Spolek Šalamoun

  Hlavní menu

  Národní knihovna


  LN o J.Bokovi


  Zákony v elektronické podobě

  Státní zastupitelství ČR

  Přehled soudců a soudů ČR

  Soudy ČR na Internetu

  Potřebujete advokáta?

téma
* NIKDY NENÍ POZDĚ …
  Vydáno dne 15. 12. 2011 (2244 přečtení)

MARTIN STÍN: NIKDY NENÍ POZDĚ …
Vyšlo 15.12. 2011 na Politikonu jako 400. sloupek a na webu Šalamouna
martin.stin@seznam.cz

… bycha honit, i když přísloví v původní podobě naznačuje opak. Někteří šikulové, vystupující na naší mediální scéně, si to dobře uvědomují. V uplynulém týdnu mě zaujali hlavně tři: ministr nespravedlnosti Jiří Pospíšil, bývalý vrchní státní zástupce v Praze Vlastimil Rampula, oba podporovaní bulvární klakou a Aleš Hušák, bývalý generální ředitel zkrachovalé loterijní společnosti Sazka, krčící se ve stínu mediálního nezájmu.

Když neomalená odhalovačka císařovy nahoty a vyznavačka 11. přikázání ( nenech se oblafnout!), místopředsedkyně vlády Karolina Peake, vytáhla na světlo ze stínu zapomnění záležitost netečnosti českých orgánů k švýcarské výzvě k připojení k tamnímu trestnímu řízení proti bývalým majitelům Mostecké uhelné společnosti, přitáhla k sobě značnou pozornost. I když se po úspěšném rozvíření zájmu o kauzu opět stáhla do pozadí a nedělá si na ní reklamu, Jiřího Pospíšila a jeho mediální poradce to nemohlo nechat v klidu. Ministr přece nemohl zůstat ve stínu pouhé „političky“. Pohotově naskočili na vyvolanou vlnu zájmu a využili ji jako další příležitost k zviditelnění skvělosti Jiřího Pospíšila. Mediální prostor se zaplnil jeho svalnatými výroky o možnosti kárných žalob na viníky, ve svém celku odpovídajícími jeho obvyklému sklonu předbíhat vývoj a v zájmu upevňování své popularity oznamovat jako hotové věci, ke kterým pak třeba ani nedojde. Vyzněla tak ještě tisková zpráva ministerstva z 12.prosince 2011.

K ministrově cti je třeba přiznat, že v Interview na ČT 24 dne 13. prosince 2011 se ke kauze Mostecké uhelné společnosti, personálním změnám na Vrchním státním zastupitelství v Praze, k výhledům na případná kárná opatření či odvolávání z funkcí a k rozhodnutí Pavla Zemana znova otevřít kauzu „katarského prince“ vyjadřoval nezvykle uměřeně. Zdůraznil, že pro posouzení věci je především příslušný nejvyšší státní zástupce, který zatím ještě neukončil seznamování s výsledky šetření, provedeného pověřeným vrchním státním zástupcem Stanislavem Mečlem. Nezdolná Daniela Drtinová se jej snažila přimět k vyjádřením, jež by jej mohla morálně zavazovat, nebo by mohla být chápána jako návodná, ale až na menší odchylky do jejích nastražených pastiček nepadal. Pokud už vůbec opatrně projevil osobní mínění, neopomněl zdůraznit, že jde pouze o soukromé stanovisko, jímž nehodlá ovlivňovat Pavla Zemana ani Stanislava Mečla. Dodávám, že tentokrát šlo vesměs o rozumné názory.

Rozdíl mezi jeho předchozími výroky ke kauze Mostecké uhelné společnosti a úterním Interview je tak nápadný, že působí dojmem účinku výměny mediálních poradců.

Na tomto místě odbočím k mediálnímu výroku bývalého vrchního státního zástupce v Praze Vlastimila Rampuly, z něhož lze usuzovat, že do rozdílu švýcarského a českého přístupu k řízení proti bývalým majitelům Mostecké uhelné společnosti se promítá odlišnost obchodněprávní legislativy obou zemí. Z vlastních poznatků z neoficiálních zdrojů usuzuji, že všecko je jinak a naděje na získání dvanácti miliard pro český stát jsou liché. Nemění to nic na nemravnosti systému, který umožňuje dostávat se spekulacemi k miliardovým příjmům, zatímco stále více lidí, živících se vytvářením skutečných hodnot, se propadá do chudoby. Doufejme, že otázky, vyvolané švýcarskou iniciativou, budou zodpovězeny řádným vyšetřováním, na jehož konci se veřejnost doví, jak to všecko vlastně bylo.

