru státních zástupců a zcela nepochopitelné, že má za těchto okolností ještě i drzost veřejně napadat svou nadřízenou.

Jan Lata je vrstevník obou čerstvě jmenovaných mladých státních zástupců a má zhruba stejnou profesní průpravu jako oni. Není státním zástupcem dlouho a působí na nejnižším stupni soustavy státních zastupitelství. Je členem výkonného výboru Unie státních zástupců. Přes zjevnou nezkušenost si troufá napadat nejvyšší státní zástupkyni, která jej zkušenostmi a znalostí pravidel chodu státního zastupitelství jednoznačně převyšuje. Motiv jeho počínání není znám, ale může jít o závist.

V této souvislosti se nabízí otázka, zda je v pořádku, že zaměstnanci monokraticky řízené složky represivního aparátu státu smí využívat práva svobody slova a projevu k veřejnému vyvolávání nedůvěry k jejich nejvyšší představené. Názory na tuto otázku nebudou jednotné, což dokazuje příklad státního zástupce Adama Bašného: zatímco jeho přímý nadřízený ho potrestal za „prostořekost“, paní nejvyšší státní zástupkyně veřejně prohlásila, že neměl být trestán, protože využil ústavního práva.


( Celá tisková zpráva | Informační e-mailVytisknout článek | Zdroj: Zdenek Jemelík )

  Kontakt
Korespondenční adresa:
P.O.Box 383, 111 21 Praha 1

Pobočka Šumperk:
P.O.BOX 103, Šumperk 1

SpolekSalamoun(a)SpolekSalamoun.com

Statutární orgán:
předseda spolku - John Bok

Korunový účet:
č.ú.: 170718584/0300

IČO:63837714

Registrace
Ministerstvem vnitra ČR:
II./S-OS/1-25819/94-R

Administrátor:
Johanne - Angel D'Shadow,
Václav Peričevič

  Soud s Johnem Bokem

  VYŠLA NÁM KNIHA
Lecba Bokem

Vyšla nám kniha......

  Měsíčník TRESTNÍ PRÁVO

mesicnik Trestni pravo

Spolek Šalamoun se stal pravidelným přispěvatelem měsíčníku Trestní právo. Má v něm pravidelnou rubriku Pohled odjinud, do které píše různé úvahy o justici z vlastního pohledu.

mesicnik Trestni pravo

Náhled článku Spolku Šalamoun v měsíčníku Trestní právo.