Spolek Šalamoun

  Hlavní menu

  Národní knihovna


  LN o J.Bokovi


  Zákony v elektronické podobě

  Státní zastupitelství ČR

  Přehled soudců a soudů ČR

  Soudy ČR na Internetu

  Potřebujete advokáta?

téma
* SPOLEK ŠALAMOUN V TRESTNÍM PRÁVU č.12/2012
  Vydáno dne 29. 12. 2012 (930 přečtení)

JINAK A LÉPE K PODNĚTŮM KE STÍŽNOSTI PRO PORUŠENÍ ZÁKONA
Psáno pro č.12/2012 měsíčníku Trestní právo jako 32. článek spolku Šalamoun
Autoři: John Bok, Zdeněk Jemelík

Podnět ke stížnosti pro porušení zákona je jedním z mála úkonů, jimiž může laik zasahovat do trestního řízení. Proti nejčastěji používanému mimořádnému opravnému prostředku – dovolání – jímž je možné napadat pouze právní vady rozsudku, má výhodu univerzálnosti. Spolek Šalamoun se proto uchyluje k jeho předkládání velmi často. Většina našich podání je ale neúspěšná.

Při zkoumání příčin neúspěchů jsme dospěli k názoru, že spočívají v režimu vyhodnocování podnětů a možná i v úrovni zpracování stížností. Podle současné právní úpravy stížnost pro porušení zákona je výlučnou osobní pravomocí ministra jako ústavního činitele. Při počtu podávaných podnětů (nejméně tisíc podání ročně) není ve fyzických možnostech ministra věnovat této agendě přiměřenou pozornost. Přenechává proto velkou část své pravomoci úředníkům ministerstva, jejichž odborná úroveň je kolísavá přiměřeně prestiži ministerského úředníka a úrovni platů. Podle našich dlouholetých poznatků o části zamítavých rozhodnutí, odesílaných referenty ministerstva v lepším případě „z pověření pana ministra“, v horším a častějším bez odkazu na ně, ministr vůbec neví.

Počet kladně vyřízených podnětů je odvislý od individuálního přístupu konkrétního ministra jak k institutu stížnosti pro porušení zákona (spíše k prolomitelnosti soudního rozhodnutí) jako takovému, tak k předkladateli podnětu.

Velký vliv přičítáme také způsobu vyhodnocení podnětů: podstatnou část ministerstvo postupuje k vyhodnocení státnímu zastupitelství, které jako orgán žaloby obvykle zaujímá postavení obrany neprolomitelnosti soudního rozhodnutí. Profesionální žalobce se jen obtížně transformuje do úlohy ochránce práv obžalovaného. V současné době vyhodnocuje ministerstvo vlastními silami ročně asi 30 podnětů z celkového počtu přibližně jednoho tisíce, a to pouze na písemný příkaz ministra.

Ochotu úředníků ministerstva doporučit ministrovi vyhovění podnětu podvazuje skutečnost, že každy kladně vyřízený podnět je pro ně prací navíc.

Nově mohou působit i obavy z odpovědnosti za kladně vyřízený podnět. V současné době je trestně stíhán zpracovatel stížnosti pro porušení zákona, jejíž kvalitu dokládá skutečnost, že Nejvyšší soud ČR nařídil její veřejné projednání. Znemožnil je ale exministr JUDr.Jiří Pospíšil jejím zpětvzetím.

Projednávání podnětů se provádí podle totalitních zvyklostí: předkladatel obdrží pouze suché vyrozumění o tom, že pan ministr neshledal důvod k podání stížnosti, nebo se rozhodl ji podat. U záporných rozhodnutí se neposkytuje odůvodnění a není možné podat proti němu kvalifikovaný odpor. V kladném případě předkladatel nedostane příležitost vyjádřit se k formulaci stížnosti a případně ovlivnit její kvalitu připomínkami.

Tento způsob chování k předkladatelům je porušením občanského principu řízení společnosti a je pro ně ponižující. Podle našich poznatků, jež ovšem nemohou být úplné, přinejmenším v některých případech se seznámení zpracovatelů s napadeným trestním spisem omezuje na pouhé přečtení rozsudků, v nichž jsou ovšem vady řízení obvykle zakamuflovány. Pokud se nám podařilo získat texty stížností, podaných na základě našich podnětů, nezřídka jsme zjistili vypuštění důležitých argumentů.

Dodáváme, že naše seznamování se spisem kromě nastudování rozsudků většinou zahrnuje načtení dokumentace z přípravného řízení a protokolů z hlavního líčení a většinou i poznatky z přímého monitorování hlavního líčení v soudní síni. Zaměřujeme se na kritickou analýzu vad dokazování, v které nejsme omezeni neúplností právnických znalostí, naopak se opíráme o obsáhlé praktické zkušenosti.

