Spolek Šalamoun

  Hlavní menu

  Národní knihovna


  LN o J.Bokovi


  Zákony v elektronické podobě

  Státní zastupitelství ČR

  Přehled soudců a soudů ČR

  Soudy ČR na Internetu

  Potřebujete advokáta?

téma
* CENZUROVÁNO
  Vydáno dne 25. 12. 2011 (1376 přečtení)

ZDENĚK JEMELÍK, CENZUROVÁNO
Původně psáno 17.12.2011 pro Britské listy
Vyšlo 25.12.2011 na webu Šalamouna a Politikonu
jemelikzdenek@gmail.com

Kdysi jsem byl častým přispěvatelem Britských listů. U mého jména v seznamu autorů se uvádí 180 článků. Z počátku jsem většinou psal pod pseudonymem Martin Stín. V seznamu autorů Britských listů toto jméno nenajdete, ale články lze stále dohledat. Nejsem si jist, zda jsou zahrnuty do počtu, udávaného u mého jména.

Od vstupu Tomáše Peciny a Štěpána Kotrby do redakce začaly potíže s umisťováním mých článků a musel jsem přestat používat pseudonym. Tomáš Pecina nakonec z redakce odešel za podivných okolností, ale na mé postavení to nemělo vliv. Později redakce nasadila na mé články cenzora, který požadoval, abych předkládal k prověření podklady, z nichž jsem vycházel, uplatňoval různé výhrady k textům a často se stavěl k uveřejnění odmítavě. Trpí také mylnou představou, že mé články jsou ve skutečnosti vyjádřením názoru spolku Šalamoun, jemuž by podle jeho mínění Britské listy neměly „dělat hlásnou troubu“.

Jan Čulík odůvodňuje uvalení cenzury na mé články obavami, že by kvůli nim mohly být Britské listy žalovány. Námitky, že za ně odpovídám především já jako autor, a že ostatně mé články žalovatelné výroky neobsahují, nebere v úvahu.

Britské listy současně požadují, aby články byly psány výlučně pro ně. Na dotaz, zda nabídnutý článek vyjde, odpovídá Jan Čulík neochotně, někdy vůbec.

Překvapilo mě proto příjemně, když mě po uveřejnění zprávy o trestním stíhání Johna Boka Jan Čulík vyzval, abych o tom něco napsal pro Britské listy. Paradoxně až do jeho výzvy jsem vůbec nepomýšlel na veřejné komentování procesu proti předsedovi spolku Šalamoun, jehož jsem řadovým členem.

Přirozeně jsem mu vyhověl a vznikl šestidílný seriál komentářů k jednotlivým jednáním. Jeho poslední část, která vyšla na Britských listech dne 19. září 2011 (http://www.blisty.cz/art/60281.html) jsem ukončil příslibem, že se během několika měsíců ozvu ze soudní síně odvolacího soudu. Odvolací řízení proběhlo 15. prosince 2011 u Městského soudu v Praze v senátu předsedy Jaroslava Cihláře. Považoval jsem za samozřejmé, že seriál uzavřu komentářem k tomuto jednání.

Článek ale nevyšel, neb narazil na odpor cenzora, z jehož výhrad jsem většinu odmítl. Nevadilo mi, že redakce žádala předložení zvukového záznamu jednání. Byl zde pouze problém předání, protože šlo o velký objem dat, takže zaslání přílohou k e-mailu nebylo vhodné. Ale nesouhlasil jsem s vypuštěním charakteristiky osobnosti Johna Boka, která je nezbytná pro pochopení jeho jednání ve prospěch příslušníků menšiny, jichž by se většina našich občanů nezastala, a je důležitá také jako možný důvod mimořádné péče, kterou soudy věci věnovaly. Neviděl jsem důvod pro vypuštění zmínky o věhlasu obhájce, který mohl také ovlivnit přístup soudů k řízení.

Dále neprošel můj komentář k úvahám soudů o důvodech, jež vedly strážníka k dlouhodobému předstírání zdravotních potíží. Soudy se domnívaly, že dodatečně zjistil, že se utkal s uchazečem o funkci veřejného ochránce práv a utíkal se do nemoci před možnými následky konfliktu s vlivným člověkem. Vyjádřil jsem se, že takové úvahy nebyly na místě, protože kandidatura byla nevýznamnou epizodou v životě pana obžalovaného, jenž jinak není protežovanou osobností.

