Spolek Šalamoun

  Hlavní menu

  Národní knihovna


  LN o J.Bokovi


  Zákony v elektronické podobě

  Státní zastupitelství ČR

  Přehled soudců a soudů ČR

  Soudy ČR na Internetu

  Potřebujete advokáta?

téma
* TEMNÁ MOC ŽALOBCŮ XIV
  Vydáno dne 22. 06. 2010 (1467 přečtení)

TEMNÁ MOC ŽALOBCŮ XIV
PARAGRAF, KTERÝ NENÍ PRO KMÁNY
Zdeněk Jemelík, člen spolku Šalamoun
Vyšlo 22.5.2010 na Politikonu a stránkách spolku Šalamoun.
jemelik@rambler.ru

Další kolo řízení na ochranu osobnosti skupiny žalobců proti prostořeké advokátce Marii Benešové u samosoudce Krajského soudu v Praze Vojtěcha Cepla ml. vypustilo opět z láhve džina pověstného případu zastavení trestního stíhání bývalého vsetínského starosty, senátora a tehdy místopředsedy vlády Jiřího Čunka patrně protiprávním zásahem státních zástupců. Související události léta a podzimu roku 2007 vyvolaly velké veřejné pobouření a asi navždy zůstanou zapsány v černé knize dějin českého trestního řízení. S nimi se do povědomí veřejnosti dostal pojem „paragraf 25 trestního řádu per analogiam“, jehož použití umožnilo státnímu zástupci NSZ Stanislavu Potoczkovi vytrhnout případ z rukou policejního komisaře Milana Šošovičky a státního zástupce Radima Obsta a svěřit jej jihlavskému státnímu zástupci Arifu Salichovovi, který pak trestní stíhání zastavil.

Až do té doby se tento postup příliš často neužíval, a když už, tak určitě ne k záchraně obviněných před nepřístojnostmi v přípravném řízení. Avšak po „kauze Čunek“ začali pokoušet štěstí i jiní „koumáci“. Výsledky jejich zkušeností ale svědčí o tom, že použití §25 trestního řádu per analogiam není ani po „kauze Čunek“ všeobecně přístupným nástrojem .

Problematické je použití tohoto paragrafu samo o sobě, na což znova upozornil dne 16. května 2010 v Otázkách Václava Moravce předseda Ústavního soudu ČR Pavel Rychetský. Původně byl paragraf zařazen do trestního řádu jako pravidlo, upravující postup při změně místní příslušnosti soudů. Jeho přenesení do prostředí přípravného řízení naráží na rozpor s režimem změny místní příslušnosti státního zastupitelství, ustanoveným v zákonu o státním zastupitelství, jmenovitě v paragrafech 12a, 12b, 12 d odst.3 a 12h. Změna místní příslušnosti je v podstatě možná jen z důvodu vyloučení vedoucího státního zástupce z případu nebo pro nečinnost či nedůvodné průtahy v jednání. Nejvyšší státní zastupitelství není oprávněno zasahovat do věcí nižších státních zastupitelství před pravomocným ukončením, s výjimkou řízení u vrchních státních zastupitelství. Použití za účelem ochrany VIP obviněného před dotěrnými orgány se nepředpokládá. Státní zástupci si §25 trestního řádu kdysi dávno „přivlastnili“ interním předpisem. Není znám jiný případ jeho uplatnění až při ukončení přípravného řízení.

Podle výkladu, pravidelně uváděného v usneseních Nejvyššího státního zastupitelství ČR o zamítnutí žádosti o odnětí a přikázání věci podle §25 tr.ř. per analogiam, je zřejmé, že se jedná o mimořádný prostředek, který se smí použít jen ze zvlášť závažných důvodů, zejména dojde-li k vyloučení vedoucího státního zástupce, nebo umožní-li přesun věci její snazší a rychlejší dořešení.

Připomeňme si, že v kauze Jiřího Čunka bylo použití §25 tr.ř. per analogiam odůvodněno jednak vznikem procesní situace, v které nebyl zajištěn dozor nad policejním vyšetřováním formálně příslušným státním zástupcem, dále vadami postupu policejního orgánu, který se projevoval jako podjatý vůči obviněnému. NSZ nevadilo, že důkazy k části výhrad proti postupu policejního komisaře byly získány nezákonně, čili nemělo k nim být přihlíženo.