Shrnutím poznatků docházíme k závěru, že ministři spravedlnosti využívají pravomoci podat stížnost pro porušení zákona minimálně a čistě formálně, přičemž vyhodnocení podnětů a vypracování stížnosti není věnována odpovídající pozornost.

Dalším nástrojem, o jehož použití ve prospěch našich chráněnců někdy usilujeme, je milost prezidenta republiky. Způsob, jakým je v českém právním řádu definována, je v evropských a možná i v celosvětových poměrech neobvyklý. Prezident uděluje milost podle veřejnosti neznámých kritérií, nikým a ničím neomezován. Svá rozhodnutí nemusí odůvodňovat, a pokud je odůvodní, pak z vlastní vůle a jen kuse. Proti jeho rozhodnutí neexistuje opravný prostředek. Přesto považujeme zachování institutu milosti za účelné a naopak bychom uvítali jeho častější užívání, a to zejména k hojení následků jinak nenapravitelných selhání trestního řízení. V našem právním řádu není jiný nástroj, jímž by bylo možné odvrátit od odsouzeného nepředvídané dopady odsouzení do jeho osobního života, jejichž škodlivost zjevně převažuje nad závažností jeho provinění. Ač nevyužívána, je milost prezidenta republiky jediným právním nástrojem, jímž by stát mohl kompenzovat obviněným jimi nezaviněné selhání soustavy opravných prostředků.

Zejména v situaci, kdy prezident republiky je volen přímo občany, bychom pokusy o podvázání jeho pravomoci kontrasignací kterýmkoliv orgánem s nepřímým mandátem považovali až za neslušnost a urážku občanů.

Za působení Václava Klause byl zaveden způsob vyhodnocování žádostí o milost, který by měl být vzdorný vůči pokusům o korupční ovlivnění výběru omilostněných. Praxe ukazuje, že systém není dokonale neprůstřelný, což ani jinak být nemůže. Na druhé straně si myslíme, že zjevně probíhá nějaký nedefinovaný předběžný negativní výběr, neboť u některých žádostí dochází k zamítání, aniž by Kancelář prezidenta republiky jakkoli ověřila věrohodnost údajů žadatele. Máme při tom sami vlastní špatnou zkušenost, že žadatelé o milost někdy uvádějí ve svůj prospěch nepravdy, nebo zatajují skutečnosti, jež by dle jejich názoru mohly snížit jejich naději na úspěch. Kancelář prezidenta republiky je velmi malý úřad, jehož zpracovatelská kapacita je nedostatečná pro ověření údajů ve dvou a možná i více tisících žádostí o milost, jež ročně přicházejí na Hrad.

Za těchto okolností soudíme, že by měl zůstat zachován „svévolný“ způsob rozhodování prezidenta republiky o milostech, ale měla by mu být poskytnuta služba prověřování pravdivosti a úplnosti údajů, poskytovaných žadateli o milost.

Uvažujíce o možných způsobech zlepšení úrovně vyřizování podnětů ke stížnosti pro porušení zákona a o zabezpečení servisu pro prezidenta republiky, a také v souvislosti s úvahami o navrhovaných strukturálních změnách ve státním zastupitelství jsme provedli malé šetření o poměrech v některých státech, jejichž trestní politika je úspěšnější než naše (úspěšnost měřená poměrem počtu vězňů k počtu obyvatel).

Domníváme se, že jsme našli řešení v rakouském vzoru zřízení speciálního úřadu, vykonávajícího dohled nad dodržováním zákonnosti v trestním řízení a vyřizujícího v této souvislosti podněty ke stížnosti pro porušení zákona nezávisle na ministerstvu. Je jím generální prokuratura, přiřazená k Nejvyššímu soudnímu dvoru, stojící mimo soustavu státního zastupitelství. Stížnosti pro porušení zákona podává generální prokurátor, který je ve věcech státní správy podřízen ministrovi spravedlnosti stejně jako vrchní zemští státní zástupci. Je zde jemná odlišnost od českého uspořádání, v němž přezkum k podnětům ke stížnosti pro porušení zákona provádí orgán žaloby, konečné rozhodnutí ministra připravují úředníci kolísavé úrovně a pro ministra je agenda stížností pro porušení zákona okrajovou záležitostí. „Mentální nastavení“ prokurátorů generální prokuratury je patrně přizpůsobeno úloze „obhájce“, kterou úřad plní.