Po vrácení částečně upraveného článku mi redakce nesdělila, jakým způsobem si přeje doručit kopii zvukového záznamu. Když během následujících dnů článek nevyšel, dotázal jsem se 22. prosince Jana Čulíka, jak s ním hodlá naložit. Odpověď nepřišla. Rozhodl jsem se proto pro jeho zveřejnění jiným způsobem. Zde je:

OCHRÁNCE NESPRAVEDLIVĚ STÍHANÝCH PŘED SOUDEM VII
Psáno 17.12.2011 pro Britské listy

Připomínám, že řízení u Obvodního soudu pro Prahu 8 v senátu předsedy Petra Nováka skončilo uznáním viny obžalovaného a uložením trestu odnětí svobody v trvání pěti měsíců s podmíněným odkladem na dobu jednoho roku. Důvodem odsouzení byl konflikt mezi panem obžalovaným a hlídkou městské policie, během něhož měl John Bok jednoho ze strážníků udeřit do tváře a přivodit mu pracovní neschopnost v trvání 42 dnů. Odsouzený trvá na tom, že tzv. poškozeného neudeřil a soud neuvěřil v důvodnost tak dlouhé pracovní neschopnosti. Proti rozsudku se odvolal jak obžalovaný, tak žalobkyně.

Věci se mají zasazovat do dobových souvislostí. Protože vše souvisí se vším, jako nikoli nevýznamnou kuriozitu uvádím, že téměř souběžně s odvolacím řízením Johna Boka proběhlo přestupkové řízení proti ministrovi Miroslavu Kalouskovi, které mu vyneslo pokutu 1.000 Kč za veřejné zfackování drzého mladíka. Potrestaný se ve večerních Událostech ČT 1 dne 16.prosince 2011 vyjádřil, že se nedopustil ničeho nečestného a facka je a vždy byla nejjednodušším a nejlepším řešením některých záležitostí. Přes jeho zásadní formálněprávní pochybnost nemám proti názoru Miroslava Kalouska výhrady, nicméně podotýkám, že pokuta 1.000 Kč za skutečnou facku a pět měsíců vězení za virtuální, jen fabulacemi prokázanou (tedy ve skutečnosti neprokázanou) facku je také ukazatelem míry spravedlnosti v našem rádoby právním státě.

Předmětem řízení byla událost, která trvala několik minut a je spíše komická než závažná. Přesto jí oba soudy věnovaly zhruba stejnou pozornost, jako by došlo k těžkému zločinu. Při jednání odvolacího soudu proběhlo pouze seznámení s rozsudkem nalézacího soudu, přednesení návrhů státního zastupitelství a obhájce, doplnění odvolání panem obžalovaným, čtvrthodinová porada senátu a vynesení usnesení. Přesto stání trvalo déle než tři hodiny a přesáhlo přes konec úřední doby soudu.

Péče, věnovaná řízení oběma soudy, nemusí být náhodná. Je možné, že si soudci uvědomili, že v osobě obžalovaného před nimi stojí obtížný protivník, do určité míry znalý trestního práva, neúnavný kritik orgánů činných v trestním řízení, velmi citlivý na dodržování zásad ochrany základních práv a svobod, jednou částí právnické obce nenáviděný, ale jinou vážený, požívající úcty některých významných osobností, přijímaný oběma prezidenty České republiky. Jistě počítali s tím, že John Bok využije do krajnosti všech dostupných právních nástrojů, aby ustál svou obhajobu, a nechtěli mu nahrát jakýmkoli pochybením při vedení řízení. Možná přihlédli i k úrovni advokáta Josefa Lžičaře, který mezi specializovanými obhájci ve věcech trestních patří ke špičce a svou účastí na řízení zesílil postavení pana obžalovaného. Museli se ale vyrovnat i s tlakem obžaloby, která v souladu s totalitními reminiscencemi v myšlení státních zástupců stála tvrdě na straně muže v uniformě.

