Spolek Šalamoun

  Hlavní menu

  Národní knihovna


  LN o J.Bokovi


  Zákony v elektronické podobě

  Státní zastupitelství ČR

  Přehled soudců a soudů ČR

  Soudy ČR na Internetu

  Potřebujete advokáta?

téma
* TEMNÁ MOC ŽALOBCŮ XIII
  Vydáno dne 18. 05. 2010 (1378 přečtení)

TEMNÁ MOC ŽALOBCŮ XIII
PRÁVNICKÉ TRIKY PŮVABNÝCH TAŠKÁŘEK
Zdeněk Jemelík, člen spolku Šalamoun
Vyšlo 18.5.2010 na Politikonu a stránkách spolku Šalamoun.
jemelik@rambler.ru

V neděli 16. května 2010 hostil moderátor České televize Václav Moravec ve svých Otázkách jedinečnou sestavu představitelů resortu spravedlnosti: ministryni Danielu Kovářovou, předsedu Ústavního soudu ČR Pavla Rychetského, předsedu Nejvyššího správního soudu Josefa Baxu a nejvyšší státní zástupkyni Renatu Veseckou. Z neznámých důvodů k úplnosti sestavy chyběla předsedkyně Nejvyššího soudu ČR Iva Brožová.

Poklidná atmosféra zajímavého, informacemi nabitého pořadu se poněkud zakalila v závěrečné části, kdy moderátor nastolil téma neblaze proslulého zásahu státních zástupců NSZ z 4. června 2007 do trestní věci Jiřího Čunka a Petra Hurty a na něj navazujícího zastavení jejich stíhání jihlavským státním zástupcem Arifem Salichovem. Od té chvíle pořad nabyl tak trochu charakter zápasu mužů proti ženám, v němž s nasazením svorně bojovaly za svou pokřivenou pravdu půvabné dámy, zatímco zdvořilí pánové jim vzdorovali s káravými pohledy a shovívavým nadhledem.

Pohotová debatérka Renata Vesecká nenechala nikoho na pochybách, že vše bylo v naprostém pořádku. V jejím podání opatření státních zástupců vedla k napravení nezákonností v trestním řízení proti obviněným a ochránila je před naprosto zbytečným soudním řízením. Dovolávala se rozsudku Nejvyššího soudu ČR z 1.října 2009. Soud jím vyhověl stížnosti pro porušení zákona paní ministryně Daniely Kovářové proti usnesením přerovského státního zástupce Radima Obsta, jimiž zamítl stížnosti obhajoby proti usnesením PČR o sdělení obvinění. Dále se odvolala na výsledky policejního vyšetřování proti vykonavatelům zásahu a jeho přezkoumání dohledem Krajského státního zastupitelství v Plzni, jež mají vyvracet jakékoli podezření, že by se zúčastnění státní zástupci dopustili zneužití své pravomoci. Působila přesvědčivě, jako by svým slovům sama věřila.

Paní nejvyšší státní zástupkyně byla v podstatně výhodnějším postavení než během útoků, jimž musela opakovaně čelit dříve, a které kladly tak vysoké nároky na její psychickou odolnost, že kdysi podlehla panice a vyzvala exministra Jiřího Pospíšila, aby napadl usnesení NSZ z 4.června 2007 stížností pro porušení zákona. Výhodu v nedělní debatě jí poskytla informační převaha nad případnými odpůrci a diváky České televize. Jak rozsudek Nejvyššího soudu ČR, tak výsledek dohledu Krajského státního zastupitelství v Plzni jsou veřejnosti málo známé a nesrozumitelné, v případě státního zastupitelství nedostupné. Vyvolat nekontrolovaně zdání zákonnosti právně pochybného postupu tak pro ni bylo zdánlivě snadné, leč mužští partneři si zřejmě dále mysleli své.

