Spolek Šalamoun

  Hlavní menu

  Národní knihovna


  LN o J.Bokovi


  Zákony v elektronické podobě

  Státní zastupitelství ČR

  Přehled soudců a soudů ČR

  Soudy ČR na Internetu

  Potřebujete advokáta?

téma
* SPOLEK ŠALAMOUN V TRESTNÍM PRÁVU č.11/2011
  Vydáno dne 28. 11. 2011 (2183 přečtení)

MINISTR SPRAVEDLNOSTI PROTI KARLU VAŠOVI
Vyšlo v měsíčníku Trestní právo č.11/2011
Autoři: John Bok, Zdeněk Jemelík

Ministr Jiří Pospíšil překvapil veřejnost záměrem podat stížnost pro porušení zákona v neprospěch bývalého vojenského prokurátora a vyšetřujícího soudce Karla Vaše, spoluodpovědného za politicky motivovanou justiční vraždu generála Heliodora Piky. Za překvapující považujeme jeho rozhodnutí proto, že jinak je pan ministr znám nechutí k vyhovování podnětům ke stížnosti pro porušení zákona, kterou zřejmě považuje za výsostnou ctnost. Jaké soukromé pohnutky ho v tomto případě vedly k opuštění obvyklého postoje, není známo. Z hlediska osudu obžalovaného nebude mít jeho záměr žádný význam, nechť Nejvyšší soud ČR rozhodne o stížnosti jakkoli: její účinek zůstane jen akademický. Ovšem, vyhovění stížnosti proti zajištění beztrestnosti senáty, ovládanými bývalými členy KSČ, by se dalo chápat jako morální odsouzení jak Karla Vaše, tak jeho shovívavých soudců. Aby to mělo praktický účinek, musela by být naplněna podmínka přiměřené citlivosti svědomí zmiňovaných, a to není zaručeno.

Ministrovo rozhodnutí by bylo srozumitelnější, kdyby tomu bylo jinak, tj. kdyby vyhovění stížnosti mohlo přivést Karla Vaše znova před soud. Když nic jiného, byl by to akt spravedlnosti vůči bývalé prokurátorce Ludmile Brožové-Polednové, která jako jediná ze spoluviníků politicky motivovaných justičních vražd odpykala ve vězení aspoň pár měsíců. Míra jejího zavinění byla přitom podstatně menší než Vašova.

Nicméně, ať pana ministra vedlo k překvapujícímu rozhodnutí cokoli, je na místě jeho záměr uvítat. Kdo má mimořádnou moc páchat dobro, má ji užívat. Náprava nesprávného soudního rozhodnutí je prospěšná v každém případě, stejně jako odhalení skryté tváře některých soudců. Z našeho pohledu platí v tomto případě přísloví „houšť a větší kapky“. Ministr spravedlnosti by měl užívat moc stěžovat si Nejvyššímu soudu ČR vždy, když vznikne podezření, že justice pochybila, a nedbat toho, zda mu soud skutečně vyhoví. Měl by se přiblížit zásadě spolku Šalamoun, že je lépe, unikne-li spravedlnosti deset podezřelých, než dostane-li se za mříže jediný nevinný.

Obecně bychom uvítali, kdyby byl vstřícnější v přístupu k podnětům ke stížnosti pro porušení zákona ve prospěch odsouzených, protože ani soudci nejsou imunní proti lidské omylnosti a za jejich omyly platí nevinní lidé ztrátou osobní svobody, tedy toho nejcennějšího, co kromě života a zdraví mají.

Z tohoto hlediska považujeme za nevhodné, že vzal zpět stížnost pro porušení zákona, kterou ve prospěch ods. Rudolfa Blažka a Josefa Tesárka podala paní ministryně Daniela Kovářová. Jeho zákrok povzbudil odsouzené k útěku do Thajska a zejména zabránil průchodu spravedlnosti přezkoumáním důvodně zpochybněných rozsudků.

Odmítáme také záměr znemožnit všem budoucím ministrům spravedlnosti povolovat při podání stížnosti pro porušení zákona odklad nástupu trestu nebo jeho přerušení.

