Spolek Šalamoun

  Hlavní menu

  Národní knihovna


  LN o J.Bokovi


  Zákony v elektronické podobě

  Státní zastupitelství ČR

  Přehled soudců a soudů ČR

  Soudy ČR na Internetu

  Potřebujete advokáta?

téma
* SÁM SOBĚ SVÉ SLÁVY TVŮRCEM
  Vydáno dne 31. 12. 2011 (1400 přečtení)

ZDENĚK JEMELÍK, SÁM SOBĚ SVÉ SLÁVY TVŮRCEM
Vyšlo 31.12.2011 na webu spolku Šalamoun a na Politikonu
jemelikzdenek@gmail.com

Zamyšlení nad vystoupením ministra nespravedlnosti Jiřího Pospíšila v Událostech, komentářích ČT ve středu dne 28. prosince 2011 je příležitostí k ohlédnutí za jeho mediálním působením v uplynulém roce. Žádný z členů vlády nevěnuje takou péči svému mediálnímu obrazu jako tento mladý, ctižádostivý a nesporně bystrý, leč zkušenostmi z všedního života „pracujícího lidu“ neotřískaný politik. Námaha a peníze (ať vlastní či z rozpočtu ministerstva), které na tento účel vynakládá, se mu vyplácejí: podle zásady „slepý mezi jednookými je králem“ při obecném hlubokém poklesu důvěry občanů k vládě se v průzkumech oblíbenosti politiků trvale udržuje na vrcholku.

Je poučitelný, nebo jsou poučitelní jeho mediální poradci: v poslední době upustil od snahy posilovat svou oblíbenost zvýrazňováním své skvělosti na pozadí domnělých poklesků svých předchůdců Pavla Němce a Daniely Kovářové, kterým se často ztrapňoval v r.2010. Nápadná byla i jeho nebývalá zdrženlivost v úsudcích při vyjadřování o kauze Mostecké uhelné společnosti a o dění ve státním zastupitelství při vystoupení v Interview na ČT 24 dne 13. prosince 2011 (viz http://www.spoleksalamoun.com/view.php?cisloclanku=2011121501). Znělo to úplně jinak než počáteční rozhorlení a rázná slova o možnosti kárného řízení se státními zástupci bezprostředně po vypuknutí skandálu kolem Mostecké uhelné společnosti. Lidé bez paměti možná uznale kývali hlavami nad rozšafností moudrého ministra, ti ostatní jimi pokyvovali také, ale jinak a z jiného důvodu.

K nepříliš nápadným, leč opakovaně užívaným nástrojům k přitahování pozornosti k jeho osobě patří projevy antikomunismu různé intenzity. Mám na mysli např. uveřejnění neúplných seznamů členů bývalé KSČ mezi soudci a státními zástupci, sice velmi zdrženlivá, ale přece jen tichá podpora myšlenky zákazu KSČM, záměr napadnout zprošťující rozsudek nad zločinným prokurátorem Karlem Vašem stížností pro porušení zákona, a v posledních dnech nepřímý podnět k zahájení trestního řízení proti poslanci Vojtěchu Filipovi kvůli kondolenci severokorejskému režimu.

Uveřejnění seznamů bývalých komunistů považuji za užitečný čin. Je pouze škoda, že nedošlo k jejich doplnění. Ve zveřejněné podobě jsou také svědectvím o ledabylosti, popř. administrativní nedůslednosti ministerstva. Pospíšilův přístup k myšlence zákazu KSČM je pochopitelný jako projev zdrženlivosti profesionála, který si je vědom, že díky důslednému vyznávání právního formalismu politický záměr s největší pravděpodobností u soudu neuspěje. Stížnost pro porušení zákona v neprospěch Karla Vaše může mít v nejlepším případě pouze akademický význam: obžalovanému v žádném případě neublíží (viz http://www.spoleksalamoun.com/view.php?cisloclanku=2011112801), protože zákon zakazuje provedení zhoršující změny, která by jinak vyplývala z potvrzení důvodnosti ministrovy stížnosti. Filipova kondolence je skutečně nechutná, nicméně ministrova reakce je zábavná. Jistě ví, že k samovolnému prověření podezření ze spáchání trestného činu, na které se spoléhá, dochází jen zcela výjimečně, přičemž proti významným osobnostem státní zastupitelství postupuje rozpačitě nebo vůbec i na základě podnětů občanů. Sám se o tom přesvědčil, když ho v r.2008 spolek Šalamoun zahrnul mezi podezřelé ze zneužití pravomoci státních zástupců v tzv. „kauze Čunek“, jejíž prověřování státní zastupitelství „drželo u ledu“ až do podzimu r.2011. Jako dobrý právník také jistě ví, že vyhodnocení Filipovy trapnosti jako trestného činu je krajně nepravděpodobné, a i kdyby státní zástupci projevili nebývalou horlivost a chtěli ho stíhat, sněmovna jej nejspíš nezbaví imunity.