Pavel Rychetský připomněl, že hned na začátku aféry upozornil na neblahé následky zásahu pro obraz nejen státního zastupitelství, ale celého resortu spravedlnosti v očích veřejnosti. Současně vyslovil pochybnost o vhodnosti postupu podle §25 trestního řádu per analogiam. Nezdálo se mu správné, že právní předpis, upravující postup při změně místní a věcné příslušnosti soudů, byl použit v úplně jiném prostředí. Netušil zřejmě, že si jej státní zástupci již dávno, tedy ještě před nástupem Renaty Vesecké, „přisvojili“ prostřednictvím tzv.“pokynů obecné povahy nejvyššího státního zástupce“, jejichž některá ustanovení dlouhodobě napadá spolek Šalamoun jako protiústavní.

Josef Baxa, dříve 1.náměstek ministra a původně trestní soudce suše poznamenal, že státní zástupce má povinnost v pochybnostech žalovat a projednáním věci před soudem by se předešlo veřejnému pohoršení, jež dosud zcela neodeznělo.

Tvrdá chvíle pravdy pak nastala, když se Václav Moravec přímočaře zeptal ministryně spravedlnosti, zda pomýšlí na odvolání nejvyšší státní zástupkyně, popř. zda počítá s jejím odvoláním po volbách, pokud se stane ministryní nové vlády. Daniela Kovářová vysunula bojovně bradu, odvolala se na příznivé statistické ukazatele zvyšující se efektivity činnosti státního zastupitelství a s pevností ve výrazu očí a hlasu prohlásila, že návrh na její odvolání nepodá teď ani v budoucnu.

Paní ministryně rozhodným výrokem spojila svou další kariéru s budoucností Renaty Vesecké. Zásah do trestního řízení proti Jiřímu Čunkovi a Petrovi Hurtovi je nejen právně sporný, ale měl zhoubný vliv na vztahy uvnitř státního zastupitelství, jeho záporné hodnocení veřejností se tvrdě odrazilo ve volebních výsledcích v r.2008 a i nadále poškozuje důvěryhodnost justice. Téměř každý politik se vůči němu vymezoval a postoje uchazečů o ministerské křeslo k němu určitě nezůstanou bez povšimnutí a bez následků.

Má-li čtenář pochopit, proč zmíněné dámy v nadpisu označuji jako taškářky (což v mém jazyce nemá význam urážky a je spíše výrazem humorného nadhledu), proč jejich jednání označuji jako triky, a proč vůbec jsem článek zařadil do seriálu, věnovaného nepravostem státních zástupců, musím připomenout několik kritických bodů případu, který neoznačuji jako „kauzu Čunek“, ale jako „kauzu Potoczek – Vesecká“, v které není řeč o vině či nevině bývalého vsetínského starosty.

Trestní stíhání Jiřího Čunka je podivné již od trestního oznámení, podaného pět let po činu. Je podezření, že načasování útoku na něj souvisí s jeho překvapivým vzestupem do horních pater politiky. Ihned po zahájení vyšetřování následoval požadavek policie, aby dozor nad její činností konalo jiné než místně příslušné vsetínské státní zastupitelství. Krajské státní zastupitelství v Ostravě vyhovělo přikázáním věci Okresnímu státnímu zastupitelství v Přerově, ale pouze na přesně vymezený počáteční úsek, na tzv.prověřování. To je neobvyklé opatření, běžně se přikázání věci neváže pouze na určitou etapu trestního řízení.

Prověřování končí sdělením obvinění policií. V tomto případě se proti němu podezřelí bránili stížnostmi, které zamítl přerovský dozorový státní zástupce Radim Obst. Tím skončilo jeho pověření:bylo zahájeno přípravné řízení, ale dohledový státní zástupce KSZ jeho pověření neprodloužil, ani mu věc neodebral. Proč se tak stalo, je ve hvězdách. Přípravné řízení pak pokračovalo v situaci porušení jedné ze základních formálněprávních podmínek zákonnosti trestního řízení: dozor nad policejním vyšetřováním prováděl státní zástupce, který nebyl příslušný.

