Spolek Šalamoun

  Hlavní menu

  Národní knihovna


  LN o J.Bokovi


  Zákony v elektronické podobě

  Státní zastupitelství ČR

  Přehled soudců a soudů ČR

  Soudy ČR na Internetu

  Potřebujete advokáta?

téma
* ZNEUŽITÁ KMETÍNĚVESKÁ VÝZVA
  Vydáno dne 09. 05. 2010 (1249 přečtení)

ZDENĚK JEMELÍK, ZNEUŽITÁ KMETÍNĚVESKÁ VÝZVA
Psáno pro Britské listy 9.5.2010, vyšlo také na Politikonu a webu Šalamouna
jemelikzdenek@gmail.com

V předvolebním mumraji se k honbě na voliče hodí úplně všecko. Desítky tisíc signatářů Kmetíněveské výzvy jsou neodolatelnou návnadou pro jejich lovce. O jejich přízeň se ucházejí obě velké politické strany. V podstatě přejaly názor ministryně spravedlnosti Daniely Kovářové, která hned na začátku vystoupení kmetíněveských občanů a jejich sympatizantů vyslovila dosti odvážný námět k úvahám o budoucí právní úpravě trestněprávní odpovědnosti dětí: projevila pochopení pro myšlenku, že je na místě prolomit spodní věkovou hranici trestní odpovědnosti pro nejzávažnější trestné činy, a pro potřebnost zajištění dohledu, popřípadě izolace delikventních dětí po ukončení ochranné léčby.

Dlužno dodat, že její myšlenky zdaleka nenašly hromadnou oporu v odborných kruzích. Někteří odborníci soudí, že pro zajištění práva dítěte na spravedlivý proces nestačí zastupování jeho zájmů advokátem. Považují za nezbytnou takovou jeho psychickou vyzrálost, která mu umožní chápat smysl trestního procesu a komunikovat se soudem. A úplně odmítají určování pohyblivé spodní hranice trestní odpovědnosti soudem pro každý případ zvlášť, spatřujíce v něm ohrožení právních jistot delikventních dětí a rozpor s ustanovením Úmluvy o právech dítěte. Rozhořčené veřejnosti se může zdát takový přístup příliš odtažitým, ale je třeba si uvědomit, že mezi trestem a slepou pomstou je podstatný rozdíl a až do vynesení pravomocného rozsudku platí presumpce neviny. Ojedinělý exces mladistvého zvrhlíka na tom nesmí nic změnit.

Ostatně paní ministryně se nepropadla až do hloubky fundamentalismu. Ač sama původně pomohla spustit lavinu populismu, rychle se zorientovala v problematice a nyní varuje před naivními představami médií o možnosti téměř libovolného přizpůsobování věkové hranice trestní odpovědnosti momentálním náladám veřejnosti. Prohlásila, že si uvědomuje, „že bez podrobného rozboru právních předpisů, jež by bylo v této souvislosti potřeba měnit a novelizovat, a bez diskuze s odborníky a zvážení dopadů do našeho právního řádu jsou dílčí kroky unáhlené a v tuto chvíli předčasné“. Na ministerstvu ustavila pracovní skupinu, která se této věci věnuje a připravuje systémové řešení.

Její přístup je odborný, zdrženlivý, věcný, zachovává nadhled a nemá nic společného s populismem, který v rámci lovu na voliče projevují představitelé obou velkých politických stran. Do jisté míry je v opozici vůči oběma hlavním politickým silám, a v tomto směru hraje dobře úlohu nestranického odborného ministra, přiměřenou politické kultuře vyspělé demokracie : právo přece není nástrojem jedné politické strany, ale je stejné pro všechny, ministr se nesmí nechávat strhnout partajními zájmy.