Považujeme proto tento příklad za hodný následování. Doporučujeme vyjmutí agendy podnětů ke stížnosti pro porušení zákona z pravomoci ministra a její svěření specializovanému úřadu, intervenujícímu u Nejvyššího soudu ČR, pro který budeme v tomto článku užívat pracovní název generální prokuratura. Jejím základním úkolem bude dohled nad zákonností postupu orgánů činných v trestním řízení z pohledu ochrany práv obviněného a náprava jejich pochybení stížností pro porušení zákona ve prospěch nebo i v neprospěch obviněného. Generální prokuratura bude přijímat podněty stran řízení, ministerstva spravedlnosti, státního zastupitelství a soudů k přezkoumání trestních spisů včetně sporných rozsudků. V případě zjištění porušení zákona generální prokurátor podá stížnost pro porušení zákona Nejvyššímu soudu ČR, kterou bude před ním obhajovat osobně nebo prostřednictvím pověřeného prokurátora. V řízení před Nejvyšším soudem bude stát proti žalobci, obhajujícímu rozsudek, napadený stížností. Nejvyšší soud bude mít právo stížnost zamítnout, vyhovět jí částečně vrácením věci napadeným orgánům nebo po provedení vlastního dokazování zproštěním obžaloby nebo zastavením přípravného řízení.

V souvislosti s touto změnou by nutně muselo dojít také ke změně stylu vyřizování podnětů, které by nadále mělo probíhat podle pravidel správního řízení. Ta znamená, že rozhodnutí o odmítnutí podnětu ke stížnosti pro porušení zákona by muselo být řádně odůvodněno s možností rozkladu proti němu, u kladně vyřízených podnětů by měl mít obviněný možnost vyjádření k textu stížnosti před jejím předložením soudu.

Generální prokuratura by dále mohla vyplnit mezeru v soustavě orgánů, v které chybí servis pro prezidenta republiky, poskytující prověřování pravdivosti údajů, uváděných v žádostech o milost a jejich přílohách. Jednala by ale pouze na požádání a prováděla by pouze skutková zjištění. Nepříslušelo by jí právo navrhovat způsob vyřízení žádostí o milost.

Navržená úprava není prostým návratem k předlistopadovému řešení pravomoci generálního prokurátora podávat stížnosti pro porušení zákona, neboť v náplni činnosti totalitní generální prokuratury se spojovala funkce žalobní i ochrany zákonnosti, kdežto zde je funkce žalobní vyloučena.

Ve vztahu k zavedení přímé volby prezidenta republiky považujeme za vhodné rozšířit jeho pravomoci do oblasti ochrany práv občanů v řízení u orgánů vynucování práva a pořádku. Z toho důvodu by podle našich představ měl být generální prokurátor (a také ředitelé některých dalších orgánů) podřízeným prezidenta republiky a jeho funkční období by bylo shodné s prezidentovým. Prezident by sdílel pravomoc se Senátem tak, že uchazeče by vybíral Senát ve výběrovém řízení a navrhoval by je prezidentovi.

Výhodou proti současnému organizačnímu zabezpečení agendy stížností pro porušení zákona bude soustředění pozornosti a odpovědnosti za její kvalitní zvládnutí do rukou generálního prokurátora, který se nebude rozptylovat řešením široké problematiky, zaměstnávající ministra a odvádějící jeho pozornost od této agendy. Výhodou by dále byla specializace odborného týmu na vyhledávání vad trestního řízení, což by vyvažovalo snahu státních zástupců žalovat co nejvíce, co nejrychleji a co nejpřísněji, někdy i za cenu účelového potlačení práv obviněného. Prokurátoři generální prokuratury by nebyli vázání kolegiálními ohledy na žalobce. Slibujeme si od této změny snížení výskytu nespravedlivých odsouzení.


( Celá tisková zpráva | Informační e-mailVytisknout článek )

  Kontakt
Korespondenční adresa:
P.O.Box 383, 111 21 Praha 1

Pobočka Šumperk:
P.O.BOX 103, Šumperk 1

SpolekSalamoun(a)SpolekSalamoun.com

Statutární orgán:
předseda spolku - John Bok

Korunový účet:
č.ú.: 170718584/0300

IČO:63837714

Registrace
Ministerstvem vnitra ČR:
II./S-OS/1-25819/94-R

Administrátor:
Johanne - Angel D'Shadow,
Václav Peričevič

  Soud s Johnem Bokem

  VYŠLA NÁM KNIHA
Lecba Bokem

Vyšla nám kniha......

  Měsíčník TRESTNÍ PRÁVO

mesicnik Trestni pravo

Spolek Šalamoun se stal pravidelným přispěvatelem měsíčníku Trestní právo. Má v něm pravidelnou rubriku Pohled odjinud, do které píše různé úvahy o justici z vlastního pohledu.

mesicnik Trestni pravo

Náhled článku Spolku Šalamoun v měsíčníku Trestní právo.