Spolek Šalamoun

  Hlavní menu

  Národní knihovna


  LN o J.Bokovi


  Zákony v elektronické podobě

  Státní zastupitelství ČR

  Přehled soudců a soudů ČR

  Soudy ČR na Internetu

  Potřebujete advokáta?

téma
* SPOLEK ŠALAMOUN V TRESTNÍM PRÁVU č.2/2012
  Vydáno dne 12. 03. 2012 (1029 přečtení)

LEGISLATIVNÍ ZTRPČOVÁNÍ OSUDU ODSOUZENÝCH
Vyšlo v č.02/2012 měsíčníku Trestní právo jako 26.článek spolku Šalamoun
Autoři: John Bok, Zdeněk Jemelík

Některé legislativní změny, k nimž došlo během mandátu současného ministra spravedlnosti, působí dojmem, že si zákonodárci myslí, že žádný trest nemůže být dostatečně přísný, a je proto nutné jej při každé příležitosti zostřovat doplňkovými zásahy.

Při posuzování přiměřenosti nepodmíněného trestu odnětí svobody se mechanicky hledí jen na jeho délku a nanejvýš na zařazení do režimu jeho výkonu. Vše ostatní zákonodárce považuje za podružnost, která na přísnost trestu nemá vliv a spravuje se nezávisle na rozhodování o jeho výši. Nepovažujeme to za správné : síla prožitku trestu odsouzeným, tedy jeho bolestivost, není dána jen jeho délkou a režimem výkonu, ale i vedlejšími okolnostmi, jež ovlivňují kvalitu jeho života za mřížemi a podmínky pro resocializaci.

Zákon č. 40/2009 Sb. přinesl nepříznivou změnu odsouzeným podle § 222 zák.č.140/1961 Sb. V případě ublížení na zdraví s následkem smrti podle § 222 odst.3 zák.č.140/1961 Sb. se trestní sazba pohybovala v rozmezí pět až dvanáct let, zatímco v případě vraždy podle § 219 odst.1 zák.č.140/1961 Sb. mezi deseti až patnácti lety. V nové právní úpravě je ekvivalentem § 145 odst.3 zák. č. 40/2009 Sb., který počítá s trestem v rozmezí osm až šestnáct let, zatímco základní trest za vraždu podle § 140 odst. 1 zák. č. 40/2009 Sb. je deset až osmnáct let.

Odsouzení podle § 222 zák.č.140/1961 Sb. mohli podle § 62 odst.1 zákona č. 140/1961 Sb. žádat o podmíněné propuštění po odpykání poloviny trestu. Podle nové právní úpravy odsouzení podle § 145 odst.3 zák. č. 40/2009 Sb. si podle § 88 odst.4 zák. č. 40/2009 Sb. musí počkat až do odpykání dvou třetin trestu.

Podle „staré“ právní úpravy si byli „půlkaři“ a „dvoutřetinkáři“ rovni v tom smyslu, že museli čekat až na završení příslušné porce svého údělu bez možnosti úlevy. Zákon č. 40/2009 Sb. jejich rovnoprávnost smazal zavedením ustanovení §88 odst.2, jež dále zvýhodnilo odsouzené za přečiny, kteří nyní mohou za určitých okolností žádat o podmíněné propuštění před vypršením lhůty.

Novou právní úpravou došlo tedy k podstatnému zpřísnění trestu za ublížení na zdraví s následkem smrti, popř. k částečnému setření rozdílnosti proti trestu za vraždu. Nemáme v úmyslu polemizovat se zákonodárci, zda bylo takové opatření přiměřené či nutné.

Vadí nám však, že do jisté míry dopadá zpětně i na odsouzené podle § 222 odst.3 zák.č.140/1961 Sb. Ministerstvo spravedlnosti i Vězeňská služba ČR vykládají novou právní úpravu tak, že také na ně se vztahuje ustanovení § 88 odst.4 zák. č. 40/2009 Sb., čili že mohou žádat o podmíněné propuštění až po dvou třetinách trestu.

„Sytý hladovému nevěří“: ti, kdo takto vykládají smysl zákona, se patrně nedovedou vžít do mysli odsouzených, kteří se těšili, že za několik měsíců požádají o propuštění, a protože se slušně chovají a mají dobré vztahy s personálem věznice, vrátí se ke svým rodinám. Nyní se jim vidina návratu na svobodu ztrácí v dálce dvou až tří let dalšího čekání. Zastáncům tohoto výkladu upřímně a nemilosrdně přejeme aspoň půlrok ve vězení.

Ano, tito odsouzení způsobili smrt, ale podle zjištění soudu nikoli úmyslně a z nízkých pohnutek. Snažili se řadu let, aby chováním ve věznici dali najevo, že svého činu litují a chtějí po propuštění vést řádný život. Způsob, jímž s nimi naložil zákonodárce a vykladači zákona, nám připadá bezdůvodně krutý, hraničící s psychickým mučením.