Ač nominantka ODS, je svými postoji v tomto ohledu bližší ČSSD, která se sice snaží zavděčit se signatářům Kmetíněveské výzvy zpochybněním spodní věkové hranice trestní odpovědnosti na úrovni 15 let a dokonce v rozporu s Úmluvou o právech dítěte se přihlásila k myšlence určování trestní odpovědnosti mladistvého delikventa soudem ad hoc, ale nepřekročila meze obecných a k ničemu nezavazujících prohlášení a předvolebních slibů. Na rozdíl od sociálních demokratů ji k volným úvahám o přiměřenosti spodní věkové hranice trestní odpovědnosti opravňuje pel nevinnosti, daný tím, že se vznikem současné právní úpravy neměla nic společného. Jejich postavení je jiné: většina sociálnědemokratických poslanců podpořila Pospíšilovu novelu tehdy ještě neúčinného nového trestního zákona, kterou byla hranice trestní odpovědnosti zvýšena ze čtrnácti let, prosazených ODS, na patnáct.

Paradoxně je více v opozici vůči své „mateřské“ ODS, v které v přístupu ke Kmetíněveské výzvě začal udávat tón osvědčený populista, bývalý ministr spravedlnosti Jiří Pospíšil. Nejde ani tak o názorové rozdíly ve věci samé, ale o závod „kdo lépe, kdo rychleji“, který vyvolal Jiří Pospíšil, zjevně nedostatečně vytížený souběhem funkcí děkana právnické fakulty v Plzni a poslance. Pružně zorganizoval tým odborníků a již 7.května 2010 zahájil předložením novely legislativní proces k novelizaci zákona o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeže.

Paní ministryně dostatečně prokázala až dobrodružný sklon prosazovat rychlá a odvážná řešení. Např. ve věci zavedení trestu domácího vězení průkazně překonala svého opatrnického předchůdce, jenž podcenil přípravu resortu na účinnost nové právní úpravy a chtěl pak zavedení novinky odsunout. V případě Kmetíněveské výzvy ale Daniela Kovářová vychází ze suché reality, že v tomto legislativním období se již žádné legislativní změny nestihnou, a jde poklidnou cestou přípravy komplexního systémového řešení.

Jiří Pospíšil dal přednost předložení důkazu, že je lepší a rychlejší než ministerstvo. Vytrhl z celé problematiky jednodušší, v podstatě technickou část, kterou je zaplnění mezery v dosavadní právní úpravě. Ta nezajišťovala automatické pokračování ochranné léčby po ukončení ochranné výchovy ve věku 18 let a nepočítala s umisťováním dětí do detenčních zařízení. Mezera skutečně existuje a nemá smysl se dnes ptát, proč se exministr Jiří Pospíšil nepostaral o její zaplnění v době vytváření příslušného zákona č. 218/2003 Sb.,když tehdy byl významným funkcionářem Poslanecké sněmovny a tzv. stínovým ministrem spravedlnosti ODS, ani později, když šéfoval resortu spravedlnosti.

Jeho legislativní návrh ze 7.května 2010 je užitečný, ale nepředjímá možné změny, vynucené případnou novou úpravou spodní věkové hranice trestní odpovědnosti. Pochybnost vzbuzuje i jeho nesoulad se současným stavem připravenosti detenčních zařízení na přijímání dětí. V rychlosti jejího předložení je tak možná zakleta nezbytnost její brzké novelizace. A časté novelizace sotva přijatých zákonů, někdy ještě před nabytím účinnosti, jsou projevem neúcty k stabilitě právního řádu.

Podstatná část voličů se nebude zajímat o obsah novely, takže ani nezjistí, že řeší jen jednu, tu jednodušší část problému dětských vrahů, ani se nebude zamýšlet nad účelností jejího předložení na konci funkčního období Poslanecké sněmovny a už vůbec nebude později zkoumat, zda se k ní vůbec parlament vrátil, a jaký byl její výsledný osud v legislativním procesu. Z toho vyvozuji, že hlavním smyslem jejího předložení je předvedení toho, jací jsou „odesáci“ šikovní chlapíci a zvláště, jak mezi nimi září Jiří Pospíšil.

Již dříve jsem v nějakém článku vyslovil domněnku, že pan exministr se vymezuje vůči své nástupkyni jako vůči možné konkurentce při obsazování křesla ministra spravedlnosti ve vládě, která vzejde z příštích voleb. Předstihnout ji rychlostí legislativní reakce na Kmetíněveskou výzvu ovšem nebylo obtížné. Spíše by bylo špatné, kdyby se paní ministryně nechala k závodění strhnout: výroba předpisů, které je třeba novelizovat, sotva spatřily světlo světa, není zřejmě účelem hry. Odstrašujícím příkladem je osud nového trestního zákona, který sice Jiří Pospíšil „protlačil“ parlamentem, ale nechal jej pak novelizovat dříve, než nabyl účinnost.

