Spolek Šalamoun

  Hlavní menu

  Národní knihovna


  LN o J.Bokovi


  Zákony v elektronické podobě

  Státní zastupitelství ČR

  Přehled soudců a soudů ČR

  Soudy ČR na Internetu

  Potřebujete advokáta?

téma
* S JOHNEM BOKEM O VÁCLAVU HAVLOVI
  Vydáno dne 22. 12. 2011 (1892 přečtení)

MARTIN STÍN: S JOHNEM BOKEM O VÁCLAVU HAVLOVI
Vyšlo 22.12. 2011 na Politikonu jako 401. sloupek a na webu Šalamouna
martin.stin@seznam.cz

Je noc. Ticho. Nikdo nevyrušuje. Sedíme s Johnem Bokem, předsedou spolku Šalamoun, „každý na svém konci drátu“ a povídáme si přes skype. Dnes o kom jiném než o Václavu Havlovi, jehož smrt se dotkla nějakým způsobem snad každého. V médiích se k němu vyjadřují školní děti i pamětníci a úplně všichni vědí, jaký byl: pro některé skvělý, pro jiné špatný, lhostejných je málo. Přisvojují si jej i tací, kteří se k němu v době jeho disidentství raději nepřibližovali. John Bok mu byl hodně blízko v disentu, kdy to bylo nebezpečné, a v době listopadového kvasu roku 1989, přesto o jeho vzpomínky v tom mediálním mumraji není zájem.

„Věčný disident“ patřil a patří k nejoddanějším souputníkům Václava Havla. O dění kolem něj jsem proto už od něho slyšel mnohé, ale uvědomuji si, že nic o tom, kdy a jak se seznámili tito velmi rozdílní a přesto si blízcí lidé. Ptám se a John Bok mě překvapuje: sám si ten přesný okamžik nepamatuje. Potkávali se náhodně v kavárnách, v divadle, na koncertech undergroundových kapel. Václav Havel byl ve vystupování spíše nesmělý, nepřitahoval pozornost. Jednou přišel k Bokům na mejdan, když slavili nastěhování do právě získaného bytu. Postupně se sblížili, začali si tykat. Nakonec se John Bok začal starat o údržbu bytů bratrů Havlových, v nichž se scházela celá tlupa vyděděnců režimu.Stal se jejich majordomem. Žili i společensky: pořádali „disidentské plesy“ tak, že společně chodili na náhodně zvolené plesy a vytvářeli tam uzavřenou společnost.

V soukromí se u Václava Havla často projevoval jeho smysl pro absurdní humor, jinak prosakující do všech jeho divadelních her. Například si John Bok vzpomíná na jejich noční návrat do bytu na Rašínovo nábřeží v době „Sametové revoluce“, kdy jej téměř vlekl do schodů, protože obtížně dýchal. Václav Havel se najednou zastavil, usmál se a řekl, že by se vůbec nedivil, kdyby se teď probudil a zjistil, že toto vše je jen sen a ve skutečnosti je zpátky ve své cele na Pankráci. Nebo zážitek z první masáže v životě, které se mu dostalo díky péči ochránců, okomentoval vyjádřením, že kdyby měl dříve možnost prožívání takového blaha, možná by se nestal disidentem.

Účastnili se debat v bytech signatářů Charty 77, chodili společně na demonstrace. V r.1989 se Václav Havel dostal před Obvodní soud pro Prahu 3 za položení květin k soše sv.Václava na nepovolené demonstraci. John Bok s dalšími přáteli se pokusili proniknout do soudní budovy, aby ho morálně podpořili, ale nebyli vpuštěni. Došlo ke střetu s příslušníky Veřejné bezpečnosti a StB, při němž byl John Bok zatčen. Kladl policistům tak zuřivý odpor, že i přítomný Ladislav Lis jej prosil, aby se proboha do toho auta nechal naložit. Zbitý skončil v cele předběžného zadržení v Konviktské ulici, kde pak strávil čtyři dny, o den déle, než povoloval zákon. Ven jej dostal šikovný advokát Richard Maleček.

Protest disidentů před soudní budovou Havlův osud nezmírnil. Ač tehdy již kdekdo věděl, že režim prochází předsmrtnou křečí, horliví soudci ho poslali na Pankrác. Jedna z členek senátu, který to měl na svědomí, dosud soudí na Městském soudu v Praze a nepůsobí dojmem, že by od té doby změkla. I tato okolnost má vliv na Bokův vztah k současné justici. Dokud se soudci a státní zástupci nenaučí stydět se za své viny (nejen za ty předlistopadové), jeho činnost a působení spolku Šalamoun neztratí smysl.