Výše uvedený výklad zákona odporuje obecně vžité laické představě o zákazu retroaktivity právních změn a o zákazu zhoršování osudu odsouzených novým rozhodnutím.

Nesouhlasíme s názorem, že režim ukládání trestu a stanovení podmínek pro podmíněné propuštění jsou na sobě nezávislé veličiny, přičemž výše uvedené zákazy se vztahují pouze na výši trestu. Z hlediska prožitku trestu odsouzeným jsou od sebe neoddělitelné. Z praktického hlediska zákonodárce škrtem pera bezdůvodně prodloužil skutečně odpykané tresty všem odsouzeným podle §222 odst. 3 zák. zák.č.140/1961 Sb., kteří se po dobu výkonu trestu chovali slušně a vysloužili si předpoklady pro propuštění po uplynutí poloviny trestu. Skutečné ničemy nepostihl: ti by se stejně podmíněného propuštění nedomohli. Být slušný se v této zemi zjevně nevyplácí dokonce ani ve vězení.

Obdobné následky má přijetí zákona č.129/2008 Sb. o výkonu zabezpečovací detence. Až do jeho vydání se psychicky narušeným odsouzeným ukládalo ochranné léčení, které mohlo být ambulantní nebo ústavní. Docházelo k občasným útěkům chovanců psychiatrických zařízení. Zřízení detenčních ústavů má ochránit společnost před odsouzenými, jejichž pohyb na svobodě by mohl být i po odpykání trestu pro společnost nebezpečný.

V §62 zmíněného zákona se uvádí, že „výkon dosud nevykonaného ochranného léčení, které bylo uloženo před nabytím účinnosti tohoto zákona, se dokončí podle dosavadních právních předpisů“. Leckdo si to vykládá tak, že odsouzení, jimž byla ochranná léčba uložena před uzákoněním detence, se nemusejí obávat umístění v detenčním ústavu, neboť platí zákaz retroaktivního působení zákona a zákaz zhoršení postavení odsouzeného novým soudním rozhodnutím. V praxi se ale začal uplatňovat jiný výklad: §62 zmíněného zákona prý říká jen tolik, že nelze měnit stanovenou formu ochranné léčby, ale umístění odsouzeného po odpykání trestu do detenčního zařízení je přípustné.

Uplatnění tohoto přístupu může vést až k absurdnímu zhoršení postavení odsouzeného, který po odpykání trestu nastoupil ústavní ochrannou léčbu. Doložíme to na případu šedesátiletého muže, který po odpykání dvacetiletého trestu za sexuálně motivovanou brutální vraždu nastoupil ústavní ochrannou léčbu. Předpokládal, že v ústavu stráví šest až sedm let života. Navzdory dlouhému trestu si uchoval rodinu: manželka se s ním nerozvedla, syn jej navštěvuje v léčebně.

Na sklonku výkonu trestu požádal o chirurgickou kastraci, která mu byla povolena. Z kapacitních důvodů příslušného zdravotního zařízení se ale uskutečnila až po nástupu do psychiatrické léčebny.

Jedná se o muže s vysokým IQ, který si v léčebně vede odpovědně. Dodržuje léčebný režim, spolupracuje s lékaři, nechová se agresivně, nejsou na něj stížnosti. Zatím se zdá, že má předpoklady, aby po několika letech léčení strávil pokojně zbytek stáří na svobodě. I když spáchal hroznou věc, má na to právní i mravní nárok: odpykal si přiměřený trest, podstoupil víceletou léčbu a nad rámec soudem uložených povinností dobrovolně snížil svou nebezpečnost kastrací. Se společností je vypořádaný, dokonce „zaplatil“ více než musel.

Nakonec mu ale hrozí, že mu klidné dožití nebude dopřáno. Když se pozůstalí oběti dověděli, že byl propuštěn z vězení a umístěn do psychiatrické léčebny, vybídli okresního státního zástupce, aby navrhl soudu změnu ochranné léčby na umístění v detenčním zařízení. Vyhovění jejich požadavku by prakticky znamenalo revizi dvacet let starého pravomocného rozsudku po jeho naplnění, neboť s přihlédnutím k věku odsouzeného se lze domnívat, že ve výsledku by se dvacetiletý trest změnil v doživotní. Dá se dokonce hovořit o bezpříčinném uložení dalšího trestu za jednou již odpykaný zločin, neboť umístění do detenčního zařízení je rovnocenné nepodmíněnému trestu odnětí svobody na neurčitou dobu.

Soud měl před dvaceti lety možnost uložit doživotní trest, kterou nevyužil. Patrně k tomu měl důvod. Kdyby rozhodl jinak, neměli bychom dnes tyto starosti. Prvostupňový rozsudek zněl na dvacet pět let, odvolací soud trest snížil. Také k tomu asi měl důvod. Napravovat domnělá „pochybení“ soudů po dvaceti letech na přání pozůstalých nám připadá nemístné.