Oba předsedové senátu se chovali převážně korektně. Byli vstřícní vůči sdělovacím prostředkům. Strpěli v soudní síni televizní kamery a během jednání se většinou drželi v mezích profesionální zdvořilosti. Ve vstřícnosti vůči záznamové technice se ovšem skrývá čertovo kopýtko: velkou část kritických poznámek, které uvedu níže, mohu doložit audio- a audiovizuálními záznamy.

Z mezí profesní korektnosti nicméně vážně vystoupil předseda senátu nalézacího soudu Petr Novák při vypracování písemného vyhotovení rozsudku. Společně s žalobkyní se snažil v průběhu řízení zlehčit svědectví svědkyně M.P., které již v obžalobě bylo označeno jako kuriózní. Oba naznačovali podezření, že mezi obžalovaným a svědkyní je bližší vztah, než oba uvádějí. V odůvodnění rozsudku pak předseda senátu uvedl jako důkaz této domněnky fotografie, pořízené z televizního záznamu rozhovoru Johna Boka se svědkyní, které podle jeho tvrzení byly stranám předloženy k nahlédnutí. Ve skutečnosti fotografie nebyly obžalovanému ani jeho obhájci předloženy, takže se k nim nemohli vyjádřit. Až při odvolacím řízení se vyjasnilo, že se jednalo o záběr z haly soudu, kde se svědkyně sama přihlásila k Johnu Bokovi. Ten ji zprvu nepoznal a rozhovor s ní rychle ukončil, aby nemohl být podezírán, že ji ovlivňuje. Bylo to jejich třetí a zřejmě zatím poslední setkání. Dodávám, že svědkyni znám lépe než John Bok, ale dlouho jsem ji neviděl a ani já jsem ji v ten den nepoznal. Předseda senátu samozřejmě měl povinnost předložit fotografie stranám k vyjádření. Tím, že tak neučinil a do rozsudku uvedl nepravdu, pochybení znásobil.

Při ústním odůvodnění rozsudku předseda senátu uvedl, že je možné, že John Bok udeřil strážníka neúmyslně v rámci „máchání rukama“, které zaznamenali někteří svědci. Výrok doprovodil výraznou gestikulací rukama a pohyby celého těla. Pokud by se držel práva, musel by ovšem obžalobu odmítnout, protože zpochybněním úmyslu ve spojení s názorem soudu na simulovanou neschopnost poškozeného a s automatickým působením zásady „in dubio pro reo“ snížil trestnost jeho jednání do té míry, že by maximálně bylo na místě předání věci do přestupkového řízení. Ale do písemného odůvodnění rozsudku tento výrok nezahrnul. Zásadní nesoulad mezi ústním odůvodněním a písemným vyhodnocením rozsudku je vážnou právní vadou, s kterou se měl odvolací senát vypořádat, a to i v tom případě, že na ni upozornil až obžalovaný při ústním doplnění odvolání.

Předseda odvolacího senátu Jaroslav Cihlář vybočil z mezí korektnosti při závěrečném vystoupení Johna Boka. Možná rozmrzelý blížícím se koncem úřední doby, možná v obavách z toho, co z úst nezvladatelného rebela může v jeho soudní síni zaznít, jej během patnáctiminutového vystoupení dvakrát přerušil a snažil se jej omezit. Závažné bylo zejména druhé přerušení, ke kterému došlo, když si John Bok začal stěžovat, že se orgány činné v trestním řízení nezabývaly jeho trestním oznámením na strážníka, který ho bolestivě bodal do krajiny srdeční prstem, posléze udeřil pěstí a pak jej natlačil na zeď domu, škrtil jej a vyhrožoval zastřelením psů (na jejichž přítomnost si šikulové strážníci nepamatovali, protože dva psi na vodítku by byli překážkou při útoku na strážníka). Když se obžalovaný nechtěl nechat zastavit, předseda senátu se na něj zle obořil s tím, že on je pánem v soudní síni a rozhoduje o tom, co se v ní bude dít. Jeho výstup bylo srovnatelný s odpudivými monology libereckého soudce Richarda Skýby, s kterými se již dvakrát seznámili televizní diváci. Za první z nich byl pan soudce potrestán výtkou podle zákona o soudech a soudcích.