Historický 17. listopad 1989 spolu přátelé neprožili. Václav Havel trávil ten den na Hrádečku (a mimo Prahu byli i další přední disidenti a také významní představitelé „strany a vlády“). John Bok opravoval světlo u Havlů na balkóně. Společně s Janem Patočkou, alias „Patrikem“, synem pana profesora Patočky, se vydal na studentskou demonstraci na Albertov. Strhl její účastníky k pochodu do centra Prahy. Ve Vyšehradské ulici u ministerstva spravedlnosti se jim postavili do cesty příslušníci SNB, kteří je zmasakrovali. Průvod se pak stočil zpět na nábřeží a pokračoval na Národní třídu vstříc dalšímu masakru, ale zbitý John Bok skončil na služebně VB ve Vyšehradské ulici, odkud putoval do vazby do Ruzyně. Ale komunisté již nestihli postavit jej před soud. Pustili jej na svobodu 21.listopadu 1989 právě včas, aby se mohl připojit k Václavu Havlovi na melantrišském balkónu.

Tím se uzavřela jedna etapa jejich součinnosti, během které si John Bok vysloužil ještě několik dalších zatčení a výslechů. Do známé „barťárny“ se musela dostavit i jeho žena. Nebyl ale nikdy obžalován, natož odsouzen. Co nedokázaly komunistické orgány, hladce zvládla až současná justice: tři dny před Havlovou smrtí byl pravomocně odsouzen za konflikt s městskými strážníky kvůli šikanování skupiny Romů.

Od setkání na melantrišském balkóně sloužil John Bok Václavu Havlovi nepřetržitě až do prezidentské inaugurace. Byl s ním stále mimo krátkého spánku. Staral se o jeho osobní bezpečnost a střežil jej svědomitě. Jeden z mých čtenářů mi vyprávěl, jak skončil na podlaze Klášterní vinárny, kam šel neohlášen za Václavem Havlem. John Bok ho srazil skokem na záda a pomohl mu vstát, až ho Václav Havel ujistil, že host je vítán. Z dnešního pohledu humorný byl pokus převést Václava Havla z Laterny magiky do Národního divadla pouze s doprovodem Johna Boka. Všude bylo plno plakátů s jeho tváří a po pár krocích jej lidé začali poznávat a oslovovali jej. John Bok neváhal, a začal obecenstvo přesvědčovat, že jím doprovázený muž je pouze Ivan Havel, který je na obdivovaného bratra velmi podobný. Díky tomu se nakonec dostali k cíli poměrně rychle.

K úkolům Johna Boka patřilo také zajišťování úkrytů pro utajovaná jednání. Někdy posloužil ateliér výtvarníka Josky Skalníka, jindy byt přítele Jana Rouse. Celé hodiny nebo i dny kromě Boka nikdo až na pár jedinců nevěděl, kam Václav Havel zmizel. Snažil se také usměrňovat Havlův denní režim, aby se nadměrně nevyčerpával, a bránil mu v kouření. Stal se svědkem mnoha historických setkání, jako první návštěvy Alexandra Dubčeka v Havlově bytě či pokusu bývalého tajemníka ÚV KSČ Zdeňka Mlynáře po návratu z emigrace o přijetí Václavem Havlem v Laterně magice.

Uzavřel pevné přátelství také s Olgou Havlovou, o které tvrdí, že byla „úžasná“ a za vše dobré, co bylo v jeho povaze a jednání, vděčil Václav Havel právě jejímu vlivu. Litoval ho, když ho opustila. A znova si jeho opuštěnost uvědomil nedávno, když viděl dokumentární záběr Václava Havla, sledujícího za záclonou hradního okna lidi, přicházejí poklonit se před její rakví. Z obrazu čiší osamělost.

Jako jeden z mála z jeho družiny se ale neuměl smířit s tím, že „samet“ je vlastně dohodou mezi disentem a komunisty, že s dosavadními nepřáteli je třeba jednat o novém uspořádání státu, a že mnozí z „dřívějších lidí“ se budou nějakým způsobem nadále podílet na moci. K prvnímu ostrému konfliktu došlo při poradě kroužku kolem Václava Havla v restauraci U pomníku na Palackého náměstí, když John Bok zjistil, že u policie dále slouží příslušník StB, který provedl zatčení Václava Havla na Václavském náměstí, jež pak vedlo k výše zmíněnému soudu.

Většina Havlových kamarádů změněnou situaci pochopila a přijala. Bouřlivé projevy Bokova nesouhlasu s jednáním s tím či oním představitelem starého režimu působily rušivě a možná i ohrožovaly zdar jednání o zvolení Václava Havla československým prezidentem tehdy ještě komunistickým parlamentem. Situace se vyhrotila při prezidentské inauguraci, na jejíchž přípravách se ještě John Bok podílel. Vyjednal s portugalskými studenty, doprovázejícími prezidenta Mario Soarese, aby dali Václavu Havlovi pro cestu na Hrad k disposici modrou limuzínu peugeot, a pak najednou zjistil, že není v seznamu účastníků a všichni kolem jen rozpačitě mlčeli. Došlo k bouřlivému výstupu mezi ním a Václavem Havlem, zakončeném Bokovým odchodem.

