Spolek Šalamoun

  Hlavní menu

  Národní knihovna


  LN o J.Bokovi


  Zákony v elektronické podobě

  Státní zastupitelství ČR

  Přehled soudců a soudů ČR

  Soudy ČR na Internetu

  Potřebujete advokáta?

téma
* ÚTĚK VPŘED
  Vydáno dne 07. 01. 2012 (1688 přečtení)

ZDENĚK JEMELÍK, ÚTĚK VPŘED
Vyšlo 7.1.2012 na webu spolku Šalamoun a na Politikonu
jemelikzdenek@gmail.com

Nabuzena článkem „Policie jako bojiště“ (zde: http://www.politikon.cz/index.php/sloupek-politikonu/9/4671-martin-stin-policie-jako-bojiste ) napsala mi čtenářka, která "o tom přece jen trochu ví", že bojištěm politiků je nejen policie, ale i státní zastupitelství. Podle jejích poznatků v něm zuří válka, „ která je totální až do úplného srovnání protivníka s jiným názorem se zemí“, takže „za chvíli nebude proti komu bojovat, neboť válečníci se nakonec povraždí navzájem“.

Odmyslím-li si pisatelčinu nadsázku, v podstatě nepřišla s ničím novým, protože „válka žalobců“ vypukla již v červnu r. 2007 po předání trestní věci bývalého místopředsedy vlády Jiřího Čunka k zastavení jihlavskému okresnímu státnímu zástupci Arifu Salichovi. Ta dosud zcela neodezněla, jen kyvadlo „válečného štěstí“ se nakonec zhouplo na druhou stranu. Mezi událostmi z června r.2007 a současným dramatickým děním ve státním zastupitelství je příčinná souvislost, byť skandál kvůli netečnosti státu k švýcarské pobídce k připojení k tamnímu trestnímu stíhání vnesl do děje prvky navíc.

Čtenářka dala nepřímo najevo, že rozhodnutí o kárných žalobách a postavení mimo službu „hříšných“ vedoucích činitelů Vrchního státního zastupitelství v Praze Vlastimila Rampuly, Libora Grygárka, Ladislava Letka a Marcely Kratochvílové, údajně odpovědných za průtahy v „kauze Mostecké uhelné společnosti“, považuje za nespravedlivé.

Váhu jejího názoru prověří v nejbližší době kárný soud a také Policie ČR, na kterou se obrátil pověřený vrchní státní zástupce v Praze s požadavkem, aby přezkoumala, zda se výše zmínění „hříšníci“ postupem v „kauze Mostecké uhelné společnosti“ nedopustili trestného činu.

Nicméně je třeba mít na mysli, že časový průběh řešení případů na státním zastupitelství je obecně doložen archivovanou dokumentací, takže zjištěné průtahy v „kauzy Mostecké uhelné společnosti“ si Stanislav Mečl nevymyslel. Jde tedy spíše o vyhodnocení jejich důvodnosti a důsledků.

Klamavý je optický dojem, že „kauza Mostecké uhelné společnosti“ je jediným velkým hříchem státních zástupců VSZ v Praze, který má možná jen náhodnou povahu, ale jinak zmíněný úřad fungoval jako dobře promazaný stroj. Naopak blíže pravdě je tvrzení, že vady zjištěného přístupu k této kauze jsou jen vzorkem toho, jak „vrchní státní zametačství“ fungovalo obecně.

Lze se domnívat, že dny výše zmíněných státních zástupců byly stejně sečteny, i kdyby „kauzy Mostecké uhelné společnosti“ nebylo, dílem kvůli jejich příslušnosti k „lidem Renaty Vesecké“, dílem kvůli jiným, patrně těžším „hříchům“ služební povahy. Navíc jsem na rozdíl od pisatelky přesvědčen, že jejich pádu není třeba litovat, a předpokládám, že obměna vedoucích státních zástupců jejich odchodem neskončila.

Pisatelka se posléze pozastavila nad tím, že kárnou žalobu na „hříšníky“ podá přímo ministr, nikoli vrchní nebo nejvyšší státní zástupce. Otázka je skutečně na místě. Oba vedoucí státní zástupci mají ze zákona oprávnění kárných žalobců vůči všem státním zástupcům v obvodu působnosti svého úřadu a jsou v tomto ohledu na ministrovi a jeden na druhém zcela nezávislí. Kdo má pravomoc, má ji vykonávat. Pokud zjistili vady jednání svých podřízených, byla řada především na nich, aby konali.