Soudce Jaroslav Cihlář je jinak znám slušným chováním vůči stranám řízení. Nicméně v tomto případě je zjevné, že krátil obžalovaného v právu na obhajobu a v určité chvíli při tom nezvládl emoce. Platí to, nechť byly důvody pro vybočení z jeho obvyklého způsobu jednání jakékoli.

Před komentování rozhodnutí odvolacího soudu předsunu dvě poznámky. Především chci připomenout, že obsahem skutkové podstaty souzeného trestného činu je fyzické napadení úřední osoby při výkonu povinností. „Květnaté“ výrazy, jež při konfliktu vykřikoval pan obžalovaný, by mohly být předmětem přestupkového řízení, ale při rozhodování o vině a trestu v tomto řízení neměly význam.

Dále: mezi skutečným průběhem skutkového děje a jeho virtuálním obrazem, který posuzuje soud, je téměř vždy nějaký rozdíl. Není to vina soudu, ale orgánů přípravného řízení. Někdy ostatně není možné dokonalé objasnění věci z vnějších důvodů, nezávislých na vůli či přání orgánů. Některé věci jsou prostě nezjistitelné.

Čím je rozdíl větší, tím hůře se soud orientuje ve věci, a tím větší je pravděpodobnost justičního omylu. Je to okolnost zvláště závažná u věcí, u nichž dokazování stojí výlučně na nepřímých důkazech, což je také náš případ. John Bok byl odsouzen k nevýznamnému trestu, ale stejným způsobem dospívají soudy k ukládání trestů mnohaletého odnětí svobody a dokonce jim občas nevadí, když první nepravomocný rozsudek nalézacího soudu je zprošťující, ale následující, někdy dokonce při důkazní situaci posunuté ve prospěch obžalovaného, je odsuzující s trestem nad deset let.

V našem případě byl virtuální obraz skutkového děje značně mlhavý. Proti obžalovanému stáli jako svědci tři strážníci, kteří si nepamatovali na Bokovy psy a nedokázali jednoznačně popsat, jakým způsobem došlo k úderu do tváře jednoho z nich. Jeden z nich před soudem snaživě rukou předváděl, jak John Bok tloukl podstatně vyššího poškozeného shora do temene, byť řeč šla o facce. Tito svědci, spjatí kolegiální solidaritou, byli bráni jako nepodjatí. Svědci na straně obhajoby zčásti ani svědčit nechtěli, protože se báli následků ze strany městských strážníků a podrobnosti „utkání“ mezi obžalovaným a poškozeným ostatně ani neviděli, protože jim v tom bránilo křoví. Korektní bylo svědectví státních policistů, kteří zasahovali na místě. Soudce Petr Novák z něho bagatelizoval tu část výpovědi policistky, v které referovali o stížnosti Bokova plačícího vnuka na strážníka, který „škrtil dědečka a chtěl zastřelit psy“.

Klíčovou byla otázka, zda John Bok strážníka skutečně udeřil. Nalézací soud si na ni odpověděl kladně. Vzal za prokázané, že v době, kdy se poškozený dostavil k prvnímu ošetření do ambulance nemocnice Na Bulovce, měl na pravé tváři podlitinu. Usoudil, že není důvod si myslet, že by mohla mít jiný původ než úder rukou obžalovaného. Zanedbal skutečnost, že v přítomnosti hlídky státní policie nepociťoval potřebu lékařské pomoci ani strážník, ani John Bok. Záchrannou službu strážníci přivolali až po odjezdu policie a po odchodu obžalovaného z „bojiště“. Řidič záchranné služby si s poškozeným tykal a vyzval jej k nastoupení s tím, že „bude marodit“. V úředním záznamu, který sepsali strážníci před návratem poškozeného z nemocnice, není o podlitině zmínka. Ošetřující lékařka, ke které se strážník dostavil za dva dny, která ho údajně důkladně vyšetřila a na základě vlastní úvahy a jeho subjektivních stížností držela 42 dní ve stavu pracovní neschopnosti, o podlitině nic neví.