Tato okolnost nebyla veřejnosti známa. Neví se, kdo zavinil vznik této formálněprávní anomálie, která byla jedním z důvodů pozdějšího předání věci z OSZ Přerov na OSZ Jihlava rozhodnutím státního zástupce NSZ Stanislava Potoczka. Nicméně pro posouzení její praktické závažnosti doporučuji čtenářům, aby se zamysleli nad důsledky, jež by měl analogický postup NSZ v případě, že by obdobná situace nastala při trestním stíhání vraha.

Když policie ukončila přípravné řízení, obvinění se zpěčovali dostavit se k seznámení se spisem, po němž by státní zástupce musel rozhodnout buď o zastavení trestního stíhání nebo podat návrh na podání obžaloby. Upřímně přiznávám, že nevím, zda by Radim Obst obviněné obžaloval.

Nedostal již příležitost, aby se veřejně vyslovil, protože v tomto kritickém okamžiku podal obhájce obviněných Eduard Bruna Nejvyššímu státnímu zastupitelství ČR žádost podle §25 trestního řádu per analogiam o odebrání věci OSZ v Přerově a o její přikázání některému pražskému státnímu zastupitelství. Eduard Bruna je prorektor a zástupce vedoucího katedry trestního práva Vysoké školy Karlovy Vary, v poslední době často zmiňované v souvislosti se skandálem na Právnické fakultě ZČU v Plzni.

Podle §25 trestního řádu o takových žádostech rozhoduje státní zastupitelství, které je nejblíže vyšším společným nadřízeným pro obě státní zastupitelství, jichž se věc týká. Protože řízení mělo být předáno z oblasti působnosti Vrchního státního zastupitelství v Olomouci na území Vrchního státního zastupitelství v Praze, příslušné bylo Nejvyšší státní zastupitelství ČR. Kdyby Eduard Bruna žádal přímo o předání věci do Jihlavy, musel by se obrátit na VSZ v Olomouci, kde by u tehdejšího vrchního státního zástupce Ivo Ištvána téměř jistě narazil. Ať úmyslně nebo náhodou ho takto elegantně obešel.

Podle zákona o státním zastupitelství podání se vyhodnocuje nikoliv podle označení, ale podle obsahu. A uplatnění §25 trestního řádu je mimořádným opatřením, které lze uplatnit pouze z důležitých důvodů, zejména z titulu vhodnosti, tedy tehdy, pokud změna příslušnosti povede k snazšímu nebo rychlejšímu vyřízení věci, nebo je-li místně příslušné státní zastupitelství vyloučeno pro podjatost Dosud jsem nepochopil, čím případ naplňoval podmínky zákona. V žádném případě nebylo úmyslem zákonodárce dát obviněným do rukou nástroj k usnadnění úniku před dotěrným vyšetřovatelem.

Eduard Bruna v žádosti mimo jiné argumentoval právě nezákonností postupu, která vyvstala neprodloužením pověření Radima Obsta pro přípravné řízení. Dále si stěžoval na účelový výběr důkazů v neprospěch obviněných a na těsný vztah policejního komisaře se svědkyní Marcelou Urbanovou, který se měl projevit navázáním elektronické korespondence mezi nimi. Důkazy k poslední výtce byly získány nezákonně, obstaral je Roman Vaškůj, nyní odsouzený za pokus o podplacení svědkyně Marcely Urbanové. Zčásti šlo o padělky. Státní zástupci k nim neměli přihlížet.

Soudce Vojtěch Cepl v pověstném řízení na ochranu osobnosti sedmi žalobců proti Marii Benešové vyhodnotil žádost Eduarda Bruny tak, že nevyhovovala zákonným podmínkám pro připuštění postupu podle §25 trestního řádu per analogiam, a byla prostou stížností na postup dozorového státního zástupce a policejního komisaře. Namítané závady bylo podle něj možno zhojit jinak a v žádném případě je předání věci do Jihlavy nenapravilo.

Veřejnosti je známo, že 4. června 2007 státní zástupce NSZ Stanislav Potoczek částečně vyhověl žádosti Eduarda Bruny a přikázal věc Okresnímu státnímu zastupitelství v Jihlavě. Jeho krok vyvolal veřejné pohoršení, jež se vehementně snažila utlumit nejvyšší státní zástupkyně.

