Spolek Šalamoun

  Hlavní menu

  Národní knihovna


  LN o J.Bokovi


  Zákony v elektronické podobě

  Státní zastupitelství ČR

  Přehled soudců a soudů ČR

  Soudy ČR na Internetu

  Potřebujete advokáta?

téma
* JAK DANIELA DRTINOVÁ DRTILA VÍTA BÁRTU
  Vydáno dne 25. 01. 2013 (1685 přečtení)

ZDENĚK JEMELÍK, JAK DANIELA DRTINOVÁ DRTILA VÍTA BÁRTU
Vyšlo 25.1.2013 na webu spolku Šalamoun a na Politikonu
jemelikzdenek@gmail.com

Soudní proces k pohanění poslance Víta Bárty a strany Věci veřejné (to byl skutečný účel on-line vedeného řízení v trestní věci poslanců Víta Bárty a Jaroslava Škárky) je v mnoha ohledech průlomový. Nikdy dříve nebyla soudní síň zneužita k pošpinění obrazu politika a jím představované politické strany takovým bezohledným způsobem jako při hlavních líčeních v dubnu r.2012 (pochopitelně vylučuji ze srovnání politické procesy z 50.let 20.stol.) Nikdy dříve nebyli obžalovaní a svědci svévolí soudce přinuceni účinkovat proti své vůli v kabaretu pro několik set tisíc televizních diváků. Soud se s osobnostními právy účastníků řízení prostě „nemazal“. Díky ctižádostivému vrtochu soudce Jana Šotta jsme možná získali středoevropské prvenství v nahrazování gladiátorských her soudními procesy, přenášenými až do domácností zvědavců.

Na on-line přenosy navázalo organizované štěkání hlídacích podvraťáků demokracie z nejrůznějších redakcí, různorodého politického zaměření, bez ohledu na rozdíly mezi nimi štěkajících v jednom směru, nepřátelsky vůči Vítu Bártovi a jeho straně. Půldruhahodinové hlavní líčení obnoveného procesu, konané dne 23. ledna 2013, které tentokrát ČT živě nepřenášela, nedalo médiím tolik příležitostí k rozvíjení štvaní, nicméně jejich odezva byla opět jednosměrná a vůči Vítu Bártovi a VV nepřátelská.

Pokud se uvedeným způsobem chovají vůči obžalovanému Vítu Bártovi a zprostředkovaně vůči Věcem veřejným soukromá média, nemá smysl se kvůli tomu pohoršovat. Novináři se musejí nějak živit a nezbývá jim než zpívat píseň toho, čí chleba jedí. Je ale na pováženou, že s nimi v proudu pluje i veřejnoprávní televize, která by měla divákům přinášet vyvážené, věcně pravdivé a nestranné informace.

Ukázkou její tendenčnosti byl rozhovor komentátorky Daniely Drtinové s Vítem Bártou v pořadu Události, komentáře dne 23. ledna 2013, tedy bezprostředně po hlavním líčení, na němž byli oba obžalovaní poslanci zproštěni obžaloby a rádoby poškozená Kristýna Kočí byla odkázána se svými nároky do civilního řízení (http://www.ceskatelevize.cz/porady/1096898594-udalosti-komentare/213411000370123/)

Nebylo zcela vinou komentátorky, že pořad jako celek vyzněl jako odmítnutí postupu Nejvyššího soudu ČR a Městského soudu v Praze, které svými právními závěry přiměly soudce Jana Šotta, aby obžalované zprostil viny a sdělil jim to doručením písemného vyhotovení rozsudku bezprostředně po jeho vyhlášení (postup, veřejností obvykle odsuzovaný, protože degraduje soudní jednání na ubohou frašku). Tón pořadu předznamenala reportáž Marie Frajtové a Terezy Kručínské, kterou měli diváci nejspíš pochopit tak, že zlovolné vyšší soudy zbavily nepřekonatelného Jana Šotta možnosti Víta Bártu znova odsoudit, ač si to zcela nepochybně zasloužil. Odpovídá to smutné skutečnosti, že v mediálně sledovaných kauzách vzniká často dojem, že nesoudí soudci, ale novinářská chátra.