Zavinění musí být prokázáno nezpochybnitelným způsobem, což zjevně není tento případ.

Soud, který se má držet zásady „in dubio pro reo“, všechny pochybnosti potlačil, aby mohl odsoudit obžalovaného. Je to o to horší, že současně neuvěřil, že strážník byl skutečně nemocen 42 dní. Protahování neschopnosti si vysvětlil jeho snahou o obstarání protiváhy k případnému trestnímu oznámení Johna Boka, tehdy prezidentova nominanta na funkci veřejného ochránce práv. Závažné znevěrohodnění svědka ale soudu nebránilo, aby uvěřil jeho tvrzení o napadení obžalovaným.

Strážník se ovšem v odhadu nebezpečnosti Johna Boka mýlil. Uchazečem o postavení veřejného ochránce práv byl sice třikrát, ale z časového hlediska šlo o bezvýznamnou epizodu v jeho životě rodilého ochránce lidských práv, kdysi soustavně popouzejícího příslušníky StB, a nyní již sedmnáct let v čele spolku Šalamoun policisty, státní zástupce, soudce, úředníky ministerstva i samotné ministry spravedlnosti.

Když ve spolku Šalamoun zkoumáme výhrady odsouzených proti rozsudkům, jsme na tom hůře než soudy. Také lovíme v kalných vodách dokazování v přípravném řízení, ale dodatečně ještě více zakalených účelovými úvahami soudů, které poté, kdy si vytvořily základní představu, sbírají kamínky do mozaiky a zahazují vše, co se do ní nehodí. Naši chráněnci nám někdy lžou stejně jako soudům. Proti soudům ale máme výhodu, že se s obžalovaným a jeho zázemím seznamujeme podstatně důkladněji. Ale někdy se pouštíme do záchranné akce v situaci, kdy s nízkou mírou pravděpodobnosti připouštíme, že rozsudek je možná spravedlivý.

V tomto případě je to jiné: na rozdíl od soudu, který se pouze domnívá, my víme. John Bok strážníka do tváře neudeřil, úmyslně už vůbec ne. Ostatně sama představa, že by napadl mnohem zdatnějšího soupeře, v jehož blízkosti stáli dva kolegové, je absurdní. John Bok je cholerik, jeho slovník je „barvitý“, v rozhorlení gestikuluje a může i protivníka urazit nevybíravým vyjadřováním, ale není šílený a není známo, že by fyzicky napadal odpůrce. Navíc nelže, a kdyby se skutečně provinil, šel by si pokorně „sednout“.

Výrok odvolacího soudu je třeba brát tak, že na jedné straně sice zamítl námitky obhajoby proti prvostupňovému rozsudku, ale současně odkázal do patřičných mezí žalobkyni. Zachoval tak kompromisní povahu rozsudku nalézacího soudu: nikomu moc neublížil, každého něčím popudil, něčím uspokojil.

Při ústním odůvodnění usnesení předseda senátu především vytkl soudu prvního stupně, že nezasadil řízení dosti výrazně do rámce zákonných souvislostí. Ten spatřoval v tom, že hlídka městské policie prováděla úřední úkon v rámci svých zákonných pravomocí. Uznal, že měla právo lustrovat celou osádku auta jako svědky vyšetřovaného přestupku porušení zákazu vjezdu s motorovým vozidlem. Připustil, že ze strany strážníků zazněly nepatřičné výroky. Nicméně zásah pana obžalovaného nebyl na místě, protože proti nepravostem státních orgánů je přípustná obrana pouze s použitím právních prostředků.