Nejvyšší státní zástupce je ze zákona kárným žalobcem vůči všem státním zástupcům, ale je jím i ministr. Pokud by se snad stalo, že by Pavel Zeman usoudil, že nejsou důvody pro podání kárných žalob, Jiřímu Pospíšilovi by nic nebránilo, aby zasáhl sám, pokud by to považoval za správné.

Pan ministr ale ve svých vystoupeních bagatelizuje svůj osobní podíl na nezájmu české strany o švýcarskou iniciativu. O věci věděl od samého začátku, informace prošla jeho úřadem na ministerstvo financí a zjevně jej vůbec neznepokojovalo, že se nedostavila žádná odezva. Sám neměl vlastní formální pravomoc k připojení České republiky k švýcarskému trestnímu řízení, ale naděje na nečekané doplnění státní kasy o dvanáct miliard jej mohla přimět k neformálnímu zájmu o postup ministra financí a případné přenesení problému na zasedání vlády.

O pozdním honění bycha ale mluvím hlavně proto, že průtahy v kauze Mostecké uhelné společnosti nejsou jediným pochybením státních zástupců VSZ v Praze a jim podřízených úřadů, které vyplavalo na povrch v rámci prověřování minulé činnosti státního zastupitelství, nařízeného nejvyšším státním zástupcem Pavlem Zemanem. Nelze rozhodně říci, že státní zástupci pracovali za vlády Marie Benešové a Renaty Vesecké a pod dohledem ministrů Pavla Němce, Jiřího Pospíšila, Daniely Kovářové a znova Jiřího Pospíšila bezvadně a jen se jim přihodil jediný „úraz“ v podobě neusvědčení majitelů Mostecké uhelné společnosti z trestné činnosti v dávné minulosti a zdlouhavé reakce na švýcarskou iniciativu v době poměrně nedávné.

Mám dobrý důvod si myslet, že způsob, jakým se pražští státní zástupci s touto záležitostí vypořádali, není výjimečný, ale naopak je příznačný pro jejich obecný přístup ke kauzám, jež směřují proti podezřelým ve zvláštním postavení. Nasvědčuje tomu například zastavení vyšetřování kauzy „České pivo“ státním zástupcem VSZ Ladislavem Letkem, který věc odebral dozorové státní zástupkyni s předsevzetím uzavřít ji bez dokončení připraveného dokazování cestou mezinárodní právní pomoci a bez osobní důkladné znalosti trestního spisu.

Na základě různých poznatků spolku Šalamoun nebo svých osobních si jako laik myslím, že Jiří Pospíšil nevyužíval plně svých pravomocí k sledování funkčnosti celého řetězce trestního řízení a k řešení projevů nespokojenosti různých stěžovatelů. Lhostejným přístupem k návrhům na kárné řízení podporoval bujení pokleslé profesní morálky, která se promítá do selhávání státních zastupitelství a soudů ve významných kauzách. Například vyřízení návrhu na zahájení kárného řízení se soudcem kvůli sedmileté nečinnosti v trestní věci přenechal Jiří Pospíšil úředníkům ministerstva „od A až do Zet“. Výsledkem bylo jejich stanovisko, že se soudce žádného pochybení nedopustil. Je to zvláštní, protože sedm let je hranice únosnosti trvání trestního stíhání podle Evropského soudu pro lidská práva, a soudce nechal tuto lhůtu marně uplynout. Z tohoto hlediska je Jiří Pospíšil nepřímým spoluviníkem možného selhávání orgánů trestního řízení ve velkých kauzách hospodářské trestné činnosti.

Snad nejvýznamnějším ministrovým pochybením, o němž vím, byla záštita nad pachateli korupčního zneužití pravomoci státních zástupců zmanipulováním trestního stíhání bývalého místopředsedy vlády Jiřího Čunka. V té věci sehrál roli capo di tutti capi a teprve v předvolební kampani v r.2010 a po nástupu svého druhého ministerského mandátu náhle přešel na druhý břeh v domnění, že jsme národ bez paměti a na jeho mravní, odborné a politické selhání zapomeneme.