Pokusím se o srovnání s jiným případem, v němž Nejvyšší státní zastupitelství ČR odnětí a přikázání věci zamítlo právě s odvoláním na výše zmíněný výklad o mimořádnosti tohoto prostředku.

Zatímco v kauze „Čunek“ šlo o poměrně malý úplatek, zde se z počátku jednalo o pohlavní zneužívání 14leté dívky, kterou obžalovaný otěhotněl. Mateřství hluboce zasáhlo do života mladistvé, která v době narození dítěte neměla ukončenou povinnou školní docházku a měla studijní ambice. Zasáhlo i její matku, která musela převzít na několik let mateřskou odpovědnost a péči o vnučku. Zhoršila se i finanční situace rodiny, nadále odkázané pouze na sociální dávky.

Případ se dostal před trestní senát okresního soudu v N. v lednu r. 2009. Před hlavním líčením došlo před soudní síní k dojemné scéně: žalobkyně s obhájkyní se při setkání objaly a políbily a začaly se bavit o soukromých záležitost. Prostě si viditelně projevovaly náklonnost bez ohledu na to, co si o tom myslí přihlížející veřejnost. Obžalovaný pak měl v soudní síni dvě obhájkyně, neboť o zmírnění jeho osudu se pilně snažila i žalobkyně. Například uvedla v jeho prospěch jako polehčující okolnost, že projevuje zájem o dítě, ačkoli věděla, že se vyhnul zápisu otcovství do matriky, aby nemusel vykonat podmíněný trest za předešlý případ pohlavního zneužívání, dlouhodobě neplatí výživné, a dítě i jeho matku opustil zhruba půl roku po narození. Předsedkyně senátu vývodům obou obhájkyň vstřícně přikyvovala a v přítomné veřejnosti vyvolala dojem, že s nimi hraje smluvenou hru. Obžalovaný z toho vyšel levně: byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání jednoho roku s podmíněným odkladem.

Rodina poškozené považovala soudní jednání za zmanipulované, s výsledkem nebyla spokojena. Reakcí byla stížnost ministrovi spravedlnosti na žalobkyni a předsedkyni senátu s návrhem na vyvolání kárného řízení, a souběžné trestní oznámení na žalobkyni, předsedkyni senátu a obhájkyni, podané několik dní po hlavním líčení. Pamatujme si: bylo to v lednu r.2009, nyní jsme v půli r.2010.

Ministerstvo spravedlnosti se ke stížnosti postavilo obvyklým způsobem, tedy stejně, jako kdyby se šlo zeptat zloděje, zda jsou pravdivé pověsti o tom, že kradl: poslalo stížnost k vyjádření okresní státní zástupkyni, nadřízené napadené žalobkyni, tedy osobě podjaté ve smyslu ustanovení §30 trestního řádu. Ta vyrvala ministrovi rozhodování z rukou tím, že stížnost vyřídila sama. Zamítla ji jako nedůvodnou usnesením, v němž mimo jiné tvrdila, že nechala stáhnout záznam z kamerového systému z chodeb soudu a z něho je zřejmé, že k žádnému kontaktu mezi žalobkyní a obhájkyní nedošlo.

Podle zákona o ochraně osobních údajů záznamy z kamerovém systému měly být tehdy už dávno zničeny. Pokud by přesto takový záznam existoval, byl by to důkaz nezákonně získaný, procesně nepoužitelný. Mimo to existují další důkazy, které vyvracely pravdivost informace o údajném obsahu videozáznamu. Stěžovatelé proto nevěřili v jeho existenci a znova se obrátili na ministra, krajského státního zástupce, na policii. Krajský státní zástupce potvrdil usnesením rozhodnutí okresní státní zástupkyně. Stížnost ministrovi byla rozšířena i na něho a zmocněnec poškozených podal trestní oznámení také na něho i na okresní státní zástupkyni. Ministerstvo, řízené Jiřím Pospíšilem, pak zaujalo „pozici mrtvého brouka“. Opustilo ji až v lednu r.2010, až se k seznámení s věcí propracovala Daniela Kovářová.

