Spolek Šalamoun

  Hlavní menu

  Národní knihovna


  LN o J.Bokovi


  Zákony v elektronické podobě

  Státní zastupitelství ČR

  Přehled soudců a soudů ČR

  Soudy ČR na Internetu

  Potřebujete advokáta?

téma
* SPOLEK ŠALAMOUN V TRESTNÍM PRÁVU č.5/2010
  Vydáno dne 22. 05. 2010 (1027 přečtení)

NEÚCTA K ZÁKONŮM
Psáno 8.4.2010 jako 8.článek pro Trestní právo č.5/2010
Autor:John Bok

Často si stěžujeme na neúctu soudců a státních zástupců k platným zákonům a nejsme v tom sami: stěžují si i soudci z vyšších stupňů na své kolegy z nižších soudů. Uvedu trapný, byť svými následky nepříliš významný příklad: stále se vyskytují soudci, kteří nerespektují ustanovení §6 ods.3 zák. č.6/2002 Sb. o soudech a soudcích a brání veřejnosti v pořizování zvukových záznamů z řízení, ač by mohli vědět, že někteří již kvůli tomu skončili před kárným soudem. Občas narážíme i na velkých a dobré pověsti (nezaslouženě) požívajících soudech na soudce, kteří dokonce toto ustanovení ani neznají.

Nelze se ale divit neúctě k zákonům, když vedení resortu a zákonodárci dávají špatný příklad jejich nekvalitní přípravou a následnými ukvapenými novelizacemi, dále též populistickou ochotou vycházet v řízení legislativního procesu vstříc krátkodechým mediálním kampaním, doprovázeným účelově rozdmýchanými náladami laické veřejnosti.

Příkladem populistického přizpůsobení mínění davu je novelizace §448 tr.ř. o předávání trestního řízení do zahraničí. Zmíněný paragraf ve své původní podobě se do trestního řádu dostal v rámci přizpůsobení našeho práva evropské legislativě. Novelizaci styku se zahraničím v rámci trestního řízení připravila skupina státních zástupců NSZ, vedená Jaroslavem Fenykem, tehdejším 1.náměstkem nejvyšší státní zástupkyně, který se později stal hlavním kritikem použití §448 tr.ř. exministrem Pavlem Němcem. Změna právního předpisu byla tak rozsáhlá a zásadní, že ji ani odborná veřejnost nestačila vstřebat.Našli se tehdy státních zástupci, kteří mě rozhořčeně obviňovali, že píši nesmysly, neboť trestní řád ani 448 paragrafů nemá.

Bezprostředně po novelizaci trestního řádu použil exministr Pavel Němec § 448 tr.ř. k předání trestního stíhání „katarského prince“ do jeho vlasti. Kolem jeho rozhodnutí se rozpoutala bouřlivá mediální diskuse, naprosto nepřiměřená významu §448 tr.ř., který byl v dané kauze a tehdy platné podobě použit po prvé a naposled.

Diskuse měla bohužel mimo jiné také povahu politickou a osobní a přerostla v mediální štvanici proti Pavlu Němcovi, jejíž ozvěny se občas dosud ozývají. Její bouřlivost byla roznícena nevraživostí hlavních odpůrců vydání „katarského prince“ vůči Pavlu Němcovi. Mezi nimi vynikli zejména Marie Benešová a Jaroslava Fenyk. Mimo nich sehrál neblahou úlohu tehdejší „stínový ministr ODS“ Jiří Pospíšil, o jehož osobním vztahu k exministrovi Pavlu Němcovi se v kuloárech šeptá, že je více než špatný.V této souvislosti zapřel právnické vzdělání a s velkou vervou se pustil do zpochybňování právní čistoty Němcova rozhodnutí v domnění, že „zabije dvě mouchy jednou ranou“: podrazí nohy nemilovanému protivníkovi a zvýší voličské preference své straně.

Právo při tom zaplakalo: pozdější rozsudek Nejvyššího soudu ČR ho usvědčuje z účelového překrucování práva. Nicméně tento společenský konflikt měl za následek ukvapenou novelizaci §448 tr.ř. hned po jeho prvním použití, což je rovněž velmi neobvyklé.

Jiří Pospíšil vystihl možnost získat body v úsilí o osobní popularitu a lehkomyslně vyšel vstříc názoru davu, poštvaného k nenávisti proti Pavlu Němcovi, a přání fundamentalických obhájců soudcovské nezávislosti, kteří v tehdejším znění §448 tr.ř. spatřovali zásah do nezávislosti soudů na moci výkonné a popření práva obžalovaného na zákonného soudce. V souladu se záměrem zastínit svého předchůdce, a proto po nástupu na ministerstvo „dělat vše jinak“ než on, nechal mimo jiné znovelizovat §448 tr.ř. tak, že napříště skutečně nebude možné, aby ministr po podání obžaloby samostatně rozhodl o předání trestního stíhání do ciziny.