Zejména jsou jeho projevy nechuti ke komunismu pouze akademické, potažmo pokrytecké. Do personálního řízení resortu se nijak nepromítají. Jiřímu Pospíšilovi např. nevadí, že více než třetinu osazenstva státního zastupitelství tvoří bývalí prokurátoři protiprávního režimu, vesměs bývalí komunisté, a „staří osvědčení soudruzi“ drží většinu vedoucích funkcí. Nebránil upevnění jejich postavení ve vedení Nejvyššího státního zastupitelství personálními změnami, které provedl nový nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman.

Nejvýznamnějším rysem jeho mediální politiky je ovšem opakované předkládání veřejnosti nehotových projektů, vždy podaných tak, aby vznikl dojem, že se záměr zcela určitě uskuteční a jeho vymyšlení a uskutečnění jsou výsledkem jeho ráznosti a starostlivosti o veřejné blaho. Nevadí, že se ledacos z takto marketingově uplatněného neuskuteční: než k vyšumění záměru do ztracena dojde, veřejnost na něj pod přílivem dalších událostí dávno zapomene, a přetrvá pouze dojem ministrovy skvělosti.

Čerstvým příkladem je projekt zřízení centrálního registru přestupků, s nímž Jiří Pospíšil přišel do výše zmíněného pořadu ČT. Opět jej předložil tak, aby v neinformovaném televizním divákovi vznikl dojem, že sice je nutné vyjasnit některé maličkosti, nicméně není pochyb, že registr v oznámeném termínu vznikne a jeho založení přispěje k upevnění veřejného pořádku.

Osobně jsem nakloněn názoru, že umožnění postihu opakovaných přestupků nástroji trestního práva je na místě. Protože bez jejich centrální registrace by nebylo možné, považuji sám záměr za užitečný. Nicméně si zdaleka nejsem jist jeho uskutečněním, ve vyhlášeném termínu a za předpokládané peníze už vůbec ne.

Proti jeho zřízení se určitě zdvihne vlna odporu ochránců občanských práv a svobod, kteří budou protestovat proti obecnému rozšíření evidence o chování občanů a proti zostření kriminalizace delikventního jednání, které působí jen malé škody a navíc jeho příčinou bývá bezprostřední hmotná nouze. Záměr směřuje proti uplatnění zásady „co nejméně státu“, která m.j. znamená, že stát má vést evidence o občanech jen v naprosto a nevyhnutelně nezbytných případech. Ostatně tyto námitky prosákly i do znepokojených otázek, které panu ministrovi kladl Martin Veselovský.

Zavedení registru je pouze administrativně-technickým opatřením, které umožní zásadní změnu trestní politiky státu ve vztahu k drobné kriminalitě. Související prolomení hranice mezi přestupkovým a trestním právem nebude vůbec jednoduché. Vyžádá si zásadní zásahy do přestupkového a trestního zákona a do trestního a přestupkového řádu, jejichž zvládnutí v krátké době při zachování vysoké kvality legislativního procesu bude sotva uskutečnitelné. Také fungování registru bude muset být ošetřeno zákonem.

Ve srovnání s odhadem nákladů na projekt, předloženým ministerstvem vnitra, je podezřelá láce, za kterou chce Jiří Pospíšil registr zřídit a provozovat. Jako člověk, o němž je známo, že s výpočetní technikou příliš nekamarádí, si patrně neuvědomuje, že nepůjde o pouhé nevýznamné rozšíření rejstříku trestů. Nepochybně bude nutné vyvinutí samostatného softwaru a softwarové i hardwarové vybavení bude muset být řešeno tak, aby se žádný hacker nedostal přes registr přestupků do trestního rejstříku. Stát bude muset zaplatit vkládání statisíců údajů do systému, které se dosud evidují na místní úrovni nebo vůbec. V neposlední řadě naroste agenda státních zastupitelství a soudů až o desetitisíce kauz ročně, což bude muset stát také zaplatit. Je možné, že odhad nákladů, s kterým přišlo ministerstvo vnitra, může být přehnaný, ale zdá se mi, že je stále bližší skutečnosti než „drobné“, kterými se ohání Jiří Pospíšil. Ostatně ministerstvo vnitra má s provozováním rozsáhlých datových systémů nesrovnatelně více zkušeností než ministerstvo spravedlnosti. Do jeho gesce patří např. internetový portál veřejné správy či soustava datových schránek. Jistě ví, kolik stálo jejich zavedení a kolik činí průběžné provozní náklady.