Policie se začala věcí zabývat poněkud později než ministerstvo. Vyzvedla si záznam z kamerového systému, který skutečně existoval, pohovořila s někým ze státních zástupců, o ostatní svědectví se nestarala. Věc založila ad acta. Tlačena opakovanými stížnostmi zmocněnce v r.2009 poslala spis k přezkumu krajskému státnímu zastupitelství, jehož vedoucí byl napaden rozšířením trestního oznámení, tedy opět do rukou osoby se vztahem k věci. Bylo ustanoveno dozorové okresní státní zastupitelství, jehož státní zástupce rozhodl, že oznámený skutek se nestal a trestní oznámení na vedoucí okresního a státního zastupitelství přehodnotil na pouhé projevy nespokojenosti s jejich činností, samozřejmě bezdůvodné. Potvrdil správnost odložení věci policií ad acta. Dozorové a oznámením napadené státní zastupitelství sdílely společnou budovu.

Vzhledem k tomu, že o osudu trestního oznámení rozhodovali státní zástupci, kteří jím byli dotčeni, nebo byli k podezřelým v úzkém vztahu, zmocněnec požádal v květnu r.2009 příslušného vrchního státního zástupce, aby podle §25 tr.ř. per analogiam věc předal k dohledu a dozoru do jiného kraje. Podle trestního řádu se o takovém podnětu rozhoduje usnesením: je to již déle než rok, přes urgence a stížnosti dosud nevyšlo.

Po neúspěšných pokusech o získání rozhodnutí VSZ se nakonec zmocněnec obrátil na NSZ s žádostí, aby byla věc předána do pravomoci druhého VSZ. A tehdy došlo k prolínání dvou dějů.

V době, kdy probíhalo řízení na NSZ, počátkem r.2010, t v rámci jednání s ministerstvem spravedlnosti o vyhovění návrhu na kárné řízení se podařilo dosáhnout seznámení oznamovatelů se záznamem z kamerového systému, který hrál klíčovou úlohu v obraně státních zástupců. A vyšlo najevo, že je hrubě zmanipulovaný. Mimo jiné podezřelá státní zástupkyně na poměrně dlouhou dobu ze záběru úplně zmizela, a nebyly zachyceny další, také jiným způsobem doložitelné situace. Dalo by se očekávat, že ministerstvo za těchto okolností zakročí proti státním zástupcům, kteří bezostyšně obstarali padělaný důkaz na ochranu své kolegyně, nebo že věc předá k prověření policii. Nestalo se: ministerstvo nevidí důvod k zákroku a doporučilo zmocněnci poškozených, aby se sám obrátil na orgány činné v trestním řízení.

To už mezitím učinil, ovšem policie, zablokovaná rozhodnutím dozorového státního zástupce, zachovává nečinnost.

Zmocněnec postoupil zprávu o výsledku seznámení s kamerovým záznamem Nejvyššímu státnímu zastupitelství jako doplňující informaci k žádosti o uplatnění postupu podle §25 tr.ř. per analogiam. NSZ žádost zamítlo a tvrdilo, že informaci o výsledku analýzy kamerového záznamu v rozhodné době neobdrželo. Šlo o zásilku přes datové schránky. Zmocněnec její zaslání a doručení do datové schránky NSZ nezpochybnitelným způsobem doložil, ale NSZ dále trvalo na svém. Státní zastupitelství má přece pravdu, i když ji nemá. Ale i když pak obdržení zprávy nemohlo zapřít, zamítavé rozhodnutí nenapravilo. Zmocněnec si vystěžoval jen definitivní osobní, vlastnoručně podepsané zamítnutí žádosti nejvyšší státní zástupkyní Renatou Veseckou, s poučením, že na další podání v této věci již nebude odpovídáno. § 25 trestního řádu per analogiam je zjevně nástrojem pro pány, nikoli pro kmány, a státní zástupci mají právo na cokoli včetně pořizování padělaných důkazů.