Naší představě ministrova zacházení s podněty ke stížnosti ve prospěch odsouzených odporuje také jeho zásah na Nejvyšším soudu ČR v neprospěch našich chráněnců za pár dní po jeho druhém nástupu na ministerstvo. Tehdy bez znalosti trestních spisů označil za kontroverzní jediné čtyři stížnosti pro porušení zákona, které na naši žádost podala paní ministryně Daniela Kovářová. Nezávislí soudci Nejvyššího soudu je pak všecky zamítli, ač jinak většině jejích stížností vyhovovali.

Více než stížnost v neprospěch Karla Vaše, čekatele na nejvyšší spravedlnost, by nás potěšila vstřícnost vůči našim chráněncům, kteří maří život za mřížemi, kam se dle našeho názoru dostali v nejlepším případě nedopatřením.

Je mezi nimi například Milan Pavlis, dříve netrestaný strážník Městské policie. Soud ho odsoudil za vraždu, spáchanou v době mimo službu a v opilosti. V potyčce usmrtil kapesním nožem mistra bojových umění, který ho napadl jako první a srazil ho na zem teleskopickým obuškem, když ho Pavlis nadávkami a boucháním do karosérie vyrušil ze spánku uvnitř nesprávně zaparkovaného auta. Vozidlo upoutalo pozornost odsouzeného tím, že parkovalo na přechodu pro chodce v jeho obvodu působnosti. Soud vzal útok na auto za přímé ohrožení osobní bezpečnosti poškozeného, které ho oprávnilo napadnout v té chvíli neozbrojeného opilce smrtící zbraní. Odvolací soud odmítl návrh obhájce na uložení trestu pod spodní hranicí sazby s tím, že na odsouzeném není nikdo závislý svou obživou: ve spisu se ale nacházel čerstvý rodný list novorozence. Soudní řízení probíhalo pod silným mediálním tlakem, rozdmýchaným přáteli poškozeného.

Mezi naše chráněnce, odmítnuté panem ministrem, patří také Vladimír Giňa st., který dle názoru soudu zavraždil „olešnickou stařenku“. Jako vraždícího nástroje měl použít děti. Ve skutečnosti jim pouze posloužil jako „taxi“, aniž by tušil, co se stane. Jediným důkazem bylo křivé nařčení dvěma deprivovanými spratky z dětského domova, kteří policii řekli, že je odsouzený poslal starou paní okrást a přikázal jim, aby ji v případě odporu zabili. Křivopřísežníci ve věku 11 a 12 let nebyli slyšeni před soudem a z rozboru jejich výpovědí a z dalších poznatků z trestního spisu vyvozujeme, že vůbec nebyli na místě činu. O události slyšeli vyprávět od jejího účastníka a příběh si přisvojili, aby si dodali na zajímavosti. Samo použití svědků těchto vlastností považujeme za doklad zvrácenosti profesionální etiky žalobkyně a soudců. Ústavní soud ČR po letech zrušil rozsudek právě kvůli způsobu obstarání svědectví mladistvých a nařídil jejich výslech před soudem. Podařilo se najít jen jednoho z nich. Přiznal se, že při výslechu na policii lhal, že ve skutečnosti na místě činu nebyl. Soud vyhodnotil jeho výpověď jako účelově změněnou ve prospěch odsouzeného a potvrdil původní rozsudek. Vladimír Giňa st. se ve skutečnosti provinil neposkytnutím pomoci poraněné stařence, která pak za tři dny v nemocnici zemřela. Ale byl odsouzen za vraždu k trestu odnětí svobody v trvání 17 let. Také toto trestní řízení probíhalo za intenzivního nenávistného zájmu médií. Soud nemohl dětem uložit příkladný trest k ukojení „krvežíznivosti“ veřejnosti, potřeboval dospělého viníka. Kromě Vladimíra Gini st. nikdo jiný nebyl při ruce.

