Spolek Šalamoun

  Hlavní menu

  Národní knihovna


  LN o J.Bokovi


  Zákony v elektronické podobě

  Státní zastupitelství ČR

  Přehled soudců a soudů ČR

  Soudy ČR na Internetu

  Potřebujete advokáta?

téma
* O NEDOROZUMĚNÍCH MEZI PROFESIONÁLY A LAIKY
  Vydáno dne 24. 06. 2010 (1034 přečtení)

O NEDOROZUMĚNÍCH MEZI PROFESIONÁLY A LAIKY
Psáno 12.5.2010 jako 9.článek pro Trestní právo
Vyšlo v č.6/2010
Autor:John Bok

Ve vztazích mezi soudci a stranami řízení, popř. veřejností, poměrně často dochází k nedorozuměním kvůli rozdílnému výkladu některých pojmů v přísně formalistickém soudcovském ptydepe a v jazyce ostatních. Jsou trvalým průvodním jevem téměř všech procesů, k nimž veřejnost zve spolek Šalamoun. Musíme se jimi proto stále znova zabývat.

Jedna ani druhá strana nemusí při tom mít zlý úmysl. Na straně laiků bývá nejčastější příčinou nepochopení nezkušenost, neznalost právních předpisů a zvyk používat stejné slovo v obecném, volněji vymezeném obsahovém rámci. Na straně soudců může hrát roli rutinérství, schematismus myšlení, zakletí do zvyku používat pojem jen ve formulaci dle zákona a neochota připustit si myšlenku, že druhá strana nemá povinnost automaticky se přizpůsobit jazyku soudců. Neblahý vliv na vztahy mezi stranami pak mají až alergické reakce soudců na některé pojmy. V nich se projevuje jejich vnitřní přesvědčení o nadřazenosti nad strany řízení a nedostatek pokory, spočívající v nedbání skutečnosti, že omyl soudce může zničit život nevinného člověka, přičemž z pravidla omylnosti lidského myšlení nejsou výjimky.

Příkladem mohou být malicherné spory kvůli rozdílnosti vnímání pojmu „pořizování zvukového záznamu“, který laici vnímají jako označení samozřejmé součásti obsahu práva na veřejnost soudního jednání. Někteří soudci ale na něj reagují jako na uštknutí hadem a nezřídka si vynutí neuskutečnění záznamu, ač zákon nestojí na jejich straně. Dosud jsem nepochopil, co jim vlastně vadí, ani stále se ještě vyskytující neznalost příslušného zákonného ustanovení, jež pořizování záznamů umožňuje. Kdo si je jist úrovní své práce, by se neměl znepokojovat kvůli tomu, že si veřejnost odnesla ze soudní síně zvukový dokument o jeho výkonu. Nedorozumění, ke kterým v této souvislosti dochází mezi soudci a veřejností, jsou naprosto zbytečná a důstojnosti soudů a soudců určitě neprospívají.

K zásadním nedorozuměním dochází v souvislosti s pojmem „podjatost“, který řadě soudců zní až jako sprosté slovo. Většinou vnímají návrh na vyloučení pro podjatost jako popření svých soudcovských ctností a téměř vždy námitku odmítají tvrzením, že se podjati necítí, i když z jejich jednání leze podjatost jako sláma ze starého slamníku. Vymezení pojmu „podjatost“ v zákoně je velmi úzké, „lidový“ obsah je výrazně širší. Ve sporech o námitkách podjatosti je veřejnost často znechucena, protože o stížnosti na soudce rozhodují velkoryse opět soudci, kteří ctí kolegiální soudržnost. Pro stížnostní orgány bývá rozhodující postoj napadeného soudce, bez ohledu na to, že strana řízení upozorňuje na materiální znaky jeho chování, které vyvolávají podezření, že jeho poměr k projednávané věci zdaleka není nestranný. Zamítnutí návrhu na vyloučení pak vyvolává nedůvěru k nestrannosti a profesionalitě stížnostního orgánu i soudce, kterou nespokojená strana obvykle zobecňuje a přenáší na celou justici.

Jako příklad uvedu skutečný případ, v němž obžalovaný neuspěl s návrhem na vyloučení soudce pro podjatost. Stal se u významného krajského soudu, jehož předseda se těší obecné úctě, a v řízení, v němž uplynulo téměř deset let od sdělení obvinění a bylo v něm vydáno pět prvostupňových rozsudků, z toho tři zprošťující. Soudce měl kdysi nepříjemnost s veřejností v jiném řízení, týkajícím se téhož obžalovaného, za kterou se předseda soudu omluvil a vyřídil ji napomenutím provinilce podle §88 odst.3 zákona o soudech a soudcích.

