Spolek Šalamoun

  Hlavní menu

  Národní knihovna


  LN o J.Bokovi


  Zákony v elektronické podobě

  Státní zastupitelství ČR

  Přehled soudců a soudů ČR

  Soudy ČR na Internetu

  Potřebujete advokáta?

téma
* SPOLEK ŠALAMOUN V TRESTNÍM PRÁVU Č.4/2010
  Vydáno dne 24. 04. 2010 (920 přečtení)

ZA PRÁVA POŠKOZENÝCH V TRESTNÍM ŘÍZENÍ II
Psáno 12.3.2010 jako 7.článek pro Trestní právo
Zařazeno do č.4/2010
Autor:John Bok

V 3. čísle Trestního práva jsem obecně poukázal na nerovnost postavení poškozených v trestním řízení ve srovnání s úrovní ochrany práv pachatelů trestné činnosti.

Nerovnost se projevuje i v praktické nedostupnosti mimořádných opravných prostředků. Dovolání by přicházelo v úvahu pouze v případě zamítnutého odvolání proti výroku o náhradě škody a nejspíš by bylo neúspěšné. Ústavní stížnost by asi byla odmítnuta s tím, že poškozený nemá právně zaručený nárok na trestní stíhání pachatele či dokonce na jeho přiměřené potrestání.

Společným problémem obou nástrojů je nezbytnost použít při jejích uplatnění služeb advokáta. Může být překážkou jejich dostupnosti nejen pro finanční náročnost, ale i pro neochotu mnoha advokátů pouštět se do pravděpodobně ztracené bitvy a škodit svému prestiži podáním stížnosti, jejíž naděje na úspěch je téměř nulová.

Na okraj dodávám, že Evropský soud pro lidská práva se zabývá i stížnostmi, podanými laiky, pokud se jejich autoři drží osnovy a podmínek, zveřejněných na internetu. Zastoupení advokátem je nutné až při ústním jednání před soudem. Domnívám se, že tato skutečnost by měla být inspirující pro zákonodárce k zpřístupnění ústavní stížnosti laikům. Neobávám se zavalení Ústavního soudu ČR neúčelnými stížnostmi, protože nápad laických stížností by byl vyvážen úbytkem bezpředmětných draze zaplacených podání, která píší nesvědomití advokáti na zakázku jako další odvolání, popř. navzdory vědomí, že klientova ústavní práva nebyla krácena.

Jediným nástrojem, použitelným pro laiky, a proto námi velmi ceněným, je stížnost ministra pro porušení zákona. Zatím nikdo nepřišel na to, že by mohl nastavit laickým stěžovatelům nohu uzákoněním požadavku, aby podněty směli podávat pouze advokáti.

Usilování o použitelnost mimořádných opravných prostředků pro poškozené se zdá být neúčelné, protože jejich kladné vyřízení nemůže podle platné právní úpravy způsobit zhoršení výsledku trestního řízení pro pachatele. Z pohledu zejména vedlejších dopadů trestné činnosti na osudy poškozených považuji tento ochranářský přístup justice k pachatelům za přehnaný. Praxe Nejvyššího a Ústavního soudu ČR dokazuje, že dvoustupňové trestní řízení není stoprocentním filtrem, jímž neprojdou nepravosti v neprospěch jak obžalovaných, tak poškozených. Náprava pochybení prostřednictvím mimořádných opravných prostředků je však dostupná jen pro obžalované, zatímco poškozeným je upírána. Připouští se tak možnost úniku před spravedlností pachatele, jehož před trestem zachránilo selhání obecných soudů. Je to bezdůvodná nerovnost v přístupu ke spravedlnosti. Právo na spravedlnost pro poškozené by nemělo být kráceno proto, že si stát usurpuje právo na jejich zastupování, aniž by vůči nim pociťoval odpovědnost.

Přes zdánlivou neúčelnost stížnost pro porušení zákona v neprospěch obviněného-odsouzeného zůstává pro poškozené přitažlivým nástrojem kvůli vedlejším účinkům vyhovění. Účinek poučení či pokárání pochybivších soudů je v tomto případě z hlediska poškozených nepodstatný. Vyhovění může být z jejich hlediska prospěšné především jako precedens v případech, kdy lze ve stejné věci později zahájit nové řízení. Příkladem může být trestní stíhání pro neplacení výživného. Dále může mít váhu jako argument v jiném souvisejícím řízení. Příkladem budiž trestní stíhání poškozeného pro trestný čin křivého obvinění na základě trestního oznámení nedopatřením zproštěného obžalovaného.