Jako marketingový tah k upevnění oblíbenosti pana ministra je zveřejnění záměru v jeho současné syrové fázi možná účinné, ale právě vzhledem k neujasněnosti celé řady doprovodných problémů neodpovědné. Jiří Pospíšil ovšem nic neztrácí: podaří-li se záměr uskutečnit, bude opět jednou „geroj“, nepodaří-li se, utkví v paměti zmatené veřejnosti jako odvážný reformátor, který chtěl cosi dobrého vykonat, ale zlé vnější síly mu v tom zabránily.

Méně zdařilá z hlediska vlivu na jeho mediální obraz byla druhá část vystoupení, v které jej Martin Veselovský silně potrápil zkoumáním příčin lhostejného přístupu českých orgánů k švýcarskému přizvání k trestnímu stíhání bývalých manažerů Mostecké uhelné společnosti. Jiří Pospíšil vysvětlil, že jeho osobní odpovědnost je nepatrná, protože okamžitě poté, kdy se mu věc dostala v letošním roce na stůl, ji postoupil ministerstvu financí. Připustil, že informace přišla na ministerstvo již v r.2010, ale tehdy nikoli do jeho rukou, a příslušní úředníci ji okamžitě předali na Vrchní státní zastupitelství v Praze. V dané situaci ještě nemohl říci, k jakým výsledkům vedlo prošetření postupu Vrchního státního zastupitelství v Praze po přijetí informace v r.2010, protože nejvyšší státní zástupce dosud šetření neukončil. Jeho postoj byl tedy podstatně opatrnější než bezprostředně po vypuknutí skandálu, kdy zcela bez obalu hovořil o nutnosti kárného postihu viníků z Vrchního státního zastupitelství.

V souvislosti s přijetím švýcarské informace zdůraznil jakousi pomyslnou hráz mezi ministerstvem jako úřadem a ministrem jako ústavním činitelem, která způsobila, že zpráva o možnosti dostat se k 12 mlrd Kč prosvištěla tiše rukama úředníků a patrně skončila v temnotách hluboké tůně nezájmu státních zástupců, aniž by se jako šéf resortu o ní vůbec dověděl. Vypadá to, jako by tak významných zpráv přicházelo na ministerstvo tucet denně, takže nikoho neznepokojují a úředníky vůbec nenapadne, že by bylo vhodné ministra upozornit na mimořádnou událost. Jeho výklad mi připomíná postoj Renaty Vesecké po vypuknutí mediální bouře kvůli „kauze Čunek“: tehdy také vysvětlovala novinářům, že se nejedná o její rozhodnutí, ale o rozhodnutí jejího úřadu. Oba vysocí činitelé se v kritické chvíli tváří, že „jejich úřady“ jsou na nich nezávislé a jedou si podle svého (bohužel to tak ve skutečnosti do značné míry je). Tváří se, že nevědí, že jsou placeni z peněz daňových poplatníků také za to, aby jejich úřady řádně fungovaly.

Tento případ ukazuje, že systém třídění a vyhodnocování informací na ministerstvu nespravedlnosti je nastaven tak, aby se co nejvíce věcí odklánělo od ministra a jeho náměstků přímo k nižším úředníkům. Není v něm žádná pojistka, která by zabránila odklonění alarmující zprávy, pokud ji nižší úředník vyhodnotí jako nedůležitou. Dodávám, že nejde o ojedinělé selhání systému. Ke komické situaci došlo, když spolek Šalamoun informoval pana ministra jako jediného z podezřelých o podaném trestním oznámení kvůli „kauze Čunek“. Zpráva byla dodána do podatelny ministerstva a nejméně na 4 e-mailové adresy. K adresátovi se dostala s několikaměsíčním zpožděním. K „odklánění“ nevhodné pošty docházelo také na NSZ za působení Marie Benešové i Renaty Vesecké.

Za tento způsob nastavení systému třídění a vyhodnocení došlých podání jednoznačně odpovídají vedoucí úřadů, tedy ministři a nejvyšší státní zástupci. Bohužel jej nastavují tak, aby i věci v jejich výlučné odpovědnosti mizely z jejich dosahu do tmy.

Pan ministr vyslovil uspokojení, že ministerstvo v kauze Mostecké uhelné společnosti nepochybilo, a pokud v resortu něco nebylo v pořádku, pak se to odehrálo na Vrchním státním zastupitelství v Praze. Ministr je ale odpovědný za stav resortu, tedy i za chování státního zastupitelství. Soustava státního zastupitelství ale za jeho působení v čele resortu selhala ve více případech a pražské Vrchní státní zastupitelství nebylo světlou výjimkou. Pan ministr dostal neřešených stížností dost na to, aby o selhávání VSZ mohl vědět a přijmout včas opatření k nápravě. Jeho „experti“ je vesměs odmítali jako nedůvodné nebo neřešitelné pro nedostatek zákonného zmocnění ministra.

