Spolek Šalamoun

  Hlavní menu

  Národní knihovna


  LN o J.Bokovi


  Zákony v elektronické podobě

  Státní zastupitelství ČR

  Přehled soudců a soudů ČR

  Soudy ČR na Internetu

  Potřebujete advokáta?

téma
* ZASTÍRACÍ MANÉVRY KOLEM „KAUZY MUS“
  Vydáno dne 24. 01. 2012 (1935 přečtení)

ZDENĚK JEMELÍK, ZASTÍRACÍ MANÉVRY KOLEM „KAUZY MUS“
Vyšlo 24.1.2012 na webu spolku Šalamoun a na Politikonu
jemelikzdenek@gmail.com

Zprávy z posledních dnů kolem tzv. „kauzy Mostecké uhelné společnosti“ a dění na Vrchním státním zastupitelství v Praze rozvíjejí a upevňují v povědomí bezbranné veřejnosti falešný obraz událostí, jenž má odvést pozornost od odpovědnosti ministra nespravedlnosti Jiřího Pospíšila za selhání jeho úřadu v této kauze. Protože „ryba smrdí od hlavy“, jeho osobní odpovědnost je nezpochybnitelná. Jeho pozice ve vládě by v zemi se standardní politickou kulturou byla nadále neudržitelná. Za to, že loňská nabídka na připojení České republiky k švýcarskému trestnímu stíhání prošla kolem něho zcela nepozorovaně, neodpovídají uklízečky na ministerstvu, ale ministr, který vymezuje soustavu vztahů mezi součástmi ministerstva a s vnějším světem. Klíčová úloha ministerstva v mezinárodních právních vztazích se Švýcarskem vyplývá z mezistátní smlouvy o právní pomoci a je nezadatelná. Státní zastupitelství hraje úlohu „subdodavatele“ poznatků, byť velmi důležitého, ale nic víc. ( Více viz http://www.spoleksalamoun.com/view.php?cisloclanku=2012011701)

Zejména při sledování vystoupení vrchního státního zástupce Stanislava Mečla v Otázkách Václava Moravce dne 15. ledna jsem si uvědomil, že za účelem zastření ministrova manažerského selhání se staví krásná Potěmkinova vesnice, na jejímž budování se svorně podílejí novináři, politici i státní zástupci. Davy se budou kochat jejími fasádami a na viníky zapomenou. Časem se snad vynoří nějaký další skandál a na 12 miliard ve Švýcarsku a na odpovědnost neodpovědných se zapomene. Oblíbenost Jiřího Pospíšila zůstane zachována a může se stát, že se mu podaří místo vyhazovu pokračovat v politické kariéře ke škodě této země.

Podle představ pečovatelů o oblíbenost ministra má být veřejnosti jasno: našli se viníci, kteří celý malér zavinili. Jsou to čtyři státní zástupci Vrchního státního zastupitelství v Praze, na které ministr nespravedlnosti podal kárnou žalobu a vrchní státní zástupce postoupil policii podklady k posouzení, zda se dokonce nedopustili trestného činu. Pozornost se tím odvrátila od šéfa resortu, který podle svých vyjádření za nic neodpovídá, nikoho neřídí, vše zavinili „oni“, on sám je pouze skvělý.

Nechtěl bych vyvolat dojem, že se čtyřem státním zástupcům křivdí. Poznatky o jejich váhavém přístupu k vyřízení švýcarského zadání se nedají „nafilmovat“. Novinářům lze napovídat ledacos, veřejnost lze „opít rohlíkem“, ale kárnému soudu a policii se musí předložit věcné důkazy. Pavel Zeman i Stanislav Mečl jsou seriózní profesionálové. Nevystavili by se nebezpečí, že přijdou ke kárnému soudu s holýma rukama, bez důkazů, a sklidí ostudu.

Každý si musí nést svůj díl odpovědnosti: státní zástupci za špatné nakládání s dílčími úkoly při zpracování švýcarské nabídky, ministr za to, že tak významná věc proletěla kolem něj do ztracena, Švýcarsku se nedostalo odpovědi ve slušné lhůtě a zabavené miliardy, na něž by možná měla Česká republika nárok, s velkou pravděpodobností skončí v pekle.