Za oprávněný považujeme odmítnutý podnět ke stížnosti pro porušení zákona, který ve prospěch ods. Miroslava Kariky ml. podal jeho otec. Odsouzenému byl uložen trest odnětí svobody v trvání sedmi let na základě křivého obvinění z pokusu o znásilnění, učiněného mladistvou. Odsouzený ji měl vlákat do sklepa a tam se dožadovat orálního sexu. Z protokolu o ohledání místa činu a z výpovědi tzv. poškozené je zřejmé, že skutek se na daném místě v danou dobu nestal. Dveře do sklepa byly zarostlé starými nepotrhanými pavučinami, ve sklepě ani na schodišti k němu nebyly nalezeny žádné stopy po přítomnosti osob. Z popisu interiéru, který tzv. poškozená podala před soudem, je patrné, že ve sklepě nebyla. Její matka a teta ji charakterizují jako lhářku a intrikánku, podobně se vyjádřila v hodnocení její osoby škola. Pouze znalec-psycholog uznal její výpověď za věrohodnou. Soud velkoryse přehlédl přímé důkazy ve prospěch obžalovaného, tj. výsledky ohledání místa činu a nesmyslnost výpovědi tzv. poškozené. Rozhodl na základě křivého svědectví a posudků znalců na osobnost poškozené a obžalovaného.

Dva výše uvedené případy spojuje etnická příslušnost odsouzených a osobnost žalobkyně. Shoda je jistě zcela náhodná.

Neuspěli jsme s podnětem ke stížnosti pro porušení zákona ve prospěch ods. Zdenka Váchy, stíhaného za daňový delikt z přelomu let 1991-1992. Nastoupil trest po třináctiletém trestním řízení a dnes je již na svobodě po odpykání poloviny trestu. Podle našeho názoru v jeho věci došlo k záměně osob. Nemusela být náhodná, protože na vyšetřování se podíleli policisté, kteří se účastnili jeho politicky motivovaného předlistopadového policejního šikanování a Zdenek Vácha byl mezi všemi podezřelými jako jediný považován za dostatečně solventního, aby mohl uhradit daňový dluh. Odsouzený se dožadoval obnovy procesu. Po výslechu jediného připuštěného svědka, jehož výpověď byla příznivá pro naši teorii o záměně osob, soud vyhověl návrhu státního zástupce na zastavení dokazování. Znemožnil tak výslech pravděpodobného skutečného pachatele.

Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. června 2001 sp.zn. 56 T/2001 ve věci ods. Karla Vaše bychom ovšem podnětem ke stížnosti pro porušení zákona v žádném případě nebrojili. Vítáme zájem pana ministra vrátit zrušenému rozsudku platnost.

Senát předsedy Luboše Vlasáka vyhodnotil soubor skutků Karla Vaše jako naplnění skutkové podstaty tr.č. vraždy dle §219 odst.1 zák. č.140/1961 Sb. v tehdy platném znění a uložil obžalovanému trest odnětí svobody v trvání sedmi let nepodmíněně ve věznici s dozorem. Ze všech v úvahu přicházejících zákonů volil ten, který považoval za nejpříznivější pro obžalovaného. Odmítl domněnku promlčení, protože dřívější stíhání nebylo možné z politických důvodů.

Přímočará právní kvalifikace nám připadá srozumitelná, odpovídající zjištěné skutkové podstatě. Trest považujeme za přiměřený časovému odstupu od spáchání zločinu, zdravotnímu stavu a vysokému věku odsouzeného, a – byť se to v odůvodnění rozsudku neuvádí - možná i okolnosti, že sám Karel Vaš se později stal obětí komunistické justice : byl odsouzen na doživotí, ale později rehabilitován a po necelých šesti letech propuštěn z vězení.

Podle obžaloby Karel Vaš spáchal trestný čin vraždy jako nepřímý pachatel v nepřímém úmyslu. Jako prokurátor a vyšetřující soudce se v dohodě s náčelníkem obranného zpravodajství MNO Bedřichem Reicinem dopustil v procesu proti generálovi Heliodorovi Pikovi řady neuvěřitelně podlých skutků k jeho škodě, jimiž významnou měrou přispěl k spáchání justiční vraždy. Trestní řízení od počátku vedl jako vybraný způsob fyzické likvidace poškozeného. Nejvýznamnější z úskoků odsouzeného bylo vložení do spisu padělané agenturní zprávy, která měla generála Heliodora Piku usvědčovat z poválečné spolupráce s Intelligence Service. Zařazení tohoto důkazu nedávalo soudu jinou možnost než vynést rozsudek smrti. Protože soud o podvodném charakteru „důkazu“ nevěděl, stal se nevědomým nástrojem zločinu, zorganizovaného Bedřichem Reicinem a Karlem Vašem.