Náhoda ho ale přiměla k neplánovanému návratu. V Pařížské ulici potkal limuzínu, vezoucí na inauguraci portugalského prezidenta Mária Soarese, který jej zahlédl, a v domnění, že mu přichází naproti, jej vzal s sebou. John Bok pak zůstal Havlovým soukromým důvěrníkem a majordomem, ale k jeho hradní suitě se nepřipojil. Napětí mezi ním a ostatními členy suity Václava Havla bylo nepřekonatelné, takže Václavu Havlovi sdělil, že se po Husákovských kobercích na Hradě nechce procházet. Nakonec vstoupil na vyzvání Olgy Havlové do služeb Úřadu na ochranu demokracie, kde působil jako ředitel odboru ostrahy a obrany.

Nebyl ostatně sám, kdo v Havlově hradním komparsu nevydržel. Z podobných důvodů, či v důsledku intrik Havlovy hradní suity odešli i další jeho dlouholetí přátelé z disentu Joska Skalník a Standa Milota, později i Andrej Stankovič. Postupně odcházeli i další a zejména po Olžině smrti se jeho okolí obměnilo. Nikdo z odcházejících disidentů však na Václava Havla nezanevřel.

Soukromé vztahy mezi Václavem Havlem a Johnem Bokem ale zůstaly do značné míry nadále zachovány a z Havlovy strany začaly chladnout až po smrti jeho ženy Olgy. Do té doby i po odchodu z Hradu měl k němu John Bok snadný přístup. Později mu to ulehčilo práci, když začal působit ve spolku Šalamoun a bojovat za oběti posttotalitní justice.

Vyjednávání prezidentských milostí bylo další významnou součástí setkávání obou osobností. Václav Havel přikládal této složce pravomoci prezidenta republiky velký význam. Sám to později potvrdil na svých oficiálních webových stránkách (zde: http://www.vaclavhavel.cz/index.php?sec=3&id=9). Podle něj je milost prezidenta republiky systémově správná ústavní pravomoc a její případné zrušení by považoval „za systémovou katastrofu“. Napsal o tom: „Právo, ať chceme či nechceme, je vždycky určitým způsobem plošné, určitým způsobem slepé. Nikdy - ani v tom nejdokonalejším systému a náš věru dokonalý není - nemůže postihovat individualitu každého případu a přihlédnout ke všem jeho souvislostem. Proto existuje tato zvláštní pravomoc, která umožňuje přihlédnout k absolutní jedinečnosti různých případů“.

John Bok o svých jednáních s Václavem Havlem o milosti vypráví, že to vůbec nebyla jednoduchá záležitost. Jeho přítel byl sice v udělování milostí výrazně štědřejší, než nyní Václav Klaus, a John Bok měl většinou možnost s ním o některých případech osobně mluvit, ale vždy šlo o velmi tvrdé vyjednávání. V žádném případě neplatilo, že by Václav Havel podepsal milost proto, že o to žádal John Bok. Situaci komplikovala okolnost, že žádosti procházely předběžným sítem ministerstva spravedlnosti, obsazeného normalizačními úředníky, a v Kanceláři prezidenta republiky působilo zvláštní oddělení pro agendu milostí. Vládla v něm Jana Chalupová, která měla na rozhodování Václava Havla velký vliv a v podstatě rozhodovala, co se mu dostane do rukou.

Příznačným způsobem se to projevilo při vyjednávání Johna Boka o poslední balíček milostí, jež Václav Havel podepsal před koncem svého mandátu. Tehdy byl vystaven tvrdé veřejné kritice kvůli tzv. „podivným milostem“ a policie vyšetřovala podezření, že jeho rozhodování lze ovlivnit úplatky (zajímavá podobnost s podlými útoky na Václava Klause kvůli milosti pro Radku Kadlecovou). Pod vlivem nepříjemností se rozhodl do konce mandátu již žádné další milosti neudělit. Johnu Bokovi se podařilo k němu proniknout. V přítomnosti kancléře Ivo Mathé a Lenky Hofmannové, úřednice oddělení milostí, s ním vyjednal udělení poslední várky milostí pro jím doporučené odsouzené. Václav Havel pak skutečně omilostnil skupinu žadatelů. Jejich počet souhlasil s Bokovým balíčkem, jen jména byla jiná…John Bok jej pak ještě zastihl při pietním aktu na hřbitově v Kobylisích, vysvětlil mu, že vše je jinak, než si domluvili. Václav Havel uvažoval o nápravě a dokonce přikázal úřednicím oddělení milostí, aby se v poslední den jeho mandátu dostavily časně ráno do kanceláře a připravily mu Bokovy milosti k podpisu. Nakonec je ale propustil s tím, že již o ničem nebude rozhodovat.