Od zastírání ministrovy odpovědnosti postoupili stavitelé Potěmkinovy vesnice dále: k vytvoření dojmu, že se vlastně nic hrozného nestalo. Podle nich sice staré vedení Vrchního státního zastupitelství cosi zanedbalo, ale teď přišli noví lidé, kteří usilovně a kompetentně pracují a vše doženou.

Nejdříve se nám říkalo, že se připojíme k švýcarskému trestnímu řízení civilní žalobou, na které dnem i nocí pracují Kalouskovi lidé. Byl to ovšem nesmysl, protože civilní řízení a trestní proces běží každý podle svých pravidel a každý svým tempem, vzájemně se neovlivňujíce. Spojit je nelze.

Pak jsme se dověděli, že se s podáním civilní žaloby počká až do rozhodnutí švýcarského soudu o odvolání proti nepřipuštění dodatečného připojení České republiky k tamnímu procesu. Naděje na úsporu 27 milionů korun počátečních nákladů na civilní řízení odklad plně ospravedlňuje. Ostatně nehrozí-li promlčení nároků, bylo by nejrozumnější s civilní žalobou počkat až po právní moci rozsudku v trestním řízení. Prokázaná vina obžalovaných by posílila postavení České republiky v civilním řízení. Naděje na úspěch odvolání je ale mizivá, protože pro jeho dosažení by bylo nutné změnit švýcarský trestní řád nebo jej šikovně obejít. Kdo nevěří, nechť tam běží: švýcarský trestní řád je volně dostupný na internetu (http://www.admin.ch/ch/d/ff/2007/6977.pdf)

A v Otázkách Václav Moravce vrchní státní zástupce Stanislav Mečl namaloval růžový obraz další naděje: bylo obnoveno vyšetřování „kauzy Mostecká uhelná společnost“ a dá se prý předpokládat, že bude možné nabídnout Švýcarsku získané důkazy a tím vrátit tamní proces zpět. Následně by bylo České republice umožněno dodatečně se k němu připojit.

Možnost, že právě obnovené vyšetřování povede až ke sdělení obvinění a následně k podání obžaloby, je docela reálná. Vyšetřování odložené věci se dá kdykoli obnovit, najde-li se k tomu dostatečný důvod. Není ale úplně jisté, že se pak u soudu dostaví žádoucí výsledek: uznání viny obžalovaných a uložení trestu.

Vyšetřovaný skutek má spočívat v tom, že bývalí manažeři Mostecké uhelné společnosti si od svěřené firmy vypůjčili peníze a za ně si koupili její akcie. Vypůjčené peníze společnosti vrátili, takže jako by nevznikla škoda, čili jevově nebyl naplněn jeden z hlavních znaků trestného činu. Vyčkali, až se zvýší cena akcií a prodali je se ziskem. Slyšeli jsme Mgr. Vlastimila Rampulu, že jejich jednání bylo neetické, nikoli však trestné. Proti tomu stojí názor švýcarských orgánů i některých našich právníků, že obvinění byli povinni používat peníze spravované společnosti pouze v její prospěch, nikoli pro své obohacení. Výtěžek z pozdějšího prodeje akcií společnosti si neměli ponechat, ale měli jej odevzdat na její účet. Tím, že si jej přivlastnili, měli způsobit společnosti škodu a naplnit skutkovou podstatu trestného činu.

Není ani tak důležité, který z obou právních názorů ovlivní přístup státních zástupců k této kauze, ale jak na věc bude nahlížet soud, jenž není vázán jejich míněním.

Televizní malování naděje, že naše orgány, jež po řadu let nedokázaly najít usvědčující důkazy proti bývalým manažerům Mostecké uhelné společnosti, najednou přinesou ze dne na den tak závažné nové poznatky, že po nich švýcarská strana zatouží a kvůli jejich získání vrátí proces na začátek, je blízké vyprávění pohádky na uspání po dobrém obědě.

