Spolek Šalamoun

  Hlavní menu

  Národní knihovna


  LN o J.Bokovi


  Zákony v elektronické podobě

  Státní zastupitelství ČR

  Přehled soudců a soudů ČR

  Soudy ČR na Internetu

  Potřebujete advokáta?

téma
* POPLETA Z PRÁVA
  Vydáno dne 05. 04. 2010 (1227 přečtení)

ZDENĚK JEMELÍK, POPLETA Z PRÁVA
Vyšlo na Politikonu 5.4.2010
jemelik@rambler.ru

Protože platí, že „slepý mezi jednookými je králem“, považuji Právo za korektní zpravodajský deník, v němž působí pár nadstandardně dobrých politických komentátorů. Právě proto ovšem nechápu, proč jeho redakce trvale připouští, aby justiční záležitosti komentoval právě Petr Uhl, který kromě kolísavé a většinou nízké stylistické úrovně se na tomto poli projevuje spíše jako popleta než jako věrohodný analytik.

Petr Uhl je jinak úctyhodná osobnost s pohnutou minulostí a velmi vzdělaný člověk. Ač levicový marxista, byl za své politické přesvědčení tvrdě trestán totalitním režimem: dvakrát skončil ve vězení.

Nicméně právě proto je ukázkou marxistické „pevnosti ve víře“, kterou neotřásla ani křivda, spáchaná na něm osobně jeho (možná poněkud vzdálenými) souvěrci. Ve své současné praxi se často staví do stejné řady s lidmi, kteří byli nositeli protiprávnosti režimu, jenž ho pronásledoval.

Do postojů ke konkrétním trestním kauzám, jež komentuje, vždy vkládá spíše srdce než analytický mozek. Neplatí pro něj trestní zákon a trestní řád, ale pravidla z jeho hlavy, subjektivní představa „jak by to mělo být“. Nezdržuje se analýzou skutkových zjištění. Chová se jako nejmizernější trestní soudce: bere na vědomí jen ty skutečnosti, které se mu hodí do předem vytvořené mozaiky. Nepochopil jsem dosud, podle jakého klíče volí své chráněnce a ty, jež zahrnuje nenávistí.

Všechny jeho nectnosti se projevily i v krátké poznámce v článku „Malik urvi-taková legrace!“ v Právu z 3. dubna 2010, v jehož závěru se otřel o jím nemilovaného Johna Boka a spolek Šalamoun.

Zčásti je ovšem v právu, když vyčítá Johnu Bokovi, že v otevřeném dopisu paní nejvyšší státní zástupkyni (http://www.spoleksalamoun.com/view.php?cisloclanku=2010031802) omylem napadl státního zástupce Romana Hájka. John Bok v něm opustil zvyklosti analytika trestních spisů a vstoupil na půdu politického aktivismu. Převzal v dobré víře podklady pořadatelů výstavy Malik Urvi 2 a dále je nezkoumal. Netušil, že ve vojenské prokuratuře působili dva Hájkové, které dělil generační věkový rozdíl.

Petr Uhl by ovšem mohl mít pro takové „nehody“ porozumění, protože Bokovo pochybení nebylo svými důsledky zdaleka tak závažné jako kachna o mrtvém studentovi Martinovi Šmídovi na Národní třídě, kterou on sám vypustil 17.listopadu 1989 do světa.

Je pro něj příznačné, že s odsouzením zůstal na povrchu věci. Napadený Roman Hájek sice neúčinkoval v trestním řízení, s kterým ho spojovali pořadatelé výstavy, ale byl skutečně vojenským prokurátorem a členem KSČ a po nástupu Renaty Vesecké sestoupil v hierarchii státních zástupců o stupeň níže. Mimo to John Bok v dopisu uvedl čtyři státní zástupce NSZ a pouze u jednoho došlo k přehmatu.

V této souvislosti je třeba poznamenat, že John Bok postupoval v souladu s důsledně uplatňovaným názorem spolku Šalamoun, že polistopadová očista justice a státního zastupitelství od spolupachatelů znásilňování práva totalitním režimem, tj. od bývalých soudců, prokurátorů, vojenských prokurátorů a důstojníků ozbrojených sborů byla provedena povrchně, mnohým umožnila přežít a dokonce i dále škodit, takže by měla být dokončena. Tento postoj nemá jen ideologickou povahu. Vychází z úvahy, že Česká republika je svým státním zřízením shodná se státy, na které zmínění pohrobci okupačního režimu pohlíželi jako na nepřátelské. Komunistické právo bylo „třídní“, tj. bylo nástrojem politického násilí proti nespokojencům s režimem a sloužilo k potlačování základních práv a svobod občanů, jimž se v našem současném právním řádu dostává ústavněprávní ochrany. Považujeme za nepřirozené, že tito lidé dnes chtějí hájit právo státu, jenž je z hlediska jejich minulosti nepřátelský. Mimo to mnozí z nich si do své praxe přinesli zvyklosti, jež vedou k porušování práv účastníků řízení, ale i k ochraně pachatelů. Jsou také vydíratelní na základě předlistopadových provinění a osobních vztahů, založených v té době. Není náhodou, že všichni pachatelé zásahu do kauzy Jiřího Čunka patří do této kategorie.