Určitě nebylo náhodou, ale výrazem zlého úmyslu škodit, že v pořadu nezazněl ani jednou citát z usnesení Městského soudu v Praze, zmiňovaný soudcem Janem Šottem, v němž bylo v souladu se zdravým selským rozumem a s odvoláním na usnesení Nejvyššího soudu ČR uvedeno, že žalované jednání obou obžalovaných nebylo trestným činem.

Naopak celkem čtyřikrát zazněla stížnost soudce Jana Šotta na rozhodování nadřízených soudů, jež mu údajně ponechaly jen „nulový prostor k vlastnímu posouzení věci“, protože je vázán právním názorem vyšších soudů a nezbývá mu, než vynést zprošťující rozsudek. Třikrát byl v této souvislosti citován jeho výrok „trestní právo se zastavilo před branou politiky a korupční jednání, které na kterékoliv jiné úrovni lidského života je postihováno, se od určitého postavení pachatele na určitém místě stává trestně nepostižitelným“ jímž pan soudce napadl ústavně zakotvený institut poslanecké imunity a rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR a Městského soudu v Praze, které zvrátily jeho rozsudek z 13. dubna 2012.

Tento způsob nakládání s citáty z vystoupení soudce Jana Šotta usvědčuje redakci pořadu Události, komentáře více než co jiného z tendenčnosti, neslučitelné s posláním veřejnoprávní televize.

Zdání vyváženosti měl navodit rozhovor s čestným předsedou Soudcovské unie Liborem Vávrou, který se měl především vypořádat s dětinským údivem Daniely Drtinové, vzděláním doktorky práv s titulem z Karlovy univerzity, nad skutečností, že dva soudy v téže věci vynesou úplně rozdílné rozsudky. Libor Vávra jí srozumitelně vysvětlil, že nejde o nic neobvyklého a řešení hádanky je skryto v samé podstatě dvoustupňového soudního řízení. V této souvislosti připomněl známou kauzu bývalého ministra informatiky Vladimíra Mlynáře, odsouzeného k zděšení přítomné veřejnosti nalézacím soudem k pěti letům odnětí svobody a následně zproštěného viny v odvolacím řízení.

Doplním vysvětlení soudce Libora Vávry upozorněním, že jsou značné rozdíly v kvalifikační úrovni senátů prvního a vyšších stupňů. Na 1.stupni je profesionál jen předseda senátu, který má při hlasování senátu pouze jeden hlas, rovnocenný hlasům laických přísedících, zatímco u vyšších soudů jsou všichni členové senátu soudci z povolání, kteří si navíc postup do odvolacího senátu vysloužili předchozí službou. Toto je častou příčinou podobných zvratů v řízení.

Mimo to v kauze Víta Bárty vyšší soudy nezpochybnily výsledky dokazování, pouze zavrhly právní názory žalobkyně a soudce Jana Šotta. Mohl bych Daniele Drtinové nabídnout daleko horší zkušenost z řízení, v němž nalézací soud zprostil pro nedostatek důkazů a s ohledem na zásadu „in dubio pro reo“ obžalovaného z trestného činu vraždy, ale po odvolání, ve snaze vyhovět odvolacímu soudu, vypustil část důkazů, jež byly pro obžalovaného příznivé, a poslal jej do vězení na 13,5 roku. Ve prospěch odsouzeného pak podala stížnost pro porušení zákona paní ministryně Daniela Kovářová. Jiří Pospíšil ji ale označil za „kontroverzní“ a nezávislí ctihodní soudci Nejvyššího soudu ČR si vymysleli neexistující důkaz k posílení názoru o správnosti pochybného rozhodnutí. I takové věci se stávají. Odsouzený „sedí“ na Mírově a odmítá žádat o milost, protože si myslí, že by tím zpochybnil svou nevinu.