Potíž je v tom, že provedení dokazování si vyžádá svůj čas. Stačí se ohlédnout na jiné mediálně protřepávané případy, jako je např. kauza ProMoPro nebo nesmyslně protahované vyšetřování Martina Bartáka místně nepříslušným státním zastupitelstvím, abychom získali představu o předpokládané spotřebě času na získání použitelných výsledků z nového vyšetřování „kauzy Mostecké uhelné společnosti“. Mezitím soudní řízení ve Švýcarsku již běží. Zastavit by je mohl pouze soud vrácením věci žalobci k doplnění přípravného řízení. Určitě to neudělá těsně před vynesením rozsudku. Je pravděpodobnější, že rozjetý vlak se již nepodaří zastavit a Česká republika již do něj nenaskočí. Budou-li orgány činné v trestním řízení postupovat tak rychle jako při vyšetřování krachu loterijní společnosti Sazka, ujede nám zcela určitě.

To ovšem není důvodem k tomu, aby zahájené vyšetřování opět vyšumělo do ztracena. A veřejnost má právo dočkat se zprávy o jeho závěrech.

Kromě zmíněné kauzy běží celá řada dalších, neméně složitých a důležitých. Státní zástupci se určitě nenudí. Za těchto okolností je nezbytné, aby jejich práce nebyla narušována vnějšími vlivy, ani vnitřní nestabilitou úřadu. Ta ale utrpěla od nástupu Pavla Zemana do funkce nejvyššího státního zástupce již třetí ránu ze strany ministra nespravedlnosti Jiřího Pospíšila.

První bylo podkopání autority nejvyššího státního zástupce překročením zákonné lhůty pro vyřízení podnětu k odvolání vrchního státního zástupce Vlastimila Rampuly.

Druhou bylo obsazení uvolněného místa dočasně pověřeným vrchním státním zástupcem. Vyslání náměstka nejvyššího státního zástupce Stanislava Mečla na místo „od přírody“ odbojného Vlastimila Rampuly bylo chytrým strategickým tahem nejvyššího státního zástupce Pavla Zemana. Získal tak spolehlivou kontrolu nad vrchním státním zastupitelstvím, jež je počtem státních zástupců větší než Nejvyšší státní zastupitelství a přímo se účastní vyšetřování nejzávažnějších trestních případů. Na druhé straně zpochybnění legitimity tohoto způsobu obsazení úřadu ze strany místopředsedkyně vlády Karoliny Peake je důvodné. V tomto státě neplatí zvykové právo, na které se odvolává ministr nespravedlnosti, ale právo psané, v jehož dodržování by ministr měl jít občanům příkladem. Prozatímní opatření bylo navíc nadbytečné. Ministr mohl Stanislava Mečla řádně jmenovat bez obav ze vzniku dvojvládí v případě, že by Nejvyšší správní soud zrušil jeho rozhodnutí o odvolání Vlastimila Rampuly. Stanislav Mečl přišel do Prahy s tím, že po překonání zdejšího vakua se vrátí na své původní místo na Nejvyšším státním zastupitelství, což by jistě v uvedené situaci bez potíží učinil.

Třetí ranou je pouhé prodloužení mandátu Stanislava Mečla, provázené současným upuštěním od záměru pozastavit dočasně výkon funkce čtyřem státním zástupcům, kteří čelí kárné žalobě. Ministr tím posílil v neprospěch vrchního státního zástupce postavení 1. náměstka Libora Grygárka, s kterým Stanislav Mečl do budoucna nepočítá. Vrcholový manažer má nárok na to, aby si vybral nejbližší spolupracovníky. Nutit Stanislava Mečla, aby spolupracoval s Liborem Grygárkem, je nemravné a odporuje to pravidlům správného řízení, která platí nezávisle na jejich neznalosti ministrem.

Zmínění čtyři státní zástupci považují zacházení, jehož se jim dostává od nového vedení, za křivdu a kladou odpor. Např. odvolaný vrchní státní zástupce Vlastimil Rampula pohotově využil odmítnutí dovolání nejvyššího státního zástupce Nejvyšším soudem ČR a podal na něj návrh na kárnou žalobu. V mezidobí do rozhodnutí kárného soudu se mohou k novému vedení státního zastupitelství chovat korektně, ale také mohou natropit značnou neplechu. Vpouštět je do úřadu je v každém případě riskantní.

Ohlédneme-li se za skutky Jiřího Pospíšila v čele resortu od jeho příchodu v r.2006, s překvapením zjistíme, že pro jeho působení není příznačná kontinuita protikorupčních opatření, ale soustavná destabilizace státního zastupitelství, jejíž účinky jsou příznivé ochraně kriminálníků všeho druhu, korupčníky nevyjímaje.