Bedřich Reicin předal odsouzenému Pikův případ v situaci, kdy sám resignoval na svou způsobilost obstarat důkazy, umožňující odsouzení aspoň na 15 let odnětí svobody, a už vůbec ne na požadovaný „špagát“. V odůvodnění rozsudku se pak cituje Vašův slib, daný Reicinovi při převzetí věci : „ tak Bedřichu, řekni kolik potřebuješ, 15 let nebo provaz, od toho jsem právník, abych ten paragraf udělal“. Slib splnil. Mezi nimi dvěma bylo jasné, že obžaloba bude podána, až budou k disposici důkazy, dostačující na uložení absolutního trestu. Karel Vaš nakonec koncipoval obžalobu včetně návrhu na uložení trestu. Pro přesnost je třeba uvést, že v konceptu žádal trest odnětí svobody. Od převzetí případu od Bedřicha Reicina na něm pracoval až do hlavního líčení, přestože během doby přešel z prokuratury do funkce vyšetřujícího soudce státního soudu a zpět. Hlavního líčení se zúčastnil jako expert, doprovázející prokurátora, ale do řízení aktivně zasahoval. Věc zůstala v jeho rukou bez ohledu na změny funkčního zařazení, ač tím docházelo k porušení vojenského trestního řádu: byl zřejmě zárukou, že dovede řízení k naplánovanému cíli.

Na fyzické likvidaci generála Heliodora Piky měly zájem sovětské tajné služby kvůli jeho znalosti poměrů v SSSR a v sovětské armádě: obávaly se důsledků jeho možného útěku na Západ. Bedřich Reicin proto uvažoval také o jeho únosu a vydání NKVD na čsl.-rakouské hranici. Karel Vaš v průběhu řízení přijímal pokyny od pracovníka NKVD Michaila Makaroviče Chazanova a bez zákonných důvodů mu poskytoval průklepy protokolů.

V obnoveném procesu v r.1968 byl poškozený zproštěn v plném rozsahu obžaloby. Život mu to již nevrátilo. Byla tím ale potvrzena vina jeho vrahů. Karel Vaš jako svědek v obnoveném procesu trval na tom, že postupoval v souladu se zákonem. Heliodor Pika se podle jeho tvrzení přiznal. Jeho smrt si ale nepřál.

V souvislosti s rehabilitací Helidora Piky nebyly proti Karlu Vašovi podniknuty žádné kroky, což lze vysvětlit tím, že rehabilitace byla ukončena až po vstupu vojsk Varšavské smlouvy.

Karel Vaš se k obvinění proti němu v průběhu přípravného řízení nevyjadřoval. Před soudem pak stejně jako v rehabilitačním procesu z r.1968 uváděl, že při vyšetřování pošk. Heliodora Piky postupoval v souladu se zákonem a svědomím a mimo jiné trval na tvrzení, že se generál doznal ke stykům s britskou Intelligence Service a k vyzrazení vojenského tajemství. Opakoval, že si jeho smrt nepřál, a v konceptu obžaloby ji nenavrhl. Z dokazování ovšem vyplývá, že poškozený podpisoval zmanipulované protokoly o výsleších v naivní víře, že se uspíší soudní jednání, na němž se bude moci očistit. Hlavního líčení proti Heliodoru Pikovi se Karel Vaš účastnil pouze jako expert, a to na žádost nadřízeného. V některých bodech obžaloby se odvolal na výpadek paměti. Jakoukoli vinu odmítal.

V jeho neprospěch před soudem svědčil nejen Milan Pika, syn poškozeného, ale také Vladimír Janoušek, bývalý prokurátor Vyšší vojenské prokuratury v Příbrami, který navrhl obnovu procesu s generálem Heliodorem Pikou a věděl o nezákonnostech, páchaných Karlem Vašem a Bedřichem Reicinem. Obžalovaného Vaše označil za hlavní osobu v procesu proti poškozenému, přenášející pokyny Bedřicha Reicina, podřízeného generálnímu tajemníkovi KSČ Rudolfovi Slánskému.