Okresní státní zástupce Arif Salichov pak trestní stíhání obviněných zastavil. Po přezkoumání jeho rozhodnutí paní nejvyšší státní zástupkyní se jeho úkon stal nenapravitelným, protože případné zrušení by bylo porušením zákazu změny postavení obviněných k horšímu.

Méně je známo, že v letech 2007-2010 obdrželi exministr Jiří Pospíšil a po něm i Daniela Kovářová několik podnětů ke stížnosti pro porušení zákona proti usnesení z 4.června 2007 a také návrhy na zahájení kárného řízení proti nejvyšší státní zástupkyni. K přezkoumání postupu NSZ a případnému podání stížnosti pro porušení zákona vyzvala Jiřího Pospíšila dokonce paní nejvyšší státní zástupkyně. Žádnému podnětu nebylo vyhověno. Na přezkoumání zákonnosti sporného postupu státního zástupce NSZ Stanislava Potoczka Nejvyšším soudem ČR tak nedošlo, ač svým významem paní ministryní napadená usnesení výrazně zastiňuje. Oba ministři takto projevili pohrdání veřejností, která byla zásahem do kauzy Jiřího Čunka a Petra Hurty pobouřena.

Až 18. srpna 2009 podala stížnost pro porušení zákona ve prospěch i neprospěch obou obviněných paní ministryně Daniela Kovářová. Obsah stížnosti se podařilo utajit až téměř do jednání Nejvyššího soudu ČR dne 1. října 2009. Jak jsem uvedl výše, paní ministryně jí napadla usnesení státního zástupce Radima Obsta, jimiž zamítl stížnosti podezřelých proti usnesením PČR o sdělení obviněných. Byl to šok: o těchto usneseních se v podstatě nevědělo a nikoho nepobuřovala, neočekávalo se, že je paní ministryně napadne.

Nejvyšší soud ČR obě napadená usnesení zrušil. Ve výrokové větě rozsudku se uvádí, že usneseními státního zástupce OSZ v Přerově byl porušen zákon v neprospěch obviněných. Renata Vesecká rozsudek vykládá tak, že trestní stíhání Jiřího Čunka a Petra Hurty bylo vedeno od počátku nezákonně, a bylo proto na místě případ odebrat a přikázat jinému státnímu zastupitelství, čili postup NSZ v této věci byl zákonný. Přibližně takto se vyjádřila nedávno v Hydeparku a opakovala to znova v Otázkách Václava Moravce.

Rozsudek Nejvyššího soudu ČR lze ovšem interpretovat i jinak: jako doklad o selhání státního zastupitelství od počátku až do konce, od nejnižšího článku až po nejvyšší. Selhání spatřuji v tom, že již od začátku nebyla zajištěna zákonnost řízení a její počáteční porušení bylo zhojeno pozdějším usnesením NSZ, které lze právem považovat při nejmenším za sporné.

Je ovšem na místě otázka, proč vůbec paní ministryně podala stížnost z 18.srpna 2009, když na tato usnesení mimo Eduarda Bruny nikdo neútočil a řízení bylo již dávno nevratně ukončeno usnesením státního zástupce Arifa Salichova. Vada řízení, spočívající ve výkonu dozoru nad přípravným řízením nepříslušným státním zástupcem byla zhojena předáním věci do Jihlavy a následným zastavením trestního stíhání. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR nemohl změnit naprosto nic na výsledku řízení, vedeného proti Jiřímu Čunkovi a Petrovi Hurtovi. Z věcného hlediska byl nadbytečný.

Vyplývá z toho, že stížnost pro porušení zákona byla účelovým krokem k zmatení veřejnosti, která stále projevovala rozhořčení kvůli „kauze Potoczek-Vesecká“. Zní to ošklivě, ale je to zřejmě tak. Jejím předložením se paní ministryně objektivně připojila k účastníkům komplotu ve prospěch Jiřího Čunka, byť asi v dobrém úmyslu. Stížnost je vrcholem její politiky zahlazování následků skandálu a upevňování postavení jeho původců, kterou nastoupila hned po příchodu na ministerstvo zrušením rozhodnutí Jiřího Pospíšila o odvolání severočeského krajského státního zástupce Jiřího Křivance.