Dále je z jeho výkladu zřejmé, že naděje na získání 12 mlrd. Kč do státní kasy je pro něj tak všední záležitostí, že po předání zprávy ministerstvu financí již nebyl na další vývoj věcí vůbec zvědavý. Nepídil se u svého kolegy ministra financí, jak se zprávou naložil, nenabyl proto dojem, že úředníci ministerstva financí hodili věc do koše, a nemohl proto vyvolat poplach na zasedání vlády.

Vše nasvědčuje tomu, že pan ministr v „kauze MUS“ selhal nejméně stejně jako v „kauze Čunek“ snad pouze s tím rozdílem, že chybí důkaz, že chtěl prospět někomu ze stíhaných. Tento dojem by ovšem nemohl vzniknout, kdyby ministři nespravedlnosti a financí shodně řekli přibližně totéž, co před časem bývalý vrchní státní zástupce Vlastimil Rampula: že v této kauze Mostecké uhelné společnosti má český stát jen nepatrnou naději na úspěch, protože nepřístojnosti jejích manažerů byly v souladu s dobovým českým právem, neboli pachatele nelze stíhat a následně nelze vymáhat škodu, které z formálněprávního hlediska nevznikla.

Říci něco takového v rozjitřené atmosféře související mediální bouře by ovšem nebylo „politicky korektní“. Proto „kauza MUS“ asi nastoupila cestu přes marné úkony do zapomnění, následujíc „kauzu ProMoPro“, „Sazka“ a další.

Jiří Pospíšil se ohradil proti způsobu, jakým v úvodu této části pořadu ze záznamu hovořila o liknavosti českých úřadů vyznavačka 11. přikázání (nesnaž se mě oblafnout!), místopředsedkyně vlády Karolina Peake. Je pravda, že její obraz věci je jednodušší než jeho: první výzva k připojení ČR k švýcarskému trestnímu stíhání přišla na ministerstvo nespravedlnosti v červenci r. 2010 a teprve koncem r.2011 se české orgány probraly z dřímoty. Pouhá „politička“ (označení, použité Jiřím Pospíšilem) nemohla přece tušit, že ministrova odpovědnost vzniká teprve ve chvíli, kdy se mu téměř po roce věc konečně dostane na stůl, a hned zase zaniká po její „odpálení“ jinému úřadu. Pan ministr nemohl pochopit, proč „ta paní“ podává věc uvedeným způsobem. Slovní označení, jež pro ni používá, vyvolává dojem, že ji začíná milovat stejně jako Pavla Němce.

Nic naplat: místopředsedkyně vlády Karolína Peake má pravdu v tom, že Jiří Pospíšil je odpovědný za případná pochybení orgánů resortu spravedlnosti v této ošklivé záležitosti od července r.2010. Že jemu podřízené úřady fungují tak, že se informace o „průšvihovém“ případu daných rozměrů dostane k ministrovi až po několika měsících, je výsledkem jeho manažerské nedostatečnosti a daňové poplatníky to nemůže zajímat.

V této souvislosti se na mediálním obrazu Jiřího Pospíšila objevila ošklivá černá kaňka. Předseda vlády je s ním ovšem nadále spokojený…


( Celá tisková zpráva | Informační e-mailVytisknout článek | Zdroj: Zdeněk Jemelík )

  Kontakt
Korespondenční adresa:
P.O.Box 383, 111 21 Praha 1

Pobočka Šumperk:
P.O.BOX 103, Šumperk 1

SpolekSalamoun(a)SpolekSalamoun.com

Statutární orgán:
předseda spolku - John Bok

Korunový účet:
č.ú.: 170718584/0300

IČO:63837714

Registrace
Ministerstvem vnitra ČR:
II./S-OS/1-25819/94-R

Administrátor:
Johanne - Angel D'Shadow,
Václav Peričevič

  Soud s Johnem Bokem

  VYŠLA NÁM KNIHA
Lecba Bokem

Vyšla nám kniha......

  Měsíčník TRESTNÍ PRÁVO

mesicnik Trestni pravo

Spolek Šalamoun se stal pravidelným přispěvatelem měsíčníku Trestní právo. Má v něm pravidelnou rubriku Pohled odjinud, do které píše různé úvahy o justici z vlastního pohledu.

mesicnik Trestni pravo

Náhled článku Spolku Šalamoun v měsíčníku Trestní právo.