Podle lékařské zprávy, kterou měl senát Luboše Vlasáka k disposici, obžalovaný byl v době řízení způsobilý účastnit se hlavního líčení, nikoli však vazby a výkonu trestu, neboť byl vážně nemocen.

Vzhledem k tomu, že soud měl úlohu ztíženou tím, že nemohl získat svědectví některých jednajících osob, nutno uznat, že se vyrovnal se shromažďováním a vyhodnocením důkazů na přijatelné úrovni. Přes hrůznost provinění odsouzeného ale nemáme vnitřní jistotu, že bylo nezbytné uložit nepodmíněný trest odnětí svobody. Vzhledem k zdravotnímu stavu, vysokému věku a také k odpykání části neprávem uloženého trestu by uznání viny a upuštění od potrestání bylo humánním způsobem vyřízení věci. Trest není pomsta.

Odlišný názor od senátu Luboše Vlasáka a našeho zaujal odvolací senát Vrchního soudu v Praze předsedy Rudolfa Tomašoviče, bývalého člena KSČ a bývalého vojenského prokurátora, tedy mladšího kolegy odsouzeného. Usnesením z 14. a 15.1.2002 č.j. 11 To 49/01-726 zrušil rozsudek Městského soudu v Praze a trestní stíhání obžalovaného zastavil z důvodu promlčení.

Vrchní soud současně zamítl odvolání žalobkyně do výroku o trestu jako nedůvodné. Státní zástupkyně požadovala trest v rozmezí 10-12 let, zejména s ohledem na postoj obž. Karla Vaše ke své účasti na vraždě Heliodora Piky a k probíhajícímu řízení. Zohlednila přitom i věk a zdravotní stav obžalovaného.

Odvolací senát se musel vypořádat s obsáhlým a velmi pečlivě vypracovaným odvoláním obhájce Čestmíra Kubáta, který především zpochybnil správnost volby zákona, podle něhož byla posuzována právní kvalifikace skutku a otázka promlčení a namítl porušení souladu s mezinárodními i národními normami ochrany lidských práv a základních svobod. Obhajoval důvodnost podezření, že generál Pika skutečně podával informace nejen britské Intelligence Service, ale také francouzské zpravodajské službě, která měla připravovat jeho odchod do exilu. Šel tak daleko, že zpochybnil ústavnost zřízení ÚDV a z toho důvodu označil vyšetřovatele za nepříslušného, následně celé řízení za nezákonné. Po věcné stránce namítl, že úloha Karla Vaše je obžalobou démonizována, sám obžalovaný si smrt Heliodora Piky nepřál a v konceptu obžaloby pro něj žádal pouze trest odnětí svobody. Byl sice přítomen hlavnímu líčení, ale neměl vlastní procesní postavení. Ani žalobce generál Jan Vaněk v závěrečné řeči nenavrhl výslovně uložení trestu smrti, určení trestu ponechal na soudu. Na projednávaný proces pak navazovalo samostatné řízení o ukládání trestu smrti a doživotního vězení a řízení o opravných prostředcích, jichž se obž. Karel Vaš nezúčastnil a tedy je nemohl ovlivnit.

Jako laici si netroufáme přezkoumat úvahy obhájce o nepřiměřenosti volby použitého zákona a o promlčení skutku. Nemáme přístup k podkladům, na které se odvolává po věcné stránce. Soudíme však, že okolnost, že byla předložena takto pojatá obhajoba, že se jí soud zabýval a dokonce jí částečně vyhověl, podporuje reálnost fikce právního státu, o které z jiných důvodů občas pochybujeme. Odkaz na Evropskou úmluvu o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 5 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech považujeme za absurditu, za zneužití výsledků vývoje právního zajištění občanských práv a základních svobod v demokratických právních státech ve prospěch činitelů režimu, který jednal programově proti jejich duchu a rozsahem a intenzitou svých zločinů překonal hrůzy nacismu. Obhájce se zde přihlásil ke komunistické tradiční taktice využívání právních nástrojů demokratického právního státu k usilování o jeho zničení.