Příslušný paragraf tak zčásti pozbývá smysl. V podstatě zbavuje vládu, resp. zákonem zmocněného ministra možnosti, aby pružně rozhodl o předání trestního řízení do ciziny např. „z vyššího státního zájmu“, kterým může být protihodnotou v podobě přiměřené výhody pro stát. Dává právo soudcům i nejnižšího stupně rozhodovat o závažnosti věcí, které nejsou schopni odpovědně posoudit. Popírá se tím jedna ze základních zásad dělby moci mezi složkami státu, že o tom, kdo bude soudně stíhán, rozhoduje moc výkonná. Ministr se od novelizace může dostávat do vyloženě trapných situací tím, že bude muset vysvětlovat zahraničním protějškům, že nemůže rozhodnout, protože se musí zeptat o dovolení prvostupňového soudce z Horní Dolní.

Odbočím k námitce, která s naším tématem souvisí jen nepřímo, ale na tomto místě se jistě ozve, totiž že výměnou za předání trestního stíhání „katarského prince“ do Kataru mělo být uzavření mezistátní smlouvy o právní pomoci, k němuž zatím nedošlo. Pro její komplexní zodpovězení by bylo třeba vědět, co udělali nástupci Pavla Němce a Cyrila Svobody pro dokončení jimi započatého díla. Osobně bych se ale nedivil, kdyby Katar od záměru upustil, protože jsme se projevili jako nespolehlivý partner: slib o předání prince jsme v jeho původní podobě nesplnili. K jeho naplnění došlo po dalších téměř pěti měsících nezákonné vazby a protistrana dostala skvělou příležitost sledovat téměř úplnou bezmoc resortního ministra proti svévoli soudců a státních zástupců. Pro představitele monokraticky řízené monarchie to musel být neuvěřitelný zážitek, pro Českou republiku ostuda: stát, v němž slovo ministra při mezistátních jednáních neplatí, je trapný.

Lehkomyslný přístup k novelizaci trestního práva pak pokračoval i při prosazování nového trestního zákona. Jeho příprava začala již za působení ministra Otakara Motejla, kdy na ní začala pracovat skupina prof. Šámala. Pokusy o jeho „protlačení parlamentem“ postupně troskotaly. Úspěšný byl až Jiří Pospíšil, který navázal na podobu předlohy, do které se zákon dostal v době působení Pavla Němce, a jeho „průchodnost“ parlamentem zajistil odstraněním citlivých míst, která se při předchozím projednávání jevila jako sporná. Zejména vrátil do zákona „protitunelářský paragraf“ – trestný čin zneužívání informací v obchodním styku - a zvedl hranici trestní odpovědnosti a ochrany mladistvých před pohlavním zneužíváním na 15 let. Při projednávání v poslanecké sněmovně ale nedokázal čelit pozměňovacímu návrhu poslance Radima Chytky, který prosadil snížení věkových limitů na 14 let.

Vyvolalo to bouřlivou celospolečenskou diskusi, jejíž hlavní vadou byla opožděnost: takto se mělo diskutovat v počátcích projednávání předlohy v Poslanecké sněmovně, nebo dokonce již před ním.

Jiří Pospíšil pak s obavami vzhlížel k jednání Senátu, který je obvykle v názorech konzervativnější: měl obavy, že Senát zákon neschválí a připraví ho tak o zčásti zaslouženou, zčásti nezaslouženou pověst úspěšného šéfa resortu, jemuž se podařilo konečně prosadit nový trestní zákon. Věnoval značné úsilí působení na Senát. V té době se dokonce stalo, že vysoký úředník ministerstva vyjednával se spolkem Šalamoun, aby upustil od záměru poslat Senátu výzvu k vrácení zákona do Poslanecké sněmovny. Sliboval nám, že ministr po přijetí zákona bez průtahů předloží novelu, kterou se věková hranice vrátí na 15 let. Nevyhověli jsme, ale rozhodnutí Senátu to neovlivnilo. Zato je zcela určitě ovlivnil veřejný Pospíšilův příslib zákon ihned po schválení novelizovat.

Slib byl splněn a zákon byl novelizován dříve než nabyl účinnost. To je projev neúcty ke stabilitě legislativy zcela mimořádný. Zákony se obvykle novelizují až po určité době, na základě zkušeností z jejich používání. Pro srovnání: současný rakouský trestní zákon, který nabyl účinnost k 1.1.1975, je výsledkem zásadní reformy trestního práva, které s různými novelizacemi platilo 120 let. Po prvé byl novelizován až v r.2002 a celkový počet novelizací do konce r. 2007 je osm, z nichž poslední nabyla účinnost k 1.1.2008.