Popsaný skutkový děj můžeme stručně shrnout tak, že v daném případě vzniklo v prvé etapě podezření, že soudní řízení proti svůdci čtrnáctileté dívky bylo ovlivněno přátelským vztahem žalobkyně a obhájkyně, tedy korupčním jednáním. V další etapě pak byl na obranu nevhodně se chovající žalobkyně vyroben padělaný důkaz. Policie nerozpoznala klamnost důkazu a založila věc ad acta. Toto jsou závady při nejmenším stejně silné jako ty, jimiž se odůvodňovala nezbytnost odebrání věci přerovským orgánům.

Zdravý selský rozum a §30 trestního řádu říkají, že dozor a dohled nad vyšetřováním nesmí vykonávat státní zástupci, jichž se trestní oznámení přímo týká, nebo má spojitost s jejich úřady, nebo osobami, s nimiž jsou ve služebním nebo soukromém vztahu. Zásada byla porušena již tím, že krajský státní zástupce ponechal dohled nad případem svému úřadu a ustanovil dozorové státní zastupitelství, jehož vedoucí státní zástupce byl vůči němu v závislém postavení. Později dozorový státní zástupce rozhodl, že podle policií shromážděných poznatků nedošlo k trestnému činu, a tím jakoby podjaté postavení krajského státního zástupce zrušil. Jenže rozhodoval o věci, o které rozhodovat vůbec neměl, čili byl v podobném postavení jako přerovský Radim Obst. Výsledkem jeho rozhodování byla nečinnost policie, která ji nadále zachovává, i když již má informaci, že záznam z kamerového systému je padělaný.

V případu tedy stejně jako v kauze Jiřího Čunka došlo k pochybení při vyšetřování, dále jsou důvodné pochybnosti o příslušnosti dozorového a dohledového státní zastupitelství pro úzký vztah jejich vedoucích k státním zástupcům, proti nimž bylo vzneseno podezření.

Přesto k předání věci podle §25 trestního řádu per analogiam nedošlo a na blokování vyšetřování se podílejí všechny stupně soustavy státních zastupitelství od dozorového státního zástupce OSZ až po nejvyšší státní zástupkyni osobně.

I když případ má některé prvky společné se zásahem NSZ do kauzy Jiřího Čunka, a v postavení podezřelých a jejich ochránců jsou lidé, kteří by z titulu svého povolání měli být strážci práva a spravedlnosti, netroufl bych si odpovědné státní zástupce označit za mafii.

Nejde o skupinu dlouhodobě spolupracujících organizovaných pachatelů, ale o náhodné společenství, vytvořené ad hoc, které k zablokování trestního řízení proti některým kolegům přivedl pocit nadřazenosti příslušníků profese nad běžné občany, zvykové právo na svévolný výklad právních předpisů a vědomí beztrestnosti v případě porušení zákona při plnění služebních úkolů. K jejich chování je přímo svedla neprůhlednost soustavy státního zastupitelství pro veřejnost, tedy absence společenské kontroly.

Stejně jako kauza „Čunek“ i tento případ vyvolává pochybnost: jak může střežit právo a spravedlnost orgán, jehož příslušníci je sami porušují ve prospěch zvýhodněných osob, ať již prominentů z politické sféry nebo kolegů? A proč stát tuto absurditu trpí a netrestá?


( Celá tisková zpráva | Informační e-mailVytisknout článek | Zdroj: Zdeněk Jemelík )

  Kontakt
Korespondenční adresa:
P.O.Box 383, 111 21 Praha 1

Pobočka Šumperk:
P.O.BOX 103, Šumperk 1

SpolekSalamoun(a)SpolekSalamoun.com

Statutární orgán:
předseda spolku - John Bok

Korunový účet:
č.ú.: 170718584/0300

IČO:63837714

Registrace
Ministerstvem vnitra ČR:
II./S-OS/1-25819/94-R

Administrátor:
Johanne - Angel D'Shadow,
Václav Peričevič

  Soud s Johnem Bokem

  VYŠLA NÁM KNIHA
Lecba Bokem

Vyšla nám kniha......

  Měsíčník TRESTNÍ PRÁVO

mesicnik Trestni pravo

Spolek Šalamoun se stal pravidelným přispěvatelem měsíčníku Trestní právo. Má v něm pravidelnou rubriku Pohled odjinud, do které píše různé úvahy o justici z vlastního pohledu.

mesicnik Trestni pravo

Náhled článku Spolku Šalamoun v měsíčníku Trestní právo.