S jeho vývody podmíněně souhlasím, ale připomínám, že stejně jako v jiných záležitostech, tak i zde platí, že „šedivá je teorie, zelený je strom života“. Při posuzování důvodnosti zákroků ozbrojených sborů je třeba dbát hlediska přiměřenosti. Lustrace svědků u jednoduchého zjevného dopravního přestupku, jenž nevyžaduje dokazování a byl uzavřen pokutou dvě stě korun tvrdé měny české, je zjevným nadužitím pravomoci, prostou šikanou. Dopravní policie ostatně požaduje doklady totožnosti od cestujících v kontrolovaných vozidlech jen zcela výjimečně. Xenofobní projevy a zastrašování ze strany strážníků nejsou něčím, co soud sice nerad bere na vědomí, protože mu nic jiného nezbývá, ale nepovažuje to za nic závažného, co by opravňovalo občany k svémocné obraně práv. Ve skutečnosti jde o hrubé provinění, za kterým by měl následovat aspoň kázeňský postih. Státní zástupce, dbalý práva, by velení městské policie na přestupek upozornil.

Samozřejmě, že John Bok přísně vzato neměl brát právo do svých rukou, ale je to v jistém smyslu totéž, jako s Kalouskovou fackou: kdyby se pan ministr držel práva, nadávkám by čelil beztrestně, protože by nebyl nikdo, kdo by pachatele našel a dostal před přestupkový orgán. Stejně tak je možné, že občané, jichž se John Bok zastal, by byli vystaveni další šikaně. Zejména je jisté, že se stížnostmi na xenofobní výroky strážníků by nikde neuspěli a ani by nedošlo k pečlivému zdokumentování jejich nemravného chování, které provedl soud.

Dosud z dob totality přežívají postoje sounáležitosti policie, státního zastupitelství a soudů, které chrání příslušníky těchto profesí před postihem za špatné chování vůči občanům. Důkaz existuje přímo v tomto řízení: jak výše uvedeno, pan obžalovaný podal trestní oznámení jako první, ale orgány činné v trestním řízení se jím nezabývaly. Popřely tak rovnost občanů před zákonem, degradujíce „civilistu“ na odpad, ke kterému se může příslušník bezpečnostního sboru chovat libovolně. I kdyby John Bok skutečně v rozčilení strážníka udeřil, bylo by to politováníhodné a trestuhodné selhání, ale pokud vycvičený strážník neudržel emoce na uzdě a udeřil protivníka pěstí a pak jej přitiskl na zeď domu, rdousil jej a vyhrožoval mu zastřelením psů, je to nesrovnatelně horší. Je zcela na místě klást na chování a schopnost sebeovládání lidí, kteří mají ochranu zákona v popisu práce, daleko vyšší nároky než na řadové občany. Někdo možná bude namítat, že se strážník dostal do situace nutné obrany, ale vzhledem k poměrům věku, hmotnosti a výšky jeho a Johna Boka by se takové námitce dalo pouze zasmát.

V archivech spolku Šalamoun se nachází dokumentace i k jiným případům „zakrytí“ mravních poklesků či nezákonného jednání policistů, státních zástupců a soudců. Je to vždy stejné: zničení věcného důkazu obhajoby, dodatečná úprava protokolu o ohledání místa činu, sloužící k zastření nesmyslnosti obžaloby, křivé svědectví před soudem, vědomé použití zjevně lživého zásadního svědectví v neprospěch obžalovaného, vyrobení falešného důkazu, neoprávněné zadržení procesně významného podání obhajoby, víceletá nečinnost soudu v trestním řízení - to vše jsou skutky, jež mohou být podle názorů Inspekce policie ČR, státních zástupců a nositelů kárné pravomoci všech stupňů včetně ministra spravedlnosti naprosto nezávadné. Nejsme přece policejní stát…(sic!).

Poskytováním neformální trestněprávní imunity příslušníkům orgánů činných v trestním řízení státní moc navozuje situaci, která musí nutně tu a tam vyústit v svémocnou obranu práv občanů proti jejich svévoli.

Podle mého laického přesvědčení reakce tzv. poškozeného na chování Johna Boka byla nepřiměřená do té míry, že jí byla naplněna skutková podstata trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby. Dozorující státní zástupkyně nedostála své povinnosti stíhat každý trestný čin, o němž se doví.