Srozumitelná je zdrženlivost Stanislava Mečla, pověřeného vedením Vrchního státního zastupitelství v Praze. Jeho věcnou příslušnost by mohly (byť nemusely) z formálních důvodů zpochybnit nevyzpytatelné soudy: kárná pravomoc je výslovně vázána na funkci vrchního státního zástupce, kterým Stanislav Mečl v přísně vzatém smyslu zákona o státním zastupitelství není. Naproti tomu postavení nejvyššího státního zástupce Pavla Zemana jako žalobce je jednoznačné. Pokud výkon své pravomoci postoupil panu ministrovi, lze to nejspíš chápat jako zdvořilé diplomatické gesto, přiměřené politickým souvislostem případu.

Ministrova pravomoc je širší o právo postavit kárně obžalované mimo službu až do rozhodnutí kárného soudu. Rozdělení zákroku na podání kárných žalob nejvyšším státním zástupcem a následné rozhodnutí ministra o postavení kárně obžalovaných mimo službu by bylo také možné a nebylo by ničím mimořádným.

Ministrova horlivost nejspíš odpovídá politické závažnosti kauzy. Iluze nebo skutečnost (až časem se snad dovíme, co je pravda), že ve Švýcarsku leží několik miliard korun tvrdé měny české, volně pohozených na ulici, které stačilo zvednout z prachu, kdyby se českým úřadům nelenilo, vyvolala pobouření veřejnosti, které nepochybně uškodí oblíbenosti toho politika, jemuž nakonec zůstane v ruce černý Petr odpovědnosti za promeškání pohádkové příležitosti. Dotýká se to nepříjemně jak Jiřího Pospíšila, tak Miroslava Kalouska. Ozvaly se již také hlasy, volající po resignace nejlépe obou ministrů. Ostatně na západ od naší hranice by podobná aféra smetla odpovědné ministry během několika hodin od propuknutí.

Mediální ohlas kauzy může poškodit politické strany ministrů. Před blížícími se krajskými a senátními volbami to je pro ně krajně nemilé.

Chování Jiřího Pospíšila působí za těchto okolností dojmem „útěku vpřed“ od odpovědnosti. Rozhodným postupem proti údajně odpovědným žalobcům především odvádí pozornost od skutečnosti, že jako ministr nese politickou odpovědnost za vše, co se ve svěřeném odvětví děje. Jeho odpovědnost je nedělitelná: nemůže tvrdit, že za to, co se nepovedlo, odpovídají „jiní“ a on sám jen za zbytek. Je to významné zejména proto, že švýcarská výzva k připojení České republiky k trestnímu stíhání prošla jeho úřadem již v létě r. 2010, aniž by ji ministr a jeho náměstci zaznamenali.

Není to náhoda: systém oběhu a zpracování informací je na ministerstvu nastaven tak, že mnoho věcí jde mimo ministra k náměstkům nebo dokonce přímo k ředitelům odborů a dále až k referentům. Týká se to i některých prvků výlučné pravomoci ministra, ke kterým má tradičně záporný vztah, jako kárné agendy nebo vyřizování podnětů ke stížnosti pro porušení zákona. Neúnosnost tohoto stavu zvyšuje lokajská „ohleduplnost“ úředníků, kteří na vlastní pěst „odklánějí“ od ministrových očí podání, která by mu mohla pokazit náladu. Příkladem budiž zpráva o trestním oznámení spolku Šalamoun na podezřelé v „kauze Čunek“, mezi něž se jako capo di tutti capi samozřejmě dostal i pan ministr: dostala se mu do rukou s několikaměsíčním zpožděním, ač kromě oficiálního doručení na podatelnu přišla na několik ministerských e-mailových adres. Vynadáno nedostal ředitel sekretariátu, ale 1. náměstek.

Tyto poměry ve větší nebo menší míře panovaly na ministerstvu ( a také na Nejvyšším státním zastupitelství) i dříve. Ale až za působení Jiřího Pospíšila byla pravidla nakládání s podněty zvenčí dovedena do současného stavu naprosté neúnosnosti.

Přijde-li v tomto systému na ministerstvo nespecifická informace, která se Pospíšilovým „expertům“ jeví jako nezajímavá bez ohledu na její finanční dosah v řádu několika miliard, nevěnuje se jí při dalším zpracování pozornost, přiměřená jejímu významu.

Jiří Pospíšil se tváří, jako by mezi ním a ministerstvem byl příkop: předstírá, že způsob, jakým v létě r.2010 úředníci ministerstva naložili se švýcarskou dokumentací, se ho vůbec netýká. Pravdou je ovšem opak : již tehdy mu věc neměla uniknout, již tehdy měl přijmout účinná opatření.