Poškozeným ovšem stojí v přístupu ke stížnosti pro porušení zákona překážky, jež jsou většinou společné také pro odsouzené. První z nich je vymezení stížnosti pro porušení zákona jako fakultativního osobního práva ministra. Připadá mi absurdní, že zákon neukládá ministrovi povinnost zasáhnout proti každému porušení trestněprávních předpisů, o kterém se doví, a jež nelze v reálném čase napravit jiným prostředkem. Ale i za daného vymezení soudím, že by měla platit obecná mravní povinnost každého, kdo má moc čelit bezpráví, aby jí využíval. V případě ministra spravedlnosti proto považuji nadměrně zdrženlivý přístup ke stížnostem pro porušení zákona za nemravný. Exministr JUDr. Pavel Němec podával přibližně 200 stížností za rok. Oba jeho nástupci omezili jejich četnost zhruba na polovinu. Protože souběžně nedošlo k viditelnému zkvalitnění trestního řízení, považuji snížení „výkonnosti“ exministra JUDr. Jiřího Pospíšila a ministryně JUDr. Daniely Kovářové v této oblasti za neospravedlnitelné.

Pro způsob vyřizování podnětů ke stížnosti pro porušení zákona nejsou právními předpisy stanovena téměř žádná pravidla. Pouze podzákonným předpisem je ministrovi umožněno použít k prověření důvodnosti podnětů služeb státního zastupitelství. Právě toto jediné pravidlo považuji za protismyslné, narušující rovnost stran v trestním řízení, i když výsledné stanovisko státního zastupitelství není pro ministra závazné. Státní zastupitelství je orgánem žaloby a podněty ke stížnostem pro porušení zákona většinou zprostředkovaně brojí proti výstupům z přípravného řízení. Státní zastupitelství má navíc postavení strany řízení při projednávání stížnosti pro porušení zákona před Nejvyšším soudem ČR. Možnost zmařit podání stížnosti pro porušení zákona již v rámci prověřování podnětu je tak nástrojem žaloby navíc, který není na straně obhajoby ničím vyvážen.

V postojích ministrů k účasti státního zastupitelství na vyhodnocování podnětů jsou rozdíly. JUDr. Pavel Němec a nyní i JUDr. Daniela Kovářová ji omezovali, naproti tomu JUDr. Jiří Pospíšil vydával žalobcům na pospas prakticky všechny podněty. Byl to jeden z projevů jeho snahy „dělat vše jinak“ než jeho předchůdce. Šel tak daleko, že dokonce v jednom televizním vystoupení tvrdil, že použití služeb státního zastupitelství mu ukládá zákon.

Dodávám, že ministr se zpravidla projednávání své stížnosti před Nejvyšším soudem ČR nezúčastňuje ani osobně, ani prostřednictvím zmocněnce. Dává tak najevo, že mu na výsledku příliš nezáleží. Tím také nepřímo posiluje postavení žaloby a snižuje naděje předkladatele podnětu na prosazení jeho zájmu.

V dalším se vyhodnocování podnětů řídí zvykovým právem. Přestože je stížnost pro porušení zákona osobním právem ministra, pod tlakem velkého počtu podávaných podnětů se jejich projednávání stalo doménou úředníků ministerstva. Jsem přesvědčen, že ministr se kromě podpisu převážnou částí podnětů osobně nezabývá, nemá-li k tomu nějaký zvláštní důvod. Několikrát jsem se přesvědčil, že úředníci se nezbytnosti seznamování s napadenou trestní věci rádi vyhýbají jejím odsunutím na státní zastupitelství. Pokud už jim nezbývá než podnět prověřit, často se spokojí pouze s přečtením rozsudků, a to ne vždy zcela pečlivým. Spolek Šalamoun podává podněty ke stížnosti pro porušení zákona převážně po seznámení s úplným trestním spisem. Důvody k napadení rozsudku často nalézáme mimo něj. Vadí nám pak, když rozhodnutí o zamítnutí podnětu padne na základě povrchního vyhodnocení pouze rozsudků.

Výdobytkem uplatnění zvykového práva je zamítání podnětů „ministerstvem“, tedy úředníky, a to často bez vědomí ministra, jednovětým sdělením výsledku bez odůvodnění. Pokud si předkladatel vynutí odůvodnění, najde v něm občas pravé perly: např. tvrzení, že ministr nesmí podat stížnost v neprospěch odsouzeného, nebo se nárokuje neprolomitelnost třeba i několik let starého rozhodnutí ministra (rozuměj: úředníků), namítá se, že podání neobsahuje nové skutečnosti proti těm, jež byly známy soudu v době rozhodování o věci. Zdůraznění naléhavosti podnětu nebývá účinné: takto označená věc někdy zůstane několik týdnů ležet nedotčena, a pak je odeslána na státní zastupitelství. Její vyřízení bývá spíše brzděno.