Proslýchá se, že pružností přístupu ke Kmetíněveské výzvě Jiří Pospíšil získal v neoficiálním vnitrostranickém závodě o křeslo příštího ministra spravedlnosti náskok před Danielou Kovářovou o pár bodů navíc.

V této souvislosti by se nemělo zapomínat na jeho výrazný sklon k populismu, který mu dovoluje v případě potřeby přizpůsobit právnické stanovisko politické objednávce. Příkladem budiž jeho účinkování v kauze „katarského prince“, kdy jako stínový ministr ODS přispěl k podkopání autority tehdejšího ministra Pavla Němce prohlášením, že jeho rozhodnutí o předání trestního stíhání „katarského prince“ do Kataru je nezákonné. Problém byl z právnického hlediska prostý a průhledný. Není možné, aby nevěděl, že všecko je jinak, ale přesto to řekl, aby pokořil odpůrce, k němuž měl špatný i osobní vztah. Později ho Nejvyšší soud ČR rozsudkem usvědčil z odborného selhání, ale to se již nedaly účinky zpochybňování ministra napravit. Projevem sklonu k populismu bylo i jeho chování při prosazování nového trestního zákona. Především si jej bezohledně přivlastnil jako svou zásluhu, ač zákon se tvořil řadu let za působení celé řady ministrů a schválená podoba se od odmítnuté předlohy Pavla Němce lišila jen v několika drobnostech. Při projednávání v Poslanecké sněmovně nedokázal odvrátit přijetí poslaneckého návrhu na snížení spodní věkové hranice trestní odpovědnosti na čtrnáct let, a doslova se pak na různých místech doprošoval schválení zákona Senátem výměnou za příslib jeho bezprecedentní novelizace před nabytím účinnosti.

Nezpůsobilost čelit politické objednávce pak projevil zejména v souvislosti se zásahem Nejvyššího státního zastupitelství ČR do trestního řízení Jiřího Čunka. Nezdá se, že by měl cokoli společného s rozhodnutím o jeho uskutečnění, nicméně nečelil zjevnému poskytnutí neoprávněné výhody obviněnému postupem, který nemá v polistopadové historii trestního řízení obdobu, ač to bylo jeho povinností ministra. Místo toho přiměl svého prvního náměstka k vydání výkladu o použitelnosti §25 trestního řádu v přípravném řízení, ač ministerstvu nepřísluší právo vykládat zákon. Nevyhověl žádnému z řady obdržených podnětů ke stížnosti pro porušení zákona, směřujících proti usnesení státního zástupce NSZ Stanislava Potoczka z 4. června 2007. Byl mezi nimi i podnět nejvyšší státní zástupkyně Renaty Vesecké. Nevyvolal kárné řízení proti odpovědným státním zástupcům, ani nepodpořil policejní prověření jejich činu. Zbaběle se vyhnul nutnosti řešit stížnosti na místopředsedu Nejvyššího soudu ČR Pavla Kučeru, z něhož média udělala „ďábla našeptávače justiční mafie“ a předhodil ho na pospas jeho představené Ivě Brožové, která se mu pak kárnou žalobou pomstila za podporu hlavy státu při pokusu o její sesazení z funkce.

K jeho cti lze říci, že se zastal státního zástupce Adama Bašného, šikanovaného za veřejné konstatování neblahého vlivu zásahu NSZ do kauzy Jiřího Čunka na vnímání státního zastupitelství veřejností. Ostatní šikanované ovšem ponechal jejich osudu. V jeho prospěch svědčí také skutečnost, že se nepokusil oklamat veřejnost napadením bezvýznamných formálních vad počáteční fáze trestního stíhání Jiřího Čunka stížností pro porušení zákona, jak to později udělala Daniela Kovářová.