V roce 2007 v důsledku zneužití moci státního zastupitelství v údajném zájmu vládní koalice na záchraně bývalého místopředsedy vlády Jiřího Čunka před soudním projednáním jeho kauzy vypukla tzv. „válka žalobců“, která vlastně dosud zcela nedozněla. Jiří Pospíšil ze svého postavení šéfa resortu fakticky působil jako capo di tutti capi „zachránců“ Jiřího Čunka. „Válku žalobců“ nedokázal zastavit. Utišila ji aspoň částečně až pragmatická Daniela Kovářová nepříliš čistým trikem se stížností pro porušení zákona proti počátečním usnesením dozorového státního zástupce. Vyvoláním dojmu o nezákonnosti řízení od samého počátku svedla nespokojenost státních zástupců do ponorné řeky, odkud občas stále probublává.

Od počátku předvolební kampaně v r.2010 až do jejího odvolání k 31.prosinci 2010 pan ministr zpochybňoval beztak upadlou autoritu nejvyšší státní zástupkyně Renaty Vesecké. Po většinu r.2010 tak bylo státní zastupitelství bez pevného vedení.

A sotva nastoupil na její místo Pavel Zeman, očekávaný jako spasitel, začal s ním a jeho spolupracovníky zacházet výše popsaným dehonestujícím způsobem.

Soustavná destabilizace státního zastupitelství ministrem je skutečně svérázným protikorupčním opatřením, možným pouze v Absurdistánu.

Ministr Jiří Pospíšil mimo to selhává i na jiných úsecích své činnosti, včetně personálního řízení ministerstva. Není zjevně způsobilý obsadit některé důležité manažerské funkce, proto pověřuje jejich výkonem státní zástupce, kteří jsou na ministerstvu na stáži. Kvalita písemných výstupů z jejich činnosti je různá, někdy až hrůzná. Pokud se státní zástupce podpisuje na veřejných listinách jako ředitel odboru ministerstva, porušuje zákon o státním zastupitelství. Je otázka, kdo je více vinen: zda ministr, který takto vytlouká klín klínem, nebo státní zástupce, který ví, že jedná nezákonně, ale z ješitnosti a s vědomím zajištění beztrestnosti přesto pokračuje.

Řetěz manažerských selhání Jiřího Pospíšila se v těchto dnech prodloužil o další článek. Nejvyšší správní soud zastavil kárné řízení proti předsedovi Krajského soudu v Brně Jaromíru Pořízkovi, protože pan ministr podal kárnou žalobu po vypršení procesní lhůty. Měl dost času, plných šest měsíců. Přesto zajistil provinilci beztrestnost.

Přísné dodržování procesních lhůt patří k nejjednodušším předpokladům správného řízení organizace. Ministerstvo spravedlnosti by v něm mělo jít ostatním státním úřadům příkladem. Ve skutečnosti se v jeho činnosti a zejména přímo v rozhodovacích úkonech ministra projevuje neúcta k procesním lhůtám opakovaně. Je otázka, proč si Petr Nečas drží ve vládě ministra, jenž selhává hned v takové nicotnosti.


( Celá tisková zpráva | Informační e-mailVytisknout článek | Zdroj: Zdeněk Jemelík )

  Kontakt
Korespondenční adresa:
P.O.Box 383, 111 21 Praha 1

Pobočka Šumperk:
P.O.BOX 103, Šumperk 1

SpolekSalamoun(a)SpolekSalamoun.com

Statutární orgán:
předseda spolku - John Bok

Korunový účet:
č.ú.: 170718584/0300

IČO:63837714

Registrace
Ministerstvem vnitra ČR:
II./S-OS/1-25819/94-R

Administrátor:
Johanne - Angel D'Shadow,
Václav Peričevič

  Soud s Johnem Bokem

  VYŠLA NÁM KNIHA
Lecba Bokem

Vyšla nám kniha......

  Měsíčník TRESTNÍ PRÁVO

mesicnik Trestni pravo

Spolek Šalamoun se stal pravidelným přispěvatelem měsíčníku Trestní právo. Má v něm pravidelnou rubriku Pohled odjinud, do které píše různé úvahy o justici z vlastního pohledu.

mesicnik Trestni pravo

Náhled článku Spolku Šalamoun v měsíčníku Trestní právo.