To byla výchozí informace, která vyvolala podezíravost obžalovaného, když se dověděl, kdo bude rozhodovat o odvolání. Prvním úkonem soudce, který pochopil jako nepřátelský akt, bylo nařízení ústavního psychiatrického vyšetření, které nakonec psychiatři odmítli jako nadbytečné a příslušné rozhodnutí bylo zrušeno ústavním nálezem. Následovala opožděně odeslaná obsílka k projednání odvolání proti zprošťujícímu rozsudku, kterou soudce doprovodil písemnou výhružkou obžalovanému, že na něj uvalí vazbu, pokud se nedostaví. V této souvislosti hovořil s obhájcem o jeho klientovi jako o „firmě“, ač s ním do té doby neměl žádnou osobní zkušenost. Následovalo zvýhodnění žalobce, který ignoroval lhůtu pro doplnění odvolání podle §251 odst.1 tr.ř. a bez dohody s předsedou prvostupňového senátu je dodal přímo odvolacímu senátu se zpožděním několika týdnů. Odvolací soud podání neodmítl. Nejen to: zabýval se vážně celkem nevýznamným překvapivým skutkovým zjištěním, uvedeným v odvolání, které nemělo oporu v dřívějším dokazování a nebylo projednáno před soudem prvního stupně. Věc vrátil k novému projednání. Došlo zde k porušení zásady rovnosti stran:kdyby se obhájce zpozdil s doplněním odvolání o jediný den, soud by se jím nezabýval, stejně jako by se nezabýval skutkovým zjištěním obhajoby, které nebylo do věci zaneseno procesně přípustným způsobem.

Když následoval v pořadí třetí zprošťující rozsudek, odvolací soud přikázal věc jinému soudci. K odůvodnění použil nespravedlivých výtek vůči zákonnému soudci.

Především ho nařkl z procesně vadného postupu, kterého se měl dopustit tím, že se vydal sám ohledat místo činu, aby prověřil existenci výše zmíněného překvapivého skutkového zjištění, uvedeného v odvolání státního zástupce, a dle názoru odvolacího soudu nedodal tomuto úkonu řádnou procesní formu. Ve skutečnosti soudce o svém jednání podal veřejnou informaci při hlavním líčení, zaznamenanou v protokolu, a všichni účastníci jeho postup vzali na vědomí a schválili, nežádali o jeho napravení jiným způsobem. Žalobce pak postup, s nímž souhlasil, napadl v odvolání a s námitkou uspěl.

Další bylo obvinění z odpovědnosti za neúnosné průtahy řízení. Ve skutečnosti soudce zahájil hlavní líčení za dva měsíce po doručení obžaloby a poměrně složitou věc dovedl k prvnímu rozsudku za pět měsíců. V dalším průběhu pak vydal tři rozsudky během jediného z pěti roků, v němž mohl soudit bez překážek. Ale státní zástupce podal obžalobu až za pět let od sdělení obvinění, resp. za čtyři roky od dokončení úkonů přípravného řízení, šestnáct měsíců se nesoudilo kvůli projednání ústavní stížnosti proti šikanóznímu nařízení ústavního psychiatrického vyšetření a čtrnáctiměsíční přerušení vyvolala změna přidělení případu.

Jen pro úplnost dodávám, že změna prvostupňového soudce přinesla „žádoucí“ výsledek: nejen, že byl obžalovaný odsouzen, ale soudce zapomněl na zákaz reformatio in peius a obžalovaného „řádně osolil“.

V této situaci obžalovaný podal před dalším odvolacím řízením žádost k Nejvyššímu soudu ČR o odnětí a přikázání věci podle §25 tr.ř. Ale odvolací soud ji vyhodnotil sám a neodeslal jako nedůvodnou, bez naděje na úspěch, a jako pokus o vyvolání dalších průtahů řízení. Obžalovaného pak v jeho nepřítomnosti odsoudil vlastním rozsudkem. Teprve pak odeslal Nejvyššímu soudu ČR žádost obžalovaného o odnětí a přikázání věci dle §25 tr.ř. V rozsudku svůj postup odůvodnil mimo jiné starostí o ukončení průtahů řízení, na jejichž vzniku se podílel společně se státním zástupcem, a tvrzením, že podle platné právní úpravy Nejvyšší soud ČR má možnost zrušit pravomocný rozsudek a rozhodnout následně o žádosti o odnětí a přikázání věci dle §25 tr.ř., pokud ji shledá důvodnou.

Podle mého laického názoru řetěz výše uvedených skutků zpochybňuje nestrannost soudce a perlička přesvědčení o oprávnění Nejvyššího soudu ČR rušit pravomocné rozsudky v rámci řízení dle §25 tr.ř. jej usvědčuje z nekompetentnosti. Krajský soud není oprávněn rozhodovat o návrzích podle §25 tr.ř., které směřují proti němu. Zákon mu nedává možnost hodnotit důvodnost návrhu a případně jej pozdržet, jako je tomu např. v případě námitek podjatosti v občanskoprávním řízení. Soudce neoprávněně zasáhl do pravomoci nadřízeného soudu a do práva obžalovaného na svobodnou volbu prostředků obhajoby. Dopustil se dvojnásobného porušení ústavního práva.