John Bok si dnes myslí, že snadného přístupu k němu nikdy nezneužil. Obává se ale, že spolu s dalšími lidmi, kteří se na Václava Havla obraceli s žádostmi o pomoc pro jiné, mu možná trochu zkrátili život, protože za ním chodili, i když byl nemocen, a nutili jej, aby vydával energii ve prospěch jejich chráněnců, čili aby se rozdával.

O dění kolem úmrtí Václava Havla si John Bok myslí, že dochází k mnoha nepatřičnostem. Přivlastňují si jej jako nástroj zviditelnění nicotní lidé, kteří by se v těžkých dobách disentu báli s ním promluvit a také jiní, kteří již jeho době nemohou rozumět, neboť ji sami nezažili. Ti i oni si myslí, že jim osobnost Václava Havla patří a mohou s ní libovolně nakládat. Místy to je až nechutné. Přesahuje to rámec zbožňování T.G.Masaryka, s nímž je někdy Václav Havel srovnáván, který si ale vydobyl postavení „tatíčka“, jež mu zajišťovalo odstup od pidižvíků výše zmíněného druhu.

John Bok přirozeně sleduje vše, co se nyní o Václavu Havlovi mluví a píše. Podle jeho názoru všem pozorovatelům ušla skutečnost, že se v jeho duši skrývalo věčné dítě. Dával to najevo udiveným výrazem očí a bezradným úsměvem, když jej něco nečekaného zaskočilo.

O způsobu, jímž se stát loučí s prvním českým prezidentem, si John Bok myslí, že všechny projevy pocty jsou plně zasloužené. Václavu Havlovi jako divadelníkovi s vyvinutým smyslem pro vnímání absurdity a kvalitu režie by na jedné straně mohla vyhovovat okázalost a dokonalá režie obřadů, jež rozloučení s ním doprovázejí. Myslí si ale, že na druhé straně by se mu nelíbily „vojácké“ prvky poct, protože podstatou jeho myšlení bylo nenásilí, a jeho vztah k armádě a zbraním byl velmi odtažitý. Odmítá také snahy napodobovat rozloučení s Tomášem G. Masarykem, protože se jedná o osobnosti rozdílného typu, působící za velmi odlišných okolností, lišící se i způsobem výkonu prezidentských pravomocí. Místo lafety by se mu zdál přiléhavější vhodně ozdobený krásný divadelní kočár.

Podle Johna Boka Václav Havel ovlivnil každého, kdo se dostal do jeho blízkosti. Rozděloval, ale i sjednocoval, a jeho vliv se úmrtím nevyčerpal a bude nadále působit. Jako příklad uvádí John Bok vlastní zážitek. Při čekání na vpuštění do sálu Pražské křižovatky se nenadále setkal tváří v tvář s Janem Rejžkem. Poměrně nedávno došlo mezi nimi k velmi ošklivému střetu s vzájemnou výměnou urážek. Jan Rejžek k němu přikročil se vztaženou rukou a pronesl jediné slovo: „promiň“. A tak Václav Havel posmrtně usmířil dva lidi, kteří by k sobě možná jinak již cestu nenašli.

Poznámka autora: text byl autorizován Johnem Bokem.


( Celá tisková zpráva | Informační e-mailVytisknout článek | Zdroj: Martin Stín )

  Kontakt
Korespondenční adresa:
P.O.Box 383, 111 21 Praha 1

Pobočka Šumperk:
P.O.BOX 103, Šumperk 1

SpolekSalamoun(a)SpolekSalamoun.com

Statutární orgán:
předseda spolku - John Bok

Korunový účet:
č.ú.: 170718584/0300

IČO:63837714

Registrace
Ministerstvem vnitra ČR:
II./S-OS/1-25819/94-R

Administrátor:
Johanne - Angel D'Shadow,
Václav Peričevič

  Soud s Johnem Bokem

  VYŠLA NÁM KNIHA
Lecba Bokem

Vyšla nám kniha......

  Měsíčník TRESTNÍ PRÁVO

mesicnik Trestni pravo

Spolek Šalamoun se stal pravidelným přispěvatelem měsíčníku Trestní právo. Má v něm pravidelnou rubriku Pohled odjinud, do které píše různé úvahy o justici z vlastního pohledu.

mesicnik Trestni pravo

Náhled článku Spolku Šalamoun v měsíčníku Trestní právo.