Nicméně soudím, že není na místě paní ministryni za tento krok ukřižovat. V době, kdy nastoupila do úřadu, ve státním zastupitelství zuřila „válka žalobců“ jako reakce na postup dua Potoczek-Vesecká. Její ohlasy pronikaly na veřejnost a dále snižovaly důvěryhodnost státního zastupitelství a justice. V neklidném prostředí se státním zástupcům špatně pracovalo. Řešení jakýmkoliv zákrokem proti paní nejvyšší státní zástupkyni, státnímu zástupci Stanislava Potoczkovi a dalším spolupachatelům nepřicházelo v úvahu, protože úřednická vláda neměla dost silný mandát na to, aby mohla ovlivnit chod státního zastupitelství na řadu let dopředu jmenováním nového nejvyššího státního zástupce. Proto se ani nemohla ohnat po Renatě Vesecké, i kdyby to chtěla udělat. Postupy, jimiž nakonec paní ministryně určitého uklidnění veřejnosti dosáhla, se nám nemusí líbit, ale víceméně dosáhly účinku. Když bylo oznámeno rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR o její stížnosti, nerozpoutala se mnou očekávaná mediální štvanice, zavládlo rozpačité ticho a veřejnost se téměř přestala zajímat o kauzu Potoczek-Vesecká: kdo by se rozčiloval, když řízení proti Čunkovi bylo od začátku vedeno nezákonně ? Že téměř nikdo netušil, jak vlastně věci stojí, že smyslu rozsudku neporozuměli ani novináři? Co na tom: bulvár si našel jiné hračky a jím usměrňovaná veřejnost na kauzu pozapomněla.

Ostatně díky neodpovědné „ústnatosti“ bývalé nejvyšší státní zástupkyně Marie Benešové a neobratnosti sedmi žalobců v řízení na ochranu osobnosti proti ní se nenávistná pozornost soustředila na nevinného místopředsedu Nejvyššího soudu ČR Pavla Kučeru a na skutečné pachatele se téměř zapomnělo.

Ve srovnání s paní ministryní je ovšem postavení paní nejvyšší státní zástupkyně složitější. Její podřízení nejsou prosťáčci a nenechají se tak snadno zmást jako laická veřejnost a novináři. Autorita Renaty Vesecké v každém případě utrpěla a část státních zástupců by se jí zcela určitě ráda zbavila. Na této skutečnosti nemění nic ani to, že část odporu proti ní nemá s kauzou Potoczek-Vesecká nic společného, ale je projevem nelibosti nad její snahou požadovat po státních zástupcích, aby pracovali více, lépe a radostněji než pod vládou Marie Benešové. Nelíbí se také předlistopadovým prokurátorům na vedoucích místech, které postupně vytlačuje z jejich postavení.

V každém případě její postavení vůči kolektivu státních zástupců je otřesené a nedovedu si představit prostředek, jakým by znova získala důvěru a respekt. Státní zastupitelství má své vnitřní problémy. Dovolím si dokonce drze tvrdit, že v současnosti je nejslabším článkem řetězce trestního řízení. Z problémů je ale nevyvede představená, za kterou oddaně nestojí podstatná část kolektivu. V dobře řízeném podniku manažer, proti němuž stojí významná část zaměstnanců, si vezme aktovku a jde o dům dál. A obvykle z toho není jeho osobní tragedie.

Postavení, do kterého se dostala Renata Vesecká účastí na záchraně Jiřího Čunka, je vůči ní nespravedlivé, protože uskutečnila ve státním zastupitelství řadu změn k lepšímu. Účinky kauzy Potoczek-Vesecká jsou ale silnější. Patrně bude muset jednou stejně odejít a stane se tak další z vedlejších obětí kauzy Jiřího Čunka. Jemu snad pomohla, sobě uškodila.