Přímo roztomile pak zapůsobil názor komentátorky, že starší soudci se zkušeností z dob totality nemají takové pochopení pro otevřené vedení soudního řízení, jako jejich mladší kolegové, nezatížení špatnou minulostí. Při vyslovení tohoto nesmyslu se odvolala na svou vlastní zkušenost. Škoda, že nevysvětlila, kde k ní přišla, když z tisíců hlavních líčení u nalézacích soudů se neveřejná jednání vyskytují jen zcela výjimečně, kdy to přímo ukládá trestní řád, a nařizují je soudci různých věkových skupin.

V neprospěch Jana Šotta vyznělo vyjádření Libora Vávry k on-line vedení procesu. Upozornil, že tím došlo k zásahu do osobnostních práv svědků. Také zmínil neobvyklost takového postupu ve středoevropském prostoru.

Konejšivě zapůsobilo i vystoupení ústavního právníka Jiřího Hřebejka, pedagoga Právnické fakulty KÚ v Praze, který potvrdil ústavněprávní konformitu rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR o protiprávnosti stíhání Víta Bárty za nabídku finanční výpomoci poslancům Věcí veřejných, pronesenou na zasedání poslaneckého klubu.

Až v rozhovoru s Vítem Bártou se pořad opět dostal do vzrušené polohy. Teprve zde mohla Daniela Drtinová rozvinout schopnosti pavlačové dryáčnice. Míněním Nejvyššího a Městského soudu okázale pohrdla, přivlastňujíc si právo nadřadit svůj pochybný úsudek nad právní názory soudců z povolání ze zmiňovaných vyšších soudů. Nedbajíc důsledků zproštění viny rozsudkem a výroku odvolacího soudu o tom, že žalované skutky nebyly trestnými činy, drtila Víta Bártu úporným vracením otázky, zda mu neleží na srdci skutečnost, že se v jeho věci nikdy nedovíme pravdu, protože soud nezkoumal jeho vinu, pouze řešil otázku, zda je bezúročná půjčka úplatkem. Dokonce se ptala, zda se bude cítit čistý, bude-li jednou skutečně jeho nevina uznána pravomocným soudním rozhodnutím. Tvrdila, že i pak bude na jeho zproštění lpět pachuť (se skromností sobě vlastní neuvedla, že udělá vše pro to, aby tam lpěla co nejdéle). Vyčetla mu, že peníze předal ve svém bytě bez notářské kontroly. Netuším, kde notorická televizní prznitelka práva přišla k dojmu, že nad nakládáním se soukromými penězi ve vztahu mezi víceméně blízkými osobami musí být zajištěn dohled notáře. Vít Bárta by ji patrně uspokojil pouze v případě, že by klesl na kolena, posypal si hlavu popelem, roztrhl si košili a zdrceně zašeptal „mea culpa, mea culpa, mea maxima culpa“. Opakovaně také zpochybňovala rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR. V tomto bodě s ní Vít Bárta částečně souhlasil a upozornil, že v Poslanecké sněmovně leží návrh novely zákona z pera jeho manželky, poslankyně Kateřiny Klasnové, jehož přijetím by došlo k podstatnému omezení rozsahu poslanecké imunity. Jenže sněmovna se již třikrát odmítla návrhem zabývat, což je obvyklý osud legislativních návrhů Věcí veřejných i KSCM, byť by byly sebechytřejší. Když pak Vít Bárta, pod vlivem dopoledního zážitku zřejmě ještě stále emočně rozhozený vědomím bezpráví, kterému byl až dosud vystavován, začal upozorňovat na hluboký zásah do jeho osobního a politického života podlou intrikou poslanců Kristýny Kočí a Jaroslava Škárky a na politické pozadí jeho kauzy, snažila se ho ukřičet.

Celkově je tento způsob informování o soudní při společensky nepřijatelný, odporující poslání veřejnoprávní televize tím, že vnáší do hlav laické veřejnosti nesprávné představy o tom, co je právem, a jakou podobu má právo v konkrétních věcech.