Celkově ale Jiří Pospíšil dal přednost loajalitě k vedení ODS před povinnosti být strážcem práva a zákonnosti a přispěl tak k tomu, že aféra nabyla rozměrů obrovského veřejného skandálu. Veřejnost se nenechala zmýlit a s vědomím, že zásah do kauzy Jiřího Čunka proběhl v resortu spravedlnosti, řízeném ODS, a zjevně v zájmu udržení vládní koalice, vedené ODS, uštědřila ODS ve volbách r.2008 tvrdý poĺíček. Tím jeho opatrnictví nakonec uškodilo jak resortu, tak ODS, svými zprostředkovanými následky státu. Podle mého soudu toto vše převažuje nad odbornými a lidskými kvalitami exministra Jiřího Pospíšila a obecně ukazuje na nevhodnost závislosti ministra spravedlnosti na jakékoliv politické straně.

Pokud tedy skutečně v ODS sílí úvahy o jeho návratu na ministerstvo, svědčí to o profesní slepotě nástupců Mirka Topolánka. Volební výprask z r.2008 jim zřejmě nebyl dost. Den za dnem míjí, volby se blíží a strana dosud neprodělala katarzi, kterou bezprostředně po porážce v r.2008 slíbil Mirek Topolánek. Věřím, že kdyby se ODS otevřeně distancovala od nehoráznosti ze 4. června 2007 a jejích původců, získala by na důvěryhodnosti a sympatiích, neboť velká většina občanů si přeje žít v právním státě, jímž Česká republika možná ani není.

Vrátím-li se k virtuálnímu závodu mezi Jiřím Pospíšilem a Danielou Kovářovou o křeslo ministra spravedlnosti, pak jejich síly jsou celkem vyrovnané. Oba jsou odborně zdatní a mají osobní charisma aspoň pro určitou část voličů a nejsou zapleteni do žádného korupčního skandálu. Ve prospěch Jiřího Pospíšila svědčí dlouhá stranická kariéra, které vděčí za vnitrostranickou oporu. Zjevně ji neohrozily jeho populistické sklony ani spoluodpovědnost za nešvary státního zastupitelství. Její protiváhou je nedostatek životních zkušeností mimo oblast politiky. Sílu Daniely Kovářové naproti tomu vidím právě v její nezávislosti na stranické politice, ve zkušenosti z činnosti v různých právnických povoláních a ve výrazně vyvinuté schopnosti koncepčního manažerského myšlení. Její setrvání v úřadě i po volbách by ušetřilo ministerstvo a resort obvyklého šoku ze změny ministra, který jim nepochybně škodí, bylo by příslibem zlepšení úrovně vnitřního řízení ministerstva. V mých očích jí ale přitěžuje pokračování v politice předchůdce vůči selhávání státních zastupitelství. Stabilizaci státního zastupitelství si představuje jako ututlávání nepřístojností a upevňování mocenského postavení jejich pachatelů, a to nejen v případě skandálu ze 4. června 2007. Nicméně také jí, stejně jako ODS, ještě zbývá pár dní na katarzi…


( Celá tisková zpráva | Informační e-mailVytisknout článek | Zdroj: Zdeněk Jemelík )

  Kontakt
Korespondenční adresa:
P.O.Box 383, 111 21 Praha 1

Pobočka Šumperk:
P.O.BOX 103, Šumperk 1

SpolekSalamoun(a)SpolekSalamoun.com

Statutární orgán:
předseda spolku - John Bok

Korunový účet:
č.ú.: 170718584/0300

IČO:63837714

Registrace
Ministerstvem vnitra ČR:
II./S-OS/1-25819/94-R

Administrátor:
Johanne - Angel D'Shadow,
Václav Peričevič

  Soud s Johnem Bokem

  VYŠLA NÁM KNIHA
Lecba Bokem

Vyšla nám kniha......

  Měsíčník TRESTNÍ PRÁVO

mesicnik Trestni pravo

Spolek Šalamoun se stal pravidelným přispěvatelem měsíčníku Trestní právo. Má v něm pravidelnou rubriku Pohled odjinud, do které píše různé úvahy o justici z vlastního pohledu.

mesicnik Trestni pravo

Náhled článku Spolku Šalamoun v měsíčníku Trestní právo.