Až komicky působí jeho výtka vyšetřovateli, že podal znalcům informaci o případu formulovanou tak, jako by bylo v podstatě jisté, že se Karel Vaš skutečně dopustil žalovaného trestného činu: komičnost spatřujeme v tom, že obhájce znectil běžnou praxi, kterou my sami soustavně napadáme.

Dále obhájce tvrdil, že odsouzení Karla Vaše z 31.7.1953 se týkalo právě jeho nezákonného jednání v kauze generála Heliodora Piky. I když tento rozsudek byl zrušen Nejvyšším soudem 21.9.1956, tato okolnost by mohla být překážkou vedení řízení, jímž se zabýváme, pokud by se skutečně prokázala totožnost skutku. Je zajímavé, že v obžalobě z tohoto procesu se uvádělo, že generál Pika byl ve skutečnosti řídícím orgánem Bedřicha Reicina a Rudolfa Slánského a Karlu Vašovi bylo vyšetřování svěřeno s ohledem na jeho profesionální mlčenlivost.

Obhájce dále dovedně poukázal na rozplývání Vašovy individuální odpovědnosti v odpovědnosti všech dalších, ve státní a stranické hierarchii nad ním stojících osob od vedoucího obranného zpravodajství MNO Bedřicha Reicina přes předkladatele trestního oznámení, náčelníka generálního štábu generála Bočka, žalobce generála Jana Vaňka, předsedu senátu Otakara Matouška, ministry spravedlnosti a obrany Alexeje Čepičku a Ludvíka Svobodu, až po prezidenta republiky Klementa Gottwalda.

Obhájce posléze dospěl k názoru, že obžalovaný mohl právem podezírat generála Heliodora Piku ze zrady. Za tím účelem přikládá všem důkazům obžaloby přesně opačný význam, než dle ní mají. Karel Vaš tak měl stíhat poškozeného v souladu se svým vnitřním právním vědomím a svědomím. Ejhle: mnoha laiky napadané právo na jednání soudce nebo státního zástupce podle vnitřního přesvědčení a svědomí lze použít i k obhajobě zločinu ! Sotva lze najít lepší důkaz toho, že pohodlné a někdy i zlovolné nahrazování úplnosti důkazů a jejich vzájemného souladu vnitřním přesvědčením a svědomím soudce může být cestou do pekel justičních přehmatů.

Na závěr obhájce nabídl soudu pět svědků, z nichž pouze jeden měl svědčit v neprospěch Karla Vaše. Není bez zajímavosti, že se jednalo o ústavního soudce Vladimíra Čermáka. Není jasné, proč je nenabídl soudu 1.stupně. Dále požadoval čtení mnoha písemných důkazů a nedůkazů, za které např. považujeme memoárovou literaturu. Mimo jiné označil za falsa motáky, poslané poškozeným z vězení.

Ve stejném duchu se nesla závěrečná řeč obžalovaného, který i nadále trval na tom, že generál Heliodor Pika byl muž dvou tváří: na jedné straně získal zásluhy v národněosvobozeneckém boji proti nacistům, na straně druhé zrazoval svou vlast. Odvolací soud ocitoval jeho výpověď v žádosti o povolení obnovy jeho vlastní věci, která nebyla použita Městským soudem v Praze. Karel Vaš se v ní vyjádřil o Heliodoru Pikovi jako o „největším lumpovi“, který chtěl nechat čsl. brigádu v SSSR vykrvácet, aby bylo možné po válce s pomocí západní armády v ČSR nastolit pravicovou vojenskou diktaturu.

Odvolací soud se nenechal zmást odvoláním a závěrečnou řečí obžalovaného při posuzování trestnosti jeho jednání. Uzavřel věc zjištěním, že řízení u Městského soudu v Praze proběhlo v souladu se zákonem a nemělo podstatné vady, důkazy byly řádně provedeny. Odmítl návrhy obhajoby na doplnění dokazování jako nadbytečné.

Shodl se tak s prvoinstančním soudem co do skutkových zjištění, ale odmítl jeho právní závěry. Poukázal na to, že porušení procesních předpisů v řízení proti Heliodorovi Pikovi muselo být známo všem odpovědným činitelům, a působil vliv Bedřicha Reicina. To vše mělo oslabit míru individuální odpovědnosti obž. Karla Vaše a zpochybnit použitou právní kvalifikaci jeho jednání.