Ve stínu výše popsaných událostí mělo proběhnout prověřování podezření na trestný charakter zákroku ve prospěch obviněných Jiřího Čunka a Petra Hurty. Podnět podal 7. července 2008 spolek Šalamoun, který do okruhu podezřelých zahrnul všechny státní zástupce, kteří ve výsledku jednali ve prospěch obviněných, a s nimi také exministra Jiřího Pospíšila, který svou pasivitou kryl podezřelým záda. Oznamovatelé nemají možnost nahlížet do spisu, takže rozsah a směr policejních úkonů nemohou zjistit. Z vnějších příznaků lze soudit, že policie se do boje s větrnými mlýny nehrnula. O míře jejího zájmu svědčí skutečnost, že po oznamovatelích nepožadovala doplňující ústní vysvětlení do protokolu. Spis prošel přes dvě nepříslušná krajská státní zastupitelsví a po stížnostech spolku Šalamoun dorazil do Brna, přímo do rukou jednoho z podezřelých. Spolek Šalamoun si vzal ponaučení z umění Eduarda Bruny a podal na NSZ žádost podle §25 trestního řádu per analogiam o předání věci do dohledu Krajského státního zastupitelství v Ústí n.L. NSZ vyhovělo až na druhý pokus, ale jen částečně. Šalamounu pomohl k úspěchu jeden z podezřelých, krajský státní zástupce Petr Coufal, který se vyloučil z dohledu pro podjatost. NSZ pak částečně vyhovělo přikázáním věci nikoli na KSZ Ústí n.L., ale na KSZ v Plzni. Odtud se pak spis dostal na jedno z podřízených okresních státních zastupitelství. OSZ uložilo policii doplnit vyšetřovací úkony, a po jejich provedení oznámení odložilo s tím, že k žádnému trestnému činu nedošlo. Na základě stížnosti spolku Šalamoun pak postup policie a OSZ prověřilo Krajské státní zastupitelství, které ovšem konstatovalo totéž co napadený úřad. V odůvodnění se mimo jiné odvolalo na obsah rozsudku Nejvyššího soudu ČR o nezákonnosti počáteční fáze vyšetřování.

Spolek Šalamoun nyní zkoumá, zda a jak by se mohlo podařit vyšetřování obnovit. Ale nejspíš vše skončí podle známého přísloví: vyšetřování skončilo, zapomeňte. Přes kruhovou obranu státních zástupců se patrně nepodaří prorazit a policie nemůže jít proti právnímu názoru Nejvyššího soudu ČR. Budiž nám útěchou, že nejde o vyšetřování vraždy, ale pouze o podezření na poměrně bezvýznamný úplatek.

Spolek Šalamoun tak dosáhl nechtěného účinku: místo vyvození osobních důsledků z účasti na komplotu ve prospěch Jiřího Čunka pomohl jeho účastníkům k účinnému nástroji obrany. Život je skutečně komedie.


( Celá tisková zpráva | Informační e-mailVytisknout článek | Zdroj: Zdeněk Jemelík )

  Kontakt
Korespondenční adresa:
P.O.Box 383, 111 21 Praha 1

Pobočka Šumperk:
P.O.BOX 103, Šumperk 1

SpolekSalamoun(a)SpolekSalamoun.com

Statutární orgán:
předseda spolku - John Bok

Korunový účet:
č.ú.: 170718584/0300

IČO:63837714

Registrace
Ministerstvem vnitra ČR:
II./S-OS/1-25819/94-R

Administrátor:
Johanne - Angel D'Shadow,
Václav Peričevič

  Soud s Johnem Bokem

  VYŠLA NÁM KNIHA
Lecba Bokem

Vyšla nám kniha......

  Měsíčník TRESTNÍ PRÁVO

mesicnik Trestni pravo

Spolek Šalamoun se stal pravidelným přispěvatelem měsíčníku Trestní právo. Má v něm pravidelnou rubriku Pohled odjinud, do které píše různé úvahy o justici z vlastního pohledu.

mesicnik Trestni pravo

Náhled článku Spolku Šalamoun v měsíčníku Trestní právo.