Dalším kritickým bodem pro posouzení jeho odpovědnosti je doručení další švýcarské výzvy na ministerstvo na jaře r.2011. Podle jeho názoru věc pro něj začala a skončila tím, že švýcarské podání okamžitě postoupil ministerstvu financí. To bylo sice správné, ale nestačilo to: musel přece z povahy věci vyvodit, že ministerstvo financí bude potřebovat při rozhodování o švýcarské výzvě a při jejím případném využití součinnost státního zastupitelství. Přesto se po předání spisu ministerstvu financí o jeho další osud nezajímal.

Ve svém celku jej kroky v této kauze usvědčují z vícestranného manažerského selhání a vyvolávají podezření, že je spoluodpovědný za to, že vládě nebylo včas předloženo k rozhodnutí, zda se Česká republika má připojit ke švýcarskému trestnímu řízení. Tím ovšem není vůbec vyloučena spoluodpovědnost ministra financí.

Vše výše uvedené by se mělo skrýt ve stínu, vrhaném okázalým postupem proti výše zmíněným čtyřem hříšníkům. Je to chytrý tah, na němž ministr nespravedlnosti nemůže prodělat. Kromě odvedení pozornosti od osobní odpovědnosti za průtahy z něj může mít další prospěch. Uspěje-li jako žalobce, v očích veřejnosti se upevní jeho klamný obraz mladého, rázného politika, který tvrdě dbá o pořádek ve státě. Neuspěje-li, potvrdí se obhajoba kárně obžalovaných, že z trestněprávního hlediska a z pohledu českého práva obecně nebyl důvod švýcarskou nabídku přijmout. Ministerstvo spravedlnosti by se tím vyvinilo. Dokonce by se mohl v dalším vývoji časem prosadit závěr, že v daném stavu věci nezbývá nic jiného, než se smířit se skutečností, že bývalí manažeři Mostecké uhelné společnosti nemravně, leč dovedně využili díry v legislativě k pohádkovému zbohatnutí, a jejich kořist je nedotknutelná.

Soustředění veškeré pozornosti na „kauzu Mostecké uhelné společnosti“ a na „ukřižování“ čtyř vedoucích státních zástupců Vrchního státního zastupitelství v Praze vyvolává nebezpečí, že při omezenosti kapacit PČR a státního zastupitelství nebude dost sil na dořešení jiných velkých trestních případů. Namátkově uvádím jako příklad vyšetřování postupu státních zástupců a ministra nespravedlnosti v tzv. „kauze Čunek“, prověřování příčin nepředvídatelného krachu loterijní společnosti Sazka, či podezření na korupční ovlivňování rozhodování o milostech prezidenta republiky. Všechny zmizely ze zorného úhlu novinářů, ač ještě nedávno plnily stránky novin.

Z mého pohledu je zvláště „bolavá“ ta posledně uvedená. Není důležitá jen kvůli smytí špíny z pověsti prezidenta republiky, za jehož neúplatnost jsem ochoten dát ruku do ohně.

V obdobném případě na sklonku mandátu Václava Havla v něm vyšetřování vyvolalo nechuť pokračovat v udělování milostí. Za pomluvu prezidenta a jeho spolupracovníků zaplatili ztrátou naděje lidé, kteří by si tehdy milost zasloužili.

Vánoční svátky jsou zvlášť vhodnou příležitostí k milosrdným skutkům: pan prezident ji ale k udělování milostí nevyužil. Nelze vyloučit, že jej pomluva a navazující vyšetřování přivedly k podobné opatrnosti jako kdysi jeho předchůdce.

Veřejnost by se měla domáhat všemi dostupnými prostředky, aby společensky významné trestní kauzy nesměly vyšumět do ztracena, zastíněny novějšími, aniž by se o výsledcích jejich vyšetřování dověděla.


( Celá tisková zpráva | Informační e-mailVytisknout článek | Zdroj: Zdeněk Jemelík )

  Kontakt
Korespondenční adresa:
P.O.Box 383, 111 21 Praha 1

Pobočka Šumperk:
P.O.BOX 103, Šumperk 1

SpolekSalamoun(a)SpolekSalamoun.com

Statutární orgán:
předseda spolku - John Bok

Korunový účet:
č.ú.: 170718584/0300

IČO:63837714

Registrace
Ministerstvem vnitra ČR:
II./S-OS/1-25819/94-R

Administrátor:
Johanne - Angel D'Shadow,
Václav Peričevič

  Soud s Johnem Bokem

  VYŠLA NÁM KNIHA
Lecba Bokem

Vyšla nám kniha......

  Měsíčník TRESTNÍ PRÁVO

mesicnik Trestni pravo

Spolek Šalamoun se stal pravidelným přispěvatelem měsíčníku Trestní právo. Má v něm pravidelnou rubriku Pohled odjinud, do které píše různé úvahy o justici z vlastního pohledu.

mesicnik Trestni pravo

Náhled článku Spolku Šalamoun v měsíčníku Trestní právo.