Trest není msta. Další bezdůvodné pronásledování odsouzeného po odpykání trestu je dle našeho názoru útokem na jeho ústavně chráněná lidská práva. To vše si státní zástupce neuvědomil a požadavku pozůstalých vyhověl.

Jako podkladů pro návrh použil dvacet let starý trestní spis, dokumentaci ze tří neúspěšných řízení o podmíněné propuštění, čtyři roky starý znalecký posudek a posléze vyjádření psychiatrické léčebny, které je pro odsouzeného příznivé s výjimkou neochoty lékařů zaručit se, že pacient neuteče.

Návrh podal měsíc před plánovaným provedením kastrace. Nepřihlédl k okolnosti, že odsouzený během výkonu trestu zestárl, určitě prodělal nějaký psychický vývoj a kastrace u něj pravděpodobně vyvolá další psychické změny. Člověk, který stál před dvaceti lety před soudem, není úplně totožný s tím, kterému chce navrhovatel zajistit až doživotní pobyt za mřížemi, aniž by sám odsouzený k tomu zadal příčinu.

Informace o jeho záměru pronikla do místních médií a stala se pro ně senzací. Sám odsouzený se o něm dověděl pouze z novin a teprve na jeho dotaz mu soud potvrdil, že byl podán příslušný návrh. Jeho otce po seznámení s novinovou zprávou stihl záchvat infarktu, který zázrakem přežil. Nadřízené státní zastupitelství únik informací ze spisu považuje za bezvýznamnou záležitost.

Pochopili bychom, kdyby státní zástupce vyvolal nové trestní řízení na popud léčebny, která by měla s pacientem potíže, popř. by se obávala, že uprchne a bude pokračovat v trestné činnosti. Takový popud nedostal a ve skutečnosti jednal z nízké pohnutky, ze snahy vyhovět pomstychtivosti pozůstalých. Msta je nízká, vyhovění mstivosti taktéž.

Pochopili bychom, kdy státní zástupce podal návrh s určitým odstupem po provedené kastraci na základě upozornění léčebny, že se předpokládaný účinek zákroku na psychiku odsouzeného nedostavil.

Česká republika je poslední evropskou zemí, v které jsou povoleny chirurgické kastrace, jinde považované za barbarství. Odsouzený z našeho případu se stal obětí barbarského zákroku zhola zbytečně, neboť jím není ochráněn proti hrozbě dalšího uvěznění.

Podání návrhu v době, kdy se odsouzený teprve vyrovnává s účinky kastrace a bez konkrétního náznaku jeho skutečné, nikoli hypotetické nebezpečnosti, a navíc s hlučným mediálním doprovodem, považujeme za nelidské zacházení, přiměřené snížené citlivosti bývalého prokurátora zločinného režimu k lidským právům. Zločinný režim své pohůnky k ohledům na lidská práva nevychovával, a na některých to je stále znát. Je proto na místě zvažovat jejich vykázání z represivních orgánů demokratického právního státu, pokud jím stát skutečně má být.

V daném případě nám nejde o ochranu individuálních práv konkrétního odsouzeného, ale o obecné právní jistoty občanů tohoto státu. Považujeme za nezbytné, aby občan, který si odpykal soudem uložený trest, měl jistotu, že je vypořádaný se společností, a nemusel se obávat, že mu za stejný skutek bude uložen další trest. Umístění do detenčního zařízení má až na způsob ukončení pobytu všechny náležitosti uložení trestu odnětí svobody, proto by jako dodatečné opatření, uložené až po odpykání uloženého trestu, mělo být nepřípustné. Možné by mělo být pouze cestou nového trestního řízení, vyvolaného například kvůli porušení léčebného režimu ochranné léčby. Občan by měl mít také jistotu, že mu nebude uložen trest, který se v době jeho odsouzení neužíval, popř. nebyl uzákoněn.


( Celá tisková zpráva | Informační e-mailVytisknout článek | Zdroj: Bok,Jemelík )

  Kontakt
Korespondenční adresa:
P.O.Box 383, 111 21 Praha 1

Pobočka Šumperk:
P.O.BOX 103, Šumperk 1

SpolekSalamoun(a)SpolekSalamoun.com

Statutární orgán:
předseda spolku - John Bok

Korunový účet:
č.ú.: 170718584/0300

IČO:63837714

Registrace
Ministerstvem vnitra ČR:
II./S-OS/1-25819/94-R

Administrátor:
Johanne - Angel D'Shadow,
Václav Peričevič

  Soud s Johnem Bokem

  VYŠLA NÁM KNIHA
Lecba Bokem

Vyšla nám kniha......

  Měsíčník TRESTNÍ PRÁVO

mesicnik Trestni pravo

Spolek Šalamoun se stal pravidelným přispěvatelem měsíčníku Trestní právo. Má v něm pravidelnou rubriku Pohled odjinud, do které píše různé úvahy o justici z vlastního pohledu.

mesicnik Trestni pravo

Náhled článku Spolku Šalamoun v měsíčníku Trestní právo.