Soud uznal, že skutky obžalovaného nelze právně hodnotit jako nepřímé pachatelství nebo spolupachatelství, ale jako účastenství na trestném činu vraždy. Na rozdíl od soudu 1.stupně rozhodl, že čin Karla Vaše měl být hodnocen podle tehdy platného vojenského trestního zákona č.19/1855 ř.z., jehož §414 rozlišuje vraždy na 1) vraždu úkladnou, která se děje jedem nebo jiným potměšilým způsobem 2) vraždu loupežnou, 3) vraždu zjednanou, ke které byl někdo najat a 4) vraždu prostou, pro kterou zákon stanovil trest odnětí svobody v rozmezí 5-10 let a pětiletou promlčecí lhůtu. Senát Rudolfa Tomašoviče usoudil, že jednání Karla Vaše se má kvalifikovat jako účastenství na vraždě prosté. V návaznosti na to vyvodil závěr, že již 30.12.1994 došlo k promlčení (lhůta počítaná od 31.12.1989). To je klíčová úvaha, která zachránila obžalovaného před trestem.

Odvolací senát nepřijal námitku obhajoby, že Karel Vaš sám nenavrhl trest smrti, protože jiný trest na základě jím připravené obžaloby nepřicházel v úvahu. Nakonec dovodil, že obžalovaný záměrně vedl vyšetřování tak, aby dosáhl odsouzení k trestu smrti, přičemž věděl, že se pohybuje mimo rámec práva a byl srozuměn s tím, že uložení takového trestu nemůže být aktem právním. Odmítl také tvrzení obhajoby, že je Karel Vaš za stejnou věc souzen podruhé, neboť v dřívějším procesu byl stíhán za tr.č.velezrady, kterého se měl dopustit tím, že vyhrožováním soudcům a jiným protizákonným jednáním rozvracel řádný chod vojenských soudů.

Vcelku se odvolací soud zachoval jako chytrá horákyně. Uznal, že Karel Vaš vedl vyšetřování k předem stanovenému cíli likvidace poškozeného bez ohledu na to, zda se skutečně provinil. Jeho vina byla prokázána, ale trestat za ni nelze. Jako laici máme pochybnost: Heliodor Pika se stal obětí sofistikovaného spiknutí, v němž Karel Vaš sehrál významnou úlohu. Úskočnost jednání spiklenců by dle našeho názoru měla soud přivést ke kvalifikaci činu jako vraždy úkladné s jinou trestní sazbou a jinou lhůtou promlčení.

Proti usnesení Vrchního soudu v Praze podala dovolání nejvyšší státní zástupkyně Marie Benešová. Dle jejího názoru rozhodnutí o zastavení trestního stíhání spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku.

Vrchnímu soudu především vytkla, že obžalovaného označil za „účastníka“ vraždy, ale neurčil pachatele. Vzhledem k tomu, že osoby, které naplnily záměr Karla Vaše, nevěděly o tom, že obžaloba je vykonstruovaná, staly se jeho nevědomým nástrojem. Jednání Karla Vaše vyhodnotila vzhledem k jeho osobnímu nasazení k dosažení předem určeného cíle fyzické likvidace generála Heliodora Piky jako „pachatelství“, které mělo být hodnoceno podle § 414 bod 1 zák.19/1855 ř.z. jako úkladná vražda. Za tento čin pak obžalovanému příslušel podle § 515 trest smrti provazem, který ovšem v rozhodné době již nemohl být uložen. Na základě těchto úvah se dožadovala zrušení usnesení Vrchního soudu v Praze v obou výrocích.

U Nejvyššího soudu ČR ale pochopení nenalezla. Usnesením senátu předsedy Zdeňka Sováka, rovněž bývalého člena KSČ, z 12.6.2002 pod č.j. 6 Tdo 115/2002 její dovolání odmítl. Po velmi složitých formálněprávních obřadních tanečcích zcela logicky odmítl dovolací důvod nenaplnění podmínek pro zamítnutí odvolání městské státní zástupkyně: pokud odvolací soud rozhodl, že došlo k promlčení věci, úvahy o nedostatečnosti trestu byly „mimo mísu“. Mezi řádky nejvyšší státní zástupkyni jemně upozornil, že její znalosti složitostí čerstvě novelizovaného trestního řádu mají drobné mezery. Nebyl jediný, kdo si všiml občasných projevů její sporné právnické způsobilosti k výkonu náročné funkce.