Tlak na očistu justice a státního zastupitelství od nositelů komunistického bezpráví pak Petr Uhl hází do jednoho pytle s „parazitním bojem Šalamouna“ za jím vyjmenované obžalované a dožaduje se, aby jeho postupy státní orgány veřejně odmítaly a soudy by je měly považovat za pomluvu. K tomu obecně uvádím, že spolek Šalamoun vstupuje do kauz na základě znalosti trestního spisu, což je opak přístupu Petra Uhla. Úspěch pak dosahujeme pouze tím, že zase jen soud rozhodne nově ve věci a napraví křivdu, popř. prezident republiky rozhodne z humanitárních důvodů o udělení milosti.

Pokud pak Petr Uhl vyčítá obranu konkrétních obžalovaných, je zcela „mimo mísu“. Nejkřiklavější to je v případě Jiřího Čunka, jehož se spolek Šalamoun skutečně nikdy nezastával. V jeho věci jsem se z počátku angažoval jako soukromá osoba několika články, v nichž jsem ho kritizoval za to, že zatěžuje vládu svými osobními problémy a neodejde do ústraní až do doby, než bude ukončen jeho proces. Spolek Šalamoun se ke kauze začal oficiálně vyjadřovat až po vydání osudného usnesení státního zástupce NSZ Stanislava Potoczka z 4. června 2007, jímž byla věc Jiřího Čunka a Petra Hurty předána státnímu zástupci Arifu Salichovovi k „zneškodnění“. Spolek Šalamoun od té doby zásah státních zástupců důsledně označoval za protiprávní a podal státním orgánům řadu podnětů k nápravě a k postihu jeho pachatelů. V současnosti považuje řešení této nepřístojnosti za zablokované rozsudkem Nejvyššího soudu ČR z 1.října 2010, vydaným na základě účelově podané stížnosti pro porušení zákona paní ministryně Daniely Kovářové. Odblokování by bylo možné cestou další stížnosti pro porušení zákona, tentokrát proti usnesení NSZ z 4.června 2010, ale paní ministryně předložený podnět spolku Šalamoun zamítla.

K otázce viny Jiřího Čunka se ale spolek Šalamoun nikdy nevyjadřoval, protože na rozdíl od popleteného komentátora Práva ctí presumpci neviny a zásadu „in dubio pro reo“. Samo svědectví Marcely Urbanové totiž na odsouzení Jiřího Čunka nestačí a z veřejných zdrojů není zatím znám žádný další důkaz. Petr Uhl naopak propadl „třídní“ nenávisti. Nejen, že „odsoudil“ Jiřího Čunka bez dostatečných důkazů, ale hází kamením po těch, kdo jeho zaslepený názor nesdílejí. Tím není vyloučeno, že mu další vývoj dá za pravdu, zatím to ale nelze s jistotou tvrdit.

Vztah Šalamouna ke kauze „katarského prince“ je pro veřejnost méně srozumitelný. Ani v tomto případě nešlo spolku o individuální osud obžalovaného, ale bojoval proti ohlupování veřejnosti falešným obrazem procesu, který vytvářeli novináři, již neměli po většinu řízení vůbec přístup do soudní síně. Jejich zprávy byly součástí štvavé kampaně, iniciované tehdejší nejvyšší státní zástupkyní, exprokurátorkou protiprávního režimu Marií Benešovou. Kampaň měla zastřít nezákonnost procesu, dále měla poškodit v očích veřejnosti exministra Pavla Němce, který předáním řízení do Kataru patrně ohrozil obchodní zájmy jisté kapitálové skupiny, a odvedla pozornost od pátrání po skutečných příčinách hněvivé reakce Marie Benešové. Ve věci rozhodl Nejvyšší soud ČR, který soudní řízení proti „katarskému princi“ jednoznačně posoudil jako nezákonné. Přestože rozsudky Nejvyššího soudu ČR mají povahu právní normy, pro Petra Uhla to nic neznamená. Jeho zášť k Pavlu Němcovi je silnější než hlas nejpovolanějších soudců.