Také v této kauze nařídil Pavel Zeman počátkem letošního roku provedení vnitřního dohledu. Jeho výsledkem bylo zahájení úkonů trestního řízení protikorupční policie na základě trestního oznámení spolku Šalamoun z r.2008, až dosud drženého státními zástupci „u ledu“. Vznikla tak naděje, že se veřejnost konečně doví, kdo a proč nechal řízení proti Jiřímu Čunkovi zmanipulovat (když nevinnost Jiřího Čunka ve smyslu obvinění je nezrušitelný axiom, daný usnesením státního zástupce Arifa Salichova o zastavení trestního stíhání). Ovšem Petr Nečas dal před několika dny najevo, že pro sebe považuje kauzu „Čunek“ za uzavřenou a v odpovědnosti Jiřího Pospíšila za zmíněné nepřístojnosti nevidí důvod k jeho odvolání. Předseda tzv. protikorupční vlády se v této věci vydal přímo proti proudu pohybu konečně odblokovaných orgánů činných v trestním řízení, které ji dosud neuzavřely. V jeho postoji je zaklet příslib vyšumění kauzy do ztracena, samozřejmě bez jakéhokoli ovlivnění orgánů činných v trestním řízení politickými zájmy (sic!).

Na selhávání státního zastupitelství ve velkých kauzách hospodářské trestné činnosti nemá ovšem vinu pouze současný ministr, ale také obě bývalé nejvyšší státní zástupkyně, za jejichž působení byla zastavena nebo stagnovala trestní řízení, jejichž přezkumem se nyní zabývá nové vedení státního zastupitelství. Pro znepokojení např. nad výše zmiňovanými kauzami Mostecké uhelné společnosti či České pivo měly podnětů dostatek.

Přezkumná činnost Pavla Zemana postupuje od čerstvých případů stále hlouběji do minulosti. Od jeho zájmu o kauzu „katarského prince“ si slibuji, že by se z výsledků jeho prověrky mohl vyloupnout obraz, zbavený bulvárního nánosu, neboť ten, který byl vnucen veřejnosti, je z větší části účelově zkreslený. Možná se konečně dovíme, jaký zájem sledovalo ministerstvo zahraničí doporučením exministrovi Pavlu Němcovi, aby vyhověl katarské žádosti, či proč se hlavní pronásledovatelka Pavla Němce, tehdejší nejvyšší státní zástupkyně Marie Benešová, po odvolání z funkce uchýlila do advokátní kanceláře, do které tekly peníze také z Kataru, proč si později zřídila kancelář v budově firmy s obchodními zájmy v oblasti Perského zálivu a posléze, co ji přivedlo do představenstva akciové společnosti, obchodující se zemním plynem. Snad se někdo zamyslí i nad otázkou, zda slovní spojení „zneužívání mladých dívek“ ve spojení s příležitostnou prostitucí dává smysl, a proč nebyli stíhání rodiče tzv. poškozených za to, že nechali zpustnout své dcery.

Jde ale také o to, aby lovení v kalných vodách historických kauz nezatěžovalo orgány činné v trestním řízení natolik, že by jim nezbyl čas a prostředky na čerstvé případy. S časovým odstupem klesá naděje na objektivní objasnění případů. Z důvodu efektivnosti využití prostředků se doporučuje jít po horké stopě dříve než vychladne. Pohled na případy trestné činnosti, o jejichž objasňování se nyní konjunkturálně zajímá bulvár, vyvolává pochybnost, zda policii zbude dost sil na řešení případů, jež dosud „nezarůstají mechem“.

Dovídáme se, že policista sdělil poslanci Vítu Bártovi v jeho trapně bezvýznamném případu, že nahromaděné důkazy jsou dostatečné na podání obžaloby. Vypovídací hodnota takové informace je blízká nule, protože mínění vyšetřovatele o důvodnosti obžaloby je v podstatě bezvýznamné: nerozhoduje policie, ale státní zástupce. Současně ale např. úplně vyprchal zájem o Aleše Hušáka, kterému se přivedením akciové společnosti Sazka do insolvence podařil neuvěřitelný kousek. Pokud by se mu prokázala trestní odpovědnost, vzhledem ke způsobené škodě by jeho kauza svým významem Bártovu věc zatlačila do nicoty. Z médií víme, že na něj podalo trestní oznámení několik oznamovatelů, ale to je vše. Zato mu kdekdo závidí, že si může dovolit pořídit si jako malý suvenýr prokletou O2 Arénu a vinařství z majetku společnosti, kterou pomohl přivést do insolvence: musí přece investovat úspory, nabyté poctivou prací v čele Sazky. Aleš Hušák se nenechá zaskočit: honí bycha s předstihem.