Dovolím si proti nesmyslům, zveřejněným zmíněným pořadem, postavit několik antitézí:
1/ Soudce Jan Šott není vzorem skvělého, otevřeného, minulostí nazatíženého skvělého soudce, ale odborně nevyzrálý neumětel. Neúspěch v tomto řízení utrpěl zejména kvůli školácké chybě. Neuvědomil si totiž, že soudí poslance, kteří mohou být souzeni jen v rozsahu skutků, uvedeném v rozhodnutí Poslanecké sněmovny ČR o vydání k trestnímu stíhání. Navíc šel i nad rámec obžaloby. Z horlivosti, nevědomosti a oslnění mediální pozorností tedy soudil věci, které soudit nesměl. Pochybil u obou obžalovaných.
2/ Představa, že správné jsou názory nalézacího soudu, protože se líbí novinářské chátře, i když jediným profesionálem v senátu je beztak omylný předseda, odporují skutečnosti, že u vyšších soudů soudí výlučně soudci z povolání, kteří se postavení odvolacích soudců domohli praxí, jsou tedy odborně vyzrálejší. Mimo to nadřazené postavení vyšších soudů je dáno zákonem.
3/ Ve znění §322 odst. 1 zák.č. 40/2009 Sb. (trestního zákoníku) nenacházím oporu pro domněnku, že se Vít Bárta poskytnutím bezúročných půjček provokatérům Kristýně Kočí a Jaroslavu Škárkovi dopustil přečinu podplácení. Základní část příslušného ustanovení zní: „Kdo jinému nebo pro jiného v souvislosti s obstaráváním věcí obecného zájmu poskytne, nabídne nebo slíbí úplatek, nebo kdo jinému nebo pro jiného v souvislosti s podnikáním svým nebo jiného poskytne, nabídne nebo slíbí úplatek, bude potrestán odnětím svobody …“. Osobní loajalita poslanců k Vítu Bártovi není přece „ věc obecného zájmu“ Mimo to jeho záměr na upevnění loajality příjemců půjček prokazují pouze nevěrohodní svědci-provokatéři Kristýna Kočí a Jaroslav Škárka, v jejichž případě soudce Jan Šott vyslovil podezření, že se intrikou proti Vítu Bártovi dopustili trestného činu.
4/ Nikoli redakce Událostí, komentářů ČT, ale Nejvyšší soud ČR je ze zákona zmocněn provádět sjednocující výklad práva. Jeho názoru se proto musel podřídit Městský soud v Praze i senát Jana Šotta a pokořit by se mu měla i Daniela Drtinová. Soukromě si samozřejmě může každý myslet, co se mu zlíbí, ale veřejně zpochybňovat názor Nejvyššího soudu ČR z pozice komentátora veřejnoprávní televize je nehoráznost. Na to Daniela Drtinová přece jen nemá dostatečnou odbornou kvalifikaci.


( Celá tisková zpráva | Informační e-mailVytisknout článek | Zdroj: Zdeněk Jemelík )

  Kontakt
Korespondenční adresa:
P.O.Box 383, 111 21 Praha 1

Pobočka Šumperk:
P.O.BOX 103, Šumperk 1

SpolekSalamoun(a)SpolekSalamoun.com

Statutární orgán:
předseda spolku - John Bok

Korunový účet:
č.ú.: 170718584/0300

IČO:63837714

Registrace
Ministerstvem vnitra ČR:
II./S-OS/1-25819/94-R

Administrátor:
Johanne - Angel D'Shadow,
Václav Peričevič

  Soud s Johnem Bokem

  VYŠLA NÁM KNIHA
Lecba Bokem

Vyšla nám kniha......

  Měsíčník TRESTNÍ PRÁVO

mesicnik Trestni pravo

Spolek Šalamoun se stal pravidelným přispěvatelem měsíčníku Trestní právo. Má v něm pravidelnou rubriku Pohled odjinud, do které píše různé úvahy o justici z vlastního pohledu.

mesicnik Trestni pravo

Náhled článku Spolku Šalamoun v měsíčníku Trestní právo.