Přestože kvalifikačně stojí hluboko pod úrovní soudců Nejvyššího soudu ČR, úředníci ministerstva nezřídka předjímají výsledek rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, a přizpůsobují postoj k podnětu výsledku svých úvah. Brání tak v průchodu práva předkladatele podnětu na soudní ochranu. Někdy znemožňují posouzení velmi složitých právních otázek a jejich objasnění precedenčním judikátem. Jako příklad uvedu případ neplatiče výživného na dítě, jenž není zapsán v matrice jako otec, ale soud mu stanovil předběžným opatřením povinnost platit zatím aspoň malou částku. Povinný byl pravomocně odsouzen za otěhotnění nezletilé matky dítěte. V trestním řízení otcovství doznal a bylo mu také prokázáno genetickými testy. Civilněprávní cesta k vynucení placení podle předběžného opatření nevedla k cíli. Trestní stíhání pro neplnění vyživovací povinnosti zastavil státní zástupce podle §172 odst.1 tr.ř., protože obviněný není otcem ve smyslu zákona o rodině. Nastal stav, který je z právního hlediska rozporný. Rozhodnutí státního zástupce nadřazuje správní úkon dobrovolného přihlášení se k otcovství a jeho registrace v matrice nad pravomocný rozsudek trestního soudu a současně upírá právní účinnost a vymahatelnost předběžnému rozhodnutí civilního soudu o povinnosti platit výživné. Je to netypická situace, která by zasluhovala přezkoumání Nejvyšším soudem ČR. Nedojde k němu, protože úředníkům ministerstva je věc jasná a přes jejich názor „nejede vlak“. Objektivně poškodili zájem bezbranného dítěte nesvědomitého otce.

Zvláštním případem znepřístupnění podnětu ke stížnosti pro porušení zákona v neprospěch obviněného je názor úředníků ministerstva na nepřípustnost stížnosti proti usnesení státního zástupce o zastavení trestního stíhání podle §172 odst.1 tr.ř. Soudím, že neuplatní-li nejvyšší státní zástupkyně své mimořádné oprávnění podle §174a tr.ř. k přezkumu takového rozhodnutí a nevyjádří se, nebrání ministrovi v podání stížnosti pro porušení zákona vůbec nic. Přinejmenším trestní řád neobsahuje žádné výslovné omezení jeho práva, možnou kolizi s mimořádným oprávněním nejvyšší státní zástupkyně podle § 174a vůbec nezmiňuje.

Uvítal bych tedy větší vstřícnost ministrů spravedlnosti k podnětům pro porušení zákona obecně a v neprospěch obviněného-odsouzeného zvlášť a zatlačení úředníků ministerstva do role poslušného servisu pro ministra.

Podněty ke stížnosti pro porušení zákona nezřídka směřují proti porušení základních práv občana podle Listiny. Protože planý formalismus úředníků ministerstva omezuje přístup k použití tohoto nástroje, považuji za účelné vybavit právem podávat stížnosti pro porušení zákona také veřejného ochránce práv.


( Celá tisková zpráva | Informační e-mailVytisknout článek | Zdroj: Spolek Šalamoun )

  Kontakt
Korespondenční adresa:
P.O.Box 383, 111 21 Praha 1

Pobočka Šumperk:
P.O.BOX 103, Šumperk 1

SpolekSalamoun(a)SpolekSalamoun.com

Statutární orgán:
předseda spolku - John Bok

Korunový účet:
č.ú.: 170718584/0300

IČO:63837714

Registrace
Ministerstvem vnitra ČR:
II./S-OS/1-25819/94-R

Administrátor:
Johanne - Angel D'Shadow,
Václav Peričevič

  Soud s Johnem Bokem

  VYŠLA NÁM KNIHA
Lecba Bokem

Vyšla nám kniha......

  Měsíčník TRESTNÍ PRÁVO

mesicnik Trestni pravo

Spolek Šalamoun se stal pravidelným přispěvatelem měsíčníku Trestní právo. Má v něm pravidelnou rubriku Pohled odjinud, do které píše různé úvahy o justici z vlastního pohledu.

mesicnik Trestni pravo

Náhled článku Spolku Šalamoun v měsíčníku Trestní právo.