Trestní zákon č.40/2009 Sb. byl vystaven kritickému tlaku veřejnosti, vyvolanému tzv. kmetíněveskou výzvou, pod kterou se podepsalo 400 tisíc občanů. Takové vystoupení veřejnosti nelze přejít bez povšimnutí a ministryně spravedlnosti zcela přirozeně na diskusi přistoupila. Není samozřejmě známo, k jakým závěrům se dospěje, protože věc je složitější, než se na první pohled zdá. Problém kmetíněveského vraha nespočívá ani tak v tom, že nemohl být pro nízký věk souzen trestním soudem, ale v absenci účinných právních opatření, která by ho nutila dodržovat pravidla ochranné sexuologické léčby, která mu byla předepsána. Kvůli ojedinělému případu by nemělo být přikročeno pod nátlakem veřejnosti k změně věkové hranice trestní odpovědnosti, která by nepřiměřeně poškodila další dětské delikventy. Vrahem se může stát i dítě ještě mladší. Co uděláme, bude-li příští dětský vrah dvanáctiletý? Budeme opět snižovat věkovou hranici trestní odpovědnosti?

V průběhu projednávání nového trestního zákona se názor na ni opakovaně měnil, proto by další změna měla být připuštěna jen z velmi závažných důvodů. Tím důvodem rozhodně není 400 tisíc podpisů občanů, z nichž naprostá většina není do problematiky zasvěcena. Při posuzování požadavku na případnou další změnu je třeba uvážit, kolika pachatelů by se změna dotkla, zda je naše vězeňství připraveno na přijímání dětských vězňů a zda je jisté, že skutečně všichni čtrnáctiletí jsou natolik psychicky vyspělí, aby mohli být plnohodnotnými účastníky trestního řízení. Je třeba vzít v úvahu, že v útlém mládí číselně malý rozdíl věku se často odráží v podstatné rozdílnosti ve schopnosti chápat a vypovídat. A – i když to v současné vypjaté atmosféře po vydání kmetíněveské výzvy zazní nepopulárně – nelze zapomínat, že jednáme o dětech, byť psychicky značně deformovaných.

Na pozadí skutečnosti, že kmetíněveský případ odhalil nedomyšlenost současného trestněprávního přístupu k nejzávažnější delikvenci dětí, působí až jako folklór zpráva, že se v této věci ujal legislativní iniciativy exministr Jiří Pospíšil, zjevně nedostatečně využitý souběhem funkcí poslance a děkana právnické fakulty. Patrně chce doběhnout dříve do cíle než ministerstvo. A hned rozhlašuje do světa, co skvělého hodlá udělat.

Měl přece možnost mezeru zacelit při přípravě zák.č.40/2009 Sb. Proběhlo v tomto směru nemálo diskusí, v nichž se vyjadřovali vedle laiků i znalci. Využití jejich výsledku zůstal zjevně cosi dlužen. Přesto nyní lákadlu vzedmutí vlny veřejného zájmu neodolal a vyrazil za popularitou. Vytvořil tým odborníků, s nímž chce do konce dubna připravit návrh zákona, na jehož základě by byli dětští vrazi posíláni do ochranného léčení. Není to první projev tichého soupeření s paní ministryní Danielou Kovářovou, jejíž solidní výkon v úřadě a příjemné vystupování mohou být přirozenou překážkou pro jeho návrat do čela ministerstva.

Napadá mě v této souvislosti kacířská pochybnost. Ve zprávě o ušlechtilých úmyslech Jiřího Pospíšila se mluví o ochranném léčení, nikoli o umístění v detenčním zařízení. Pokud by se mělo jednat o léčení v psychiatrické léčebně, bylo by vhodné uvážit, zda by příslušná opatření nebylo možné uplatnit s použitím současné civilněprávní úpravy zacházení s osobami, jejichž pobyt na svobodě je s ohledem na jejich duševní onemocnění nežádoucí. Domnívám se, že by bylo možné docílit stejného účelu jako zvláštním zákonem promyšlenou meziministerskou dohodou a navazujícím podzákonným předpisem.


( Celá tisková zpráva | Informační e-mailVytisknout článek | Zdroj: John Bok )

  Kontakt
Korespondenční adresa:
P.O.Box 383, 111 21 Praha 1

Pobočka Šumperk:
P.O.BOX 103, Šumperk 1

SpolekSalamoun(a)SpolekSalamoun.com

Statutární orgán:
předseda spolku - John Bok

Korunový účet:
č.ú.: 170718584/0300

IČO:63837714

Registrace
Ministerstvem vnitra ČR:
II./S-OS/1-25819/94-R

Administrátor:
Johanne - Angel D'Shadow,
Václav Peričevič

  Soud s Johnem Bokem

  VYŠLA NÁM KNIHA
Lecba Bokem

Vyšla nám kniha......

  Měsíčník TRESTNÍ PRÁVO

mesicnik Trestni pravo

Spolek Šalamoun se stal pravidelným přispěvatelem měsíčníku Trestní právo. Má v něm pravidelnou rubriku Pohled odjinud, do které píše různé úvahy o justici z vlastního pohledu.

mesicnik Trestni pravo

Náhled článku Spolku Šalamoun v měsíčníku Trestní právo.