Podobných příkladů bych mohl uvést více. Jsou mostem k úvahám o dalším „sprostém slově“, jímž je pro mnohé předsedy soudů a také pro ministry spravedlnosti pojem „kárné provinění“. Většina předsedů soudů a všichni ministři spravedlnosti, které pamatuji, se jej natolik štítí, že se pokud možno vyhýbají užívání kárné pravomoci a raději ji přenášejí na podřízené, byť personifikovaná pravomoc je nedělitelná a nepřenosná a zákon č.7/2002 Sb. o řízení ve věcech soudců a státních zástupců s takovou možností nepočítá. Podřízení nositelé neoprávněně postoupené kárné pravomoci jsou ale hlavně vycvičeni v psaní slohových cvičení, jimiž prokazují, že žádná hanebnost soudce není kárným proviněním.

Rozdíly v chápání neetického jednání mezi soudci, popř. stížnostními orgány a laiky, je skutečně značný. Např. u výše zmíněného soudu došlo k veřejnému ponižování zmocněnce úspěšného žalobce v občanskoprávní věci tím, že mu soudci při prověřování zmocnění (v přítomnosti žalobce) dali najevo, že jej považují za podvodníka. Zmocněnec při tom v tomto řízení působí již 18 let. Postižený si stěžoval a podpořilo ho několik občanů z veřejnosti, kteří se v některých případech ani navzájem neznali a jednali nezávisle, ale soudci si navzájem dosvědčili, že jejich jednání nebylo pro ponižovaného ponižující, a místopředseda soudu stížnosti zamítl.

Ještě výraznějším příkladem bylo ponižování svědkyně obhajoby, kterou soudce přinutil, aby v soudní síni, zaplněné veřejností, referovala o nepříjemné záležitosti, která nebyla předmětem daného soudního řízení. Ponížená svědkyně opustila soudní síň s pláčem, ale pokleslý soudce se při projednávání případu vyjádřil, že v jeho jednání nic ponižujícího nebylo. A jeho názor nezvrátil žádný z orgánů, který se pak jejími stížnostmi zabýval, od místopředsedy soudu až po předsedkyni Nejvyššího soudu ČR a úředníky ministerstva, kteří věc řešili za ministra.

Na tom, že ponižující zacházení se stranami řízení je neetické, a že při jeho hodnocení je nutné vzít v úvahu především pocity ponižovaného, se patrně s většinou soudců shodneme. Složitější je posuzování kárné odpovědnosti za podjaté nebo hrubě nedbalé jednání, jímž soudce poškodil procesní práva strany řízení. V tomto případě sami původci pohoršení a stížnostní orgány mají sklon odvolávat se na soudcovskou nezávislost a na možnost nápravy následků opravným prostředkem. Zákon o soudech a soudcích ale ukládá soudcům, aby se chovali nestranně, a aby projednávaným věcem věnovali potřebnou pozornost, tedy neopravňuje je ani k podjatému jednání, ani k nedbalosti. Z toho odvozuji důvodnost nároku postižených na kárné projednání pochybení soudců, kterým byla dotčena jejich procesní práva. Odkaz na možnost nápravy opravným prostředkem je stejně nesmyslný jako tvrzení, že ublížení na zdraví není zločinem, protože jeho následky se zhojily. Zejména v případě pochybení odvolacích soudů je ostatně možnost nápravy mimořádnými opravnými prostředky jen iluzorní, protože jejich úspěšnost je spíše výjimečná. Například ve výše zmíněném případě zadržení podnětu podle §25 tr.ř. následovalo dovolání, v němž byla námitka neoprávněného zásahu do práva obhajoby uvedena. Nejvyšší soud ČR se před podáním dovolání vyjádřil: poučil provinilce o nesprávnosti postupu. Ale při projednání dovolání přešel tuto námitku proti jednání odvolacího soudu mlčením.

Debata o „sprostých slovech“, plodících nedorozumění mezi soudci a laickými účastníky řízení není jen akademická. Větší vstřícnost předsedů soudů a ministra v hodnocení stížností, vedoucí k větší přísnosti vůči svévolně se chovajícím soudcům, by navodila tlak na uvědomělejší přístup soudců k důstojnosti jejich stavu a následně by vedla k snížení výskytu vadných rozhodnutí.


( Celá tisková zpráva | Informační e-mailVytisknout článek | Zdroj: Spolek Šalamoun )

  Kontakt
Korespondenční adresa:
P.O.Box 383, 111 21 Praha 1

Pobočka Šumperk:
P.O.BOX 103, Šumperk 1

SpolekSalamoun(a)SpolekSalamoun.com

Statutární orgán:
předseda spolku - John Bok

Korunový účet:
č.ú.: 170718584/0300

IČO:63837714

Registrace
Ministerstvem vnitra ČR:
II./S-OS/1-25819/94-R

Administrátor:
Johanne - Angel D'Shadow,
Václav Peričevič

  Soud s Johnem Bokem

  VYŠLA NÁM KNIHA
Lecba Bokem

Vyšla nám kniha......

  Měsíčník TRESTNÍ PRÁVO

mesicnik Trestni pravo

Spolek Šalamoun se stal pravidelným přispěvatelem měsíčníku Trestní právo. Má v něm pravidelnou rubriku Pohled odjinud, do které píše různé úvahy o justici z vlastního pohledu.

mesicnik Trestni pravo

Náhled článku Spolku Šalamoun v měsíčníku Trestní právo.