S námitkou nesprávnosti právního vyhodnocení důkazů odvolacím soudem se Nejvyšší soud ČR vypořádal tak, že právní kvalifikaci jednání Karla Vaše jako „vraždy prosté“ ve smyslu ustanovení §414 bod 1 zák. č.19/1855 potvrdil jako přiměřenou výsledkům dokazování. Vyhodnotil tedy dokazování přesně opačně než nejvyšší státní zástupkyně a dle našeho názoru proti zdravému selskému rozumu. Sofistikovaná, předem naplánovaná intrika, na jejímž konci je úmyslné usmrcení nevinného, leč nepohodlného člověka, není přece prostou vraždou.

Okolnost, že obžalovaný, oba předsedové senátů a téměř jistě i někteří další soudci byli příslušníky téhož „bratrstva kočičí pracky“, zakládá podezření na podjatost soudců ve prospěch Karla Vaše. Nedbajíce platnosti zákona o protiprávnosti komunistického režimu účelovým výkladem skutkových zjištění vědomě zajistili beztrestnost spolupachateli jednoho z nejhorších justičních zločinů té doby, čímž se s jeho jednáním prakticky ztotožnili. Schvalování zločinu ale může být samo trestným činem. V tak choulostivých případech jako je tento nemělo být dovoleno, aby Karla Vaše soudili lidé, které s ním spojuje minulost.

Ministrův záměr je nám po seznámení s rozhodnutími soudů v této věci nadále sympatický, hodný podpory. Vedle toho však máme pochybnost: trestní řád zakazuje ministrovi napadnout stížností rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, nestanoví-li zákon jinak. Stížnost proti rozhodnutí odvolacího soudu, které bylo již dříve přezkoumáno a potvrzeno Nejvyšším soudem ČR, lze považovat za nepřímé zpochybnění jeho závěrů a soudci Nejvyššího soudu ČR to tak zpravidla berou. Potíže proto nastávají u stížností pro porušení zákona proti rozsudkům, přezkoumaným v řízení o dovolání, a opakované stížnosti pro porušení zákona v téže věci se přijímají s nelibostí i v případě, když v pořadí druhá útočí na jiné vady rozsudku než prvá, a vyhýbá se konfliktu se závěry známého rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR. Vyzkoušel si to exministr Pavel Němec. Budeme tedy s napětím očekávat, jak si pan ministr s tímto oříškem poradí, budeme mu přát úspěch, ale spíše počítáme se ztroskotáním záměru. Znova vyslovujeme podiv nad tím, že se do takového podniku pustil.


( Celá tisková zpráva | Informační e-mailVytisknout článek | Zdroj: John Bok, Zdeněk Jemelík )

  Kontakt
Korespondenční adresa:
P.O.Box 383, 111 21 Praha 1

Pobočka Šumperk:
P.O.BOX 103, Šumperk 1

SpolekSalamoun(a)SpolekSalamoun.com

Statutární orgán:
předseda spolku - John Bok

Korunový účet:
č.ú.: 170718584/0300

IČO:63837714

Registrace
Ministerstvem vnitra ČR:
II./S-OS/1-25819/94-R

Administrátor:
Johanne - Angel D'Shadow,
Václav Peričevič

  Soud s Johnem Bokem

  VYŠLA NÁM KNIHA
Lecba Bokem

Vyšla nám kniha......

  Měsíčník TRESTNÍ PRÁVO

mesicnik Trestni pravo

Spolek Šalamoun se stal pravidelným přispěvatelem měsíčníku Trestní právo. Má v něm pravidelnou rubriku Pohled odjinud, do které píše různé úvahy o justici z vlastního pohledu.

mesicnik Trestni pravo

Náhled článku Spolku Šalamoun v měsíčníku Trestní právo.