Odvolací senát potvrdil správnost úvah nalézacího soudu o tom, zda John Bok skutečně strážníka udeřil. Vytvořil si tak podmínku pro uznání správnosti výroku o vině. Byl ale natolik spravedlivý, že se současně ztotožnil se soudem prvního stupně v názoru na nepřiměřenost délky pracovní neschopnosti poškozeného jím tvrzené příčině zdravotních potíží, a to včetně pravděpodobného vysvětlení důvodu jejího protahování. Stanovisko odvolacího soudu v tomto případě znova zpochybňuje obecnou věrohodnost strážníka a také důvodnost víry soudu v pravdivost jeho tvrzení o obdrženém políčku. Dalším důsledkem je podezření, že se tzv. poškozený dopustil klamavého jednání vůči svému zaměstnavateli a lékařce, potažmo pojišťovně, a čerpal neoprávněně nemocenské dávky. Posléze ze závěrů soudu vyplývá i zpochybnění profesionality ošetřující lékařky, která držela poškozeného v dlouhé pracovní neschopnosti, aniž by jej poslala na odborné vyšetření. Prý má dost dlouhou praxi, aby opodstatněnost stížností pacienta posoudila i bez toho, a mimo to strážníkovi věřila. Byl jsem přítomen jejímu výslechu u soudu a domnívám se, že nejsem daleko od pravdy, když tvrdím, že by poškozenému uvěřila i těhotenství.

Nakonec se odvolací senát přiklonil k názoru obhajoby na věrohodnost svědkyně M.P., zpochybňované žalobkyní a soudem. Uznal, že to, co popisovala, je v podstatě shodné s výpovědí poškozeného a ze svého stanoviště to mohla vidět, takže její svědectví nemohlo soud zmást.

Vcelku považuji toto řízení za postavené na hlavu jako jeden z příkladů nesprávné odpovědi na otázku, zda bylo dříve vejce nebo slepice. Spouštěcím mechanismem incidentu bylo xenofobní chování strážníků k osádce kontrolovaného vozidla. Vše, co se dělo před tím, je bezvýznamné. John Bok se kontrolovaných zastal na místě, protože to dle jeho názoru momentální situace vyžadovala. Oleje do ohně přilil strážník příkazem „mazej!“ Přesvědčil se pak, že není radno mluvit s Johnem Bokem panovačným tónem a ke všemu ještě mu i tykat bez jeho souhlasu. Spustil řetězovou reakci, která zatím dospěla k pravomocnému rozsudku nad ochráncem lidských práv.

Kauza neskončila. John Bok bude za svou pravdu bojovat dál použitím mimořádných opravných prostředků. Předjímám hloupou otázku, na kterou odpovídám s předstihem: John Bok nepožádá o milost, a kdyby mu ji snad pan prezident udělil z vlastních důvodů, odmítne ji.

Na závěr podotýkám, že v článku předkládám názory trochu poučeného laika, které mohou být mylné. Redakce za ně v žádném případě nenese odpovědnost a nevylučuji, že se s jejich částí neztotožňuje. Necenzuruje je, protože vyznává svobodu slova (pozn.:míněna redakce Britských listů). Místně příslušným soudem pro případné žaloby na ochranu osobnosti proti mně je Městský soud v Praze.



( Celá tisková zpráva | Informační e-mailVytisknout článek | Zdroj: Zdeněk Jemelík )

  Kontakt
Korespondenční adresa:
P.O.Box 383, 111 21 Praha 1

Pobočka Šumperk:
P.O.BOX 103, Šumperk 1

SpolekSalamoun(a)SpolekSalamoun.com

Statutární orgán:
předseda spolku - John Bok

Korunový účet:
č.ú.: 170718584/0300

IČO:63837714

Registrace
Ministerstvem vnitra ČR:
II./S-OS/1-25819/94-R

Administrátor:
Johanne - Angel D'Shadow,
Václav Peričevič

  Soud s Johnem Bokem

  VYŠLA NÁM KNIHA
Lecba Bokem

Vyšla nám kniha......

  Měsíčník TRESTNÍ PRÁVO

mesicnik Trestni pravo

Spolek Šalamoun se stal pravidelným přispěvatelem měsíčníku Trestní právo. Má v něm pravidelnou rubriku Pohled odjinud, do které píše různé úvahy o justici z vlastního pohledu.

mesicnik Trestni pravo

Náhled článku Spolku Šalamoun v měsíčníku Trestní právo.