Také Vlastimil Rampula dal najevo, že zná cenu času a využil snad první příležitost, která se naskytla, aby zasadil protiúder svému „katovi“- nejvyššímu státnímu zástupci Pavlu Zemanovi. Vyzval Jiřího Pospíšila, aby na něj podal kárnou žalobu, protože zmařil úspěch dovolání NSZ proti rozsudku Vrchního soudu v Praze, který Vlastimil Rampula považuje za chybný. Měl to způsobit tím, že své výlučné právo podávat dovolání pro tento jeden případ přenesl na svého 1. náměstka Igora Stříže. Nejvyšší soud ČR pak dovolání odmítl jako podané nepříslušnou osobou.

Vlastimil Rampula neprojevil tímto kouskem myšlenkovou originalitu, protože před ním Pavla Zemana kvůli stejné nehodě kritizoval již 6.listopadu 2011 Jan Hrbáček v článku „Nejvyššího státního zástupce Pavla Zemana tvrdě pokáral Nejvyšší soud“ v 45.čísle týdeníku Euro. Autor zřejmě nepřeje změnám, které probíhají na Vrchním státním zastupitelství v Praze. Reagoval jsem na jeho filipiku 18.11.2011 článkem „Kterak nasadit psí hlavu šéfovi žalobců“ (zde: http://www.spoleksalamoun.com/view.php?cisloclanku=2011111801).

Vlastimil Rampula jistě dobře ví, že striktní výklad zákona o státním zastupitelství Pavlu Zemanovi zmíněný postup umožňuje. Jiná věc je, že Ústavní i Nejvyšší soud ČR několikrát judikovaly, že přenášení výlučné osobní pravomoci na zástupce jejího nositele je nepřípustné. I když se osobně s tímto názorem ztotožňuji, upozorňuji, že ani soudci Nejvyššího soudu ČR nejsou mezi sebou v této věci zcela jednotní, a zejména v praxi nižších soudů a státních zastupitelství dochází k přenášení výlučných pravomocí velmi často. Nejhůře si v tomto ohledu vede ministr nespravedlnosti, který je nepřenáší ani na 1. náměstka, ale rovnou na subalterní úředníky, nejčastěji na ilegála – stážistu ze státního zastupitelství, který se neoprávněně podpisuje jako ředitel odboru dohledu.

Projevil-li někdo v této věci nekompetentnost, není to Pavel Zeman, ale Vlastimil Rampula. Usvědčil se tím ze sklonu nechat se při řešení právních problémů ovlivňovat osobními vztahy a škodit protistraně za každou cenu, který je u státního zástupce naprosto nežádoucí. Asi je skutečně dobře, že jej Jiří Pospíšil odvolal.

Na okraj dodávám, že jako laik jsem přesvědčen, že Nejvyšší soud ČR by pravděpodobně dovolání odmítl i v případě, že by je podepsal Pavel Zeman. Napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze se totiž opíral o judikáty Nejvyššího soudu ČR. Vyhověním dovolání by Nejvyšší soud ČR popřel sám sebe, což je nepravděpodobné. O to je nedůvodnost Rampulova kousku výraznější. Připouštím, že právní filozofie zmíněných judikátů i rozsudku Vrchního soudu v Praze je překvapující a obtížně srozumitelná, ale na věci nic nemění.

Všechny tři příběhy ukazují, že cesta naší země k stabilizovanému právnímu státu není dosud zřetelně prošlapaná a její cíl je ještě daleko.


( Celá tisková zpráva | Informační e-mailVytisknout článek | Zdroj: Martin Stín )

  Kontakt
Korespondenční adresa:
P.O.Box 383, 111 21 Praha 1

Pobočka Šumperk:
P.O.BOX 103, Šumperk 1

SpolekSalamoun(a)SpolekSalamoun.com

Statutární orgán:
předseda spolku - John Bok

Korunový účet:
č.ú.: 170718584/0300

IČO:63837714

Registrace
Ministerstvem vnitra ČR:
II./S-OS/1-25819/94-R

Administrátor:
Johanne - Angel D'Shadow,
Václav Peričevič

  Soud s Johnem Bokem

  VYŠLA NÁM KNIHA
Lecba Bokem

Vyšla nám kniha......

  Měsíčník TRESTNÍ PRÁVO

mesicnik Trestni pravo

Spolek Šalamoun se stal pravidelným přispěvatelem měsíčníku Trestní právo. Má v něm pravidelnou rubriku Pohled odjinud, do které píše různé úvahy o justici z vlastního pohledu.

mesicnik Trestni pravo

Náhled článku Spolku Šalamoun v měsíčníku Trestní právo.