Popletené je i Uhlovo tvrzení, že spolek Šalamoun hájí Renatu Veseckou. On sám i se svými druhy z Výboru na obranu Marcely Urbanové neudělal pro odvolání a případně i další potrestání Renaty Vesecké a její skvadry ani zlomek toho, co spolek Šalamoun, který podal celou řadu konkrétních podnětů oběma ministrům spravedlnosti, jichž se tato věc týkala. Ale především Petr Uhl nezná mechanismus činnosti státního zastupitelství, takže ignoruje skutečnost, že prvořadým viníkem zásahu státních zástupců NSZ do kauzy Jiřího Čunka je někdo úplně jiný a míra jejího osobního zavinění nebyla žádným kompetentním orgánem prověřena. Dále nepřihlíží ke skutečnosti, že usilovat o její sesazení v době působení přechodné vlády by bylo neodpovědné, protože nové obsazení úřadu by mohlo být nepříjemným závazkem a zátěží pro vládu, vzešlou z nových voleb. Vláda by samozřejmě mohla nechat místo neobsazené a svěřit zatím řízení NSZ prvnímu náměstkovi, ale ten se na protiprávním zásahu do kauzy Jiřího Čunka rovněž podílel. Mimo to Petr Uhl nenávidí en bloc a nerozhlíží se doprava ani doleva, zatímco spolek Šalamoun se zastal Renaty Vesecké pouze proti kritice v detailu rozhodnutí o jmenování nových státních zástupců. Pokud je paní nejvyšší státní zástupkyně ve funkci a má nést odpovědnost, nelze jí odejmout právní nástroje, které jí přísluší. Navíc útoky na ni vyvolal mladý státní zástupce, který svou úrovní nijak podstatně nově jmenované kolegy nepřevyšuje a zejména se nijak nepodílí na odpovědnosti Renaty Vesecké.

Příznačná pro jeho způsob myšlení je i výtka, že spolek Šalamoun hájí místopředsedu Nejvyššího soudu ČR Pavla Kučeru. Z něho udělala média „ďábla našeptávače justiční mafie“ jen proto, že se po kauze „katarského prince“ spřátelil s Pavlem Němcem a stal se členem jeho besedního kroužku. Nástrojem ostouzení se stalo křivé nařčení severomoravskou krajskou státní zástupkyní Zlatuší Andělovou, která tvrdí, že pan soudce měl v souvislosti s kauzou „katarského prince“ říci, že jde-li o politiku, musí jít nezávislost justice stranou. Petr Uhl slyšel v soudní síni stejné svědky jako já, kteří pomluvu vyvrátili, a o pravdivosti nařčení Zlatuší Andělovou nemá žádný důkaz. Nicméně, protože slepě nenávidí, věří nesmyslu. Pavel Kučera je starý soudce, který v žádném případě nepřisuzuje státním zástupcům stejný nárok na nezávislost, jaký evropské právo přiznává soudcům. Ví, že státní zastupitelství není součástí justice. Vidí v něm výkonný orgán vlády, který ze své povahy nemůže být nezávislý, má ale být přísně nestranný. Zmíněný výrok by neodpovídal jeho bytostným názorům. Ostatně, i kdyby tuto větu skutečně pronesl, nebylo by správné hodnotit ji vytrženou z kontextu: lze ji chápat také jako povzdech nad smutnou skutečností nebo ironii, kdežto Petr Uhl v ní bez důkazů spatřuje pokyn státním zástupcům k nezákonnému jednání.

Popletenosti Petra Uhla by bylo možné se pousmát, kdyby jí nedopřával prostor k zveřejnění jeden z nejčtenějších deníků, jinak požívající dobrou pověst.


( Celá tisková zpráva | Informační e-mailVytisknout článek | Zdroj: Zdeněk Jemelík )

  Kontakt
Korespondenční adresa:
P.O.Box 383, 111 21 Praha 1

Pobočka Šumperk:
P.O.BOX 103, Šumperk 1

SpolekSalamoun(a)SpolekSalamoun.com

Statutární orgán:
předseda spolku - John Bok

Korunový účet:
č.ú.: 170718584/0300

IČO:63837714

Registrace
Ministerstvem vnitra ČR:
II./S-OS/1-25819/94-R

Administrátor:
Johanne - Angel D'Shadow,
Václav Peričevič

  Soud s Johnem Bokem

  VYŠLA NÁM KNIHA
Lecba Bokem

Vyšla nám kniha......

  Měsíčník TRESTNÍ PRÁVO

mesicnik Trestni pravo

Spolek Šalamoun se stal pravidelným přispěvatelem měsíčníku Trestní právo. Má v něm pravidelnou rubriku Pohled odjinud, do které píše různé úvahy o justici z vlastního pohledu.

mesicnik Trestni pravo

Náhled článku Spolku Šalamoun v měsíčníku Trestní právo.